Dnes je to přesně rok od smrti světoznámého sémiotika, filozofa a spisovatele Umberta Eca. Během roku od jeho smrti jsme byli svědky pokračujícího růstu vlny politiky postavené na demagogii, lži, nacionalismu a strachu. Tento druh politiky dominoval v kampani za Brexit, ale byl úspěšný i v amerických prezidentských volbách, kde dostal do prezidentského křesla proto-fašistického narcistního psychopata. Umberto Eco, který fašistický brainwashing zažil sám coby desetiletý chlapec, tento druh politik analyzoval ve svém eseji z roku 1995 s názvem „Věčný fašismus: 14 způsobů, jak se dívat na černou košili“. Ponecháme na čtenáři samotném, kolik ze 14 dimenzí fašismu, které roku 1995 popsal, může najít v politice kolem nás. Náš překlad obsahuje pouze jádro přednášky, ale zájemcům doporučujeme i zbytek textu v angličtině.
Věčný fašismus: 14 způsobů, jak se dívat na černou košili
Přes všechny rozdíly mezi různými historickými formami fašismu se domnívám, že je možné sestavit seznam rysů, které jsou typické pro to, čemu já říkám ur-fašismus, nebo věčný fašismus. Tyto rysy nelze utřídit do nějakého systému; spousta z nich si navzájem odporuje, nebo jsou typické i pro jiné druhy despotismu či fanatismu. Ale stačí, aby byl přítomen pouze jeden z nich, a fašismus už se kolem něj sám nabalí.
1. První vlastností ur-fašismu je kult tradice.
Tradicionalismus je samozřejmě mnohem starší než fašismus. Typický byl pro kontrarevoluční katolicismus během Francouzské revoluce, ale jeho kořeny sahají až do pozdně helénistického období, kdy se objevil jako reakce na klasický řecký racionalismus. Ve Středomoří začali lidé různých náboženství (přičemž většina těchto náboženství byla římským pantheonem shovívavě přijímaná) snít o zjevení zvěstovaném v počátku lidských dějin. Podle tradicionalistické mystiky zůstalo toto zjevení po dlouhou dobu zahaleno závojem zapomenutých jazyků – v egyptských hieroglyfech, keltských runách, ve svitcích málo známých asijských náboženství.
Tato nová kultura musela být synkretická. Synkretismus není pouze, jak říká slovník, „kombinace různých forem víry nebo praxe“; taková nově vzniklá kombinace musí tolerovat i to, co si navzájem odporuje. Každá z původních zpráv obsahuje nějaký střípek moudrosti, a ačkoliv zdánlivě říkají rozdílné nebo vzájemně neslučitelné věci, přesto všechny alegoricky odkazují na stejnou odvěkou pravdu.
Výsledkem toho je, že se v poznání nelze nijak posunout. Pravda již byla vyřčena jednou provždy a my můžeme pouze dál interpretovat její nejasně formulovanou zprávu. Pokud projdete regály, které v amerických knihkupectvích bývají označeny jako New Age, narazíte na sv. Augustýna, který, pokud vím, fašista nebyl. Ale kombinace sv. Augustýna a Stonehenge – to už je příznak ur-fašismu.
2. Tradicionalismus s sebou nese odmítnutí modernismu.
Fašisté i nacisté uctívali technologii, zatímco tradicionalističtí myslitelé ji obvykle odmítají jako popření tradičních duchovních hodnot. Ačkoliv byl nacismus hrdý na své industriální úspěchy, jeho chvála modernismu byla pouze povrchním projevem ideologie založené na krvi a zemi (Blut und Boden). Odmítání moderního světa se maskovalo jako odmítání kapitalistického způsobu života. Osvícenství, věk rozumu, je vnímáno jako počátek moderní zkaženosti. Z tohoto úhlu pohledu může být ur-fašismus definován jako iracionalismus.
3. Iracionalismus také závisí na kultu akce pro akci samotnou.
Protože je akce krásná sama o sobě, musí být vykonána před rozmýšlením, nebo bez něj. Myšlení je formou kastrace. Z tohoto důvodu je kultura podezřelá, neboť se identifikuje s kritickými postoji. Nedůvěra ke světu intelektuálů byla vždy příznakem ur-fašismu, od oblíbené fráze Hermanna Goeringa ze hry Hannse Johsta („Když slyším slovo ‘kultura‘, sahám po zbrani“) po časté používání výrazů jako „zdegenerovaní intelektuálové“, „vědátoři“, „změkčilí snobové“, nebo „univerzity jsou hnízdem rudých“. Oficiální fašističtí intelektuálové se zaměřovali především na útočení na moderní kulturu a liberální inteligenci, která podle nich zradila tradiční hodnoty.
