Rudolf Steiner, zakladatel antroposofie, zahájil v červnu 1910 sérii svých vystoupení v Norsku přednáškou pro velké a napjaté publikum v Oslu. Cyklus přednášek byl nazván „Poslání duše národa ve vztahu k nordicko-germánské mytologii“. V přednáškách z Osla Steiner představil svoji teorii „duše národa“ (v němčině Volksseelen, Steinerův vlastní výraz) a kladl zvláštní důraz na tajemství „nordické duše“. „Národní duše“ seveřanů a středoevropanů náleží, jak Steiner vysvětloval, germánsko-nordickým lidem, duchovně nejpokročilejší etnické skupině na světě, která se změnila v předvoj pěti původních historických ras. Tuto nadřazenou původní rasu představil Steiner svému publiku v Oslu jako árijskou rasu. (1)
Pokud vám tato zvláštní kosmologie připomíná germánské mýty Himmlera a Hitlera, není to náhoda. Antroposofie a národní socialismus mají hluboké kořeny ve směsici nacionalismu, pravicového populismu, protoenvironmentálního romantismu a esoterického spiritualismu, která charakterizuje především německou a rakouskou kulturu konce 19. století. Ale sepětí mezi Steinerovým rasistickým pseudonáboženstvím a vzestupem nacistů přesahuje pouhé filozofické paralely. Antroposofie měla poměrně silný vliv na takzvané „zelené křídlo“ německého fašismu. Navíc faktická politika Steinera a jeho následovníků představovala naprosté zpátečnictví.
Proč antropsofie – nepokrytě rasistická doktrína předjímající o několik desítek let některé důležité elementy nacistického světonázoru – stále požívá reputaci jako progresivní, tolerantní, osvícená a ekologická? Detaily Steinerova učení nejsou vně antroposofického hnutí dobře známy a ideologické vyústění ve fašismus je navenek většinou popíráno a potlačováno. Navíc si mnozí antrposofové vysloužili respekt za svoji práci v oblastech alternativního vzdělávání, organického zemědělství a v ekologickém hnutí. Nicméně nešťastnými faktem zůstávají doklady o spolupráci s výslovnými „environmentalisty“, které posilují fašismus ve 21. století.
Organizované antrposofické skupiny jsou nejvíce známé díky rozsáhlé síti veřejných institucí. Nejznámější z nich jsou pravděpodobně waldorfské školy, které mají několik stovek poboček na celém světě, následované biodynamickým zemědělským hnutím, které je aktivní zejména v Německu a USA. Další dobře známé antroposofické projekty zahrnují kosmetiku a léčiva Weleda a značku zdravé výživy Demeter. Současná komunita Findhorn ve Skotsku má také silně antroposofickou orientaci. Antroposofové hráli důležitou roli při formování německých Zelených, nynější /dnes již bývalý, pozn. překl./ německý ministr vnitra Otto Schilly, jeden z prominentních zakladatelů Zelených, je antroposof.
Ve světle těchto skutečností je vlastně překvapující, že ideologická opora antroposofie není lépe známa. Antroposofové naproti tomu považují svoji vysoce esoterickou doktrínu za „okultní vědu“ hodící se pro duchovně osvícenou elitu. Právě název „antroposofie“ podsouvá mnoha laikům humanistickou orientaci. Ale antroposofie je ve skutečnosti hluboce antihumánní světonázor, jemuž humanisté jako Ernst Bloch oponovali již od samého počátku. (2) Podřízení solidarity mystické zkušenosti, lidské jednání závislé na nadpřirozených silách a důsledně hierarchický model duchovního rozvoje – to vše činí z antroposofie nepřítele humanistických hodnot.
Kdo byl Rudolf Steiner?
Stejně jako mnoho jiných kvazi-náboženských skupin, mají antroposofové pietní přístup ke svému zakladateli. Steiner, narozený v roce 1861, vyrůstal v provinčním rakouském městě jako syn státního úředníka. Roky, které formovaly jeho intelektuální vývoj strávil ve Vídni, hlavním městě Habsburské monarchie, a v Berlíně. Podle všeho byl Steiner silná osobnost a plodný spisovatel a lektor nimrající se v mnoha neobvyklých věcech. Okolo přelomu století podstoupil duchovní přeměnu, po níž tvrdil, že je schopen vidět duši světa a komunikovat s nebeskými tvory. Tyto údajně nadpřirozené síly položily základ největší části antroposofické víry a rituálů. Steiner změnil v průběhu své životní dráhy názor na mnoho témat; například své rané nepřátelství ke křesťanství modifikoval v novokřesťanskou verzi spiritualismu zakotvenou v antroposofii. Ale jeho zájem o mysticismus, okultní legendy a tajemno byl po celý jeho život konstantní.
