Před Nejvyšším správním soudem se tento týden obhajuje Dělnická strana (DS), která čelí návrhu na své rozpuštění. Podle dostupných informací je vládní návrh připraven podstatně lépe než naprosto zpackaný první pokus. Zajímavější než případné rozpuštění či nerozpuštění by ale mohlo být poodkrytí role agentů policie nebo tajných služeb uvnitř DS, podobně jako se to stalo v Německu v roce 2002. V českých reáliích je to však spíše nepravděpodobný příběh. Připomeneme si tedy alespoň německou kauzu.
Nejprve je na místě předeslat, že pokus vlády o rozpuštění Dělnické strany považujeme, jako řadu jiných represivních kroků státu, za kontraproduktivní. I přesto, že podle řady naprosto zjevných faktů DS využívá neonacistických prvků ve své symbolice, řada jejich činitelů i volebních kandidátů jsou aktivní neonacisté a podpora neonacistické scény jí získala mediální pozornost, si nemyslíme, že rozpuštění strany je řešením. Ta část neonacistů, která se chce politicky angažovat si cestu vždycky najde, rasisté a populisté rovněž. Konečně dostatek prostoru v tomto směru nabízí další politické subjekty téměř napříč politickým spektrem, stačí jen přestoupit či založit stranu zcela novou, možná i úspěšnější a poučenější než mnohokrát zdiskreditovanou DS, která je svým způsobem spíše parodií na moderní xenofobní partaj evropského ražení. Navíc restrikce a státní zásahy vytvářejí jasné mantinely, ve kterých se neonacisté pohybují. Každou další restrikcí jsou k tomu ostatně nuceni. Z asociálů v těžkých botách se svastikou na tričku, u kterých je na první pohled každému jasné, o koho jde, se stávají hoši v čapkách s ozubeným kolem. K podobnému vývoji vede i případný zákaz či další tlak státu na politicky aktivní neonacisty (neofašisty) prostřednictvím perzekuce symboliky a verbálních trestných činů. Pod tlakem jsou nuceni reagovat, přemýšlet a zdokonalovat svoje mimikry. Zákazy tak nejenže nic nevyřeší, ale paradoxně neonacistickou scénu posilují. Stát tak opět ukazuje, jak jsou jeho vlastní mechanismy nepoužitelné k řešení skutečných společenských problémů.
NPD prolezlá agenty
V tomto případě je na místě poukázat na proces, ve kterém německá vláda (společně se Spolkovým sněmem a Spolkovou radou) navrhla rozpuštění Národní demokratické strany (NPD), která se profiluje obdobně jako DS a mezi ní a pobočkou NPD v Sasku panuje poměrně čilá informační výměna. Jak už jsme uvedli, pokus byl neúspěšný, protože při něm vyšlo najevo, že v NPD působí agenti a spolupracovníci Spolkového úřadu pro ochranu ústavy (BND). Zpětně nebylo možno prokázat, co z toho, co bylo NPD kladeno za vinu, bylo dílem agentů státní moci a co bylo dílem samotných neonacistických struktur v rámci NPD. Současně ale BND odmítla stáhnout nebo odhalit své agenty ve strukturách NPD.
Funkcionář Dělnické strany Jiří Petřivalský vlevo. Katrin Köhler z NPD Sasko zakresluje plán distribuce propagačních materiálů:
Událost je, především z právního náhledu, podrobně popsáná v článku Petra Mlsny Spolkový ústavní soud jako garant ochrany před svévolí výkonné moci v řízení o zákazu NPD (Europeum.org 22. 9. 2003).
