Co se stalo se stranou, která byla kdysi veřejnou tváří české krajní pravice? DSSS je ilustrací toho, jak nárůst ultrapravicových a nacionalistických myšlenek v mainstreamu rozkládá tradiční neonacistické struktury. Nástup „podnikatelů se strachem“ nechal Vandasovi jen oči pro pláč a vzpomínky na davy na náměstích během protiromských demonstrací před několika lety. Jak se krize DSSS podepsala na jejích členech a co se dá očekávat do budoucna?
Potkat na konci loňského října po volbách do parlamentu předsedu Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) Tomáše Vandase musel být skvělý zážitek. Jeho strana, která kdysi měla ambice přenést pouliční rasismus, xenofobii a ultrapravicové hodnoty na parlamentní půdu, zažila obrovské zklamání, když získala jen 0,2% procenta hlasů a předběhla jí dokonce i prapodivná strana sportovců. Zodpovědnost za volební debakl a za to, že si DSSS rasistickou a xenofobní agendu nechala ukrást na jedné straně Tomio Okamurou a na straně druhé Milanem Chovancem, Jaroslavem Foldynou, Janou Černochovou a dalšími populisty, samozřejmě padla na hlavu předsedy. Vandasova nezajímavost, nudnost a absolutní neschopnost diskutovat o konrétních problémech a jejich řešeních musí být zřejmá i hluchému. I když předseda nevynechává jedinou příležitost napařovat se mezi vůdci zahraničních uptrapravicových stran a na jeho projevech je znát úporná snaha snažit se poutavě promlouvat k davům, působí v lepším případě jako uspávač hadů, v horším jako nejistý žáček na regionální soutěži v předříkávání politických básní. A to i pro členy jeho vlastní strany.
Totální volební propad DSSS samozřejmě způsobil i otřes uvnitř strany a mnoho členů přestalo dusit své výtky vůči vedení a hlavně Tomášovi Vandasovi. Pro některé to byl dokonce impuls k opuštění strany. Už vloni na podzim po mimořídném sjezdu od DSSS odešel jeden z jejích nejvytrvalejších kádrů Jiří Petřivalský, který při Vandasovi stál dlouhá léta, vedl pražskou buňku strany a jeden čas působil jako celorepublikový předseda její smírčí komise. Někdejší předseda Národního korporativismu se po svém odchodu pokusil uchytit u SPD, kde ho ale odmítli kvůli přiliš jednoznačnému spojení s neonacistickou scénou, které by se Tomio Okamurovi jen těžko okecávalo (připomeňme, že ze stejného důvodu se již SPD rozloučila s Janem Kopalem, bývalým předsedou Nacionálně Sociálního Bloku, prvního pokusu českých neonacistů o proniknutí do politiky. Nadále se tedy Petřivalský ochomýtá okolo Generace identity a založil další okrajovou skupinku Jaro18, která nejspíš zanikne tak potichu, jak vznikla.
Další rozkol přišel v lednu. Na sjezdu k jubilejním 15 letům existence strany se volil nový předseda. Proti Vandasovi se postavil Jiří Froněk, kterého už z našich článků můžete znát jako bývalého vůdce Národního odporu Krušnohoří a letitého aktivního člena Dělnické strany. Froněk měl představu, že stranu omladí a zmodernizuje, možná i přejmenuje. Naděje do něj vkládali hlavně členové DSSS z Karlovarska a aktivní skupina okolo brněnské Dělnické mládeže, která často vyjíždí do Německa družit se s mládežnickou organizací tamní ultrapravicové strany NPD. Froňkův kandidátský projev byl zmatený a zjevně nepřipravený a ve volbě nakonec opět zvítězil Vandas. To by se ale nejspíš stalo i kdyby Froněk podal nadliský výkon. Za Vandasem totiž stála početná skupina jeho oddaných fanoušků z Jihočeského kraje, což při tragicky nízké účasti jeho výhru téměř garantovalo a staronovému předsedovi to jistě i dodávalo sebedůvěru. Naopak někteří příznivci Froňka v čele s Vlastimilem Pechancem na sjezdu jen nervózně podupávali v obavách, že kvůli volbě nestihnou večerní basketbalový zápas.
