Dnes zveřejňujeme překlad části knihy No Retreat: The secret war between Britain´s anti-fascists and the far right vydané roku 2003. Překlad, který si můžete níže přečíst pojednává o velkém koncertu pořádaným Blood & Honour 27. května 1989 a snaze antifašistů o jeho zrušení. Autor popisuje, jak se sám jako antifašista zúčastnil oného dne a akcí za zrušení koncertu.
Lidi z Blood and Honour byli frustrovaný úspěchy kampaně, kterou AFA vedla proti jejich obchodům v Carnaby Street. Tahle prodejní místa byla jejich prvním pokusem o rozšíření aktivit do veřejného prostoru po letech organizování utajovaných akcí. Až do této doby prodávali většinu svého zboží skrze zásilkové služby nebo na svých akcích, ale očividně doufali, že jim vystoupení z ústraní umožní získat více peněz a politického kapitálu.
Na jaře 1989 londýnská AFA zjistila, že Blood and Honour plánují 27. května uspořádat velký koncert někde v centru města. Měla to být odpověď na kampaň AFA proti jejich hospodám a obchodům. Vůbec poprvé tehdy BaH ohlásili, že uspořádají veřejně inzerovaný koncert v Londýně.
Událost byla zamýšlena jako dosud největší akce krajní pravice a mělo na ní vystoupit sedm kapel. Do distribuce bylo dáno 1200 lístků. Tisíce letáků oznamujících akci pod hlavičkou „Hlavní událost“ bylo šířeno všude po Evropě i jinde ve světě. Koncerty Blood and Honour se jen obtížně narušovaly nebo jinak znepříjemňovaly. Většinou byly informace o nich poskytovány jen známým přívržencům hnutí a i tak se dopředu neuvádělo místo konání, ale jenom detaily o místě shromáždění. Náckové pak byli odváženi autobusy, nebo se přesouvali ve velkých skupinkách veřejnou dopravou na tajné místo, které mohlo být vzdáleno klidně několik mil. Zároveň byly zamlouvány alternativní prostory pod falešnými jmény, kam se akce mohla přesunout, v případě že antifašisté původní plány odhalili a narušili. Při několika dřívějších příležitostech jsme dali dohromady malý úderky a pokoušeli jsme se napadnout pár fašounů během jejich cesty na koncerty. Několikrát jsme takhle natrefili i na Iana Stuarta Donaldsona, kterého jsme prohnali opakovaně. Byli jsme si ale vědomi, že taková taktika způsobovala náckům jen drobné škody. Nicméně, když teď fašouni veřejně hodili rukavici a chystali se se svými aktivitami vylézt na světlo, naskytla se antifašistům skvělá příležitost konfrontovat je tváří v tvář.
Jedna z bitek mezi antifašisty a boneheady.
Musím říct, že z nějakého důvodu jsme na tuhle akci z Manchesteru vyrazili jenom tři. Já, Nads a Garry F. Za to se z vejletu pro naše trio stal nezapomenutelný zážitek. Lidi z londýnské AFA jsme potkali v jednom baru v Kilburnu a potom jsme vyrazili metrem do stanice Marble Arch, kde jsme se měli spojit se zbytkem antifašistů u Speaker´s Corneru v Hyde Parku. Bylo nás jenom okolo stovky a věděli jsme, že Blood and Honour by klidně mohli dát dohromady desetinásobek, takže jsme byli všichni trochu nervózní. Abych se rozptýlil, začal jsem si povídat s Big Tonym, jedním z londýnský party. Ten mi řekl, že se jim povedlo zjistit původní místo konání a koncert v Camden Town Hall zrušit. Zároveň si ale byli všichni jistí, že mají náckové někde připraveno náhradní místo. Speaker´s Corner byl zároveň shromažďovacím bodem, který náckové z Blood and Honour určili pro účastníky akce. Londýnská AFA svolávala lidi na stejné místo, ale už o hodinu dřív, než kdy se tu měli sejít boneheadi. Skupinky našich stewardů dorazily ještě předtím.
Bylo jasný slunečný ráno a místní si užívali klidný chvilky v Hyde Parku, když jsme se vyrojili ze stanice Marble Arch rovnou do Speaker´s Corneru a rozháněli jsme přitom malý skupinky nácků. Byli to převážně zahraniční skinheadi nebo mimoměstský, kteří přijeli do Londýna brzo a neměli nic lepšího na práci, než se poflakovat kolem místa srazu. Větší skupina asi 20 starších boneheadů se pokusila klást odpor, ale byla převálcována našim davem. Byla to malá, ale zuřivá bitka a než jsme je rozprášili, probíhal slušnej boj tváří v tvář. Nakonec všichni skončili na zemi nebo utíkající jako o život, naháněni po okolí antifašisty. Turisté s hrůzou sledovali, jak jednotlivé bitky propukaly všude kolem Speakers Corneru.