Pro nastínění situace citujeme pasáž zabývající se právě odhalením agentů Spolkového úřadu pro ochranu ústavy: "V průběhu roku 2002 se začaly vynořovat skutečnosti, které byly pro celkové rozhodování SÚS (Spolkový ústavní soud - red.pozn.) naprosto zásadní. 28. ledna se zjistilo, že bývalý předseda zemského svazu Severního Porýní-Vestfálska a člen spolkového předsednictva strany Udo Holtmann byl 24 let spolupracovníkem Spolkového úřadu pro ochranu ústavy, přičemž v průběhu těchto let zastával v rámci NPD celou řadu nejvyšších stranických funkcí a byl po jistou dobu i šéfredaktorem nakladatelství Deutsche Stimme. Navrhovatelé celého řízení byli 8. února 2002 nuceni přiznat, že NPD byla v rámci procesu ochrany ústavy monitorována agenty. Senát SÚS vyslechl informátora Wolfganga Frenze, který byl členem předsednictva strany a spolupracovníkem Zemského úřadu pro ochranu ústavy v letech 1961 – 1995. Vypověděl, že jako informátor nebyl řízen uvedenými orgány pro ochranu ústavy; jedním z důvodů takového postupu ale spíš bylo to, že Wolfgang Frenz se postupně stal přesvědčeným pravicovým extremistou a antisemitou. Jeho publikace, které uvádí navrhovatel v žalobě, ale pocházejí z období po roce 1995 a hlavně z roku 1998, kdy vydal knihu Ztráta vlastenectví aneb století Židů, která má výrazný rasistický a antisemitský obsah. Frenz vypověděl, že se jej orgány ochrany ústavy snažily od nastolené cesty několikrát odradit, ale po několika neúspěších s ním v říjnu 1995 ukončily spolupráci. Kontakty z roku 1996 se pak dotýkaly již jen technických otázek spjatých s jeho odchodem. Ve věci týkající se Udo Holtmanna lze ovšem tvrdit, a toto sdílí i SÚS, že nebyl žádným ideologem strany nebo její vůdčí osobností. Spolkový úřad pro ochranu ústavy vedl Udo Holtmanna jako spolupracovníka v letech 1978 – 2002. Holtmannovy výroky a názory byly publikovány ve stranických tiscích a NPD se od nich nijak nedistancovala. Holtmann nebyl agent-provokatér, ale pouze doručovatel zpráv. Je známo, že činnost Udo Holtmanna byla NPD po dlouhou dobu známa. Obdobným případem pak byl Tino Brandt, který se dostal do nejužšího vedení v Durynsku a kterého orgány ochrany ústavy „odpojily“ v roce 2001. I Brandt ve spoustě svých činností jednal bez jakéhokoli příkazu orgánů pro ochranu ústavy. 13. února žalobci sdělili, že existují další čtyři osoby, které spolupracovaly nebo spolupracují s orgány ochrany ústavy.
Po těchto zjištěních podala NPD návrh na zastavení řízení, protože aktivity tajných služeb porušily rovnost obhajoby před soudem. Německý ústavní soud námitku NPD uznal a řízení zastavil. Ve zdůvodnění uvedl: "Sledování politické strany agenty tajných služeb bezprostředně před nebo v průběhu řízení u SÚS je neslučitelné se zásadami práva na spravedlivý proces a principem právního státu." A dále: „Návrh na zákaz politické strany, který se opírá o výpovědi osob spjatých s tajnými službami, je důvodem pro zastavení řízení.“
Nad problematickou úlohou zpravodajských služeb nejen v zastaveném procesu s NPD se pozastavují i někteří lidskoprávní aktivisté. Například v článku Jana Raabeho a Davida Begricha My už to nějak zařídíme? Přístup státu k pravicovému extremismu, který je součástí sborníku Nebezpečné známosti (str. 132).
Opět citujeme: "Na veřejnosti nejméně viditelná, a proto z výše popsaných důvodů nejproblematičtější oblast jsou informační služby. I když v poslední době často varují před NPD, je třeba si uvědomit, že zákaz NPD je nerealizovatelný, protože tajné služby nejsou ochotné stáhnout své informátory. Německý Úřad na ochranu ústavy tak svými aktivitami paradoxně přispívá k tomu, že ústava nemůže být dostatečně chráněna. Přitom se odborníci většinou shodují, že existující důkazy jsou pro úspěšně realizovatelný zákaz NPD dostatečné. Naopak neexistuje jednotný názor na to, proč tajné služby odmítají stáhnout své informátory a agenty. Je tak možné spekulovat, že tím hlavním důvodem je snaha zabránit zveřejnění informace, kdo jako informátor pracoval. V minulých letech se objevovaly případy, kdy se tajní agenti účastnící se neonacistických akcí podíleli na aktivitách, které stály daleko za hranicí legality.Právně je to neospravedlnitelné, přesto zdá se běžné. Podle vyjádření tajných služeb na spolkové i zemské úrovni by stažení všech agentů znemožnilo kontrolu extrémně pravicové scény. Pokud to pro NPD opravdu platí, je to další důvod proti ní co nejrychleji a efektivně zasáhnout.
