Pojem rasa a s ní související problém rasismu jsou ve společenských vědách často skloňovány. Taktéž se často objevují ve veřejných debatách o problémech společnosti. Při těch je na jedné straně médii přísně hlídáno „korektní“ užití těchto pojmů (někde se zcela pojmy rasa vylučují), aby se na druhé straně pod různými odlišnými slovními spojeními vyjadřovali ty samé staré a překonané myšlenkové postupy.
Přežívání zjednodušujícího chápání lidské odlišnosti, které se projevuje především v nahlížení na různá etnika, ale také například pohlaví, nám ukazuje, že uchopení člověka, jako biologicky předurčeného, se stále používá. Někdy také jen pod jinými slovy, vyjadřujícími totéž.
Jak hodnotí britský sociolog Giddens moderní společnost: „Současná Evropa se stává daleko více etnicky heterogenní, než tomu bylo kdy v minulosti“ (Giddens1999: 228), tak je nutností pro naše budoucí harmonické soužití stále znovu uvažovat o našem postoji vůči ostatním a uvědomovat si, na základě čeho si ho vlastně utváříme.
Rasa jako legitimní označení?
Při úvahách o samotném pojmu rasa a jeho použití při označování a třídění lidí je vhodné začít od jeho zrodu. Ten je možné dohledat v 19. století, kdy se zdálo, že je možné člověka popsat v rámci evolučního vývoje a stejně jako zvířata a rostliny ho rozdělit do poddruhů podle společných znaků těchto podskupin. (Šmausová 1999: 435) Jako tyto podskupiny lidského druhu vznikly právě rasy, které byly nejdříve používány hlavně biology. Člověk byl tříděn na základě nejvíce viditelných znaků, jako barva kůže, očí, nebo tvar lebky.
Nicméně se brzy ukázalo, že existuje mnoho nezařaditelných výjimek v rámci jedné jediné rasy. Pokud navíc použijeme více znaků než jen ty nejzákladnější, je třídění podle nich učiněno precizněji, avšak není pak možné jednotlivé rasy vůbec jasně vymezit. (Šmausová1999: 435)
Po biologickém vymezení pojmu rasa následovalo jeho přenesení a vymezení ve společenských vědách. Tady se začalo používat ve spojitosti s odlišnostmi sociálními a kulturními, které podle tehdejších myšlenkových postupů byly přímo propojeny, ne-li totožné, s těmi biologickými. Strauss výstižně komentuje: „Prvotní hřích antropologie však spočívá v něčem jiném, totiž v záměně čistě biologického pojmu rasy (za předpokladu ovšem, že tento pojem je vůbec objektivní, dokonce jen na tomto omezeném poli, což moderní genetika popírá) za sociologické a psychologické výtvory lidských kultur.“ ( Strauss 1999: 7-8) Celkově je možné tedy hovořit o trendu a převládajícím názoru o existenci spojitostí mezi biologickými vlastnostmi jedince a jejich nutných následcích v sociálním chování. Takový pohled byl hojně během 18. a 19. století využívaný nejen ve vědě, ale také v běžném životě. Jako ilustrace může posloužit tehdejší snaha vysvětlit kriminalitu biologickými předpoklady, které měly jasně určit skupiny lidí, které jsou ke zločinnosti předurčeny a které už od narození směřují na šibenici. (Giddens 1999: 190)
Tyto představy vyplývaly z předsudků, které Evropa akceptovala zejména v souvislosti s obchodem s otroky, který se prudce rozvinul zejména objevením Ameriky. (Křesťanství obchod s lidskými bytostmi přísně zakazuje. Aby mohl být tento více než lukrativní byznys provozován, bylo nutné dosáhnout jediného – shodnout se na tom, že černoši vlastně „nejsou tak úplně lidé jako my“ a tím pádem se na ně tento zákaz nevztahuje. A to ani tehdy, pokud samo křesťanství přijmou.) Zatímco původní představy osvícenců předpokládaly, že postupující přírodní vědy vyvrátí středověké tmářství, v praxi se často stal pravý opak a bezmezná víra v „objektivitu vědecké pravdy“ pouze poskytla nové a „objektivní důkazy“, které měly starší předsudky potvrdit.