V roce 1902 vstoupil Steiner do Teosofické společnosti a téměř ihned se stal hlavním tajemníkem její německé sekce. Teosofie byla zvláštní amalgám esoterických pravidel vyjmutých z různých tradic, především hinduismu a buddhismu, viděný evropskou okultní optikou. (3) Její tvůrkyně, Helena Blavatská (1831-1891), byla zakladatelkou teorie „původních ras“; považovala zánik původních obyvatel, způsobený evropským kolonialismem, za záležitost „karmické nutnosti“. Teosofie je postavena na domnělém učení kliky „duchovních mistrů“, nezemských bytostí, které tajemně řídí lidské osudy. Toto učení bylo, samozřejmě, Blavatskou a její následovnicí Annie Besantovou (1847-1933) předáváno jejich teosofickým pokračovatelům, což dalo vzniknout autoritářské tendenci, která se později přeměnila v antroposofii.
Steiner zasvětil deset let svého života teosofickému hnutí, stává se jedním z nejznámějších řečníků a zdokonaluje své nadpřirozené schopnosti. Z hlavního proudu teosofie se vyčlenil - a spolu s ním i většina německé sekce - roku 1913, když Besantová a její kolegové prohlásili Krishnamurtiho, chlapce „objeveného“ v severní Indii, za reinkarnaci Krista. Steiner nebyl ochoten přijmout hnědého indického hocha za dalšího z „duchovních mistrů“. To, co po celou dobu rozdělovalo Steinera a Blavatskou, Besantovou a další teosofy orientující se na Indii, bylo jeho trvání na nadřazenosti evropských esoterických tradic.
Ihned po odštěpení založil Steiner v Německu Antroposofickou společnost. Krátce před vypuknutím první světové války přenesl novou mezinárodní organizační centrálu do Švýcarska. Pod ochranou švýcarské neutrality byl schopen vybudovat centrum ve vesnici Dornach. Steiner propojoval teosofickou učenost se svým vlastním „okultním bádáním“, rozvíjel, spolu s trvale rostoucím kruhem svých následovníků, teorii a praxi antroposofie až do své smrti v roce 1925.
Vrcholem antroposofické víry je duchovní rozvoj skrze karmu a reinkarnaci doplněný privilegovanou vrstvou mající přístup k esoterickým znalostem. Duchovní dimenze de facto prostupuje každý aspekt života. Pro antroposofy je každé onemocnění, ať už fyzické či mentální, karmicky předurčené a hraje roli v duševním rozvoji. Přírodní děje, historické události a technologický pokrok jsou vysvětlitelné činností duchů. Studenti ve waldorfdských školách se například učí, že dobří duchové žijí uvnitř svíček, kdežto démoni ve světélkujícím světle žárovek – příklad antitechnologické zaujatosti, která prostupuje antroposofické myšlení.
Steinerova reinkarnační doktrína, sdílená všemi současnými antroposofy na světě, má za to, že si jedinci vybírají svoje rodiče před narozením, a vlastně naplánují svoje životy před tím, než se začnou ujišťovat tak, že připustí nezbytnost duchovní výuky. Pokud se netělesná duše zalekne zvolených životních vyhlídek právě před inkarnací, nepovede se jí plně inkarnovat – to je podle antroposofů zdrojem prenatálních „defektů“ a vrozené invalidity. Navíc „různé části těla budou formovány pomocí určitých planetárních bytí, což jsou pro nás určité konstelace zvěrokruhu“. (4)
Antroposofové zastávají názor, že Steinerova důvěrná zasvěcenost ohledně „astrálního plánu“, činnosti různých „archandělů“, života na ztraceném kontinentu Atlantidě ( vše zásadní dogmata antroposofické víry ) pochází z jeho speciálně vyvinuté jasnovidnosti. Steiner tvrdil, že má přístup ke kronice „Akasha“, nadpřirozené knize obsahující poznání vyšších sfér existence stejně jako dávné minulosti i budoucnosti. Steiner „interpretoval“ většinu této kroniky a o výklad se dělil se svými následovníky. Trval na tom, že „okultní zkušenost“, jak ji pojmenoval, nikdy nemůže být posuzována nebo ověřována příčinností, logikou nebo vědeckým zkoumáním. Moderní antroposofie je proto založena na slepé víře ve Steinerova prohlášení. Tyto jeho výroky si proto zaslouží bližší prozkoumání.
