Rozděl a schvaluj

Českem se prohnalo největší etnické napětí za posledních dvacet let. Tzv. „slušní“ občané se rozhodli demonstrovat proti Romům, které označili za kriminální živly a parazity. Po několika týdnech pravidelných pochodů se zdá, že se situace uklidnila a napětí klesá. Prozatím. Co se bude dít v roce 2012, kdy na lidi natvrdo dopadnou vládní reformy, lze jen těžko odhadnout. Bude Šluknov návodem? „Bouchnout“ to může na mnoha místech po celé republice.

Přichází zima, dříve se stmívá, slunce už tolik nehřeje. Z ulic rychle domů a nikoli naopak. Poklidná víkendová vycházka spojená s připojením se k proti-romsky naladěnému davu už nebude znít tak lákavě. Kohouta, zdá se, lidé z Varnsdorfu postupně odtlačí od válu. Asi i jim došlo, že nechat vést pochod proti kriminalitě člověkem, který mj. okradl romskou rodinu, je k smíchu. I zájem masových médií opadá – dav lidí, pochodující proti Romům a vyřvávající hesla jako „Cikáni do plynu“, byl senzací, ale podesáté vysílat zase to samé diváka znudí. Vrchol pozornosti má Šluknovsko zřejmě za sebou, lidé tam pomalu usnou zimním spánkem. Lze jen těžko předvídat, zda se z něho znovu probudí.
I kdyby se již neprobrali, Šluknov může nadále žít vlastním životem coby příklad pro ostatní. Přesně v tomto momentu vidíme nyní hlavní problém: eskalace konfliktu na Šluknovsku, jeho mediální reprezentace a argumentace jednotlivých politických hráčů se může stát příkladem pro další regiony. Zkušenost Šluknova totiž ukazuje, že bude-li frustrace z prachbídné socioekonomické situace sebe, své rodiny i celého regionu ventilována nenávistí vůči Romům, nejenže to bude vnímáno jako oprávněné, ale politici se budou předhánět, který z jejich výroků dá lokálním rasistům více za pravdu. Všichni si pěkně společně zanotují, jak za jejich problémy mohou Romové. Od prvního ledna 2012 začnou platit neoliberální reformy vlády a lze tedy očekávat, že frustrace chudších obyvatel ještě vzroste a v regionech jako Jesenicko, Bruntálsko, Ostravsko, Karlovarsko, Havířovsko či Přerovsko již dnes mají díky Šluknovu příklad, jak jí ventilovat.

Extrémem je být jiný a chudý

„Všichni vezmem lopaty, vidle a co je po ruce a půjdem na cikány!“, „Normálně bych je někam zavřel a upálil je. Mrdky jedny černý!“, „Cikáni do plynu!“ S takovými a mnohými dalšími výroky se „slušní“ obyvatelé Šluknovska vydali v létě pochodovat proti Romům. Zárodky pogromů a lynčů byly cítit ve vzduchu. A prvotní reakce masových médií, politiků a dalších státotvorných činitelů? Dali jim za pravdu. Prakticky nikdo se nepozastavil nad tím, zda není něco v nepořádku s bílou většinou, když vyzývá k vystěhování, kriminalizaci či dokonce vypálení celého romského etnika. Jako by brali za samozřejmou tu skutečnost, že „slušní“ občané poukázali na problém, který je sžírá, pojmenovali ho a je teď na politicích, aby problém vyřešili.

Ve své logice to připomíná situaci po pokusech neonacistů o pogromy v mosteckém Janově na podzim roku 2008. Ministerstvo vnitra včele s Komorousem tehdy prohlásilo, že je potřeba bojovat s extremismem a představilo sociální projekt Úsvit, který měl působit v sociálně vyloučených lokalitách, obydlených zejména Romy. Jinými slovy dalo ministerstvo vnitra neonacistům v jejich motivech za pravdu. Komorous tehdejšími slovy jakoby potvrdil, že za neonacismus si mohou Romové sami a že tedy skutečným bojem proti němu myslí boj proti nepřizpůsobivým, jiným a chudým.

K bílým hochům se na Šluknovsku přidali „slušní“ lidé a logika z Janova se opakovala – opět jim politici dali za pravdu: vinu nesou Romové. To oni mohou za tamější problémy a proto je potřeba posilovat policejní složky, aby mohly monitorovat „romskou kriminalitu“, proto je potřeba motivovat Romy k práci a proto je potřeba podmínit sociální dávky školní docházkou romských dětí. Zmiňme jako příklad takové logiky i slova bývalého ministra vnitra Radka Johna, který poté, co shlédl výsledky výzkumu, jež potvrdily sílu českého anticiganismu, mj. prohlásil, že by se menšiny měly nad sebou zamyslet. Do debaty o Romech byl přizván i odborník na „extremismus“ Miroslav Mareš – asi proto, aby sociálním inženýrům státu říkal, jak na jejich převýchovné kroky vůči Romům budou reagovat neonacisté. Fajn. Dostal-li hlas „slušného“ lidu ze Šluknovska za pravdu, je na místě se podívat, jaké jsou jeho hlavní argumenty a zjistit, zda obstojí i jinde, než v rozvášněném davu.

„Cikáni do práce!“

Mantra „slušných“, „bílých“ lidí, kterou se na demonstracích vytrvale zaštitují. Cikáni prostě nepracují. Jak je to ve skutečnosti? Předně: Šluknovsko je mikroregion s jednou z nejvyšších měr nezaměstnanosti. Tato míra zde bývá až dvojnásobná oproti celostátnímu průměru. V některých městech dosahuje až dvaceti procent v době, kdy je celostátní průměr pod deseti procenty. Počet uchazečů – tedy evidovaných nezaměstnaných na jedno volné pracovní místo - je na Šluknovsku mnohonásobně vyšší, než je český průměr. V regionu prakticky neexistují pracovní příležitosti pro nekvalifikované uchazeče – tedy ty s ukončeným či neukončeným základním vzděláním (včetně absolventů zvláštních škol) a ty, kteří nedokončili studium na učilišti. Současné vládní škrty se přímo projevily tím, že úřady práce plošně omezily podporu vytváření pracovních míst v rámci veřejně prospěšných prací, které fungují jako dočasná pracovní záplata pro ty, kteří práci nemohou sehnat. Toto omezení nastalo i přesto, že zájem ze strany uchazečů byl vždy vyšší, než kolik bylo vytvářeno míst. Namísto veřejně prospěšných prací města zvažují, zda pro dlouhodobě nezaměstnané zřizovat krátkodobé práce – tzv. veřejnou službu. Veřejná služba ale nezajišťuje lidem status zaměstnance, stejně tak finanční ohodnocení není přiměřené. Budou-li spuštěné plánované reformy v sociální oblasti po novém roce, pak veřejná služba bude dokonce bez jakéhokoli nároku na odměnu.