Froňkův neúspěch a vítězství staromódního křídla pivních mudrců byla poslední kapka, která zapříčinila odchod řady mladých aktivistů ze strany. Opustila jí v podstatě celá skupinka mladších aktivistů, která pomáhala organizačně zajištovat vešekeré významnější veřejné akce v posledních letech. Odešli například Jakub Svoboda (toho kvůli jeho oplétačkám s policí kvůli pálení vlajky EU strana používala jako cvičenou opičku dokazující policejní perzekuci nacionalistů), Hynek Rint (do kterého Vandas vkládal důvěru a brával ho na jednání do Bruselu, aspoň pokud se zrovna Hynek neplazil po cvičišti jako voják v záloze české armády), Sabina Klimusová (bývalá milenka Erika Lamprechta a erotická múza desítek neonacistů, kteří jí na facebooku zahrnují oplzlými komentáři), Jan Kuřec (velmi aktivní člen z Ostravska angažující se v neofašistickém projektu Evropská solidární fronta) a další. Se stranou se rozloučil i jeden z jejích nejaktivnějších členů Erik Lamprecht. S odchodem těchto lidí se ovšem víceméně zhroutila Dělnická mládež, mládežnická organizace DSSS.
Krátce na to z ničeho nic zmizela z facebooku stránka Dělnické mládeže, protože jí spravovali právě lidi, kteří stranu opustili. Nahradil jí nový profil, kde se jen pravidelně objevují příspěvky přesdílené ze stránek DSSS nebo Tomáše Vandase. Podobně dopadl i web DM. Úvodní slideshow je sice pořád plná fotek stranických dezertérů – uteko jich tolik, že moc fotek bez nich se asi sehnat nedá – ale poslední aktualizace je z května. Informuje paradoxně o srazu mladých nacionalistů v německém městě Riesa, kde si DSSS musela uříznout pořádný kus ostudy. Reprezentovat českou nacionalistickou mládež tam totiž jelo mladé perspektivní trio Jiří Štěpánek, Alena Poláčková a Petr Günther. Na zaučenou s sebou přivezli ještě mělnického aktivistu Martina Aubrechta, který je nepřehlédnutelný díky svému účesu „na Hitlera“ a z Karlových Varů dorazil ještě Jiří Froněk. Korunu tomuto povedenému výletu nasadilo setkání s delegací organizace Národní a sociální fronta (NS Fronta), kterou přeběhlíci od DSSS a Dělnické mládeže z brněnska založili už na konci roku 2017. Pro NS Frontu byl sraz v Riese první významnější událostí, kde se mohla ukázat.
Národní a sociální fronta: oklikou zpět k nacionálnímu socialismu
Od zákazu Dělnické strany a jejího přejmenování na Dělnickou stranu sociální spravedlnosti se strana usilovně snažila navenek zbavit nálepky neonacistů. Vevnitř to ale způsobovalo problémy, protože právě v neonacistické scéně měla strana dlouhou dobu největší oporu a neustálé vymezování se proti ní odrazovalo příznivce z těchto kruhů. Z DSSS se proto v posledních letech stala strana hlavně pro pivní mudrce, ztracené jedince vystrašené mediální masáží o degeneraci Evropy a osamocené nácky snící o navrátu do 40. let. Přesto mezi nejaktivnější členy DSSS až donedávna patřily skupinky mladých aktivistů z jižní Moravy a Slezska, kteří udržují dobré vztahy s projekty bývalých Autonomních nacionalistů i se zbytky struktur stárnoucích oldschool NS aktivistů. Tato parta dlouhodobě táhla i celý projekt Dělnické mládeže a snažila se udržovat kontakty s podobnými organizacemi v Polsku, Německu, Španělsku nebo v Itálii. Když se i ona od DSSS oddělila a založila Národní a sociální frontu, byla to pro stranu citelná ztráta a nejspíš i tečka za etapou, kdy strana ještě nekoho alespoň trochu zajímala.
