Dnešním článkem odstartujeme volný seriál, který se pokusí zmapovat jeden z málo známých, ale o to zajímavějších, fenoménů na současné krajní pravici. Tím je snaha neonacistů formulovat vlastní postoje k mezinárodním otázkám a konfliktům. V našem prvním příspěvku o tomto “hnědém internacionalismu” se podíváme na jeho ideová východiska, taktiku, ale i na to, jak tyto snahy sbližují neonacisty s jejich ideovými protivníky z řad autoritářské levice. Ukážeme si i dva praktické příklady takových postojů v případě Latinské Ameriky a Asie.
Proti globalizaci, proti imperialismu!
Abychom lépe pochopili tento relativně nový jev, musíme se vrátit k ideologickému zlomu, který nastal na evropské krajní pravici v 90. v souvislosti s příchodem tzv. svobodných, nebo také autonomních, nacionalistů. Tato nová generace aktivistů interpretuje nacionalní socialismus především jako odpor vůči globálnímu kapitalismu, který v jejich pojetí představuje dvojitý útok na bílého člověka. Jednak jde o ekonomický útok „finačních elit“ (samozřejmě židovského původu, neboť reálným motorem kapitalismu je i podle těchto "nových" neonacistů židovské spiknutí) na zájmy obyčejných pracujících. Zároveň pak spolu s postupující globalizací představuje podle této interpretace kapitalismus i útok na zájmy jednotlivých národů. Neonacisté ale nevolají pouze po posílení a uzavření národních ekonomik, nebo vytváření nových pracovních příležitosti, ale rozšiřují anti-kapitalistickou rétoriku také o práva jednotlivých národů na ekonomické a národní sebeurčení.
Aktivisté z Freien Kameradschaft Gütersloh demonstrující proti kapitalismu.
Nutno poznamenat, že tato revoluční rétorika není úplně nová. Svým způsobem oživuje myšlenky tzv. levého křídla NSDAP, které představovali například bratři Strasserové, či vůdce SA Ernst Röhm, a předznamenává nově objevený zájem neonacistů o témata, která si v dnešní době většina lidí spojuje spíše s levicí. S postupující krizí a soustavným zhoršováním sociální situace v Evropě ale nabývají tato témata na zajímavosti i pro neonacisty a neofašisty. Praktické pokusy nácků o vyvlastnění těchto témat s sebou přináší bezesporu jistou míru osvěžení, od kterého si neonacisté slibují jednak novou pozici v rámci politického diskurzu, druhak i možnost rozšířit řady svých sympatizantů a stát se skutečně lidovým revolučním hnutím.
Ve stínu Trockého
V praxi tato taktika připomíná trockistickou metodu tzv. entrismu, především v její pozdní podobě tzv. entrisme sui generis, kterou po válce zformulovali vůdci Čtvrté internacionály Michel Pablo a Gerry Healy. Stejně jako dnešní náckové, řešili trockisté před půl stoletím nepříjemný rozpor: Ačkoliv se trockismus tvářil jako masové hnutí, ve skutečnosti nebyl schopný získat širší podporu a ve srovnání s ostatními proudy autoritářské levice dlouhodobě prohrával.
Podstata entrismu spočívala v částečné rezignaci na budování vlastních struktur a vyznačovala se naopak snahou vstupovat do struktur existujících, ve snaze je nejprve skrytě ovládnout a posléze prosadit trockistickou agendu zevnitř. Zatímco v případě trockistů šlo především o odbory nebo aparáty zavedených socialistických či komunistických stran, v neonacistickém pojetí pak probíhaly opakované snahy o aplikaci této taktiky při pronikání do subkultur (např. hip-hop, hardcore, straight-edge nebo graffiti), ale také do občanských platformem, jako jsou antiglobalizační hnutí, ekologické inciativy, nebo právě mírová a solidární hnutí, kterým se v našem seriálu budeme věnovat především.
Italští aktivisté z tzv. evropské antikapitalistické sítě (ACN / AKN). Aneb proti globalizaci se znakem Strasserova Bojového společenství revolučních nacionální socialistů (Schwarze front).
Nikoho z našich pravidelných čtenářů asi nepřekvapí, že podobné snahy nácků tradičně skončili fiaskem – v tomhle ohledu se evropský nácek nijak neliší od českého. A tak, po několika neúspěšných pokusech a chvilkovém přešlapování, došlo u krajní pravice začátkem nového tisíciletí k přehodnocení této taktiky a jejím nahrazení metodou jednodušší a zároveň o trochu úspěšnější. Tou se stala stará známá subkulturní vykrádačka a ruku v ruce se změnou image přichází i první pokusy o formulaci ekologických, anti-globalizačních a solidárních témat v rámci vlastních platforem, které jsou v některých případech otevřeně neonacistické, jindy se ale navenek tváří jako apolitické aktivity angažovaných občanů.