V současnosti v celé České republice přibývá lidí, ohrožených chudobou: podle šetření Českého statistického úřadu se jejich počet na začátku roku 2010 blížil milionu. V některých oblastech je chudoba vyšší, v jiných zase nižší. Právě Šluknovsko patří mezi regiony chudé – tedy regiony, které jsou významně strukturálně znevýhodněny. Dopady ekonomické krize a spouštěných neoliberálních reforem zde proto jsou, respektive budou mnohem drastičtější. Nejistota dopadá na všechny – postihla jak sektor manuální práce, tak ale i např. veřejný sektor. Mnozí „slušní“ občané přicházejí o své jistoty a sny natrvalo se usadit v pohodlném prostoru střední třídy a začali se pomalu propadat níže. Buď sami ztratili práci, nebo žijí v permanentní nejistotě, zda o ní nepřijdou. Řada lidí ze severu pracuje v továrnách a strachuje se nyní o vlastní výdělek, protože díky krizi nepřichází pro továrny zakázky a zaměstnavatelé spoří. Zaměstnanci tak často dostávají pracovní volno na několik dnů, týden či dva, díky čemuž si nevydělají dostatečné množství peněz k životu. Nemít jistotu práce či nemít práci vůbec, to člověka naštve – a to zvláště v situacích, kdy musí zajistit vlastní rodinu. Řada demonstrantů na severu je navíc vyššího věku, takže moc dobře ví, že když o práci nyní přijdou, tak už další seženou velmi těžko. Nejistota práce nutí lidi pídit se po vinících své vlastní situace, které nachází díky mediální masáži a výrocích politiků v tzv. „nepřizpůsobivých“.

Najít a udržet si práci na Šluknovsku je těžké pro všechny – a to přesto, že o ní stojí mnoho zdejších obyvatel (jak Romové, tak „slušní“ občané). Řada zaměstnavatelů Romy do práce nevezme právě proto, že jsou Romové. Většinou argumentují špatnou zkušeností s jinými Romy, na základě které poté kolektivně obviňují celé romské etnikum. Rasismus je většinovým, nikoli ale jediným důvodem zaměstnavatelů. Eskalace etnické nenávisti na Šluknovsku vedla k tomu, že i zaměstnavatelé, kteří dříve neměli problém Romy zaměstnávat, tak nyní nečiní z důvodu mezilidských sousedských vztahů, které by si mohli zaměstnáním Romům pokazit.

Neexistuje-li možnost práce pro nekvalifikované uchazeče a nezaměstná-li Romy soukromý podnikatel, pak má většina Romů velmi omezené šance nalézt pracovní uplatnění. Možná si nyní někteří z vás říkají: „No jo, kdyby se Romové lépe učili, nemuseli skončit u nekvalifikované práce.“ Se vzděláním je ale situace mnohem komplikovanější. Vzdělávací systém již několik dekád systematicky diskriminuje Romy tím, že je automaticky posílá do zvláštních – dnes praktických – škol. Řada romských rodin si tento nespravedlivě nastavený systém osvojila a začala své děti stejně automaticky do těchto škol posílat. Ať už proto, že jsou třeba lépe dostupné, či proto, že v nich děti již mají své starší kamarády, a nebo proto, že rodiče nechtějí, aby jejich děti snášely stigmatizaci v základních školách, kde normou je být bílý a ze střední třídy a na každou odchylku je nahlíženo skrze prsty. Romské děti tedy končí ve zvláštních školách. V takových podmínkách je běžné, že žák končí školní docházku pouhým vychozením zvláštní školy. Škola tedy spíše působí jako mechanismus reprodukce nerovností, lépe řečeno mechanismus prohlubování nerovností, protože systematicky vychovává nekvalifikované jedince, kteří neobstojí v konkurenčním prostředí trhu. Stát si prostřednictvím zvláštních škol po desetiletí vychovával své chudé, jiné a nekvalifikované a dnes se je za to snaží trestat, popřípadě je skrze mentorskou aroganci Nečase, Čunka, Řápkové a jiných převychovávat. Pozdě.

Herna v ubytovně Sport

V posledních letech zároveň zesílila představa, že většina Romů nikdy nepracovala, respektive zakořenila domněnka, že zde „vyrůstá generace mladých, která nikdy neviděla své rodiče pracovat, protože ti o práci přišli v devadesátých letech a žádnou jinou pak již nesháněli“. Vládní představitelé tento obrat používají jako odůvodnění chystaných neoliberálních reforem. Představitelé institucí a organizací zaměřujících se na sociální začleňování obyvatel tzv. sociálně vyloučených lokalit jím zase vysvětlují případy útoků, které se stali záminkou pro šluknovské nepokoje a jichž se měli dopustit mladí muži, kteří údajně vyrostli v rodinách, kde již „dvacet let nikdo nepracoval“. Ještě více než kdy předtím se dnes říká, že co nepřizpůsobivý, to Rom, a co Rom, to flákač a „nemakačenko“.

Když jsme se o tomto tématu bavili s Petrem, sociálním antropologem z Univerzity Karlovy, který s Romy – byť na jiném místě v Česku – žil více jak rok a půl, řekl nám k tomu následující: „Během výzkumu jsem poznal desítky lidí, nacházejících se na nejnižších příčkách společenské hierarchie, Romy i tzv. bílé (nešlo jen o „etnické Čechy“, ale i o Slováky, Poláky). Nevybavím si v podstatě žádné, kteří by za dobu, co je znám, nepracovali, natož aby nepracovali několik let v kuse. Stejně jako jsem je vídal přijíždět ze stavby v pozdním odpoledni v zamazaných montérkách na „jedno“ pivo, vídaly je dozajista i jejich děti. Pravda, většinou šlo o práci časově omezenou, nepravidelnou, vykonávanou tzv. na černo, nejistou, často špatně placenou a někdy vůbec nezaplacenou. Někdy celý nesví čekali několik týdnů nebo i dva či tři měsíce, jestli se nějaká práce „objeví“, chodili se ptát známých, jestli o něčem neví, a – jak v jejich domácnostech docházely prostředky a už nebylo od koho si půjčit – byli čím dál víc frustrovaní. To se většinou změnilo s tím, že se nějaká práce „objevila“. Život většiny se každopádně točil do velké míry kolem práce nebo jejího shánění!“

Nekvalifikovanost Romů a rasismus zaměstnavatelů je nutí často hledat práci tzv. na černo. Mnohým Romům navíc taková práce vyhovuje více, stejně jako více vyhovuje zaměstnavatelům, kteří tak nemusí odvádět daně, jež tvoří více jak jednu třetinu příjmů. Je nutné si v tomto kontextu uvědomit, že nelegální práce je také prací – umožňuje lidem získávat peníze v místech, kde existuje vysoká nezaměstnanost a kde je nemožné získat legální práci. Stejně tak je prací – byť neplacenou – péče o domácnost a o děti, která často zabere více času než práce na plný úvazek. Abychom to tedy řekli jazykem pokrytecké morálky prosazované politiky, nelegální práce, stejně jako práce v domácnosti, umožňuje romským dětem vidět své rodiče, jak přicházejí z práce, popřípadě jak pracují doma.

