20. července letošního roku uplyne 10 let od smrti Carla Giulianiho. Na červenec roku 2001 svolaly světové elity zasedání G8 do italského města Janov. Stovky tisíc lidí vyšly do ulic, aby vyjádřily svůj nesouhlas s globální politikou, určovanou předáky osmi ekonomicky a politicky nejsilnějších zemí. Mezi protestujícími v Janově byl i třiadvacetiletý italský aktivista Carlo Giuliani. Domů už se ale nevrátil - ulice Janova se staly svědky jeho smrti.
Konec devadesátých let a přelom milénia byl obdobím překotných politických a ekonomických změn. Po pádu sovětského bloku byl neoliberální kapitalismus vítězoslavně exportován do celého světa. Výroba se přesouvala do zemí takzvaného globálního jihu, jehož závislost na euroatlantickém bloku přetrvávala od dob kolonialismu, pouze dostala novou tvář. Začalo se jí říkat globalizace. Vnitrostátní politika byla a stále je přizpůsobována volnému trhu, čímž lidé přicházejí o dříve vybojovaná sociální práva. Hranice byly otevřeny pouze volnému pohybu zboží, milionům chudých lidí zůstaly zavřeny. Zdálo se, že neoliberální globalizaci nemůže nic zastavit. Hovořilo se dokonce o konci dějin, které měly být završeny kombinací liberální demokracie a ekonomiky volného trhu. Britská premiérka Margaret Thatcher sebevědomě prohlásila: „There is no alternative!“. Sociální hnutí se ocitla v krizi. Nevěděla, jak zareagovat, jaké prostředky použít, jak se organizovat na celosvětové úrovni a jakým jazykem boj a požadavky formulovat.
Zrod alter-globalizačního hnutí
První plamínek globální rezistence zažehli jihomexičtí zapatisté, kteří na Nový rok 1994 řekli pověstné Ya Basta!, A dost!, a vyhlásili válku mexickému státu i neoliberální globalizaci jako takové. Na obrovských setkáních, která pořádali na svém území v útrobách Lakandonské džungle, volali po vzniku celosvětového hnutí odporu, které se začalo pomalu formovat na bázi horizontálně uspořádaných sítí. Logika byla prostá: globalizuje-li se kapitalismus, musí se globalizovat i sociální hnutí a svou vlastní existencí a činy ukázat, že jiná globalizace je možná. Hnutí, kterému se začalo říkat antiglobalizační či alterglobalizační, o sobě dalo poprvé vědět v roce 1999, kdy se díky jeho aktivitám v ulicích amerického města Seattle podařilo úspěšně paralyzovat summit Světové obchodní organizace.
Přímé akce ze Seattlu ukázaly nový druh politického aktivismu – tzv. kontra-summity. Má-li o budoucnosti světa rozhodovat světová politicko-ekonomická elita, která se pravidelně schází na grandiózních summitech nadnárodních institucí, pak je nezbytné tyto summity pravidelně napadat zdola, snažit se je narušit, připravit pořadatelskému městu pokud možno rušné chvíle a tím na symbolické rovině ukázat, že lidé stojí proti světovým elitám, jejich summitům, stejně jako proti politice neoliberální globalizace jako takové. Po Seattlu přišly masivní protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze roku 2000 a vše směřovalo k největší bitvě o podobu globalizace, která se odehrála při zasedání G8 o rok později v italském Janově.
Janov 2001: smrt Carla Giulianiho
Do Janova se nakonec dostalo více než 300 000 protestujících. Stovky byly zadrženy už na hranicích a nebyly vůbec vpuštěny do země. Na zástupce nevládních organizací, levicových katolických skupin, squattery, anarchisty, antifašisty, ale i zástupce odborů či levicových politických stran, kteří se do Janova dostali, čekalo však nemilé překvapení, které německá televize později pojmenovala jako Berlusconiho past. Represe, kterou rozpoutaly italské policejní síly, neměla obdoby. Nechvalně proslulými se staly zejména noční nájezdy zakuklených policistů do hromadných ubytoven. V noci 21. července například vtrhlo 150 policejních zakuklenců do školy, ve které spali demonstranti, a rozpoutalo jatka. Během několika minut byly prostory pro spaní zalité krví a desítky demonstrantů musely být odvezeny do nemocnice, z toho tři v kritickém stavu. Berlusconiho represivní metody, které v Evropě dlouhodobě nemají obdoby, vyvolaly násilné odpovědi i mezi protestujícími, kteří přijeli vyjádřit nesouhlas se summitem nenásilnými prostředky. Mottem protestů se stal slogan amerického prezidenta J.F. Kennedyho: „Ti, kteří brání mírumilovným revolucím, činí ty násilné nevyhnutelnými.“
Ulice Janova se proměnily v bojiště, po kterém se pohyboval i mladý Carlo Giuliani. Na náměstí Piazza Alimonda došlo 20. července ke střetu aktivistů s italskými elitními vojenskými jednotkami s policejními úkoly – takzvaní carabinieri, které již od dob Mussoliniho vedou boje proti politické opozici. Na náměstí uvízl jejich obrněný vůz Land Rover, ke kterému se ihned seběhli aktivisté s cílem ho zničit – byť vyzbrojeni jen železnými tyčemi a dřevěnými deskami. Carlo chtěl do vozu vhodit hasící přístroj, který z něj policisté vyhodili, když se z auta ozvala střelba. Carlo byl zasažen do obličeje, padl k zemi a poté byl ještě autem dvakrát přejet. Byl na místě mrtev.
Brutální policejní nájezdy pokračovaly i po skončení demonstrací. Pod záminkou vyšetřování kriminální činnosti během protestů policisté vtrhávali do sociálních center, sídel odborů, médií a právnických kanceláří. Celkem bylo zadrženo 329 účastníků protestů, z nichž 25 jich bylo v prosinci roku 2007 odsouzeno k dlouholetým trestům odnětí svobody. Se zraněními skončilo více než 500 demonstrantů. Carlova rodina se stále - 10 let po události - marně domáhá právního potrestání vraždícího policisty.
Stejné důvody, nové taktiky
Smrt Carla Giulianiho se stala symbolem brutality policejní represe vůči alter-globalizačním protestům, které již nikdy více nebyly tak masivní a úspěšné jako v prvních letech kolem přelomu tisíciletí. Organizátoři summitů i policejní jednotky si již osvojily efektivní strategie a taktiky, jak velkým kontra-summitům čelit. Zpravidla se jedná o neprostupné oplocení místa summitu a preventivní zatýkání stovek demonstrantů, jak se o tom mohli relativně nedávno přesvědčit například demonstranti v Kodani v době konání globálního summitu o změnách klimatu. Tak jako se vlády, policie a armády dokázaly efektivně uzpůsobit novým typům obrovských protestů, je na celosvětových sociálních hnutích a jejich lokálních složkách – tedy i na nás – abychom na nové strategie dokázali stejně efektivně zareagovat. A to třeba již 16. července tohoto roku v Berlíně, kdy se uskuteční demonstrace připomínající 10 let od smrti Carla Giulianiho. Svůj odpor však můžeme vyjádřit kdekoliv a kdykoliv, tady a teď.
Nezapomeneme! Neodpustíme!
Události v Janově, stejně jako smrt Giulianiho se staly námětem řady filmových i hudebních zpracování. Odkaz na dokument naleznete na blogu AntiCopyright.
Další podrobnosti a videa naleznete v již dříve uveřejněném článku od Československé anarchistické federace pod názvem "Dokud nebude stát obviněn z vraždy" .