Antroposofická rasistická ideologie
Opírajíce se o teosofický postulát o původních rasách, Steiner a jeho teosofičtí stoupenci vypracovali systematickou rasovou klasifikaci lidských bytostí a drželi ji v tajnosti přesně po vzoru duchovního pokroku. Detaily této rasové teorie jsou tak bizarní, že je pro neantroposofa obtížné brát je vážně, ale je důležité porozumět zhoubným a trvalým následkům této doktríny na antroposofy i ty, které ovlivnili. (5)
Steiner prohlašoval, že se v epoše posledních stovek tisíc let původní rasy postupně střídají v úspěšnosti, a že každá původní rasa se dále dělí na podrasy, které jsou rovněž hierarchicky uspořádány. Nejspíš čirou náhodou byla původní rasou, která se v době tehdejších Steinerových objevů stala rasou nejvyšší, árijská rasa – výraz, který antroposofové dodnes používají. Všechny rasové kategorie jsou zcela účelovým konstruktem bez jakéhokoli vědeckého významu, avšak zejména pojem „árijská rasa“ je absurdní výmysl. Árijský koncept, oblíbenec reakcionářů počátku dvacátého století, byl zaveden propojením lingvistické a biologické terminologie, zaštítěný předstíraným „výzkumem“. Jinak řečeno, byl to úplný výmysl, který sloužil pouze k zajištění pseudovědeckého alibi rasistickým fantaziím.
Antroposofická podpora této směšné doktríny je dosti zmatená, avšak je obsažena ve Steinerově jiném tvrzení -- další pozoruhodná shoda -- že nejpokročilejší skupinou uvnitř árijské rasy je nordicko-germánská podrasa. Navíc antroposofická koncepce duchovního vývoje není oproštěna od svého evolučního vyprávění o rasovém úpadku a vzestupu: vybraná hrstka osvícených členů se vyvíjí v novou „rasu“, zatímco jejich duchovně podřadní sousedé degenerují. Antroposofie krystalizuje kolem biologické a psychologické hierarchie stejně jako „duchovních“ kapacit a charakteristik – všechny z nich se vztahují k rase.
Spřízněnost s nacistickým diskurzem je nepochybná. Wolfgang Treher předkládá přesvědčivý důkaz, že Steinerovy rasové teorie, zejména opakované schéma dalšího vývoje malé menšiny, zatímco velká masa stagnuje, souvislost nápadně, dokonce i v detailu, podobná Hitlerovým teoriím. Shrnuje: „Koncentrační tábory, otrocká práce a vraždění Židů utváří praxi, jejíž klíč lze vlastně nalézt v ´teoriích´ Rudolfa Steinera.“ (6)
Steiner se nevyhýbal popisu osudu těch, kteří zůstanou pozadu za pochodem vpřed rasového a duchovního vývoje. Učil, že tito nešťastníci budou „degenerovat“ a nakonec vymřou. Stejně jako jeho učitelka, madamme Blavatská, Steiner odmítal názor, že například původní obyvatelstvo Ameriky bylo téměř vyhlazeno díky akci evropských kolonistů. Namísto toho se domníval, že indiáni „vymírají ze své vlastní přirozenosti“. (7) Steiner také učil, že „nižší rasy“ lidí jsou blíže ke zvířatům, než k „vyšším rasám“ lidí. Aboridžinci jsou podle antroposofie potomky téměř „zdegenerovaných“ zbytků třetí původní rasy – Lemuariánů – a spadají pod opice. Steiner se o nich zmiňoval jako o „zakrnělých lidech, jejichž potomstvo, takzvaní divocí lidé, dnes obývají určitou část Země“. (8)
Čtvrtou původní rasou, která se objevila mezi Lemuriány a Árijci, byli obyvatelé ztraceného kontinentu Atlantidy, jehož existenci uznávají antroposofové jako fakt. Přímé potomstvo Atlantiďanů zahrnuje Japonce, Mongoly a Eskymáky. Steiner taktéž věřil, že každý lid nebo národ má svoji vlastní „éterickou auru“, která koresponduje s jeho geografickou vlastí stejně jako svoji „Volkgeist“ (duši národa), archanděla, který vlastním lidem zajišťuje duchovní vůdcovství.