Nedá se tedy říci, že by se Romům prostě pracovat nechtělo. Především to mají s nalezením práce v regionech s vysokou nezaměstnaností a rostoucím rasismem zaměstnavatelů velmi těžké. Když se některým Romům podaří práci najít, uspokojí to „slušné“ občany? Známý „český Gandhí“ Kumar Vishwanathan, který na Šluknovsko přijel s cílem situaci uklidnit, v pořadu Reportéři ČT reprodukuje hlas jednoho mladého Roma: „Jeden mladý muž mi říkal: ‚Když my nepracujeme, oni nám nadávají. Když pracujeme, taky nadávají, protože jsme jim vzali práci.‘“ Zdá se, že je to začarovaný kruh, ze kterého se Romové nemohou dostat.

„Cikáni kradou naše prachy na dávkách a kupují si za ně hlavně chlast, cigára a hrají automaty“

Další heslo, které se u „slušných“ občanů na Šluknovsku, ale i jinde v republice těší velké oblibě, se týká zneužívání sociálních dávek. „Cikáni nemakaj a ještě maj tu drzost, brát si naše peníze skrze dávky. Na dávkách dostávají více, než si my vyděláme v práci. Cikáni dostávají na dávkách čím dál více a stát na dávkách díky cikánům musí utrácet více ‚našich‘ peněz,“ slyšíme velmi často. Jakoby si lidé pomalu začali myslet, že co příjemce sociálních dávek, to Rom. Slýcháváme rovněž, že existuje pozitivní diskriminace vůči Romům při vyplácení dávek – tedy že dostávají více a že dávky dostávají téměř všichni.

Přestože se systém dávek díky sociálním reformám od roku 2012 kompletně změní a veřejná sféra sociálního zabezpečení bude do velké míry privatizována, je na místě připomenout některé aktuální údaje o poměrně složitém fenoménu sociálních dávek a jejich zneužívání.

Systém vyplácení sociálních dávek není nastaven tak, že by umožňoval upřednostňování nějaké etnické skupiny – na dávky má nárok každý, kdo splňuje podmínky, za kterých se dávky přiznávají. Na některé dávky mají nárok všichni bez ohledu na příjem (jako je tomu třeba u rodičovského příspěvku – tzv. mateřské), jiné jsou určené osobám a rodinám, jejichž celkový měsíční příjem nedosahuje zákonem stanoveného životního minima. Od poloviny devadesátých let existuje trend vyplácet dávky jen nízkopříjmovým rodinám – cca 70% dávek je vázáno na příjmy rodiny. Když rodina nemá dostatečný příjem na to, aby žila nad hranicí životního minima, jsou ji přiznány některé ze sociálních dávek. Životní minimum jedné rodiny o dvou dospělých a dvou dětech v dnešní době činí přibližně 9 690 Kč. Sociální dávky, které jsou vázané právě na výši příjmu, který má rodina celkem měsíčně, jsou přiznávaný do výše násobku příjmu (např. 2,4 násobku v případě státní sociální podpory). Takže, čtyřčlenná rodina, jejíž příjem je pod hranicí 23 256 Kč měsíčně (tj. 9 690 x 2,4), má nárok na další sociální dávky, jako jsou přídavky na děti. Ty se na jedno dítě pohybují mezi 500Kč a 700Kč měsíčně. Obecně jsou vyplácené částky velmi malé a jsou velmi přísně stanovené. Rozhodně tedy neplatí, že by někdo pobíral např. 18 tisíc korun na dávkách na úkor někoho jiného, kdo by kvůli tomu nepobíral nic. Pokud se příjem člověka nebo rodiny nachází pod zákonem stanovenou hranicí životního minima i poté, co do něj byly započítány přidělené sociální dávky, pak se do tohoto minima peníze dopočítávají (u jedince činí stropní částka 3126 Kč). V praxi to tedy znamená, že všichni příjemci dávek mají v porovnání s výdělečně činnými jednotlivci či rodinami mnohem nižší příjem, který nepřesahuje zákonem stanovené minimum. Nikdo nedostává nic navíc. Existují v podstatě jen dvě možnosti zneužití sociálních dávek, kterých si všímá Ondřej Lánský: 1) dávky jsou vypláceny někomu, kdo pomoc státu nepotřebuje a komu nevzniká díky jeho socio-ekonomické situace nárok na dávku (např. při práci na černo), a 2) nárok na dávku vznikl, ale v menším rozsahu, nebo dávka nebyla použita pro daný účel a tedy nebyla splněna aktuální kritéria nároku (např. při zapírání skutečných příjmů, které je podle Lánského v ČR časté zejména u osob samostatně výdělečně činných - tedy živnostníků).

Studie několika málo antropologů a sociologů ukazují, že podíl většiny příjemců sociálních dávek tvoří „bílí“ spoluobčané „slušných“ lidí, nikoli Romové. I ve městech s velkými sociálními problémy a velkým procentem romské populace – jako je např. Broumov – tvoří většinu příjemců ne-romské rodiny s dětmi a jednotlivci (jedná se až o dvě třetiny všech příjemců). Chudoba si barvu pleti nevybírá.

Velmi zajímavou studii v kontextu představy zneužívání sociálních dávek ze strany Romů vypracoval v roce 2001 sociolog Mareš, který se zabýval problémem nečerpání sociálních dávek. Mareš zjistil, že řada lidí, kteří mají nárok na sociální dávky z důvodu nízkých příjmů, o ně nežádá. Důvodů je více. Jednak je to nejistota nízkopříjmových rodin v tom, na co mají nárok a za jakých okolností jim nárok vzniká. Často jsou přesvědčeni o tom, že výplata dávek závisí na benevolenci lokálních úředníků. Dalším důvodem je stigmatizace příjemců sociálních dávek a tvrzení, že přijetím finanční pomoci ze strany státu přijímají i skutečnost, že se o svou rodinu nepostarají sami. Jedná se o tvrzení, které je silně živené napříč politickým spektrem i „slušnou“ občanskou společností. Karla, další sociální antropoložka z Univerzity Karlovy, se kterou jsme toto téma konzultovali, přidává postřehy z vlastního výzkumu: „V místě, kde jsem dělala výzkum, byla řada zejména mladších Romů, kteří se nechali z evidence úřadu práce vyškrtnout a staly se tak pro instituce statisticky nezachytitelnými. Nejsou zachyceni v sociálním systému, ale přitom to jsou lidé, kteří by měli z hlediska svých příjmů nárok například na dávky pomoci v hmotné nouzi. Část Romů tak vůbec nečerpala peníze jak z úřadu práce, tak z dávek státní sociální podpory či pomoci v hmotné nouzi čistě z toho důvodu, že nechtěli zakoušet stigmatizaci příjemců sociálních dávek.“

