O vrazích pravých a náhradních aneb Jak Renata Vesecká předpoklady pro kariéru Nejvyšší osvědčila.
Přinášíme text Jakuba Poláka, bývalého redaktora A-kontra, který se věnuje nesrovnalostem v procesu se svitavským neonacistou Vlastimilem Pechancem, který byl odsouzen za vraždu Roma Oty Absolona. Jakub Polák u soudu s Vlastimilem Pechancem figuroval jako zmocněnec pozůstalých.
Úvodem: Píši tento článek a dovoluji si vznášet určitá poměrně závažná obvinění o zfalšovaném vyšetřování případu vraždy Oty Absolona ve Svitavách. Jako bývalý zmocněnec poškozených – pozůstalých po zavražděném jsem měl možnost podrobně prostudovat trestní spis a účastnit se hlavního líčení před Krajským soudem v Hradci Králové, klást otázky svědkům a znalcům.
Mimoto jsem spolu s přáteli pátral po dalších důkazech a svědectvích a měl možnost seznámit se s novými fakty a též širšími souvislostmi případu. Bohužel pozůstalí, ač mě původně sami na mnohé nesrovnalosti - okolnosti v rozporu s oficiální verzí sami upozornili, posléze podlehli nátlaku, jehož cílem bylo krýt skutečného vraha a spolupachatele a ještě dříve než jsem měl možnost v závěrečných návrzích shrnout zásadní pochybení orgánů činných v trestním řízení a navrhnout opravné prostředky, mi vypověděli plnou moc a tak zbavily možnosti dotáhnout úsilí trvající několik měsíců do konce a dosáhnout zásadního zvratu v celé kauze. To se podařilo v kauzách, kde pozůstalí vytrvali a nátlaku nepodlehli - vražda Tibora Danihela v Písku - Milana Lacka v Orlové. Bohužel to jsou spíše výjimky, běžný je opak, viz třeba kauza v mnohém analogická svitavské – vražda Zdeňka Čepely v Tanvaldu 1994 - místo skutečných vrahů z prominentních rodin odsouzen náhradní obětní beránek.
Co se skutečně ve Svitavách stalo a co orgány činné v trestním řízení ignorovaly - od místní policie přes vyšetřovatele krajské kriminálky, krajskou stání zástupkyni (tehdy jí byla Renáta Vesecká, pozdější nejvyšší státní zástupkyně), Krajský soud v Hradci Králové, až po Vrchní soud v Praze.
1) Ten večer byly na místě, v restauraci Dělnický dům, nejméně další 3 členové tehdy aktivní neonacistické skupiny Skinheads Svitavy (s oblibou používající iniciály SS), k níž Pechanec patřil. V době útoku na Otu Absolona se všichni nacházeli v bezprostřední blízkosti napadeného.
2) Podle rekonstrukce určující polohu jednotlivých přítomných, nezúčastněného očitého svědka a znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, nemohl Pechanec onu smrtelnou ránu nožem zasadit.
3) Znalec původně nebyl vyšetřovateli seznámen s výsledky rekonstrukce (vzájemnou polohou Pechance a Absolona). Stalo se tak až na mou žádost při hlavním líčení u soudu. Předseda senátu musel jednání přerušit, aby se znalec mohl s rekonstrukcí seznámit. Když znalec vyloučil Pechance jako vraha, soud nařídil přibrání dalších znalců a zpracování nového posudku. Ten posléze konstatoval to samé.
4) Naopak v pozici, kdy mohli Absolona bodnout do boku a to v podstatě nepozorovaně byli tři další členové SS. Pozornost totiž upoutával čelní útok Pechance, který napadl Absolona pěstmi a ten zdvihl ruce, aby se kryl.
5) V té době byla věc šetřena jako více méně banální hospodská bitka – Absolon zůstal při vědomí, ještě vyběhl ven, při vědomí byl ještě v nemocnici, operace proběhla úspěšně, pacient ale druhý den zemřel. Velitelem zasahující výjezdovky byl příbuzný jednoho z přítomných členů SS.
6) Po příjezdu policie několik svědků označilo za pachatele Roberta Homoláče, vůdčí postavu SS. Když po smrti Absolona převzal vyšetřování kraj, podle protokolů svědci jaksi znejistěli. R. H. pochází z prominentní rodiny, jeho teta byla soudkyní Krajského soudu v Hradci Králové.
7) R. H. se vyznačuje od dětství nezvladatelnou agresivitou, když jako nezletilý způsobil smrt své babičky, byl na čas umístěn do diagnostického ústavu. I ten večer napadal ostatní hosty restaurace, pokoušel se jim zapalovat oděv a byl personálem krátce před příchodem skupiny Romů vyvede ven.
8) R: H. po vykázání z restaurace se zdržoval poblíž vchodu a zde rasistickými urážkami napadl přicházející skupinu Romů. Po té co byl jimi rezolutně odbyt, vběhl dovnitř restaurace. Jak ukázal další vývoj událostí, pro pomoc.
9) Pechanec zde byl se svou dívkou. Po několika trestech a delším pobytu ve vězení už do určité míry zklidněný, zůstával jako nezaměstnaný absolvent zvláštní školy, pocházející z rozvrácené sociálně slabé rodiny, stále závislý na R. H. Aby ten den vůbec mohl jít do restaurace, musel ho R: H. založit 200 Kč.