Jestli a do jaké míry je zákaz NPD vůbec řešením, je velmi sporné. Pro zákaz mluví to, že by se zabránilo financování NPD ze státních peněz prostřednictvím refinancování volebních výdajů a příspěvků politickým stranám. Politicky by to také pro tuto stále více se lokálně prosazující antidemokratickou sílu znamenalo velkou ránu. Naopak proti zákazu mluví fakt, že první proces z roku 2002, který ztroskotal na formálních záležitostech, je dodnes mnoha lidmi mylně chápán jako »dekret na demokratičnost«. Další neúspěch z formálních důvodů by byl katastrofou. Zákaz NPD by navíc téměř nic nezměnil na zakotvení extrémně pravicové ideologie a extrémně pravicových uskupení ve společnosti. Místo toho by se osoby, jež sympatizují s touto ideologií, během krátké doby zaměřily na vytvoření nové politické strany, která by pak využila stávající struktury a podporu pravicově extremistické scény. Navíc by zákaz NPD vedl k tomu, že by občané a především politici a političky cítili mnohem menší potřebu se proti pravicovému extremismu angažovat, protože by se jeho nebezpečí zdálo jakoby zažehnané. Všeobecně rozšířený pocit, že stát už to nějak zařídí, by tak získal ještě více na síle.
Jelikož informační služby pracují utajeně, stojí jejich informace mimo kontrolu kritické veřejnosti. Jejich informace není možné ověřit, protože nezveřejňují své zdroje. Zde nemyslíme pouze interní zápisy z jednání či záznamy z různých setkání. Také zveřejnění tak lapidární informací jako je soupis neonacistických koncertů prý ohrožuje bezpečnost jejich zdrojů. Když se pak jako v Durynsku v roce 2007 tyto informace dostanou na veřejnost a jsou vyšší než oficiálně uváděná čísla, je to zdůvodněno tím, že některé koncerty z důvodu utajení nemohly být uvedeny.
Zůstává otázkou, zda se problematika zapojení utajených spolupracovníků může otevřít i rámci procesu s Dělnickou stranou.
Kolik agentů je v DS?
Bezesporu zajímavý právní výsledek ze sousedního Německa poukazuje na věc, které se zatím bohužel nikdo v souvislosti s aktivitami Dělnické strany přiliš nezabýval - nakolik je infiltrována agenty BIS a konfidenty policie, či zda se ti přímo nepodílí na části její agendy a směřování. Jedna z mála možností, jak něco takového zjistit, je právě probíhající soudní řízení, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se něco takového mohlo udát.
Přestože doposud nebyly zveřejněny žádné informace, dokazující infiltraci policejních nebo zpravodajských složek do Dělnické strany nebo neonacistické scény, je z logiky věci krajně nepravděpobné, že by agenti či spolupracovníci v tomto prostředí nepůsobili.
Samozřejmě existují jisté náznaky. Například doyen českých neonacistů Filip Vávra byl ze spolupráce s policií obviněn samotnými neonacisty již před několika lety a tato informace přispěla k jeho pádu. Dnes se podobné obvinění objevuje znovu, posílené faktem, že po opakovaném zatýkání se právě Vávra stále producíruje na svobodě bez jakéhokoli obvinění. A to i v situaci, kdy je neformálním vůdcem a inspirátorem (doposud nejmasivnější akce českých neonacistů - pokus o pogrom v Janově, byla z velké části právě jeho práce) a svou rolí se nijak netají.
Z konfidentství (a krádeží) byli obviněni i sourozenci Šlégrovi, současné hvězdičky DS. Opět samotnými neonacisty ze severních Čech. Neonacistické prostředí je ze své podstaty k infiltraci náchylné, majetkové i násilné delikty a příchylnost k životnímu stylu "co bude zítra neřeším" je pro získávání informací i donašečů ideálním místem. Na druhou stranu je nutné vzít v úvahu, že ve zmíněných případech může jít i jen o formu konkurenčního boje (ani ten není mezi neonacistickými skupinami ničím výjimečným), kdy se tímto způsobem snažíte vyřadit protivníka. Stejně tak může jít i o taktiku policie - někoho zdiskreditovat nebo destabilizovat hnutí naznačením, že právě dotyčný je spolupracovníkem policie. Faktem ale zůstává, že přes struktury Dělnické strany je možné se dostat do těsné části neonacistických špiček prakticky bez známostí prostřednictvím lokálních poboček DS. A to vše v podstatě bez podezření.