Rovněž se v posledních letech zakořenila představa, že díky zneužívání sociálních dávek stát tratí obrovské množství peněz. Politici si na základě této představy vzali zneužívání sociálních dávek jako stěžejní politické téma – tak jako např. občanští demokraté, kteří by rádi učinili ze zneužívání sociálních dávek trestný čin. Ondřej Lánský si ve své analýze dal tu práci, aby ukázal, že výše zneužívání „problémových“ sociálních dávek, mezi které patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, sociální příplatek, příplatek na bydlení a podpora v nezaměstnanosti, se pohybuje okolo 0,35% státního rozpočtu, který je na rok 2011 připraven ve výši 1 179 miliard korun. „Ztráty ze zneužívání sociálních dávek“, uzavírá analýzu Lánský, „jsou nepatrné ve srovnání s úniky prostřednictvím podivných investic, nákupů a korupce ve vládních resortech: podle zveřejněných zpráv proteklo ve veřejných zakázkách za uplynulé roky více než 250 miliard Kč, podle studie doktorandů z Karlovy univerzity o polovině z nich nejsou veřejně dostupné informace.“

„Slušné“ občany rovněž velmi dráždí představa, že Romové peníze z dávek utrácejí hlavně za automaty, drogy, chlast a cigarety. Nevíme, kolik procent z dávek na tyto atributy padne, protože nám je protivný tento typ „maloměšťáckého moralizování“, o kterém rovněž hovoří Ondřej Lánský, ale víme určitě, že to na severu Čech není jejich největší položka ve výdajích – tou je totiž placení nájmů v nehorázným způsobem předražených ubytovnách. Některá města či sítě soukromých společností si udělaly ze svých nemovitostí a ubytoven a v posledku z chudoby nájemníků velmi výnosný byznys. Peníze z dávek (tzv. doplatek na bydlení) tak velmi často řada romských rodin pořádně ani nevidí, protože jsou přímo posílány na účet majitelů ubytoven.

„Když je cena srovnatelná s klasickým bytem 3+1, proč se do něj romské rodiny nepřestěhují?“ říkáte si. Faktem je, že předražené nájemné Romové neplatí z nějakého svého dobrého rozmaru, ale proto, že uvažování majitelů domů, vycházející z primitivní představy „co cigán to problém“, jim prakticky znemožňuje opustit bludný kruh předražených a vysoce zanedbaných ubytoven, na kterých si mastí kapsy město či soukromé firmy.

„Cikáni kradou“

Téma, které velmi často zaznívá z úst lokálních rasistů na Šluknovsku, se týká kriminálního jednání Romů. „Slušné“ občany dráždí kriminalita, která se jich přímo dotýká, je jimi pozorovaná a vyvolává v nich ztrátu pocitu bezpečí. Drobné krádeže lapků totiž nejsou nebezpečné svou velikostí, jako spíše svou četností a „lidovostí“ – řada lidí s nimi má vlastní negativní zkušenost, na základě které přisuzuje všem Romům kriminální jednání coby jejich přirozenou vlastnost a činí z něj genetickou danost. Přestože strach „slušných“ lidí je v tomto smyslu autentický, i na drobnou kriminalitu je potřeba se podívat v širší perspektivě, odhlédnout od vlastní zkušenosti a trochu tak onu kriminalitu, stejně jako rasistický automatismus „co cigán to zloděj“, oddémonizovat.

Neděláme si žádné iluze o organizované kriminalitě uvnitř sociálně vyloučených lokalit a v některých romských komunitách. Kšefty s drogami, pasáctví, lichva, kuplířství, polo-mafiánské struktury – to není nic, co bychom chtěli obhajovat. Ba naopak. Přesto je ale potřeba si připomínat, že život na okraji společnosti má poněkud jiná pravidla, stejně jako „ghetto“ samotné a málokdo z nás, kteří mají to štěstí a v takových podmínkách nežijí, si ona pravidla dokáže představit a dokáže se dopídit logiky, kterou v takovém typu společnosti mají. Kuplířství, lichva atp. se většinou odehrává ve vyloučené lokalitě samotné a zároveň se jedná o nebezpečnější a propracovanější typ kriminality, takže ji „slušní“ občané nepociťují na vlastní kůži. Koneckonců stejně jako nepociťují oficiální kriminalitu českého státu napojeného na mocenské mafiánské struktury. Podnikatelským kmotrům a jejich „politickým příbuzným“ z řad politiků, lobbyistů, soudců, policie atp. se soustavně daří okrádat „slušné“ lidi o miliardy korun ročně. Politolog Jiří Pehe přichází s ještě většími čísly než Ondřej Lánský a odhaduje, že se v posledním desetiletí díky korupci „ztratila“ více jak tisícovka miliard korun. Přestože je drobná kriminalita lapků v porovnání s touto až trapně směšná, „slušní“ občané obrací svůj hněv na Romy coby největší zloděje. Vlastní zkušenost, rasistické předsudky, ztráta pocitu bezpečí a „jedna paní povídala“ činí v očích lokálních rasistů z drobné kriminality akutní problém číslo jedna, přestože chudému regionu Šluknovska by mnohem více pomohlo, kdyby ukradené miliardy korun v rámci oficiální kriminality nemizely na kontech v zahraničních bankách, nýbrž ve strukturálně znevýhodněných regionech.

Jak již bylo řečeno, mikroregiony jako Šluknovsko jsou místy s vysokou nezaměstnaností, kde obecně chybí jak práce, tak peníze na kultivaci měst. Jakou perspektivu života tam mají mladí Romové? Práci seženou velmi těžko – ostatně jako tamější nekvalifikovaná mládež celkově. Malá města ve strukturálně znevýhodněných lokalitách nejsou schopna nabízet veřejné prostory a kulturní služby, jež by mládež plnohodnotně zabavily. Často neexistují ani kina. Možností jsou diskotéky či kluby, a v nich zase často platí etnická segregace. Akce v klubech jsou prezentované jako soukromé večírky. Vyhazovač u vstupu moc dobře ví, koho vpouštět a koho nikoli. Romům bývá vstup zakázán. Zbývá sport – fotbal se dá hrát téměř všude. Čtenáři ze středních vrstev společnosti se určitě nyní nadzvedávají ze židlí a říkají si: „Tak ať se jim věnuje rodina, ať jsou děcka s rodiči!“ Ruku na srdce, kolik znáte dětí a mládeže, která by chtěla svůj volný čas trávit s rodiči a mladšími sourozenci, navíc na malém prostoru přeplněného pokoje ubytovny? Radši lítat někde s partou po venku, než sekat doma latinu. Ale co dělat bez peněz v místech, kde žádná zábava není, a pokud je, tak „soukromá“? Jak se zabavit a zároveň získat nějaké prostředky? V podmínkách strukturálně znevýhodněných regionů, okořeněných navíc rasismem, se občasná krádež jeví jako jedna z možností. K tomu se přidává adrenalin drobných krádeží, který stimuluje potřebu „něco dělat“, „něco zažít“, potřebu akčnosti, a který je navíc ještě nakonec odměněn možností ukradené věci prodat. Chudé rodiny, žádné kapesné a najednou stovka v ruce. Koneckonců s podobnými motivacemi provádí drobné krádeže partičky mladých bílých – dětí „slušných“ lidí. Drobné krádeže jsou v tomto smyslu spíše produktem neutěšené situace mladých lidí ve znevýhodněných regionech a maloměstech a taky způsobem, jak mít svou partu a v ní dospívat, než záležitostí „přirozeně“ spojenou s cikány.

