V médiích je již bezmála rok a půl rozebírán žhářský útok na romskou rodinu ve Vítkově na Opavsku. Jsou analyzovány policejní odposlechy obžalovaných neonacistů, rodinné poměry nebo i detaily jejich neonacistického aktivismu. Co se v médiích dodnes příliš neřeší, jsou příčiny žhářského útoku ve Vítkově a dlouhodobá situace v regionu, která dělá ze Slezska a severní Moravy jedno z center neonacismu v České republice. Pojďme se tedy podívat, čím je Slezsko oproti jiným oblastem ČR specifické.
Oblast severní Moravy a Slezska je charakteristická zvýšeným napětím mezi majoritou a romskou minoritou. Verbální konflikty jsou velmi časté a rasové násilí je spíše nejviditelnějším jevem. Proč tomu tak je, nikdo jednoznačně neprokázal. Nicméně analýzy i antifašistický monitoring potvrzují, že příznivci fašizujících řešení a prohlášení (nikoli nutně neonacisté) jsou koncentrováni převážně v průmyslových oblastech, které po roce 1989 zasáhla deindustrializace. Případný argument, že je to jednoduše proto, že v takových oblastech je hodně Romů, neobstojí: V Českém Krumlově nebo v západních Čechách žije také silná romská minorita, přesto se od míst, která zasáhla deindustrializace odlišují. Spolu se severními Čechami patří severní Morava k hlavním centrům rasismu v ČR. Hlavní místa neonacistických aktivit tvoří vedle Ostravy Krnov a Opava, která spojuje Bruntál s Orlovou a Karvinou. K tomuto výčtu je nutné připojit také Havířov a provázanost regionu s olomouckou částí politického křídla Národního odporu.
Výbušné faktory v regionu
V případě severomoravského podhoubí fašizující pravice a neonacismu hraje roli souhra výbušných faktorů: vykořeněnost a ztráta identity obyvatel bývalých Sudet (tady je na místě připomenout fenomén tzv. prajzáctví, kdy i řada neonacistů v regionu hledá své, ať už skutečné nebo domnělé předky, kteří se v minulosti hlásili k německé národnosti), vysoká nezaměstnanost spolu s faktem, že "kosmopolitnější" část mladých v minulosti odcházela za studiem a prací zejména do Prahy a velké množství sociálně vyloučených lokalit, tzv. ghett.
Na rozdíl od přítomnosti imigrantů, je u obyvatel severní Moravy a Slezska „romská problematika“ vnímána velmi citlivě. Sociálně vyloučené lokality obývané z velké části Romy existující na mnoha místech regionu, jen v Ostravě je jich několik. Vznikaly v průběhu několika desítek let kombinací různých způsobů kumulace romského obyvatelstva. Nezřídka mají za neutěšený stav v posledních letech odpovědnost místní politici, kteří sociální problémy neřešili, ale spíše odsouvali a koncentrovali na jedno místo. Romští poradci na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností podle údajů z roku 2006 odhadují, že v Moravskoslezském kraji žije přibližně 35 000 až 50 000 příslušníků romské etnické skupiny, tj. 2,8–4,0 % z celkového počtu obyvatel kraje. Hrubým odhadem žije v Moravskoslezském kraji 23–29 % všech obyvatel příslušejících k romské etnické skupině v České republice a to není malé číslo. Na veřejnosti jsou časté silně kritické názory majoritní společnosti vůči Romům. A přiznejme si, často jsou konkrétní výtky oprávněné. Mohli bychom uvést řadu případů, kdy se Rom, anebo Romka zachovali způsobem, který vydatně živí negativní postoje. Na druhou stranu funguje u místních obyvatel řada negativních stereotypů vůči romské menšině a silná generalizace, což mnohé Romy značně demotivuje. Typickým příkladem je nevyřčený názor, že každý Rom je vlastně odpovědný za chování ostatních Romů. Zatímco podobnou logiku aplikovanou na nás samotné bychom striktně odmítli, v případě Romů ji majorita obvykle akceptuje. Další z typických stereotypů je přesvědčení, že doplácíme na jejich početné rodiny, které jsou na sociálních dávkách. Ve srovnání s korupcí, tunelováním, rozkrádáním a šlendriánem, který pěstují bílé límečky, nikoliv Romové, je ovšem tato částka směšná. Mnoho místních lidí však tyto souvislosti nevidí.