Steiner dále rozšiřoval množství rasistických mýtů o černoších. Učil, že černí lidé jsou živočišní, řídí se instinktem, primitivní bytosti ovládané svým mozkovým kmenem /tzn. hormony, pozn. překl./. Označil imigraci černochů do Evropy za „strašlivou“, „brutální“, „děsivou“ a odsoudil její efekty na „krev a rasu“. Upozorňoval, že by bílé ženy neměly během těhotenství číst „černošské romány“, jinak budou mít „mulatské dítě“. Roku 1922 prohlásil: „Černá rasa nepatří do Evropy a není to, samozřejmě, nic než hanba, že tato rasa hraje v Evropě tak velkou roli.“ (9)
Avšak tou nejhorší urážkou je z antroposofického pohledu Steinerův výrok, že se barevní lidé nejsou schopni sami duchovně rozvíjet; buď musejí být vzděláváni, nebo reinkarnováni do bílého těla. Evropané jsou oproti tomu nejvíce vyvinutí lidé. Opravdu, „Evropa byla vždycky původcem veškerého pokroku.“ Pro Steinera a antroposofy neexistuje žádná pochybnost o tom, že „bílí jsou ti, kteří v sobě rozvíjí lidství […] Bílá rasa je rasa budoucnosti, je to duchovně tvořivá rasa“. (10)
Antroposofové se dnes často pokouší omluvit nebo vysvětlit tak nesnášenlivé projevy tvrzením, že Steiner byl pouze produktem své doby. Tato obhajoba je naprosto nepřesvědčivá. Zaprvé, Steiner zdůrazňoval svůj bezprecedentní stupeň duchovního osvícení, které, podle jeho vlastního vysvětlení, zcela přesahovalo jeho dobu i místo; také tvrdil, a antroposofové tomu věří, že měl detailní znalosti vzdálené budoucnosti. Zadruhé, tento argument ignoruje množství zasvěcených Steinerových současníků, kteří se aktivně postavili proti rasismu a etnocentrismu. Zatřetí (a nejprůkaznější), antroposofové pokračují v omýlání Steinerových rasistických nesmyslů dodnes.
V roce 1995 propukl v Nizozemí skandál, když vešlo ve známost, že holandské waldorfské školy vyučovaly „rasovou etnografii“, kde se děti učily, že „černá rasa“ má silné rty a smysl pro rytmus, a že „žlutá rasa“ skrývá své emoce za permanentní úsměv. Roku 1994 steinerovsky orientovaný přednášející Rainer Schnurre v jednom ze svých frekventovaných seminářů v antroposfické škole pro dospělé v Berlíně dával rozhovor s poněkud matoucím titulkem „Překonání rasismu a nacionalismu Rudolfem Steinerem“. Schnurre zdůraznil hlavní rozdíly mezi rasami, zmínil „infantilní“ povahu černochů a uvedl, že díky neměnným rasovým nerovnostem „nemůže být pro všechny lidi na zemi vytvořen žádny rovný a globální systém“, a že „kvůli rozdílům mezi rasami je posílání pomoci rozvojovým zemím zbytečné.“ (11)
Události tohoto typu jsou ve světě antroposofie bohužel běžné. Rasové paradigma, které Steiner zanechal svým věrným následovníkům, však již bylo odmítnuto. Ale možná, že nemohlo být dobře zapuzeno, protože antroposofie postrádá ten druh kritického společenského vědomí, které by mohlo působit proti zjevně regresivnímu jádru domněnek. Mimo to, antroposofický politický názor je rozhodně reakční už od samého počátku.
Antroposofická společenská vize
Steinerovy politické perspektivy byly utvářeny různými vlivy. Především to byl romantismus, literární a politické hnutí s vlivem na německou kulturu po celé devatenácté století. Stejně jako všechny rozšířené kulturní fenomény, tak i romantismus byl komplex politicky inspirující levici i pravici. Avšak vůdčí političtí romantikové byli explicitní reakcionáři a vášniví nacionalisté, kteří vylučovali Židy, dokonce i ty pokřtěné, ze svých diskusí; byli ostrými oponenty politických reforem a dávali přednost striktně hierarchickému polofeudálnímu společenskému řádu. Romantické odmítnutí rodící se „modernity“, nepřátelství k racionalitě a osvícenství a mystický vztah k přírodě, to všechno zanechalo stopy na Steinerových myšlenkách.