Opuštění řad DSSS členům NS Fronty už podle názvu, který pro svou novou organizaci vybrali, uvolnilo ruce v tom, aby se mohli naplno obrátit zpět k radikálnějším nacionalistickým kruhům a nemuseli hrát divadélko pro veřejnost. Největší inspiraci si berou z Polska, kde jsou dnes neonacisti schopni vstupovat do veřejného prostoru bez toho, aby se snažili výrazně skrývat své rasistické, antisemitské nebo jiné xenofobní postoje. Že se NS Fronta inspiruje právě tady není náhoda. Její členové z ostravska (Jan Kuřec, Robert Surówka a další) se pohybují dlouhou dobu v tamní autonomní nacionalistické scéně, která je s polskou scénou provázaná. Každoročně se to ukazuje na vzájemném navštěvování akcí pořádaných na obou stranách hranic, nejvíc ale hlavně na výjezdech českých nácků do Varšavy na „Pochod nezávislosti“. Ten je vyhledávanou akcí radikální ultrapravice, která v něm vidí příležitost pro nepokoje (psali jsme například o útocích na autonomní centra v roce 2013, stále více se ale stává mainstreamovou záležitostí během které nejrůznější papaláši i běžní lidé okázale demonstrují své vlastenectví. Do Varšavy se letos pod vlajkou NS Fronty a severomoravského neonacistického projektu Autonom CZ vydala i zhruba dvacetihlavá skupina českých neonacistů, která se přidala k černému bloku, tedy nejradikálnější součásti pochodu. Její nepřehlédnutelnou součástí je i organizace Szturmowcy, ke které NS Fronta neskrývaně vzhlíží. Dokonce až do té míry, že loga obou skupin jsou si velmi podobná. Polští náckové o NS Frontě ale zatím asi moc nevědí, protože jejich hlavní server Autonom.pl českou výpravu pořád vnímal jako zástupce autonomních nacionalistů.
Přestože polská policie před pochodem podnikla rozsáhlý zátah na nácky, který vyústil i ve zrušení plánované nacionalistické konference, akce nakonec proběhla v komornější podobě a jako zástupce NS Fronty se na ní (společně se zástupci několika polských organizací nebo italského neofašistického hnutí Casa Pound) předvedl někdejší vandasův pohůnek Hynek Rint.
Inspirace Polskem se u NS Fronty projevila i v tématech, kterým se věnuje. Na fotkách, na kterých její členové lepí samolepky a plakáty (focení se u těchto činností je nestárnoucí evergreen českých nácků) se vedle už tradiční podpory syrského diktátora Bašára Asada začaly objevovat motivy vyjadřující se k situaci v Jihoafrické republice. Konkrétně vyjadřují podporu bílým farmářům - takzvaným afrikáncům. Afrikánci a jihoafrický apartheid jsou mezi polskými nácky stále živé téma kvůli polsko-jihoafrickému militantovi Januszovi Waluśovi, který v roce 1993 zavraždil generálního tajemníka Jihoafrické komunistické strany Chrise Haniho. Waluś, hlasitý podporovatel politiky apartheidu a ultrapravicové politiky, si dodnes odpykává v JAR doživotní trest, díky čemuž se stal pro polské rasisty a ultranacionalisty mučedníkem.
Ale zpět k NS Frontě. Ta sice už od jara utužovala mezinárodní kontakty, ale s první výraznejší akcí v ČR počkala na 17. listopadu, kdy uspořádala neformální večer pro uzavřenou společnost. Poloprázdný sál se dočkal klacikého řečnění nejen od zástupců NS Fronty. Představili se i Mladí národní demokraté z Německa, se kterými se členové NS Fronty spřáhli skrze výjezdy Dělnické mládeže do Německa, a dokonce i francouzská neofašistická organizace Bastion Social, kterou založili bývalí členové militantní ultrapravicové organizace GUD. Vrcholem večera bylo vystoupení německé nazi kapely Flak. Ta se prezentuje mimo jiné tričky s nápisem „European Supremacy“ (Evropská nadřazenost) nebo „Keepers of the Race“ (Strážci rasy, jde o další příklad „nazi vykrádačky“, která odkazuje k motivu desky antirasistické HC kapely Terror „Keepers of the Faith“) a její alba vyšla u vydavatelství PC Records a Gjallarhorn Klangschmiede. Ta vydávají desky prominentních neonacistických kapel jako Brainwash, Bound for Glory, Max Resist nebo Stahlgewitter. Na jedné ze svých nahrávek Flak předelali čtyři písně od známých nazi kapel včetně jedné od Michaela „Lunikoff“ Regenera z legendární agro-nazi skupiny Landser.