To už ve mně pořádně pulzoval adrenalin a Garry F a já jsme vystartovali proti dvojici boneheadů, která se neuvážlivě dostala do naší blízkosti. Skončil jsem tváří v tvář tvrdě vypadajícímu náckovi ze Švědska (ale ono je lehký vypadat drsně s vyholenou hlavou, těžkejma botama a vojenskejma hadrama). Po krátkém boji jsem ho strhnul k sobě a ve stejný chvíli jsem ho praštil do obličeje plechovkou s limonádou, načež odletěl asi dva metry daleko a sesunul se. Potom, co se ztěžka vydrápal na nohy, jsem mu dal ještě jednu. Starší americký turista se pokusil zasáhnout.
„Myslím, že už má dost“, prohlásil.
„Je to zasranej nácek“, zařval jsem, „nikdy nemá dost“.
To asi zapůsobilo, protože Amík odešel ležérně pryč a ani jednou se neohlédl.
Ještě jednou jsem toho boneheada udeřil a konečně odpadnul. Moje plechovka byla zmačkaná, ale zázračně zůstala neporušená.
Podíval jsem se na Garryho F, který měl šílený výraz ve tváři a rozhlížel se okolo po dalších obětech. Většina předčasně příchozích už byla vyhnána z parku, ale pořád přicházeli další. Ti byli také napadáni a naháněni gangy antifašistů. Kdyby se byli bývali všichni boneheadi schopný seskupit dohromady, mohla pro nás situace vypadat jinak. Ti toho však nebyli schopní, nejspíš proto, že se vzájemně neznali a neměli mezi sebou nikoho, kdo by je mohl vést. Člověk, který tohle mohl dokázat, byl Nick Crane, známej nácek ze Skrewdriver security. Ukázal se s minibusem plným fašounů, ale jakmile na ně vyběhla skupina antifašistů, aby je konfrontovala, otočili se a zdrhali pryč.
Byl jsem v čele toho útoku, a když jsem Cranea viděl utíkat, docela se mi ulevilo. Crane byl jednou z mála skutečně tvrdých tváří v nazi scéně. Ironicky, vzhledem k jejich extrémní homofobii, byl taky otevřený homosexuál. Zemřel o pár let později na AIDS a teprve když ho nemoc zbavila síly a vitality, sebrali jeho árijští bratři dostatek kuráže, aby jeho sexualitu veřejně kritizovali.
Naše řady se stále rozšiřovaly, s tím jak přijížděli další antifašisté na protidemonstraci. Policejní síly byly ten den rozptýleny, protože centrálním Londýnem pochodovaly tisíce muslimů na velké demonstraci proti Rushdieho knize Satanské verše. Na několik krátkých hodin jsme si tak více méně v Hyde Parku a nedalekém okolí mohli dělat, co jsme chtěli. Boje vypukly i v McDonaldu na Oxford Street, protože antifašisté vyráželi ze Speaker´s Corneru a napadali jakýkoliv boneheady v dosahu. Pamatuju si, jak jeden nácek přistál na hromadě trubek, když k němu plnou rychlostí přijel kluk na kole a praštil ho do obličeje. Jeden autobus hákošů se pokusil zastavit na silnici kousek od Speaker´s Corneru, ale byl zasypán baráží střel včetně kovové popelnice a svodidla. Řidič sešlápnul plyn a vyrazil pryč lehčí o několik oken, ale s pasažéry stále na palubě. Ta společnost se jmenovala Amber Valley Coaches. To jméno si pamatuju.
V anglickém tisku vyšel článek s titulkem: Odpůrci překazili memoriál Skrewdriveru.
Po pár hodinách už bylo jasné, že demonstrace proti Rushdiemu musela skončit, protože na místo začaly přijíždět plně obsazený dodávky pořádkový policie. Navíc už dávno uplynula doba, kdy se zde měli Blood and Honour sejít a u Speaker´s Corneru už se toho nedalo moc dělat, takže kluci z Londýna rozhodli, že se z oblasti stáhneme skrze stanici Marble Arch. Když jsme scházeli po schodech do stanice, potkali jsme další přicházející nácky. Jednoho jsem kopnul do obličeje a otočil jsem se akorát včas, abych viděl jak Nads udeřil dalšího ze strany na čelist. Boneheadovi se podlomila kolena a složil se.