10) Vyšetřování se vůbec nezabývalo počínám přítomných členů SS, naopak spis obsahuje uměle vyfabrikované důkazy, které nejdříve měly svést stopu na fiktivního neznámého skinheada, později pak na Pechance. Svědci podezřele mění v průběhu vyšetřování své výpovědi – zejména romští jsou vystavení evidentnímu nátlaku
Na tato fakta jsem osobně upozorňoval ještě v průběhu přípravného řízení jak vyšetřovatele tak státní zástupkyni, kterou zde byla Renáta Vesecká. V průběhu soudů se pak dařilo je do značné míry medializovat. Mimo běžné zpravodajství jsem měl např. možnost se střetnout v diskusním pořadu hradeckého studia ČR s Veseckou a jejím předchůdcem ve Antlem, tehdy novopečeným náměstkem ministra vnitra pro trestní řízení. V tehdejších redaktorech LN a RESPEKTu Dušanu Stuchlíkovi (nakonec skončil jako redaktor serveru policista.cz a spolupracovník neonacistů - pozn. antifa.cz) a Martinu Kontrovi jsem našel novináře ochotné publikovat mou kritiku procesu. Vše marné. Odvolací soud naopak ještě zvýšil Pechancovi trest na 17 let. Medvědí službu mu prokázali soukmenovci oslavující ho jako hrdinu. Složili se mu sice na advokáta, ale vybrali si takového, který mu spíše škodil – vypadá to, že měl zadání odvrátit pozornost od jeho společníků a skutečného vraha. Zajímavé je, že část jeho přátel ale reagovala jinak. Martin Korec (jeden ze zakladatelů Bohemia Hammer Skins, člen několika neonacistických kapel, majitel brněnského Martin's Tatto, v minulosti držený neprávem ve vazbě - pozn. antifa.cz) a Michal Podolák (v minulosti přední člen Národní aliance, Národního odporu, dnes jedna z šedých eminencí politického křídla českých neonacistů - pozn. antifa.cz) se dokonce obrátili na mě s žádostí o pomoc, stejně jako sám Pechanec. Toho jsem i na jeho žádost navštívil na Borech, kde čekal na odvolací soud. Nenašel však odvahu přispět k odhalení svých kompliců (podobně jako odsouzený ve zmíněném tanvaldském případu Robert Kvěch - Strobach, za kterým jsem byl ve Valdicích).
Pechanec se sice účastnil útoku na Otu Absolona, vrahem však s největší pravděpodobností není. Selhání policie a justice, strach obětí a svědků, lhostejnost či přímo sympatie vůči útočníkům, vytvořily situaci, kdy pravdu nahrazují nejrůznější legendy.
Vlastimil Pechanec je podle jedněch nejzběsilejší násilník a postrach všech místních Romů, podle druhých rytířský obránce bílé rasy. Ranou nožem zabil Otu Absolona, podle jedněch bezúhonného občana, podle druhých nebezpečného kriminálníka. Policie odvedla údajně skvělou práci, když vraha okamžitě dopadla a usvědčila, justice ho tvrdě, leč spravedlivě odsoudila a svitavští Romové si prý oddechli, protože nebezpečí pominulo.
Nic z toho není pravda. Pechanec, ač se na incidentu podílel, není skutečný vrah. Není to ani zběsilý násilník. Je to nešťastník, který se zoufale snaží vykompenzovat svůj původ z rozvrácené rodiny z nejnižších vrstev a někam se zařadit, a je proto snadno zneužitelný. Absolon a jeho rodina nebyli nikdy žádní světci a vedle hlavní příčiny incidentu („černí“ si dovolili vstoupit do podniku pro „bílé“) mohly tu figurovat i další motivy. Policie od začátku vyšetřování manipulovala a kryla skutečného vraha a další spolupachatele. Státní zastupitelství podpořilo tuto zmanipulovanou verzi a soud navzdory jasným důkazům, že vše bylo jinak, vynesl nespravedlivý rozsudek. Skuteční vrazi jsou dál na svobodě a Romové si nejenže neoddechli, ale naopak mají o další důvody navíc bát se a nevěřit většinové společnosti. Přitom si za to ale do značné míry mohou sami, protože podlehli nátlaku a spokojili se s náhradním obětním beránkem
Navenek jsou ale všichni spokojeni – rasisté mají svého mučedníka, policie a justice se pyšní údajným úspěchem, veřejnost má pocit, že stát se konečně rozhoupal a začal nekompromisně stíhat diskriminační násilí, profesionální obhájci lidských práv mají další případ, na který mohou čerpat zahraniční granty. Když říkám všichni, nepočítám do toho samotné Romy – ale ti se už tradičně ve většinové bílé společnosti jako samostatný svéprávný subjekt nepočítají. Pokud se o nich uvažuje, tak obvykle jako o objektu více či méně dobře míněné manipulace (pokud ne rovnou jako o škodné, kterou by bylo nejlépe odstranit).
Každá z výše uvedených skupin dává přednost své verzi. Pravda, která, jak už to bývá, není tak schematicky černobílá, zajímá málokoho. Máme radši báje a legendy, které lépe vyhovují našemu apriornímu vidění světa, než složitá a nejednoznačná realita. Přitom tento případ umožňuje vrhnout světlo na pochybné praktiky v postupech policie, státních zastupitelství a soudů, zbavit se falešných iluzí o fungování spravedlnosti, jež jinak přetrvávají i u těch, kdož jsou jinak vůči fungování establishmentu kritičtí. Kauza má mimo jiné i jeden aktuálně politický rozměr – názorně demonstruje, jaké osobní kvality a způsoby rozhodování sehrály zřejmě rozhodující úlohu při jmenování Renaty Vesecké nejvyšší státní zástupkyní a odvolání její předchůdkyně Marie Benešové, která se odmítala podrobit politickým tlakům a jejím nahrazení někým povolnějším.
Jakub Polák