Když neofašisté z Generace identity před pár lety rozjížděli aktivity v Česku a pořádali hudební večer, pozvali si kapely, které se v duchu identitářství snaží napojení na neonacistickou scénu buď skrýt nebo relativizovat. NS Fronta tímto svým večírkem s nepokrytě neonacistickou kapelou vyložila karty na stůl a vydala jasný signál, že se její aktivisté po letech přikrčeného politikaření v DSSS hodlají vrátit do náruče extrémnější části ultrapravicové scény.
Tonoucí se stébla chytá
Potom, co z DSSS utekla většína perspektivních kádrů, si i Vandas připustil, že jeho straně teče do bot. Veškeré své naděje začal upínat k letošním volbám do místních zastupitelstev a všechno vsadil na tradičně chudší místa na severu a západě země, kde mají lidé větší tendence podporovat populistické a xenofobní strany. Sám se rozhodnul kandidovat v Ústí nad Labem za uskupení čisté Ústí, ale nakonec skončil s mizerným výsledkem 2,7 procenta hlasů. Debakl Vandase potkal přestože se v létě pokusil hbitě využít napjaté situace v Dubí, kterou spustil konflikt na koupališti, v němž figurovala i skupina Romů (vyšetřování incidentu je stále živé a detailně o něm informuje server Romea. Konflikt krátce před volbami Vandasovi přišel vhod, a tak DSSS s vidinou opakování protiromských pochodů, na kterých si honila politické body před několika lety, uspořádala demonstraci. Ta ale přes účast slovenské ultrapravicové superstar Mariána Kotleby přitáhla především nalité neonacistické exoty, kteří pro novináře předvedli mediálně vděčné divadlo obsahující hajlovačku a následně napadení fotografa Parlamentních listů Víta Hassana. Vandas tak nakonec měl místo triumfálního vítězství plné ruce práce s distancováním se od hajlující Romany Frieselové, která prý s jeho stranou nemá nic společného a určitě to byla nastrčená policejní agentka. Proč by ale agentku nechal kandidovat za pražskou DSSS nějak zapomněl vysvětlit.
Jak už víte, ani akce v Dubí nakonec DSSS na místní úrovni žádný úspěch nepřinesla a ve volbách do zastupitelstev nakonec strana oproti předchozímu období ztratila dva mandáty. Vypadá to, že se přesto tímto výsledkem nenechala odradit a 17. listopadu v Litvínově uspořádala připomínku deseti let od neonacistického pokusu o pogrom na romské obyvatele sídliště Janov, který odstartoval sérii protiromských pochodů v dalších městech. Ani ta se ale příliš nevydařila. Z pokusu o velkolepý návrat byl jen rozpačitý sraz pár desítek individuí na půl ucha poslouchajících projevy Vandase a ultrakonzervativního katolíka Ladislava Malého z Národního sjednocení. Jestliže DSSS na svých stránkách píše o 120 účastnících, tak mezi ně musela počítat i všechny příslušníky policie v širokém okolí. Dokonce jí nevadily ani transparenty Národní demokracie, se kterou se kdysi ostře rozhádala, když Adam B. Bartoš označil Tomáše Vandase za policejního agenta.
Sbohem, Tomáši!
Rok 2018 ukázal, že z DSSS se stalo i mezi xenofobními a populistickými stranami naprosto okrajové uskupení, kterému chybí jakýkoliv potenciál oslovit lidi mimo svůj stále se zužující okruh skalních příznivců. Zády se k ní otočila i dlouhodobě nejaktivnější část její vlastní základny. Upocené čelo Tomáše Vandase sice ještě nějakou dobu budeme muset trpět v občasných televizních debatách, ale s vědomím toho, že už brzy zmizí úplně, to tu chvíli ještě vydržíme.