Toto si uvědomují také neonacisté a snaží se získat popularitu prostřednictvím permanentního poukazování na negativní společenské jevy, které jsou s Romy spojovány. Základní záminkou vystupování proti Romům je tvrzení o jejich odlišném životním standartu, sociální nepřizpůsobivosti a ohrožování okolí drobnými krádežemi. Neonacisté tak poukazují na ty nejvíce rozšířené předsudky a podněcují jejich šíření a eskalaci konkrétních problémů. Veřejnost zaujímá alibistický postoj, protože poměrně všeobecná averze vůči Romům je realizovaná pomocí někoho jiného, od koho se lze kdykoliv distancovat.
Romové v důsledku pocitu marginalizace a frustrace vzali již několikrát obranu svých komunit do svých rukou a vznikaly např. romské domobrany. Naposledy před dvěma lety. Po předloňském pokusu o pogrom v litvínovském Janově to byla slezská Ostrava, kde zavládl velký strach. Romské rodiny nepouštěly děti ven, protože na internetu kolovaly informace, že k dalšímu pogromu má dojít právě zde. Tyto informace se později ukázaly jako pravdivé. Neonacisté skutečně chystali na první čtvrtletí roku 2009 podobnou akci také v Ostravě, nakonec se zde ovšem z organizačních důvodů neuskutečnila a místo Ostravy byl vybrán Přerov. Filip Vávra, zakladatel Národního odporu, který celou tehdejší aktivitu koordinoval, nenašel v regionu dostatek neonacistů, kteří by byli organizačně schopní a zároveň mohli jít se svou „kůží na trh“ a podobnou akci řádně zpropagovat mezi místními.
Identita a rozdíly
Zdůrazňování slezské identity a regionalismu není jediným znakem, který odlišuje neonacismus na území dnešního Moravskoslezského kraje od zbytku České republiky. K dalším prvkům patří například větší počet neonacistů odhodlaných dopouštět se brutálního rasově motivovaného násilí a neblahé vedoucí postavení v počtu těchto trestných činů v moderních dějinách České republiky. Mezi organizovaným neonacismem ve velkých městech, jakými jsou například Brno nebo Praha, a Slezskem existují rozdíly. Velká města mají lepší styky s cizinou a přebírají tamější trendy. Oproti tomu nejsou na severu Moravy neonacisté progresivní ve vymýšlení nových věcí, ale o to více jsou akceschopní. Specifikem je i to, že zatímco v ostatních místech republiky mají rasistické útoky až na naprosté výjimky formu nahodilého napadení skupinou neonacistických opilců, v případě Slezska se v řadě případů jednalo o činy promyšlené. Neonacistická scéna zde má zajištěný stabilní přísun mladých sympatizantů, kteří jsou více odhodláni k násilí než v řadě jiných regionů. Také s veřejnými projevy rasismu a xenofobie je v Moravskoslezském kraji stále více spojována mládež. To dokazují i letošní studentské volby, ve kterých Dělnická strana sociální spravedlnosti – nástupkyně rozpuštěné Dělnické strany – získala mezi studenty středních škol 7,6 % hlasů. Po Ústeckém kraji to byl největší úspěch strany známé svým propojením s neonacisty.
Útok ve Vítkově nespadl z nebe
Terčem útoků rasistů se Romové stávají od počátku 90. let. Mnoho případů již skončilo tragicky. Vyjmenovat všechny násilné útoky, které se v tomto regionu odehrály, je nemožné. Policejní statistiky jsou nekompletní, oběti útoků často tyto případy nehlásí. Města občas hned přestěhují napadené Romy do dalšího domu, aby si moc nestěžovali. Mnoho napadených Romů už ani nepodává trestní oznámení, protože jsou přesvědčeni, že to nikam nevede. Takové situace popsala například antropoložka Markéta Vaňková. Žhářský útok ve Vítkově je pouze špičkou ledovce, známý je především díky zájmu médií. Přesto se v žádném jiném kraji po roce 1989 neútočilo zápalnými láhvemi tak často. Vlna útoků se poprvé odehrála v 90. letech minulého století, většina jich skončila pouze ohořelou fasádou, při jednom byla ale popálena starší žena. Historie evidovaných případů začala 4. února 1996 v Krnově, kdy naziskinheadi vhodili do domu spící rodiny zápalnou láhev. Tím to ale neskončilo. Následovaly další útoky a Krnov se stal městem, kde žháři v 90. letech útočili nejčastěji. Asi čtyřletá pauza skončila náhle v červenci 2002, kdy žháři zaútočili na Romy v Karviné-Hranicích. Druhá vlna se odehrála v letech 2008 až 2009 v Moravském Berouně, Bruntále, Vítkově a ve Vrbně pod Pradědem.