Logika politické moci: potrestej a převychovej chudé!

Nedalo nám příliš práce zproblematizovat ústřední argumenty ze severu Čech. Ukázali jsme, že tato argumentace vychází spíše z mytologické roviny stereotypních představ o Romech, než z hlubší znalosti problematiky a věcné diskuse. Vůbec nás nepřekvapuje, že laciné pseudoargumenty proti Romům přebírá i politická reprezentace České republiky v čele s premiérem. Drží se předpokladu: za problémy na severu mohou v prvé řadě Romové. Přestože důvody a motivace k takovým postojům se mezi politiky liší, lze z nich „vyčíst“ logiku fungování politické moci a neoliberálního státu, který nyní zavádí Nečasova vláda. Je to logika trestání chudých a tzv. „nápravného státu“, což je termín, se kterým přišel francouzský sociolog Loïc Wacquant. Výjimku mezi politiky tvoří snad jen Václav Klaus, který nás pobavil tím, jak si vehementně odmítá připustit, že chudé regiony, ve kterých to může kdykoli bouchnout, jsou integrální součástí české verze kapitalismu a procesu privatizace, které do Česka zaváděl. V duchu svého konzervativního šovinismu a české nacionalistické malosti obvinil „svět“, když prohlásil: „Je to neštěstí, je to hrozné, je to něco, co bych nevěřil, že si budeme importovat odkudsi ze světa k nám, ale bohužel, je to tady.“
Ostatní politici se drží mustru „obviňování obětí“ a populistického plácání po zádech „bílých“ ze Šluknovska a hází vinu v prvé řadě na Romy samotné. Této logice vévodí sám premiér Nečas, který chce situaci řešit kromě posílení bezpečnostních složek i podmíněním výplaty sociálních dávek pravidelnou školní docházkou dětí. „Je-li někdo nezaměstnaný, tak nemá nic na práci, než aby to dítě do školy odvedl, zkontroloval, že tam je, a pak si dítě zase vyzvedl,“ chce najednou Nečas převychovávat Romy. Když se ho ženy z jedné z ubytoven na severu zeptali, jak se mu v ubytovně líbí, tak Nečas bohorovně a arogantně prohlásil, že celý život pracoval, aby nemusel takto bydlet. Za Nečasovým postojem stojí jednak víra v ideologii neoliberalismu, tak i to, že si svými argumenty obhajuje vládní reformy, které se spustí v roce 2012. Proto se neostýchal prohlásit, že za napětí na Šluknovsku může příliš štědrý systém sociálních dávek, protože díky němu je pro řadu lidí stále výhodnější pobírat sociální dávky, než legálně pracovat. Proto se neostýchal vzkázat Romům, že peníze nejsou zadarmo a že si je budou muset odpracovat. Prohlásit taková slova v regionu s téměř 20% mírou nezaměstnanosti, na který stát 20 let zvysoka kašlal a kde je nemožné získat práci, je-li člověk nekvalifikovaný a navíc Rom, to vyžaduje skutečně silný žaludek.

Dalšími odborníky na slovo vzatými z řad politiků, kteří se k situaci na Šluknovsku vyjadřovali, je nechvalně proslulé duo – „rychlokvaška“ plzeňských práv Ivana Řápková a vsetínský starosta, spjatý s kauzou justiční mafie, Jiří Čunek. Řápková si udělala svou politickou kariéru na politice nulové tolerance a exekuce části sociálních dávek v Chomutově, kde působila jako primátorka. Vyneslo jí to křeslo poslankyně za ODS. Starostové měst ze Šluknovska si jí stejně jako Čunka pozvali ke konzultacím. Řápková starosty uklidnila s tím, že ve sněmovně předložila zákon, který vyřeší veškeré problémy. V základu jejího návrhu zákona, který si můžete přečíst i s debatou poslanců nad ním zde, v podstatě stálo využívání přestupků proti společenskému soužití coby nástroje pro zakázání pobytu a legalizace vyhoštění. Řápková jinými slovy navrhovala, aby byl osobám, které se opakovaně dopouštějí přestupků proti občanskému soužití a nejsou v obci hlášeny k trvalému pobytu, zakázán pobyt v obci či v její části. Řešení problémů, které tak nabídla, je ve svém principu podobné tomu, kterým se svého času proslavil Čunek ve Vsetíně – tedy problém vyřešit tím, že se odsune mimo město. Populistická metoda, pro kterou se vžil akronym NIMBY („not in my backyard“ – nikoli za mými humny) a která dodala Řápkové s Čunkem punc politických odborníků, se donedávna zvažovala i na severu Čech.

 

Logiku moci, trestající chudé a tzv. „nepřizpůsobivé“ a ukazující, že skutečným extremismem v kapitalismu je být chudý a „neproduktivní“, převzala hrdě i hejtmanka Ústeckého kraje za ČSSD Jana Vaňhová, která se nechala slyšet: „Legitimní požadavky slušné a produktivní většiny bohužel přehlušují excesy extremistických skupin, proti kterým je samozřejmě nezbytné důrazně zasáhnout. Nemůžeme však přijmout státní násilí proti občanům, kteří jsou dlouhodobě poškozováni chováním neproduktivní a nepřizpůsobivé menšiny.“

Politiku represe a trestu doplňuje, jak napovídají slova Petra Nečase, politika nápravy a převýchovy. Sociální inženýrství státu a jeho spřízněných duší, jako je zejména Člověk v tísni, pokračuje v logice politické moci: chyba je na straně Romů a proto je potřeba je převychovat – tedy vulgárním způsobem integrovat a mít je tak pod politickým dohledem a kontrolou. V Německu se již minimálně dvacet let vedou velmi intenzivní debaty o konceptu integrace, v Česku, zdá se, je názor pouze jeden. Státem či Člověkem v tísni řízená převýchova Romů nejenže z Romů dělá pouhé objekty sociálního inženýrství určené k převýchově a nápravě, ale stojí i v opozici k možnostem politické emancipace samotných Romů, čehož si všímá Klára Samková, když říká: „Romská občanská hnutí byla z velké části vytlačena jakýmsi sociálně grantovým byznysem, vedeným organizací Člověk v tísni“. Jestliže tedy Romové chtěli svého času řešit svou nelichotivou situaci na bázi občanského aktivismu sami, neuspěli a byli opět mentorsky usazeni do role pasivních objektů převýchovy. Romské granty jsou totiž zlatou žílou z evropských fondů, kterých se nechce nikdo vzdávat a drží se jich zuby nehty i lidé, kterým na situaci Romů v Česku příliš nezáleží. Vydělávají na nich zejména Češi, i když nejen ti. Dejme opět prostor Samkové, která si do facebookového statusu napsala: „Romské projekty zprivatizoval Člověk v tísni, na "romských" grantech se napakovaly obce, města, soukromníci i politici, včetně romských lichvářů za tiché podpory majority.“