Z diskuze a bádání na poli problematiky o existenci biologických ras vyplývá, že takto vymezené rasy objektivně není možné určit a že pokusy o jejich přenesení do sociálních věd vedou k chybným závěrům. (Šmausová 1999: 437) K samotnému pojmu rasy se také vyjadřuje filozof Finkielkraut: „Pojem rasy byl nepochybně vyvrácen spojeným úsilím věd společenských i přírodních. Chtít dnes zakládat v přírodě rozdíly mezi lidskými pospolitostmi, znamenalo by vylučovat se hned z vědy.“
(Finkielkraut 1993: 58) Je tedy spíše užitečné zajímat se o to: Proč a jak koncept rozdělení lidí do ras vzniká?
Pojem rasy v praxi, aneb od Henryho Forda po Hitlera
Termín rasy není jen imaginárním pojmem, je ho přímo používáno jako hodnotícího měřítka. Rasová teorie, která lidi třídí do žebříčku podle jejich biologických kvalit, vytváří hierarchii mezi lidmi a jejich společenstvími právě na základě těchto rasových měřítek. Někteří se určují jako více a někteří jako méně kvalitní. Z toho přímo vyplývá ideologie rasismu, která z pojmu rasy vytváří soustavu myšlenek, jenž jsou postaveny právě na nerovnostech ras a možnostech jejich hodnocení. Rasismus je pak tím nástrojem, který rozvíjí aplikaci rasové teorie na společnost a umožňuje různé výklady společnosti.
Jedním z nich může být vysvětlování nerovných sociálních vztahů, při kterých jsou určité skupiny v nevýhodě (chudoba, nezaměstnanost) a příčina už na první pohled rasově odlišných, je připisována neměnným biologickým faktorům. Možné použití rasismu je pak také v rukou společenských elit a politiků, které skrytě podporují rasistické přesvědčení nejnižších vrstev a tím tak odvrací pozornost od sebe samých, při ospravedlňování nerovnoměrně rozloženého bohatství ve společnosti. Za to, že někdo pobírá menší mzdu, tak nemůže podle nich zaměstnavatel, nebo stát, ale etnická menšina, která ač stejně chudá, tak údajně bere svým sociálním vrstevníkům práci. (Šmausová, 1999: 438)
Použití rasismu jako ospravedlnění nerovnoměrného rozdělení statků a nespravedlivého postavení lidí v kapitalistické společnosti vykládá Imanuel Wallerstein jako zcela běžné před 2. sv. válkou po celém světě, které se pouze vymklo kontrole a dočkalo se svého nechtěného vrcholu v nacistickém Německu. (Wallerstein 2000: 464) Tedy je možné mluvit o tom, že Hitler jen využil fungující mechanismy obětních beránků a dovedl k zrůdné dokonalosti. Rasismus, jako důsledek kapitalismu, se objevuje i po druhé světové válce, kdy v Evropě pracuje spousta imigrantů z cizích zemí a právě oni jsou používáni za obětní beránky při ekonomických krizích. (Wallerstein 2000: 465) Rozšíření kapitalistické ekonomiky do celého světa a jeho většinové podmanění také popisuje jako závislé na existenci rasismu, který udržuje soudržnost společnosti (vymezení vnitřních nepřátel) a ospravedlnění hierarchie v kapitalistickém ekonomickém systému. Zde navíc nabízí rasistická koncepce i určitou formu svedení sociálních problémů, když fakticky říká dělníkům: „I když jste na tom špatně a jste chudí, pořád nejste ti nejhorší – protože budete vždy víc, než ti černoši...“.