Vtipné je, že krajní pravice s trockisty sdílí i vnitřní rozpory, které tato taktika přináší. Stejně jako se před půl stoletím teoretici entrismu museli střetávat s dogmatiky, kteří své soudruhy obviňovali z oportunismu, naráží také mladí neonacisté na názorový (a zároveň i generační) střet s představiteli konzervativního křídla, které v Evropě tradičně představuje subkultura NS skinheadů. V českém prostředí si na toto téma můžeme vesele zavzpomínat například nad výlevy „Pancéřových granátníků“.
Hnědý internacionalismus jako novodobý querfront
Analogii s trockismem jsme si nevybrali náhodou, protože v mnoha ohledech se anti-imperialistická karta, na kterou hnědý internacionalismus sází, stává skvělou příležitostí pro novodobý querfront. Querfront, občas také Gewerkschaftsachse, je výraz, kterým se označuje idea spolupráce krajní-pravice a krajní-levice, kterou lze datovat do výmarské republiky dvacátých a třicátých let. Asi nejznámějším proponentem této slepé větve byl poslední předhitlerovský kancléř, generál Kurt von Schleicher, který se snažil sjednotit do jednotné fronty část NSDAP, spolu s odbory a socialisty. Historicky tento koncept zůstal odvrhnutý, díky současnému vývoji na krajní pravici, myšlenkám třetí pozice a identitářství, které jí ovlivňují, dochází k jeho praktickému oživení. Zatímco před dvaceti lety by se možná spojenectví bolševiků a neonacistů, protestujících bok po boku na jedné demonstraci, zdála stěží uvěřitelná, současnost nás v mnoha případech přesvědčí o opaku.
Účastníci neo-nacistické demonstrace v Dortmundu: arabská kefíja, trika s Che Guevarou a Thorovo kladivo, aneb boj za kulturní identitu Evropy v praxi.
Socialismo o Muerte
Krásným příkladem takového souznění, a asi tím vůbec nejobskurnějším mýtem, který část krajní pravice sdílí s levicí, je slabost pro jihoamerické revolucionáře v uniformách, který musí zneklidnit nejednoho českého nácka, neseznámeného se specifiky především francouzského a italského pravicového spektra. Ve Francii se k obdivu Ernesta Che Guevary otevřeně přiznávají ikony francouzské krajní pravice jako je Alain de Benoist nebo Pierre Vial, v Itálii patří pro změnu k nejprominentnějším fanouškům jeden ze zakladatelů Třetí pozice Gabriele Adinolfi. Obdiv ke Guevarovi ovšem nelze redukovat pouze na evropské osmašedesátníky, které chtě nechtě formoval poválečný antikolonialismus a revoluční bouře na konci 60. let. Má i své předchůdce, jakým byl například belgický kolaborant Jean-Francois Thiriart a jeho hnutí Jeune Europe, stejně tak i některé následovníky. Z těch, kromě německých autonomních nacionalistů, stojí za povšimnutí především neo-fašistické hnutí Casapound, které se snaží reinterpretovat postavy Fidela Castra, Che Guevary a vůbec celé kubánské revoluce do podoby primárně nacionalistického a anti-imperialistického hnutí.
Pozvánka na přednášku k výročí 42 let od úmrtí Che Guevary pořádanou italským neofašistickým hnutím Casa Pound.
Ještě větší (a o poznání aktuálnější) odezvu má u některých nácků nedávno zesnulý Hugo Chavéz. Zatímco zástupcům francouzské Národní fronty imponuje jeho anti-imperialismus (a anti-amerikanismus) , v oslavných kondolencích po jeho smrti nezaostávala ani část německé NPD. Zmiňovaný Casapound, dokonce uspořádal masivní vzpomínku na Huga v celkem 50 italských městech, ve kterých jeho aktivisté vyvěsili plachty s nápisem Patria, Socialismo o Muerte (Vlast a socialismus nebo smrt).
Plachta vyvěšená na počest Hugo Chavéze taktéž z produkce Casa Pound.
V tomto duchu nás nemůže překvapit ani schizofrenní situace, kdy na jedné straně vyvolalo zvolení prvního indiánského prezidenta Eva Moralese aktivizaci domácí fašistické opozice v Bolívii, na straně druhé to neonacistům z hamburské NPD nebránilo označit Eva za národního socialistu a vyzvdihovat jeho roli v boji s americkou hegemonií.