Zopakujme ještě jednou: politice nulové tolerance a nápravné politice „nepřizpůsobivých“, pro kterou je typický proces převýchovy a podmiňování (ať již výdeje dávek školní docházkou či výkonem veřejně prospěšných prací), je vlastní primární zacílení na Romy coby hlavní viníky situace na Šluknovsku. Selhání sociální politiky v chudých regionech je vystřídáno represí vůči sociálně slabým a navýšením bezpečnostních opatření, jakými jsou kamerové systémy či navýšení stavů městské policie. Problém vysokého procenta nezaměstnanosti je proměněn na problém Romů, kterým se nechce pracovat, protože sociální systém je příliš štědrý. Problém vzdělávací politiky, v rámci které jsou romské děti desítky let automaticky posílány do zvláštních škol, je proměněn na to, že romští rodiče jsou nezodpovědní a nejsou schopni se starat o to, aby jejich děti do školy chodily. A takhle bychom mohli pokračovat dále. „Chudí kurví kapitalismus,“ stálo kdysi na transparentu českých anarchistů. Nic se na tom nezměnilo. Chudé, jiné, nepřizpůsobivé je potřeba napravovat, vychovávat, disciplinovat a trestat, protože dělají špatnou reklamu kapitalismu, protože se nemají jak bránit a protože tím, že se hodí vina na ně, se zároveň smyje vina z jiných – včetně politiků samotných.

Hoď kamenem, kdož si bez viny

Přestože je vina za problémy na Šluknovsku házena jak „bílými“ ze Šluknovska, tak politiky primárně na Romy, což masová média jako MF Dnes či novinky.cz s radostí reprodukují, snažili jsme se v textu ukázat, že situace nebude tak černobílá. Za neutěšenou a socioekonomicky bídnou situaci Šluknovska mohou jiné procesy a jiní aktéři, než samotní Romové. Zkusme nyní shrnout hlavní protagonisty a spolupachatele současné socioekonomické situace na Šluknovsku, o kterých se v textu dílčím způsobem zmiňujeme a kteří dohromady odhalují pokřivený obraz „české“ cesty ke kapitalismu.

Vysoká nezaměstnanost regionu je produktem opojení kapitalismem, víry ve volnou ruku trhu a absencí aktivní politiky pracovních příležitostí z devadesátých let. Reformy Václava Klause tehdy redukovaly po celé zemi stovky pracovních míst. Řada firem zkrachovala a pracovní místa mizela bez náhrad. Je to právě období transformace, při kterém přišla celá řada Romů o práci, a jinou se jim pak již dařilo horko těžko shánět – a to i díky rušení veřejně prospěšných prací či rasismu zaměstnavatelů. Postupně začaly na periferiích země vznikat socioekonomicky slabé regiony s vyšší mírou nezaměstnanosti a s absencí pracovní příležitosti pro nekvalifikované uchazeče. Tyto oblasti se postupně uzavíraly do vlastního světa a začaly procházet procesy, které jsou chudým regionům vlastní – ať už je to bujará šedá ekonomika, migrace maloměstské mladé inteligence ze středních vrstev do velkých měst „s perspektivou“, drogy, herny, alkohol či kumulující se sociální napětí. Václav Klaus si spoluvinu za utváření takových regionů samozřejmě nepřipustil, smyl si z rukou špínu a obvinil nikoho menšího než samotný „svět“ z toho, že do Česka exportoval procesy, jako je eskalace konfliktu na Šluknovsku.

To, že takové regiony vznikají a že s nimi může být v budoucnu problém, se vědělo již v 90. letech. Podobné procesy jsou společnostem volného trhu vlastní. V Česku neexistovala silná politická objednávka problémy umírňovat. Politolog Jiří Pehe ve svém článku pro Referendum dává do souvztahu absenci takové politiky s absencí stovek miliard korun, které byly a jsou rozkrádány privatizací, tunelováním, defraudací, bankrotováním, korupcí či svého času tzv. ekonomickou transformací. Právě tyto peníze mohly být použity na sociální politiku v chudnoucích regionech, místo toho skončily, jak píše Pehe, „v kapsách ‚přizpůsobivých‘ šikulů a v daňových rájích“.

Selhala i politika regionálního rozvoje. Města, kraje ani stát nebyly schopné zajistit kvalitní kulturní služby, které by smysluplným způsobem naplnily volnočasové aktivity mládeže a snažily se aktivně předcházet etnické segregaci bílých a Romů, která se děje již od mládežnických let.

Specifickou kapitolu představuje katastrofální vzdělávací politika Romů. Již několik desítek let stát automaticky segreguje žáky na základě příslušnosti k etniku a romské děti posílá do zvláštních škol. Vychození základní školy se stává maximem. Stát si vychoval nekvalifikované a chudé dělníky, kteří nemají příliš šancí na pracovní uplatnění v regionech s vysokou mírou nezaměstnanosti.

Dalšími důležitými aktéry jsou spekulanti s bytovými fondy, které stát před několika lety převedl do majetku obcí. Ať již byly sociální ubytovny privatizované a přešly do rukou soukromých majitelů či zůstaly městu, staly se výhodným kšeftem. Kšeftem, který umožňuje zvedat cenu podnájmu či tepla, vody a elektřiny na úkor nájemníků, kteří musí velkou část sociálních dávek utratit právě za předražené „sociální“ bydlení. Bydlení v neudržovaných ubytovnách je bludný kruh, ze kterého se řada romských rodin nemůže či neumí vyvázat, protože – i díky všeobecnému rasismu pronajímatelů a majitelů – nemá jinou možnost k bydlení.

Kromě spekulantů a byznysmenů v oblasti „sociálních“ bytů nelze nezmínit i realitní kanceláře a developerské společnosti, které v symbióze s příslušnými městy skupují lukrativní byty v centrech měst a jejich obyvatele pak vystěhovávají na okraje měst či na okraje celé České republiky – jako je tomu v případě šluknovského výběžku či litvínovského Janova.

No a v neposlední řadě zde máme populismus komunálních politiků. Jednou z jejich osvědčených taktik před volbami je strašení hrozbou přílivu stovek nových romských rodin do jejich měst, což jim jednak získává voliče, a zároveň zvyšuje akční rádius represivní a preventivní politiky a politiky blížící se k nulové toleranci. Komunální politici mají v Čunkovi a Řápkové příklad, že „cigánský problém“ a jeho populistické řešení vám může vynést křeslo poslankyně, senátora či přímo ministra. V současné době se jejich příkladu chopil Lukáš Kohout na Šluknovsku, který nedávno zahájil svou Tour de Kohout a z primitivního anticiganismu si učinil vlastní předvolební kampaň – těžko říct, zda pro volby krajské, které se uskuteční v roce 2012, či pro volby komunální, které proběhnou v roce 2014. Že by se vedle Čunka a Řápkové rodil další odborník na „romskou problematiku“? Což o to, hodil by se k nim díky vlastní trestné činnosti náramně.