Kromě celospolečenského a systémového využití termínu rasy, který slouží především k ospravedlnění nerovností, se také vyskytují funkce, které běžně používáme ve svém životě. Šmausová uvádí dvě nejběžnější: kategorizaci a projekci. Kategorizace nám usnadňuje třídit lidi bez toho, abychom je znali. Můžeme si udělat obrázek při běžném setkávání bez hlubší znalosti druhého člověka a díky zdánlivě jasným znakům je zařadit do určité „rasové“ skupiny. Na základě toho tedy můžeme hodnotit druhého člověka a připisovat mu určité vlastnosti. Např.: vzdělaný Evropan, vychytralý obchodník Arab, pracovitý Japonec... Jakkoli jsou tato zařazení mylná a nic nám o člověku opravdu neřeknou, tak se utvářejí téměř automaticky. (Šmausová 1999: 439) Projekcí pak přiřazujeme negativní vlastnosti těm „druhým“ - příslušníkům jiných rasových nebo etnických skupin, abychom se mohli ujistit o tom, že naše identita je v protikladu k těmto vlastnostem a oplývá samými pozitivy. (Šmausová 1999: 439)
Je odstranění pojmu rasy řešením?
Na to se musíme ptát, jestliže přijmeme pojem rasa jako nerelevantní a nepoužitelný. Zajímavé je, že se přitom stále používají pojmy jiné, které ho jen zastupují, ale významově se s ním překrývají. V moderních sociálních vědách a ve společnosti se už od používání termínu rasy odstoupilo, ale nepřenáší se stejné významy jinam? Svojí výhradu k tomuto problému vynáší antropolog Strauss: „Nemůžeme tedy předstírat, že jsme vyřešili problém nerovnosti lidských ras tím, že jsme ho popřeli, pokud se nezamyslíme rovněž nad problémem nerovnosti – nebo rozmanitosti – lidských kultur…“ (Strauss 1999: 9). Když odstraníme pojem rasy, měli bychom si uvědomovat, že se snažíme vytěsnit nahlížení člověka, jako biologicky předurčeného. Nepopřeme tedy to, že mezi lidskými skupinami rozdíly existují, ale snažíme se je označit jiným způsobem, který lépe tyto rozdíly popisuje. Často se používá pojem etnické skupiny, které v sobě zahrnují odlišnosti kulturní, geografické a i biologické, ale někteří upozorňují na to, že se diskriminační ráz tohoto pojmu nevytrácí, jen dostává přijatelnější podobu.
Místo rasismu klepe na dveře etnocentrismus
Při úvahách o rase a rasismu musíme také zahrnout pojem etnocentrismus, který s nimi úzce souvisí. Jestliže popřeme rozdělení lidí mezi rasy, stále se objevuje rozdělení na kultury, které samo o sobě není tolik diskriminační, ale velmi často je spojené s etnocentrismem, tedy dle Giddense: „…posuzování jiných kultur podle měřítek naší vlastní…“ (Giddens 1999: 39) Již od dob antiky se objevoval, a to především ve formě, kdy kultury, které byly odlišné od té antické, byly považovány za barbarské a tím pádem za méněcenné. (Strauss 1999: 15) Kultury, které neodpovídají našim měřítkům vyspělosti, jsou také často považovány za ty, které zůstávají na nižším stupni vývoje a tedy zaostávají za tou naší, jejíž vysoký stupeň rozvinutosti by měl být pro ostatní kultury cílem. Proto pak můžeme velice snadno odsoudit příslušníky jiných kultur, které jsou sice objektivně více rozvinuté v jiných směrech než ta naše, ale pro nás jsou méněcenné, protože nedosahují tolik úspěchů v oblastech, které považujeme za důležité. (Strauss 1999: 18)
Nahlížení na míru pokrokovosti dané kultury je jedním z nejvýraznějších faktorů, které bývají zohledňovány, když hodnotíme kultury, kterých nejsme členy. Stupeň vývoje druhé kultury se snažíme umístit do nějakého bodu lineárního vývoje kultury naší, a tak velice snadno určit a porovnat její hodnotu. Strauss si na tento problém půjčuje z fyziky pojem relativita, který říká, že kultury, které se pohybují po směru našeho vývoje, jsou pro nás přijatelnější a považujeme je za pokrokové, kdežto kultury, které mají odlišný směr vývoje, považujeme za neaktivní. (Strauss 1999: 33) Dále je nutné zohlednit, které hodnoty považujeme za důležité, když se snažíme ohodnotit ostatní kultury. Obvykle vyzdvihujeme hodnoty, při kterých naše kultura dosahuje nejvyššího skóre, což je u evropské civilizace například schopnost vylepšovat mechanické prostředky a vyrábět energii. Zatímco ostatní kultury se například více specializují na udržování a rozvíjení sociálních vztahů. (Strauss 1999: 34)
Etnocentrismus měl možnost se plně projevit v době kolonizace, kdy si Evropané podrobovali zbytek světa. Jako ospravedlnění pro zacházení s domorodým obyvatelstvem bylo právě použito etnocentrismu, který poukazoval na primitivnost těchto domorodců. Wallerstein k tomu dodává: „Byli tu Evropané, kteří získali rozlehlé pozemky (často poprvé v životě), přáli si využít je co nejrychleji a byli připraveni zotročit a využít domorodé dělníky. Ospravedlňovali to tím, že domorodé obyvatelstvo je barbarské a že si nezaslouží nic jiného než tvrdou porobu.“ (Wallerstein 2000, 466) Blízkost etnocentrismu a rasismu je možné dokládat samotným přístupem vědců. Někteří totiž označují chování Evropanů v období kolonizace Ameriky za důsledky etnocentrismu, jiní ho zas považují za výsledek rasistického nahlížení na domorodé obyvatelstvo.