0 % drog a 100 % identity
Stejně jako byl Hitler v dětství velkým obdivovatelem divokého západu a vášnivým čtenářem J.F. Coopera a Karla Maye, nalezneme i v dnešní generaci nácků jistou slabost pro indiánskou romantiku. Zatímco boj za práva původních obyvatel Bolívie musí aktivistům nutně kazit fakt, že místní indiánská kultura je spojena s tradičním pěstováním koky, našli náckové i ideologicky nezávadné zosobnění domorodců, za které se jim vyplatí bojovat.
Tato slabost ostatně není evropské kultuře cizí. Pojem „vznešený divoch“ představuje v osvícenském myšlení, ale i literatuře, idealizovaný koncept domorodce či necivilizovaného člověka, který symbolizuje vrozenou dobrotu někoho, kdo nebyl vystaven korumpujícím vlivům civilizace (a globalizace). Stejně jako Rousseau, který napsal, že morálka není společenský konstrukt, ale vrozený předpoklad, ideologie nacistického Německa operovala s tezí, že morální předpoklady lidí jsou determinovány jejich příslušnosti k rase. Byť bylo morální jednání v pojetí pseudovědeckého rasismu výsadou arijské rasy, i v rámci hitlerovského Německa najdeme určitou slabost pro vybraná domorodá etnika, často podpořenou fantaskními konstrukty o jejich skutečném, arijském původu.
V současnosti se jedním z takových vyvolených etnik stal horský kmen Karenů, národ tibetočínského původu, který už více než šest dekád bojuje za právo za sebeurčení v Myanmaru (Barmě). Kareni (spolu s dalším významnou menšinou, Šanů) čelí v Myanmaru desítky let trvajícímu útlaku, který provází kampaň cíleného vraždění a vyhánění ze strany barmské armády a provládních milic.
Bojovníci karenské guerrilové armády KLNA s vlajkou fašistického hnutí Casa Pound.
Nášivka na uniformě karenského bojovníka s obrázkem tzv. Fasces, tradičním symbolem fašismu. S největší pravděpodobností dar od aktivistů z itálie.
V případě konfliktu, který se jen zřídkakdy dostane na titulní strany světového tisku, ucítila volný prostor krajní pravice. Asi nejaktivnější ze zavedených hnutí je italský neofašistický projekt Casa Pound, který obecně patří k tomu progresivnějšímu co krajně pravicové hnutí dokáže v Evropě nabídnout. V rámci hnědé internacionály představují Kareni ideální casus belli. Křesťanská menšina, zastoupená především v Karenské národně-osvobozencké armádě (KLNA), představuje v tzv. Zlatém trojúhelníku ozbrojenou sílu, která bojuje za vlastní identitu a zároveň (narozdíl od zmiňovaných Šanů) odmítá pašování drog jako zdroj financování svého boje.
Aktivisté Casa Pound na své barmské misi. Druhý zleva s kefíjou kolem krku je Franco Nezorri, bývalý novinář a zakladatel neziskové organizace Popoli, odsouzený za účast při pokusu o státní převrat na Komorských ostrovech.
V případě Karenů je možná ještě zajímavější než podpora ze strany Casa Pound, aktivity spřízněné “neziskové organizace” Popoli z italských Benátek. Popoli je projekt, za kterým stojí bývalý válečný reportér stanice RAI a pravicový aktivista Franco Nerozzi, který zorganizoval do Barmy několik “solidárních” výprav a oblastech ovládaných KLNA dokonce zřídil polní nemocnici. Na první pohled bohulibou činnost kalí skutečnost, že Nerozzi současné využíval barmské dobrodružství k výcviku vlastní sítě žoldnéřů, kteří se rekrutovali z prostředí italské krajní pravice a kterými zásoboval bojiště v zemích třetího světa. Osudným se Nerozzimu stal nepodařený pokus o státní převrat na Komorských ostrovech (pod vedením legendárního francouzského žoldnéře Boba Denarda), který v roce 2002 skončil jeho obviněním a odsouzením ke krátkému výkonu trestu.
V dalších dílech našeho seriálu popíšeme postoj nácků k aktuálnímu konfliktu v Sýrii, komplikované vztahy k dalším protagonistům na Blízském východě, balkánských válkám, „Búrské genocidě“ v Africe a poměrně zajímavém rozkolu, který v jejich řadách způsobilo současné dění na Ukrajině.