Co tedy z výčtu aktérů a procesů, které dohnaly Šluknovsko do takové mizérie, vyplývá? V horizontu posledních dvaceti let se na prvním místě jedná o projev logiky tržní společnosti, kde motivy zisku vytváří tlak na oddělování bohatých a chudých lidí. Tak jako porevoluční vývoj umožnil získat hrstce lidí pohádkové bohatství, tak statisíce lidí odsuzuje k chudobě. Vidíme, jak kompletním způsobem selhal stát. Po roce 1989 byl do Česka „na oko“ importován tzv. sociální stát ze západní Evropy, který v sociálním zabezpečení svých obyvatel shledává hlavní legitimizaci své existence. Opojen cestou k volno-tržnímu hospodářství a naivní vírou v neviditelnou ruku trhu a v privatizaci, odmítal vlastní aktivní politikou řešit v transformačních devadesátých letech nově vznikající sociálně a ekonomicky vyloučené oblasti v zemi. Trh se přeci o ně postará, že. Ať již hovoříme o politice zaměstnanosti, sociální politice, politice regionálního rozvoje, kulturní politice či o vzdělávací politice Romů, kterou současný stát převzal od minulého režimu. Na bídu státní sociální politiky ukazuje fakt, že za politické odborníky na podobné oblasti, respektive Romy, jsou považováni Čunek s Řápkovou, jejichž hlavním krokem v řešení je delegovat problém na někoho jiného a populisticky si tím vyčistit vlastní ruce a město.

Páchne-li ryba od hlavy, není se čemu divit, když jí smrdí i ocas – v tomto případě komunální rovina městských zastupitelstev, které vydělávají asociálním způsobem peníze na kšeftech se „sociálními“ ubytovnami, popřípadě jdou na ruku soukromým firmám, podnikajícím ve stejné oblasti, realitkám a developerským společnostem.
Socioekonomicky vyloučené regiony, jakými jsou Šluknovsko, ale i Jesenicko, Bruntálsko, Havířovsko a další, jasně ukazují, že česká cesta ke kapitalismu se příliš nepovedla, a také jak chronickým způsobem selhal stát. O to více je dnes paradoxní, že se za vlastní neschopnost snaží trestat, popřípadě převychovávat chudé, jiné a nepřizpůsobivé, kteří na situaci doplácejí nejvíce. Nefunkční sociální stát přechází ve stát nápravný. Stát selhal a nyní přechází do protiútoku.

Nezbývá, než si položit důležitou otázku. Proč jsou ze současných problémů na Šluknovsku obviňováni ze strany místních lidí i politiků Romové, když problém je zcela někde jinde? Odpovědí je na jedné straně ve fenoménu anticiganismu, a na straně druhé v odvěké strategii mocných „rozděl a panuj“, která v současné České republice dostala tvář „rozděl a schvaluj“.

Dětský den na ubytovně Sport, pořádaný během Kohoutovy demonstrace

Anticiganismus: „Rozsviť světla, není vidět, koho máme nenávidět“

Bílé většině, mašírující na Šluknovsku proti Romům, se definitivně rozpadá sen o zakotvení v bezpečném prostoru středních vrstev. Ekonomická krize špatnou socioekonomickou situaci Šluknovska odhalila v plné kráse a ještě ji prohloubila. Lidé na severu nemají práci, mladí ztrácejí perspektivu, jsou zadlužení, splácejí hypotéky, musí živit rodiny a chudnou. Z prostoru středních vrstev, po kterém pokukovali, se propadají níže. Na sociálním dně na ně čekají už jen Romové, které za to, že by s nimi měli být „sociálně příbuzní“, bytostně nenávidí. Zdůrazňují těch několik rozdílů mezi nimi, aby zakryli skutečnost, jak moc s nimi mají po socioekonomické stránce společného. Vymezují se vůči Romům, protože jenom tak oddálí zjištění, že jsou s nimi na jedné lodi a potopí-li je, potopí i sami sebe. Hněv a naštvání z vlastní tíživé situace, stejně jako ze situace celého regionu, obrací vůči těm dole, místo toho, aby je obraceli vůči těm nahoře, kteří za bídu na severu mohou mnohem větší mírou než Romové. Tento moment skvěle popsal Jan Keller v knize „Tři sociální světy“. Jeho myšlenky shrnul Milan Valach pro Britské listy následovně: „Chudnoucí střední třídy, plné strachu ze sociálního sestupu a nenávisti k těm, kteří jsou na tom ještě hůře, se se vší svou energií vrhají na ty ještě níže, aby až do roztrhání těla sloužili těm nad nimi, kteří to vše způsobili.“

Ventilace hněvu vůči těm, kteří jsou na tom ještě hůře, jako projev strachu z pádu na dno, je vcelku běžným a sociálními vědci mnohokrát popsaným jevem v dobách krize a ztráty vlastních jistot. Tohoto jevu se dotýká i článek uveřejněný v The Economist, o kterém nedávno referovala většina českých médií. Může to být také zárodek fašismu. Německý filozof Theodor Adorno po zkušenosti druhé světové války vypracoval škálu jednání, které vede k fašismu – tzv. F-scale. V ní jako jednu z průvodních charakteristik cesty k fašismu zmiňuje mj. následující představy: „Většina našich sociálních problémů by byla vyřešena, kdybychom se nějakou cestou zbavili nemorálních, pokřivených a slaboduchých lidí“ či „Ať člověk, který má zlé způsoby, zvyky a chování, neočekává, že bude za dobře ze slušnými občany“ a v neposlední řadě „Je možné lidi rozdělit do dvou odlišných skupin: slabí a silní“. Zkušenost Šluknovska ukazuje, že nám hnědne střední proud. Pravicový „extremismus“, jak si všímá Ondřej Slačálek v článku „Miluj Bátoru svého, jako sebe samého“, se již netýká pouze neonacistů, nýbrž se rozšiřuje i o „slušné“ občany. Kvůli spuštění reforem od příštího roku, kdy frustrace chudších vrstev obyvatel ještě vzroste, tento vývoj nevěstí nic dobrého. Můžeme být svědky intenzivní fašizace středního proudu.