4. Kritický duch rozlišuje a rozlišování je známka modernismu.
V moderní kultuře vyzdvihuje vědecká komunita nesouhlas jako cestu, kterou lze zlepšit poznání. Pro ur-fašismus je nesouhlas roven zradě.
5. Kromě toho je nesouhlas známkou rozmanitosti.
Ur-fašismus roste a dosahuje všeobecného uznání tím, že zneužívá a prohlubuje přirozený strach z odlišnosti. První výzvou fašisty nebo zárodečného fašistického hnutí je výzva proti vetřelcům. Ur-fašismus je tudíž již ze své definice rasistický.
6. Ur-fašismus se odvíjí od frustrace jedince nebo společnosti.
To je důvod, proč jedním z nejtypičtějších rysů historického fašismu byl jeho ohlas u frustrované střední třídy, třídy trpící ekonomickou krizí nebo pocity politického ponížení, třídy vystrašené tlakem nižších sociálních skupin. Dnes, kdy se ze starých „proletářů“ stala drobná buržoazie (petite bourgeoisie) (a „lumpenproletariát“ byl ve většině případů z politické scény vytlačen), fašismus zítřka nalezne své sympatizanty právě v této nové většině.
7. Lidem, kteří cítí nedostatek jasné sociální identity, ur-fašismus říká, že jejich jediná výsada je ta nejobyčejnější: být narozen ve stejné zemi.
To je základ nacionalismu. Kromě toho nepřátelé jsou ti jediní, kdo mohou národu poskytnout identitu. Proto u kořenů ur-fašistické psychologie stojí posedlost spiknutím, nejlépe mezinárodním. Stoupenci se musejí cítit v obležení. Nejjednodušší cestou, jak toho dosáhnout, je apel na xenofobii. Spiknutí musí ale zároveň pocházet i zevnitř: Židé jsou obvykle nejlepší cíl, protože se nacházejí zároveň uvnitř i vně. Ve Spojených státech je krásnou ukázkou této posedlosti spiknutím kniha Pata Robertsona Nový světový řád, ale, jak jsme viděli, existuje i mnoho dalších.
8. Stoupenci ur-fašismu se musí cítit poníženi okázalým bohatstvím a silou nepřátel
Když jsem byl malý, říkali mi, že Angličani jsou lidi, kteří si dopřávají pěti jídel denně. Jedli častěji než chudí, ale střídmí Italové. Židé jsou bohatí a navzájem se podporují skrze tajnou síť vzájemných výpomocí. Stoupenci ur-fašismu musí být ale zároveň přesvědčeni, že nepřátele dokážou přemoci. A proto se neustále posouvá a mění ohnisko řečnického zájmu a nepřátelé jsou vykreslováni zároveň jako příliš silní i příliš slabí. Fašistické vlády jsou ve válkách odsouzeny k prohrám, protože ze své podstaty nejsou schopné objektivně vyhodnotit síly nepřítele.
9. V ur-fašismu neexistuje boj o život, místo toho život znamená boj.
Proto pacifismus znamená paktování se s nepřítelem. Je špatný, protože život je neustálý boj. S tím jde ruku v ruce komplex Armagedonu. Vzhledem k tomu, že nepřátelé musejí být poraženi, musí dojít k jedné závěrečné bitvě, ve které toto hnutí převezme kontrolu nad světem. Jenže po takovém „konečném řešení“ musí přijít éra míru, zlatý věk, což odporuje principům permanentní války. Žádný fašistický vůdce tento rozpor zatím nevyřešil.
10. Elitářství je typickým projevem každé reakcionářské ideologie, jelikož je svou podstatou aristokratické, a aristokratické a militaristické elitářství s sebou nevyhnutelně nese opovržení slabými.
Ur-fašismus může obhajovat pouze všelidové elitářství. Každý občan patří k nejlepšímu lidu na světě, členové strany jsou z občanů ti nejlepší, každý občan se může (nebo by se měl) stát členem strany. Jenže šlechta nemůže žít bez poddaných. Vůdce ví, že moc mu nebyla svěřena demokraticky, ale že byla dobyta silou, a stejně tak ví, že jeho síla je založena na slabosti mas – jsou tak slabé, že potřebují a zaslouží si vládce.
