V poslední době jste mohli číst na webu A-kontra o vraždě Alexeje Krylova neonacisty v moskevském metru. Stejně tak jsme dodali zprávu o demonstraci v Moskvě, která proběhla po Alexejově smrti.
Následující text je v zásadě výcuc ze zpráv o stavu ruského radikálního nacionalismu v roce 2007, které vydala organizace SOVA, jež se specializuje na monitoring ultrapravicových aktivit.
Zdroj je jeden, takže je dobré držet si odstup. V některých ohledech zprávu relativizují i sami členové Sovy. To se týká především statistik. Monitoring Sovy vychází v rámci Ruska - rozlohou největšího státu světa - zejména z tisku, jinak to v daných podmínkách ani nejde. To ale znamená, že velká část rasově a motivovaných útoků ujde pozornosti, pokud tak o nich média nereferují. Zahrnuty také nejsou útoky proti sexuálním menšinám nebo bezdomovcům.
I přesto, že je statistiky potřeba brát s rezervou a v duchu je násobit, představuje zpráva dobrý úvod do aktuálního stavu ruské ultrapravice. Hlavní organizace, hlavní události a ukázka, jak může z xenofobie a nacionalismu dobře těžit sama vláda. To tu máte jak na talíři. Plnou verzi v anglickém znění najdete tady a kdo na to nemá nervy, ať pokračuje dál.
Ultrapravicové násilí
Roste. Vedle neonacistických útoků přibývá každodenní násilí založené na etnické a rasové nenávisti. Sova registruje za minulý rok 653 obětí (73 mrtvých). Zdá se, že útoky se čím dál víc brutalizují. Oproti roku 2006 přibylo dvacet devět mrtvých.
Ultrapravicové skupiny jsou aktivní a získávají prostor v médiích. Vláda ani justice je výrazně neomezují, poprvé za poslední čtyři roky poklesl počet soudních stíhání. Ve druhé polovině minulého roku došlo k určitému oslabení ultrapravicových skupin. Spíš než díky aktivitě úřadů je to ale kvůli vnitřním sporům organizací.
Centrem ultrapravicového násilí je Moskva a nejohroženější skupinou jsou lidé ze středoasijských postsovětských republik. Relativně málo útoků se naopak vyskytuje proti židům a muslimům. Zde je častější než fyzické násilí vandalství a poškozování objektů, které oběma komunitám patří.
Letos v zimě se údajně snížil počet útoků na “nonkonformní” mládež. Sova ale uvádí, že nižší čísla mohou být dána tím, že nepřátelství mezi antifou a rasistickými skinheads přerostlo v poslední době v pouliční válku, kde ani jedna ze stran nemá zájem o incidentech veřejně informovat.
Vedle “nepozorovaného” násilí mají ultrapravičáci své slavnějí oběti. Loni to byl Stanislav Korepanov, skater z Iževsku, kterého omylem zavraždili neonacisté plánující útok na místního antifašistu nebo expertka na zločiny nesnášenlivosti Valentina Uzunovová, která byla v létě okradena a zbita den před procesem, u kterého měla svědčit. Pozornost získal také devatenáctiletý Alexandr Rjuchin, zavražděný v Moskvě cestou na koncert.
Na jednu stranu přibývá neorganizovaných a “náhodných” útoků, na druhou stranu lze říct, že rasistické útoky jsou stále detailněji naplánované. Dokládá to série říjnových neonacistických útoků v moskevských ulicích, jejichž pachatelé patřili k několika různým skupinám. Moskevský prokurátor prohlásil, že různé skupiny útočily v různých částech města podle předem dohodnutého plánu. Zůstali po nich čtyři mrtví.
Podle Sovy je stále zřetelnější teroristický potenciál neonacistických skinheads. Pouze v Petrohradě jsou podezřelí ze třech explozí, konkrétně z výbuchu v květinářství u metra Vladimirskaja, z výbuchu v McDonald´s na Něvském prospektu a z pokusu o útok na Rocks Club.