Pachatelé podobných útoků často subjektivně pociťovali podporu ze strany veřejnosti a v minulosti i některých příslušníků policie, která ostatně většinu případů šetřila jako poškozování cizí věci s minimální způsobenou škodou. To je utvrzovalo v přesvědčení, že jejich ideologie spravedlivých mstitelů je správná a všeobecně akceptovaná. Dlužno dodat, že stranou nezůstali ani někteří komunální politici. Jako například bývalá starostka ostravského městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky Liana Janáčková, která se nechvalně proslavila výroky na adresu Romů, když vysvětlovala obyvatelům lokality Bedřiška, že je budou mít za sousedy. "Já je nemám kam dávat... Chápu, že jste diskriminovaní, souhlasím s vámi, ale já bych musela opravdu vzít jen ten dynamit a zastřelit je," argumentovala.
Útok ve Vítkově nespadl z čistého nebe, ale byl výsledkem posloupnosti v letech 2007 a 2008, které byly typické především zvýšenou aktivitou neonacistických struktur, většinou pod záštitou Dělnické strany. Důraz DS na anticiganismus, společenská podpora jejich aktivit včetně podpory pokusu o pogrom v Janově a v neposlední řadě ochota a zkušenosti místních neonacistů dopouštět se násilných útoků nejen proti romské minoritě. V důsledku psychického odblokování agresivních mechanismů důsledkem událostí v roce 2007 a 2008 rostla brutalita jejich jednání, která vyvrcholila žhářským útokem ve Vítkově v dubnu 2009.
Výše rozsudku nad vítkovskými žháři se jistě stane předmětem společenské diskuse. Otázkou je, jak dlouho bude tato diskuze trvat vzhledem k tomu, že jak policie, soud, obžalovaní a jejich obhájci tak i špičky neonacistické scény vědí, že policie má již od prázdnin roku 2009 k dispozici neonacistického kajícníka, který potvrdil, že tři obžalovaní se v minulosti účastnili jiných útoků na Romy včetně těch, kdy byly použity zápalné lahve a které předcházely útoku ve Vítkově.
Související články
Neonacisté mluví o Natálce Sivákové
Případ dvouleté Natálie Sivákové, která letos v dubnu utrpěla při žhářském útoku na svou rodinu těžké popáleniny, vzbudil velký mediální ohlas. V létě policie zatkla čtyři neonacisty ze Slezska a z útoku je následně i obvinila. Jak na zprávu reagovali neonacisté nejen dva dny po události je námětem dnešního článku. Měli by si ho přečíst zejména ti, kteří si myslí, že neonacisté jsou jen trochu neposední kluci a holky nebo že prevencí před neonacismem je státní represe, útoky na svobodu slova nebo školní exkurze.
Vítkovští žháři pod lupou
18. dubna 2009 vlétly do domu ve slezském Vítkově zápalné lahve. Prorazily okna a rozhořely se uvnitř. Při útoku utrpěla velmi těžké popáleniny dvouletá Natálka, zraněni byli i oba její rodiče. Přes původní obavy lékařů Natálka zranění přežila, čekají ji však další bolestivé chirurgické zákroky a následky zranění ponese celý život. V regionu se nejednalo o první podobný útok. Vlna útoků zápalnými lahvemi se poprvé odehrála v devadesátých letech minulého století (většina jich skončila pouze ohořelou fasádou, při jednom byla ale popálena starší žena). Druhá vlna se odehrála v letech 2008 až 2009 v Moravském Berouně, Bruntále a ve Vrbně pod Pradědem.