„Viděl jsi to?“, zašklebil se Nads, „složil se jako pytel sraček.“
Nebyl jsem překvapenej. Za tím úderem bylo devadesát kilo svalů, dvacet let trénování bojových sportů a boxer. Každej by dopadl stejně jako ten nácek.
Na nástupišti propukaly stále nové boje, jak se další a další malý skupinky nácků neobezřetně trousily naším směrem. Byli totálně přečísleni a rychle rozehnáni všude po okolí. Nads nám předvedl boxerskou exhibici, když pomáhal velkýmu náckovi, co byl napůl v bezvědomí, stát na nohou čistě silou svých zuřivých zvedáků. Představení ukončila až pořádková policie, po jejímž příchodu bylo gravitaci vzdorujícímu boneheadovi umožněno složit se na podlahu. Nakonec jsme byli natlačeni do vlaku policajty, kteří si očividně oddechli, že z místa zmizíme.
Ujeli jsme jenom jednu stanici a vyvalili jsme se na stanici Oxford Cirkus, kde jsme doufali natrefit na nějaký další nácky. Pohled co nás uvítal, však kompletně změnil naše plány. Byl to zase autobus Amber Valley, pomalu projíždějící dolů po Oxford street s nákladem hákošů stále na palubě. Vůz byl opět zasypán kanonádou střel, což zoufalého řidiče donutilo projet křižovatku na červenou. Několik osamocených fašounů, co bloumalo ztraceně kolem, bylo taky napadeno a během jedné z těchto potyček jsem byl zadržen naštvaným policejním seržantem.
„Mám důvod se domnívat“, řekl mi, „že jste se právě zúčastnil nebo se plánujete účastnit páchání vážného fyzického násilí.“
Věděl jsem, že na mě nic nemá. Byla to ta fráze „nebo se plánujete zúčastnit“, která mi napověděla, že nejspíš nebudu z ničeho obviněn. Přesto, jen pro jistotu, Debbie, jedna z dívčích stewardek londýnské AFA, ke mně přišla a chytila mě za ruku.
„Proč obtěžujete mého přítele?“ zakřičela na policajta. „Neudělal nic špatného. Celé odpoledne se mnou nakupoval.“
Zmatený policista si nás chvíli nedůvěřivě prohlížel a pak řekl.
„Jenom odtud rychle vypadněte a držte se mimo.“
Byla to dobrá rada, protože teď už všude kolem byla spousta policajtů a mohli jsme se jich zbavit jenom tak, že se přesuneme. Skončili jsme v jednom baru v Eustonu, kde jsme se usadili na pár oslavných drinků.
Byl jsem hotovej. Kombinace odeznívajícího adrenalinu a prostá fyzická námaha, kterou nahánění a mlácení nácků po celý odpoledne znamenalo, mě vyčerpala. Než jsem se však stačil usadit a užít si svoje oslavný pivo, uslyšeli jsme křičet jednoho z kámošů, co popíjeli před hospodou. Doběhl jsem k oknu, jen abych přímo před sebou opět uviděl autobus Amber Valley. Tentokrát zastavil na světlech naproti baru a jeho osazenstvo vůbec nezaregistrovalo radost, kterou mezi námi jejich příjezd vyvolal. Ve dveřích okamžitě následovala strkanice, jak se každý z nás snažil co nejrychleji dostat ven, většina vybavena lahvemi nebo popelníky. Autobus zasypala další vlna střel, než se mu podařilo znovu ujet do bezpečí. Vypadal teď opravdu uboze a obsahoval skupinu hodně nasraně vypadajících boneheadů. Museli si myslet, že je celej Londýn plnej šílenejch antifašistů..
Později ten večer malá skupinka antifašistů napadla obchod Blood and Honour v ulici Riding House, přičemž rozbila přední okna a všude vevnitř rozlila bělidlo. Tenhle útok byl kulminací mnohaměsíční práce zahrnující demonstrace, petice a další druhy protestů, která nakonec dosáhla uzavření obchodu.