Násilný potenciál mají i tzv. “militantní kluby patriotů”, kde se ultrapravičáci cvičí v bojových uměních a v zacházení se zbraněmi a výbušninami. Podle zprávy se nyní snaží tyto kluby získat legitimitu spojením s uznávaným patronem. Tím se mohou stát úřady, ortodoxní církev nebo renomovaní sportovci. Oblíbení jsou v tomto ohledu prý zejména bojovníci ultimátních zápasů (že by Zlatý drak? :-). Některé neonacistické skupiny, jako je Slovanská unie nebo Nacionálně socialistická organizace (NSO), loni přiznaly kontakty se zápasníky. Jeden z nich Roman Zencov řekl v rozhovoru pro neonacistický web, že “krev je nutné před cizinci udržovat čistou”.
Vedle izolovaných útoků a pouličních bitek se zejména v regionech objevují snahy vytěžit pomocí propagandy etnické napětí a zvrhnout ho do násilných pogromů. O tom více v "Aktivitách nacionalistických skupin".
Letos trendy pokračují v nezměněném tempu, dokonce se ještě zostřily. Počet zavražděných se blíží číslu za celý loňský rok. List Novaja gazeta (jeden z posledních kritických, nicméně s nádechem bulváru) minulý týden napsal, že jen za první tři měsíce roku bylo zabito 38 lidí a 113 zraněno.
1. března zavraždili neonacisté v Čeljabinsku jednoho člověka před rockovým obchodem. 4. března byl v Petrohradě pobodán Azerbajdžánec Gulam Gambarov. Na následky zranění umírá. 4. března byl v Petrohradě brutálně ubodán muž ázerbajdžánského původu. 5. března byl ve Voroněži čtrnácti bodnými ranami zavražděn 15letý Andrej Subkov. 8. března byl na předměstí Moskvy ubodán Kyrgyz Rustam Kirgisbajev. 11. března byl v Petrohradě ubodán 17letý Uzbek. 16. března umírá na moskevské zastávce metra Kitaj gorod Alexej Krilov. Utrpěl přes třicet bodných ran. 18. března je nalezen v Moskvě zavražděný prodavač zeleniny ázerbajdžánského původu Nisam Gorajev. Útočníci ho zabili noži.19. března zabili neznámí útočníci v Čeljabinsku 27letého Kyrgyze. 20. března zemřel poblíž Moskvy 43letý Armén na následky pobodání do krku. 21. března umírá poblíž moskevské zastávky metra Rečnoj Vogzal Ella Gedejevova na následky deseti bodných ran.
Počet stíhaných za rasově motivované násilí přitom loni oproti předchozím letům poklesl. Proběhlo 24 procesů, ve kterých bylo odsouzeno 68 lidí. O rok dřív to bylo 109 útočníků.
Z nejvíce medializovaných případů lze připomenout vraždu konžského studenta, smrt Timura Kačaravy (foto) a bombový útok na vlak na lince Groznyj-Moskva. Soud týkající se vraždy Timurovy vraždy byl významný i tím, že soud oficiálně uznal neonacistické motivy pachatelů. "Vlakový" soud byl zase prvním "protiteroristickým" soudem, v němž byli shledáni vinnými členové ultrapravicových skupin.
Aktivity radikálně nacionalistických skupin
V Rusku probíhají celoročně pikety, demonstrace a pochody ultrapravicových organizací. Jen některé z nich ale dosahují zásadních rozměrů. Loni v lednu proběhla celonárodní akce "na podporu politických vězňů". Ruská krajní pravice poté už nezopakovala akci s takovou mírou koordinace a s takovým potenciálem překlenout rozdíly mezi jednotlivými etno-nacionalistickými skupinami.
Například Ruský pochod (foto), 
který se konal 4. listopadu, skončil kolapsem. Jeho výsledkem bylo rozštěpení organizačního výboru na dvě části a nahlášení tří oddělených akci. Přes vnitřní rozpory byl pochod úspěšnější než loni. Připojené akce se konaly ve 22 ruských regionech.
Podle zprávy Sovy zůstává frekvence a návštěvnost ultrapravicových akcí poměrně stálá. To, co se mění, je vzrůstající tolerance úřadů k podobným podnikům, ačkoli se na nich často hajluje a vyzývá se k pogromům. Během Ruského pochodu například skandoval dav lidí "Smrt židům".
Vedle legálních demonstracích sahají krajně pravicové skupiny k taktice rozněcování nacionalistických vášní v místech, kde existuje etnické napětí. Sova nazývá tuto strategii model Kondopoga, podle města v Karelii, kde v září před dvěma lety došlo k nepokojům poté, co zde Čečenci zabili v hospodě dva etnické Rusy.