Jak se vyrovnala věda s rasismem?
Zatímco na poli vytvoření konstruktu rasy sehrála věda hlavní roli, při zkoumání a pochopení rasismu před rokem 1945 zůstávala takřka netečná. Wallerstein uvádí na příkladech několika věd jejich přístup k rasismu. (Wallerstein: 2000) Historiografie projevila svůj přístup, když svůj zájem omezila hlavně na vyspělé tradiční národy, mezi nimi ty evropské a vně Evropy jen americký. Ekonomové zcela možnost rasistického chování ze svojí teorie vypustili a konečně sociologové přistupovali k těmto problémům z hlediska svojí společenské příslušnosti (bílí protestantští muži ze střední třídy) a hlavním úmyslem byla snaha o přizpůsobení odlišných etnik jejich normám. (Wallerstein 2000: 470) Tuto Wallersteinovu kritiku bych rád doplnil jeho citátem, který vystihuje etnocentristické pojetí tehdejší vědy: „A ze všeho nejhorší je, že všechny čtyři základní disciplíny – historiografie, ekonomie, politologie a sociologie – analyzovaly pouze panevropský svět (Západní Evropa, Severní Amerika a Austrálie pozn. aut.) považovaný za svět modernity a civilizace.“ (Wallerstein 2000: 470)
I když můžeme na základě vědeckých poznatků spolehlivě odmítnout pavědecké rasistické teorie, nesmíme tyto problematiky zcela vytěsňovat ze společenského povědomí a diskuzí, ale naopak vysvětlovat to, proč nemohou být sociální problémy zaměňovány za rasové. Musíme upozorňovat na to, že rasistické nahlížení na problémy kriminality či přistěhovalectví jsou jen populistickými tahy politiků, nebo chabou berličkou neonacistických a neofašistických uskupení, jak získat nové příznivce. Ti totiž nepotřebují vidět problémy ve své složitosti a kontextu, ale potřebují jednoduchá řešení a odpovědi, které mohou svým následovníkům nabídnout. Ano, je třeba řešit problémy a je třeba chápat odlišné kultury a způsoby chování – ale jedině porozuměním a vzájemnou pomocí. Lidé se totiž nedělí podle ras nebo barev kůže, ale tím, z jakého sociálního prostředí pocházejí, jaké mají vzdělání, jaký mají přístup k výrobním prostředkům a dle celé palety jiných společenských faktorů.
Zasláno studentem filozofické fakulty - Univerzity Hradec Králové.
Redakčně kráceno a upravováno antifa.cz.
Zdroje:
Finkielkraut, A. (1989). Destrukce myšlení. Brno: Atlantis
Strauss, C.L. (1999). Rasa a dějiny. Brno: Atlantis
Šmausová, G. (1999). „´Rasa´ jako rasistická konstrukce“. Sociologický časopis, Vol. 35, Nr.4,str. 433-446.
Wallerstein, I. (2000). „Albatros rasismu“. Sociologický časopis vol.36, nr. 3, str. 259-274.
Giddens A. (1999). Sociologie. Praha: Argo