Druhý den jsme zjistili, že „Hlavní událost“ se nakonec konala v Red Lion klubu v Gravesendu, v Kentu. Sedm stovek nácků nakonec na místo dorazilo, ale pouze 400 jich bylo vpuštěno, takže se jich 300 vůbec nepodívalo dovnitř a 500 dalších se na místo ani nedostalo. Aktivity Blood and Honour byly několik měsíců po těchto událostech totálně utlumeny. Přišli o zálohu 900 liber za původní místo konání a spoustu peněz stálo taky odškodnit nácky, kteří se na koncert nemohli dostat. Taky jejich image utrpěla, protože nebyli schopni konfrontovat antifašisty v Hyde Parku a ztratili hodně respektu u kamarádů ze zahraničí, kteří si stěžovali na tragickou organizaci celý akce.
Ian Stuart Donaldson po útoku antifašistů. V roce 1993 se těžce zranil při autonehodě a o den později ve svých 36 letech zemřel. Nehoda je často, typicky paranoidně pro ultrapravicovou scénu, označována za atentát britské tajné služby MI5.
Po fiasku z 27. května se Ian Stuart odstěhoval z King´s Cross do Derbyshiru. Slyšeli jsme zvěsti, že se Chelsea Headhunters snažili vymáčknout z Blood and Honour nějaký peníze a vyhrožovali mu. Kromě toho měl však pro přestěhování ještě další důvod. Byly to aktivity jistého chlápka jménem Hefty, původem z Manchesteru, který vůdce Blood and Honour napadal při každé dané příležitosti. Oblast okolo King´s Cross a Eustonu byla zemí banditů. Osamocení fašisti, malý skupinky nácků i celý firmy přicházeli v ulicích obklopujících tyhle dvě stanice podzemky k újmě. Hefty a několik dalších kluků, jmenovitě AJ, Carl, Pete G and Gavin, operovali v okolí a Stuarta tady potkávali opakovaně. Několikrát jemu a jeho následovníkům solidně naložili, ale co Donaldsona skutečně vyděsilo, bylo, když si jednoho dne zašel brzo ráno pro noviny a mlíko a dostal ránu do hlavy od obrovskýho Manchestráka mávajícího lahví Lucozadu. Ian Stuart byl zbabělec a tyran. Rád dělal ramena, když měl kolem sebe bandu a situace vypadala v jeho prospěch, ale když byl při mnoha příležitostech konfrontován antifašisty, zabalil to a nechal svoje kumpány, aby za něho slízli smetanu.
Při jiný příležitosti přišel na řadu taky bubeník Skrewdriveru, Des Clarke a dostal bití za celou kapelu. Clarke nebyl skinhead, ale rockabilly týpek, co strávil většinu svého času poflakováním se kolem klubů a barů v Camdenu. Nakládačku dostal jednu neděli odpoledne v létě 1988.
Byl jsem na tahu po hospodách s několika kámošema z Londýna večer po akci, na kterou už si příliš nepamatuji. Zamířili jsme do restaurace na parkovišti v Camdemu a jakmile jsme vešli dovnitř, zaregistrovali jsme Clarka s nějakým boneheadem sedět u stolu. Našli jsme si místo a snažili se předstírat, že jsme si jich nevšimli, ale on se začal nervózně rozhlížet a tak nám bylo jasný, že o nás ví.
Došel k telefonu a všichni jsme ještě zaslechli, jak šeptá: „Čau Iane“, než ho AJ udeřil do ksichtu talířem s boloňskejma špagetama a Garpo vystříkal pepřovým sprejem. Já jsem několikrát udeřil jeho kámoše, než se mu podařilo zdrhnout za bar, kde se chtěl ukrýt. Naneštěstí pro něj to byla taky slepá ulička a neměl kam utéct. Divoce se rozhlížel kolem a hledal, kudy by zmizel, když v tom náhle skočil šipku skrz okýnko na servírování jídel do kuchyně. Při tom se ale zaseknul v půlce a mně se povedlo chytit ho za nohu a párkrát ho píchnout vidličkou do zadku, než si vybojoval cestu na svobodu. Oba fašouni zapomněli svoje kabáty pověšený přes opěradla židlí, a když jsme odcházeli, tak jsem je vzal s sebou. Doufal jsem, že v nich najdu jejich adresáře, což se nepotvrdilo, ale bylo tam dost peněz na to, abych všem koupil jednu rundu. Usadili jsme se v baru poblíž stanice Euston a pokračovali jsme až do rána.
Trvalo několik let, než se Blood and Honour odvážili zorganizovat další veřejně inzerovaný koncert v Londýně, ale když už ho udělali, bylo vidět, že si z minulého debaklu vzali pár lekcí.
Přeloženo z No Retreat: The secret war between Britain´s anti-fascists and the far right; Dave Hann, Steve Tizley, Milo Books 2003, str. 185-193