Taktiku pokusů o rozněcování masových nepokojů používá především Hnutí proti nelegální imigraci (DPNI), kterému se v loňském roce podařilo něco podobného ve Stavropolu. V květnu zde vypukly potyčky, které vedly k masové hysterii a zkazkám, podle kterých byly zavražděny Kavkazany desítky Rusů. Šíření mýtů podporuje ticho oficiálních médií, které o podobných událostech nereferují. Informační prostor tak často zůstává volný pro organizace typu DPNI, které tak mohou v klidu prodávat veřejnosti vlastní verzi událostí. V případě Stavropolu se tak například šířila fáma, že Kavkazané uřezávají Rusům hlavy.
Přestože se ve Stavropolu podařilo masovým nepokojům předejít, jednalo se o nejúspěšnější ultrapravicovou akci tohoto typu za loňský rok. Zajímavé je, že DPNI nemá dostatečné zdroje, aby masové nepokoje rozpoutalo samo o sobě. Může ale - a také to dělá - využívat existujícího napětí, mobilizovat blízké skupiny, šířit propagandu a sytit tak atmosféru etnické nenávisti.
Další úrovní aktivity ultrapravicových organizací je snaha proniknout do politického mainstreamu. Ačkoli je otázka, do jaké míry je tato snaha vážně míněná a nakolik jde prostě o šíření propagandy i s vidinou očekávatelného neúspěchu, loňský rok, ve kterém v Rusku probíhaly komunální i parlamentní volby, byl pro krajní pravici výzvou.
Radikální nacionalisté mají větší šanci uspět v komunálních volbách, které nejsou pod tak silných úředním dohledem. V moskevské oblasti loni kandidovalo několik ultrapravicových tváří.
Několik stran se přesto pokusilo dostat do prosincových parlamentních voleb. Většinou skončily neúspěšně. Registraci nezískala Ruská strana za obranu ruské ústavy, Velké Rusko Lidová unie Sergeje Baburina, která měla na kandidátních listinách i neonacistické skinheads. Do voleb šla nakonec jen Strana ruských patriotů Gennadije Semigina, která ovšem již předem vyzývala voliče k neúčasti, nevedla kampaň a nakonec získala 0,9% hlasů. Ve zmanipulovaných volbách, kde téměř každý dostal méně než měl, to ale není málo.
Parlamentní volby představovaly jednu z příležitostí vidět, že ruská krajní pravice není monolit. Zejména mezi Lidovou unií a patrioty vypukly spory a štěpení.
Další série sporů mezi ultrapravicovými radikály proběhly v zimě. Velká 
část z nich se týkala šéfa DPNI Alexandera Potkina (foto), který byl ostatními organizacemi obviňován z korupce a z toho, že je agentem Kremlu, který má diskreditovat krajně pravicové hnutí. Konflikt propukl naplno poté, co se ke kritice přidalo nejznámější neonacistické uskupení Společnost nacionálního socialismu (NSO) a organizace Format 18.
Spory uvnitř krajní pravice odrážejí souboj o führerovskou pozici v rámci hnutí, ale mohou vypovídat i o ideologické nejednotě. Skupiny se loni například nebyli schopné shodnout na tom, zda pokládat květiny na hrob členů Bílých gard, které bojovaly proti Hitlerovy. Ukazuje se tak, že minimálně pro část ruských ultrapravičáků není Hitler vhodnou ikonou.
Xenofobie na oficiální úrovni
Ve volebním roce se svodům nacionalistických replik neubránily ani mainstreamové politické strany. Sova hovoří o tom, že se pro ně xenofobie stala volebním zdrojem. U nacionalistické LDPR Vladimira Žirinovského to ani nepřekvapí. Kontroverzní výroky ale zaznívaly i z liberálního Svazu pravicových sil (SPS), který se řadí do opozičního bloku Jiné Rusko.
Nacionalismus se nakonec stal i oficiální součástí propagandy prokremelských stran Jednotné Rusko ("Putinova" strana) a Spravedlivé Rusko. Jednotné Rusko loni v únoru ohlásila spuštění tzv. Ruského projektu, který měl představovat diskusi o tom, co znamená být etnický Rus. Mezi partnery projektu byli mj. člen Ortodoxního Ruska Konstantin Dušenov, krajně pravicoví časopis Ruský Specnaz a magazín Zlatý lev, který vedli šéfové ultrapravicového Velkého Ruska Andrej Saveljev a Sergej Pichtin.