Když jsme v minulém roce zvali Johna Hollowaye na námi pořádaný May Day festival, netušili jsme, jak slova jeho přednášky budou pro český kontext aktuální. Ve video rozhovoru, který jsme s ním pořídili na začátku května, dokázal vystihnout podstatu problému, který sžírá Českou republiku dnes, o půl roku později: „Myslím si, že budeme svědky prohloubení krize kapitalismu ve světě. Taková krize se projevuje růstem nezaměstnanosti, růstem frustrace. Pro lidi bude čím dál tím těžší žít tak, jak si představovali. A potom se, myslím, stane to, že lidé začnou cítit vztek. A to dělají správně. Je to vlastně skvělý pocit, začít se vztekat. Ale tento vztek se někdy dává špatným směrem. Obrací se proti určitým skupinám lidí, obrací se proti cizincům, proti Romům, proti ženám, gayům, obrací se proti každému, kdo se zdá odlišný. Takže období krize je i obdobím sociálního vzteku. A nebezpečí tohoto sociálního vzteku tkví v tom, že se může stát vztekem fašistickým. Může se stát vztekem, který je vůči lidem ničivý, ale zachovává systém, protože odvrací naší pozornost od skutečných problémů.“

V Česku se sociální hněv lidí obrátil vůči Romům, stejně tak jako v jiných zemích střední a východní Evropy, jako jsou Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko, na což nedávno upozornila demonstrace v Berlíně. Politici tomuto hněvu přizvukují a přiživují ho. Je snadné si v Česku verbálně kopnout do Roma. Zda je to snadné i fyzicky, odhalí nejspíše rok 2012. Anticiganismus je v českém prostoru velmi zakořeněný a sahá hluboko do historie – od vytvoření jednotného represivně-pečovatelského systému vůči „nepřizpůsobivým“ v raném novověku, schválení zákonu o potulných cikánech z roku 1927, přes romský holocaust za druhé světové války, schválení zákonu o zákazu kočování z roku 1958 až po dnešní trestání chudých a sociálně inženýrskou převýchovu (pardon, „integraci“) v rytmu českého kapitalismu, státu a Člověka v tísni.

V české společnosti chybí jakékoli hlubší povědomí o tom, kým Romové ve skutečnosti jsou. Nikoho nezajímá, jakou mají na českém území historii, stejně tak se minimum lidí pozastavuje nad tím, že v místě tzv. cikánského tábora za druhé světové války v Letech u Písku stojí prasečák a svého času si u něj lidé z Národní strany dovolili položit cynický pomník obětem války. Tam, kde chybí vědění o Romech, se otevírá prostor pro předsudky, nejrůznější mýty a rasismus. O některých mýtech, tradovaných na Šluknovsku, byla v textu již řeč. Opakujeme, tristní stav v tomto ohledu dokládá skutečnost, že se politickými odborníky v této oblasti stali Jiří Čunek a Ivana Řápková, ke kterým se snaží zařadit i Lukáš Kohout. O Romech se v učebnicích středoškolského dějepisu téměř nedočtete, a bude to ještě horší poté, co ministr školství Dobeš začal volat po návratu k nacionalismu na školách. I absence jakékoli znalosti o Romech, jež přesahuje rámec vlastní zkušenosti, tradovaných předsudků či drbů, usnadňuje „bílým“ ze Šluknovska obracet svůj hněv vůči Romům. Jak svého času zpívala kapela Už jsme doma: „Rozsviť světla, není vidět, koho máme nenávidět.“ Padlo to na Romy.

Rozděl a schvaluj

A mezitím, co „slušní“ občané obrací svůj hněv – prozatím jen na severu Čech - vůči Romům, politická moc si mne ruce. Politici se ukázali jako protřelí hráči. Je všeobecně známou pravdou, že nejtěžší je mobilizovat lidi v létě – v době dovolených a pěkného počasí, kdy lidé chtějí dělat cokoli jiného, jen ne být politicky aktivní. Schvalování neoliberálních reforem si tak vláda s předstihem naplánovala na léto tohoto roku.

Když to pak bouchlo na Šluknovsku, vláda nemohla být šťastnější, čehož si všiml i Jiří Pehe: „Vláda, která krátí sociální dávky, razantně zvyšuje nepřímé daně, a i jinak řeší ekonomické problémy na úkor sociálně slabších, musí být náramně spokojená, že i lidé, které od nuzných poměrů „nepřizpůsobivých“ často dělí jen to, že nejsou Romové, jsou natolik sociálně ‚přizpůsobení‘ – tedy zpracovaní propagandou, předsudky, stereotypy a neochotou věci hlouběji domýšlet, – že si raději „vyšlápnou“ na Romy, než aby šli demonstrovat před Strakovu akademii.“
Argumentace, kterou k problému na Šluknovsku prováděl a provádí Petr Nečas, se děje v duchu osvědčené metody vládnutí „rozděl a panuj“. Trestání chudých, důraz na jejich převýchovu, obviňování primárně Romů z tamější situace mu skvěle posloužilo k legitimizaci chystaných neoliberálních reforem. Rozeštvat a přilévat olej do ohně vzájemné nenávisti jednotlivých skupin chudých lidí skvěle a zaručeně odvádí pozornost od schvalování asociálních reforem důchodového, sociálního či zdravotnického systému, které situaci všech chudých ještě zhorší – nehledě na to, jakou barvu pleti mají. Taková je logika politické moci. Rasismus slouží jako klín, který umožňuje proti sobě poštvat chudé lidi na základě jiné barvy pleti a umožňuje dělit skupiny obyvatel na viníky a oběti.

Populistické zneužití Šluknovska pro odvedení pozornosti od reforem a obhajobu nutnosti těchto reforem může mít katastrofální následky. Reformy, které se spustí od roku 2012, situaci a frustraci chudých lidí ještě prohloubí, protože ti na reformy doplatí primárně. Příklad Šluknovska ale může vést k tomu, že lidé na jiných místech republiky začnou svůj hněv a sociální frustraci opět kanalizovat prostřednictvím anticiganismu směrem dolů, vůči Romům. Šluknov jim totiž ukázal, že tato cesta je v českém prostoru nejen schůdná, ale ještě oceňovaná. A přestože lidé na jiných místech Česka proti Romům ještě nemašírují jako na severu, zárodky takových pochodů lze již cítit ve vzduchu, a například na severní Moravě se stávají realitou. I ve městech, kde neexistoval problém soužití, se dnes „slušní“ občané začali zajímat o své romské sousedy – zda dluží peníze, kolik berou na dávkách, zda posílají děti do škol a podobně. Přestávají se mezi sebou zdravit a respektovat, pomlouvají se a ve svých řadách ponižují ty, kteří s nimi tuto hru, „bílí proti černým“, odmítají hrát. Pomalu se aktivují rozdílné identity, jak by řekl americký sociolog Charles Tilly, a lidé začínají explicitně zdůrazňovat, že nejsou Romové, protože jsou „slušní“ občané, tedy Češi. A politici zůstávají v blaženém klidu. Nenávist chudých vůči ještě chudším zase odvede pozornost od nich samotných, a ještě jim umožní přejít do útoku. Jakýkoli společně vedený odpor chudých lidí proti reformám a vládě zase zůstane paralyzovaný. A kdyby náhodou začal být hněv lidí směřován jejím směrem, politici udělají vše proto, aby našli „falešný terč“ a využijí zřejmě opět anticiganismu. V tomto smyslu jim protiromské pogromy vyhovují.

Zdá se, že nás čeká krušný rok 2012.