Redakci antifa.cz se dostal do ruky „rezignační dopis,“ kterým Michal „Gezicht“ Glas, zakladatel Autonomních nacionalistů, oznamuje ukončení své aktivistické kariéry. Myslíme, že v této situaci není od věci stručně zrekapitulovat jeho aktivistickou dráhu, protože se jednalo o výraznou osobu českého neonacistického a neofašistického hnutí, která měla velký vliv na jeho podobu a formování, zejména v letech 2007 až 2009. Navíc se i po jeho avizovaném odchodu dá nadále předpokládat, že neonacistické hnutí bude těžit a vycházet z konceptů, na jejichž utváření se Michal Glas výrazně podílel.
Aktivistická kariéra Michala Glase se začala odvíjet přibližně před deseti lety ve středočeském Kladně, kde patřil do okruhu, který se zformoval kolem aktivistů místní buňky Vlastenecké fronty. Mezi nejvýznamnější postavy kladenské skupiny té doby patřili Jiří Bunda, Lukáš Obst (dnes kytarista NSBM kapely Bloody Lair) a Milan Mikloš, který byl hlavním tahounem kladenské skupiny v době formování názorů mladší skupiny neonacistů kolem výrazné postavy Pavla „Adolfa“ Jiráska, do níž patřil i Michal Glas a Michaela Dupová. Milan Mikloš opustil neonacistickou kariéru po intenzivní antifašistické kampani proti jeho osobě, na jejímž vrcholu skončil na týden v nemocnici. Po „telecích letech,“ ve kterých se tento aktivistický kroužek soustředil spíše na vzájemné focení v kompromitujících pozicích s nádechem homoerotismu a močení do ledniček, a které ukončila Adolfova sebevražda, se právě z této agilní party zformovalo jádro budoucích Autonomních nacionalistů.
Michal Glas jako mladý naziskinhead
Legendární párty na chatě
Na výletě do Osvětimi
Výrazným impulsem pro mladou skupinu bylo opětovné zapojení Jiřího Bundy, později Glasova kamaráda a souputníka, který vzešel z lůna neofašistické Vlastenecké fronty. Odpor k staromileckému archaickému (neo)nacismu se svastikami, hrdými SS a submisivní pozicí před vším německým, byl jedním z důležitých rysů, který se v budoucnu na aktivitě AN silně projevoval. S Jiřím Bundou tak Michal Glas vytvořil dvojici, která Autonomní nacionalisty po dobu přibližně tří let řídila tvrdou rukou z kladenské centrály.
V roli běžného účastníka demonstrací. Zleva do prava: 2009, spontánní demonstrace v Bartolomějské ulici v reakci na policejní razie zaměřené proti neonacistům, 2011 smějící se Glas s nasazenou rouškou na nedávné protiromské demonstraci v Novém Boru, Glas o pár hodin později na varnsdorfském náměstí.
Projekt AN, jako organizace, za úspěšný označit nemůžeme. Paprskovitá rozhodovací a organizační struktura narážela na své meze a na nekvalitní členskou základnu tvořenou mladíky a děvčaty různého stupně zapálenosti a kvalit. Neprozradíme žádnou novinku, když řekneme, že některé z poboček, které postupně na území ČR vznikaly a zase zanikaly, byly od samého počátku řízeny Antifašistickou akcí. Tam, kde se AN snažili o horizontální strukturu a šíření informací, naráželi tvrdě na své limity nebo na mantinely nastavené antifašisty, nezřídka i na obé pohromadě tak, jako to bylo v případě antifašisty rozehnaného sjezdu AN, který se měl konat v salónku pronajatém od zastupitelstva Prahy 1 a po kterém ukončila činnost aktivisticky silná buňka AN z pražského sídliště Lhotka.
Po roce 2009 AN postupně degenerovali, poboček ubývalo a z kdysi progresivní organizace se stal chlastací kroužek založený na kamarádských vztazích tak, jako se to v minulosti stalo Národnímu odporu. Labutí písní organizace se stal web Revolta.info, který okolo sebe v roce 2010 shromáždil několik intelektuálněji založených jedinců z post-AN struktur.
Pokud jsme projekt AN jakožto organizace označili za neúspěšný, nemůžeme ovšem totéž říci i o AN jako konceptu a entity, která vnesla do neofašistické a neonacistické scény nová témata. Do zatuchlého světa uzavřených skupinek, kšeftíků, osobních vazeb, antipatií a podrazů vnesli AN svěží vítr, jak v podobě nových témat (zhusta přejímaných od autonomní, antifašistické a anarchistické scény), tak odklonu od stádní tuposti a důrazu na aktivitu a schopnosti jedince nebo menšího lokálního kolektivu. Nemůžeme nevzpomenout i na pobočku AN Bruntálsko, jejíž členové byli schopni zorganizovat několik cílených útoků na domy obývané Romy a punkový koncert v Rýmařově, přičemž jejich aktivita vyvrcholila známým žhářským útokem z Vítkova. Tyto útoky se vymykaly ustálené podobě násilných neonacistických akcí obvykle páchaných na náhodně vybraných obětech a zhusta pod vlivem alkoholu.