Sova "oceňuje", že zvolená Duma (dolní komora parlamentu) je méně rasistická, než ta předchozí. Místo devatenácti otevřených antisemitů je jich nyní jen pět a "pouze" dva poslanci - Sergej Ivanov a Ivan Musatov za LDPR - se otevřeně hlásí ke kontaktům s neonacisty.
Speciální kapitolou volebního roku se stala prokremelská mládežnická sdružení, která často používala nacionalistická témata. Nejznámější z nich - Naši - které podporovalo Jednotné Rusko například stálo v čele antiestonské kampaně, která vypukla po přesunu pomníku obětem padlých sovětských vojáků za druhé světové války v Tallinu. Kampaň se brzy změnila v etnicko-xenofobní propagandu, jež se podobala o rok starší antigruzínské vlně, pouze s tím rozdílem, že se obešla bez obětí na životech.
Sérií skandálů a rasistických kampaní vstoupila do povědomí skupina Místní (Městnyje). Odstartování mládežnické skupiny Spravedlivého Ruska nazvané Vítězství (Poběda) skončilo fiaskem poté, co jeho šéf Jurij Lopusov v jednom rozhovoru obsáhle citoval z Mein Kampfu.
Je potřeba podotknout, že Kreml se o nacionalisticky motivovanou mládež přestal opírat. Možná i proto, že to k volebnímu úspěchu není potřeba. Vladimir Putin vyzval organizaci Naši k rozpuštění, pouze několik členů nejužšího vedení si vytáhl do parlamentu. Organizace je tak v současnosti neaktivní a zbytek členské základny, často motivovaný vidinou postů a studiem zdarma na univerzitách, si musí hledat kariéru jinde.
Antiextremismus jako zbraň
Podle Sovy využívá Kreml antiextremistickou legislativu častěji proti svým politickým oponentům, než proti skutečným xenofobům. K zásahům dochází na individuální úrovni, proti opozičním organizacím i proti médiím.
Blogger Sava Terenťjev ze Siktivkaru byl například kvůli svému kritickému příspěvku obviněn podle paragrafu 282 z rozněcování nenávisti protii "policii jako sociální skupině". I přes absurdní obvinění soud stále neskončil.
Do kategorie represe opozičních organizací lze započítat říjnový zákaz Nacionálně-bolševické strany Eduarda Limonova. Národní bolševici, kteří jsou nyní součástí opozičního bloku Jiné Rusko, jistě nejsou spolkem, se kterým by se dalo ideologicky souhlasit. Zákaz je ale ze strany vlády stejně pokrytecký, jako adaptace lidskoprávní rétoriky ze strany bolševiků. Kremlu jde v první řadě o potlačení opozice.
Pod záminkou extrémismu je také ospravedlňováno zabavování propagačních materiálů opozičních stran. Svazu pravicových sil například policie zabavila letáky v řadu milionů týden před koncem volební kampaně, aby mu je později vrátila - bez shledání vady.
Protiakce
Nejvýraznější akce proti krajní pravici se loni odehrály v Petrohradě. V březnu proběhla série na sobě nezávislých akcí proti xenofobii, která se rozvinula do festivalové podoby. Mezi jednotlivými akcemi byla například konference o ultrapravicových trendech mezi mládeží a festival antifašistických filmů Open Your Eyes!
Na podzim se v Petrohradě konal už počtvrté Pochod proti nenávisti, na který přišlo kolem sedmi set lidí. Antifašistická mládež se mobilizovala loni v létě, poté, co došlo k útoku na ekologický tábor u Angarsku. Demonstrace a pikety za Ilju Bondarenka, mladého aktivistu, kterého útočníci zabili, proběhly v Moskvě, Petrohradě, Samaře a dalších městech.
Antifa pokračovala v pouličním boji. Naopak Antifašistická fronta, která vznikla před dvěma lety za účelem sjednocení a koordinace antifašistických aktivit, není příliš činná.
Doporučujeme také
Další vydání Koro Weekly Standard zde
Antifa pochod v St.Petěrburgu