11. V takovém nastavení je každý vzděláván tak, aby se stal hrdinou.
V každé mytologii je hrdina výjimečnou bytostí, ale v ur-fašistické ideologii je heroismus normou. Tento kult heroismu je úzce propojen s kultem smrti. Není náhoda, že motto španělských falangistů znělo „Viva la Muerte“ („Ať žije smrt!“). V nefašistických společnostech je laické veřejnosti předkládáno, že smrt je nepříjemná, ale je třeba jí čelit s důstojností. Pro věřící je to bolestná cesta, jak dosáhnout nadpřirozeného štěstí. V kontrastu s tím ale v ur-fašistické společnosti hrdina prahne po hrdinské smrti, která je inzerována jako ta nejlepší odměna za hrdinský život. Ur-fašistický hrdina se smrti nemůže dočkat. A jak se tak nemůže dočkat, o to častěji posílá na smrt jiné lidi.
12. Protože permanentní válka a heroismus jsou náročné úkoly, ur-fašismus přenáší svou vůli po moci na sexuální záležitosti.
Toto je základ machismu (který znamená jak pohrdání ženami, tak nesnášenlivost a odsouzení neobvyklých sexuálních praktik, od zdrženlivosti k homosexualitě). Protože i sex je ale náročný, ur-fašistický hrdina tíhne ke zbraním – a pohrávání si se zbraněmi se stává náhražkou za sexuální aktivitu.
13. Ur-fašismus je založen,dalo by se říci, na selektivním populismu, na kvalitativním populismu.
V demokracii mají občané individuální práva, ale občané jako celek mají politický význam pouze z kvantitativního hlediska – pro jednotlivce platí rozhodnutí většiny. V ur-fašismu ale jednotlivec žádná individuální práva nemá a lid je vnímán kvalitativně, jako monolitický celek vyjadřující společnou vůli. Vzhledem k tomu, že žádné velké množství lidí nemůže mít jednu společnou vůli, Vůdce předstírá, že vůli lidu zastupuje a vykládá. Poté, co občané ztratili možnost delegace, nemohou sami jednat; jsou povoláni pouze k hraní role Lidu. Lid je tak pouze divadelní fikcí. Někde v naší budoucnosti bude existovat televizní nebo internetový populismus, v němž emocionální odpověď vybrané skupiny obyvatel bude přijímána a vydávána za hlas lidu.
Vzhledem k tomuto „kvalitativnímu populismu“ se ur-fašismus musí stavět proti prohnilým parlamentním vládám. Vždy, když politik zpochybňuje legitimitu parlamentu, protože již nereprezentuje hlas lidu, zavání to ur-fašismem.
14. Ur-fašismus mluví novořečí
Novořeč (newspeak) vymyslel George Orwell ve své knize 1984 jako oficiální jazyk toho, čemu říkal Ingsoc, anglický socialismus (English Socialism). Ale prvky ur-fašismu jsou společné nejrůznějším formám diktatur. Všechny nacistické a fašistické učebnice používaly ochuzenou slovní zásobu a pouze základní syntaxi, aby omezily možnosti komplexního a kritického myšlení. Ale musíme být připraveni rozeznat také ostatní druhy novořeči, i když mají podobu třeba zdánlivě nevinné populární talk show.
* * *
Ur-fašismus je pořád kolem nás, a nenosí vždycky uniformu. Samozřejmě, že by pro nás bylo mnohem snazší, kdyby se na světové scéně objevil někdo, kdo by prohlašoval: „Chci znovu otevřít Osvětim, chci, aby po italských náměstích znovu mašírovaly Černé košile.“ Jenže život není takhle jednoduchý. Ur-fašismus se může vrátit ve spoustě nevinných převleků. Je naší povinností ho odhalovat a ukazovat prstem na každý jeho nový případ – každý den, v každé části světa. Na tomto místě stojí za to zmínit slova Franklina D. Roosevelta ze 4. listopadu 1938: „Pokud se americká demokracie přestane posouvat kupředu jako živá síla, pokud přestane dnem i nocí hledat nenásilné prostředky, jak zlepšit úděl našich občanů, získá v naší zemi na síle fašismus.“ Svoboda a cesta k ní jsou nikdy nekončící úkoly.
Umbero Eco, 1995