Michal Glas prokázal hnutí ještě další službu: stal se organizátorem a veřejným aktivistou, ochotným riskovat osobní pohodlí i bezpečí. Nahlašoval demonstrace jako například ty v severočeském Janově, dokázal kolem sebe soustředit i několik mladých aktivistů, jejichž devizou bylo, že dokázali hnutí něco hmatatelného nabídnout: IT znalosti jako Marek „Baron“ Žák nebo dobrou znalost němčiny, jako tomu bylo u Tomáše „Jochena“ Králíka z později zaniklých AN Sever. Nelze opominout ani roli řečníka na neonacistických akcích, kde Glasovy projevy patřily k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru dokázalo české neonacistické hnutí vyprodukovat za celou dobu své existence.
V roli pořadatele a řečníka na neonacistických demonstracích. Zleva: v roce 2008 v Děčíně na demonstraci proti drogám, v roce 2009 na tradiční Svatováclavské manifestaci v Kladně a konečně v roce 2011 poslední veřejný výstup na stejné akci.
Roli sehrála i náklonnost Michala Glase ke všemu italskému, od jídel, přes kapely až po Mussoliniho, přes kterou se do českého prostředí dostaly i informace o současných italských neofašistických trendech, jako je například Casa Pound.
Kytička na Mussoliniho hrob
Odchodem Michala Glase ztrácí neonacistické hnutí výraznou postavu organizátora a antifašisté ztrácejí nepřítele, se kterým bylo třeba počítat.
Nemůžeme vyloučit, že se třeba ještě shledáme. Ostatně dobří holubi se někdy, jak jsme se již několikrát přesvědčili, vracejí. Nakonec i v „rezignačním dopise“ si ponechal jeho autor, jak je ostatně dobrým zvykem, zadní vrátka. Třeba tenhle „šolich“ ještě neskončil.
Ahoj kamarádi, aktivisté
Tímto Vám sděluji velmi důležité rozhodnutí, o kterém jsem přemýšlel přibližně od loňského podzimu pod vlivem různých aspektů (které později rozepíšu) a není tedy výsledkem nějakého náhlého zvratu v mém jednání. Zároveň předem říkám, že nedošlo k žádné změně mého přesvědčení a pohledu na svět.
Hodlám ještě tento rok skončit s “kariérou“ aktivního organizátora nacionalistických akcí. Pokud bych měl shrnout příčiny do několika základních bodů, byly by to tyto 3 hlavní:
1.) Jsem v centru dění přibližně od roku 2003, což je více než 8 let v první linii aktivismu v Čechách. Za tu dobu jsem dával naší věci všechny své síly a nápady a někdy mnohem více. Za tu dobu se cítím značně vnitřně vyčerpán. Velký díl odpovědnosti ležel v těchto letech na několika málo lidech a bylo to chvílemi dost náročné. Momentálně nemám vnitřní sílu pro nové podněty. Za ten čas dospěli noví aktivisté, mnozí z nich mají dobré schopnosti jak organizační, tak řečnické a logistické a myslím si, že by měli dostat prostor a šanci “ukázat se“.
2.) Moje momentální únava ze všeho kolem nacionalismu je taktéž způsobena prakticky neustálou přítomností nesmyslných hádek a ruku v ruce s tím také s pasivitou a neschopností většiny lidí co si myslí, že “bojují“ pod naším praporem. Příliš velká část našich lidí je naprosto neschopná samostatné akce, samostatného myšlení a jednání. Místo smysluplných aktivit se v lepším případě jen chlastá po hospodách, v horším případě se řeší spory různých frakcí. Nebudu ani mluvit o celkové neschopnosti vypořádat se s nepřítelem (AFA), který některé lokality zcela ovládl právě díky neschopnosti nacionalistů. Snažil jsem se x let s tímto stavem zápasit a dost z Vás pochopilo “jak na to“, sám ale už nemám chuť se v tomto dále angažovat.
3.) Vím, že tyto dva body řeší každý z Vás, kdo je člověkem určitých kvalit. Právě proto by toto samo asi nestačilo. Do toho ale přišlo vážné onkologické onemocnění člena rodiny a s tím související krize v mé rodině. Včetně té finanční a sociální. Proto není v současnosti v mých silách být stále tím aktivistou jakým jsem býval doteď.
Jak jsem již psal, věřím, že je čas dát šanci novým talentům a jsem přesvědčen, že odchod jednotlivce nemůže mít nějaký větší vliv na chod naší věci. Pokud by tomu tak bylo, pak věc stojící na jednom člověku není schopná delší čas přežít. Samozřejmě jsem schopen ještě po určitou dobu poskytnout rady a tipy, které jsem během těch let nasbíral. Jsem rád za ty leta, co jsem s “šolichem“ prožil a také jsem rád, že mě s některými z Vás pojí opravdové kamarádství. Které, jak věřím, přežije i můj (možná dočasný, možná ne) odchod ze scény.
Od rozdělané práce se neutíká a tak nadcházející šolich ještě společnými silami dáme dohromady,ačkoliv nebudu na akci hovořit apod., ale poté už se mnou jako s aktivistou a organizátorem nepočítejte.
Přeji Vám hodně zdaru!
Gezicht