Za pozornost stojí i případ údajné dekonspirace pracovníka BIS, který se měl v červenci 2009 pokusit naverbovat znojemského člena DS Rudolfa Pikolu (Dělnické listy 7.7.2009). Hodnověrnost znojemskému příběhu dodává informace, že zdokumentovaný muž, údajný příslušník BIS, se v minulosti pokoušel infiltrovat do anarchistických aktivit na Moravě. Stále se ovšem pohybujeme v rovině spekulací a je třeba zmínit i další souvislosti.
I ty budeš jednou konfident.
Hrátky s čerty
Česká policie i zpravodajské služby nemají dobrou pověst, jak dokládá řada zveřejněných skandálů. Rovněž stále zápasí s dědictvím bolševického režimu, v jehož službách řada současných zpravodajských profesionálů pracovala. V úvahu je třeba vzít i jistou názorovou blízkost mezi neonacisty a některými policisty (projevuje se i úniky policejních informací k neonacistickým vůdcům).
Podobným případem může být podle dostupných informací i kauza takzvaných Vítkovských žhářů, kdy závěrečnému nejbrutálnějšímu útoku předcházel ne nevýznamný počet jiných žhářských pokusů i dalších násilných činů s rasovým podtextem, které ovšem místní policie vytrvale ignorovala, v horším případě tolerovala. Teprve útok s tragickými následky, jeho medializace, následná politická objednávka a tlak vyšších policejních složek dokázal rozkrýt část lokálních neonacistických struktur a zatčením podezřelé čtveřice je částečně paralyzovat.
Nelze zcela vyloučit ani situace, kdy jsou neonacisté využívaní pro policejní cíle. V roce 2008, kdy stoupal počet neonacistických veřejných akcí i jejich násilné pouliční projevy, mohli posloužit jako hlavní a v podstatě jediné zdůvodnění zvýšení policejních pravomocí při potlačování demonstrací. Výsledkem je změna shromaždovacího zákona, preference pořádkových oddílů policie na úkor ostatních nebo třeba zakoupení velice sofistikovaného policejního vozu s dálkově ovládanými kamerami o vysokém rozlišení a softwarem schopným pomocí kamer sledovat v davu vybrané jedince, porovnávat je s databází a v reálném čase poskytovat výstupy.
Jakkoli jsou neonacisté v současných počtech stále marginální silou, dokáží mít i širší přesah. Vzrůstající neonacistické aktivity měli vliv na další vlnu romské emigrace do západní Evropy a především Kanady, která v reakci na ni zavedla víza pro občany ČR.
Podobného rázu bylo i násilné narušení Queer Parade v Brně v červnu 2008. Je to sice povrchní, ale celkem jasný signál o míře tolerance lidí s odlišnou sexuální orientací. Narušení Queer Parade při povrchním pohledu jasně umístilo ČR do spolku zemí jako Rusko, Bulharsko, Rumunsko nebo Srbsko i přes fakt, že jsme společností jinak k homosexuálům značně tolerantní. Stačilo k tomu několik desítek neonacistických násilníků a zjevná neschopnost nebo záměrná liknavost policie, v jejímž krajském vedení byl bývalý příslušník StB Martin Kotlan.
A nelze samozřejmě zapomínat, že se neonacisté hodí i politickému establishmentu - k odvádění pozornosti od závažnějších a nepříjemnějších témat nebo jako strašák a beranidlo pro zavádění dalších represivních nástrojů a "civilizované" vlády tvrdé ruky.
Vandas rozmlouvá před Nejvyšším správním soudem s Milanem Hrochem (vlevo) a Jiřím Dudákem (vpravo).
Milan Hroch při jiné přiležitosti - hajlování (Kandidáti Dělnické strany: Vysočina, září 2008).
Jiří Dudák s nacistickou vlajkou (Národní korporativismus: Sbohem a šáteček, září 2008).