Během svého vídeňského období byl Steiner pod vlivem Nietzscheho, význačného antidemokratického myslitele své doby, jehož elitářství dělalo silný dojem. K politickému názoru mladého Steinera dále přispíval radikální individualismus Maxe Stirnera, vnášející do jeho hlavy silné filozofické zmatení, které čekalo, až bude katalyzováno nějakou dynamickou reakční silou. Ta se u Steinera objevila brzy poté prostřednictvím Ernsta Haeckela a jeho sociálního darwinismu, vyznávajícího monismus. Haeckel (1834-1919) byl zakladatelem moderní ekologie a hlavním popularizátorem evoluční teorie v Německu. Steiner se stal stoupencem Haeckelových názorů a antroposofie od něho převzala svůj zájem o životní prostředí, hierarchický model lidského vývoje a tendenci vysvětlovat sociální jevy pomocí biologických pojmů.
Haeckelův elitářský světonázor se rozšířil za hranice biologické říše. Byl také „prorokem národnostní a rasové obnovy Německa“ a exponentem „vypjatého, mystického a romantického nacionalismu“ stejně jako „přímým předchůdcem nacistické eugeniky“. (12) Monismus, který Steiner na čas mohutně hájil, odmítal „západní racionalismus, humanismus a kosmopolitismus,“ a byl „v opozici proti západní společenské změně. To, co Německo potřebovalo, byla,“ a to hájil kategoricky, „dalekosáhlá kulturní, a ne sociální, revoluce.“ (13) Tento postoj se stal osou antroposofického myšlení.
V napjaté atmosféře přelomu století Steiner na chvíli koketoval s levicovou politikou, dokonce roku 1902 sdílel pódium s revoluční socialistkou Rosou Luxemburgovou na dělnickém shromáždění. Ale Steiner důsledně odmítal jakoukoli materialistickou nebo sociální analýzu kapitalistické společnosti ve prospěch „nahlédnutí do duše“ skupinou několika lidí na duchovní kořeny obtíží modernity. Tento jednoduchý přístup k sociální realitě dosahuje naplnění v jeho zralých politických vizích vypracovaných během první světové války. Steinerova reakce na válku byla předurčena poslední a rozhodující složkou jeho intelektuálního temperamentu: šovinistickým nacionalismem.
Steiner byl na konci devatenáctého století podle vlastních slov „náruživě aktivní“ v pangermanistickém hnutí ve Vídni. (14) Světovou válku viděl jako součást mezinárodního „spiknutí proti německému duchovnímu životu“. (15) Ve Steinerově preferovaném objasnění nebylo příčinou války imperialistické soupeření mezi koloniálními mocnostmi. Ani fanatický nacionalismus, ani bezmezný militarismus nebo konkurování si na trzích, ale britští svobodní zednáři a jejich úsilí o světovládu. Steiner byl osobním přítelem generála Helmutha von Moltkeho, šéfa vojenského štábu německého nejvyššího velení; po Moltkeho smrti v roce 1916 tvrdil, že je v kontaktu s jeho duší a zprostředkovával generálův pohled na válku z podsvětí. Po válce si Steiner vysoce cenil „německého militarismu“ (jeho vlastní výraz) a pokračoval ve spílání Francii, francouzské kultuře a francouzskému jazyku v projevech vyrovnávajících se Mein Kampfu. Ještě v devadesátých letech dvacátého století antroposofové stále bránili Steinerovy šovinistické nesmysly, zdůrazňujíce, že Německo nenese žádnou zodpovědnost za první světovou válku a bylo pouze obětí „Západu“.
Během bezcitných válečných krutostí používal Steiner své vojenské a průmyslové konexe a zkoušel přimět německé a rakouské elity k přijetí jeho nové společenské teorie, která doufala ve využití obsazených území východní Evropy. Naneštěstí, vzhledem ke Steinerovým plánům, však Německo a Rakousko-Uhersko prohrály válku a jeho sen se nerealizoval. Avšak nová doktrína, kterou začal hlásat, slouží dodnes jako společenská vize antroposofie. Formuloval ji jako alternativu jak k sebeurčujícímu programu Woodrowa Wilsona, tak k bolševické revoluci; Steiner nepokrytě pojmenoval svou teorii „tripartita tvořící společenský organismus“ (Dreigliederung des sozialen Organismus, v anglické antroposofické literatuře obvykle překládáno jako „the threefold commonwealth“ („třísložkové společenství“), fráze, která zatemňuje Steinerův biologizující pohled na společnost jako na skutečný organismus. (16) Třemi větvemi tohoto schématu, které připomíná Mussoliniho korporativní model, jsou stát (politická, vojenská a policejní funkce), ekonomika a kulturní sféra. Tato poslední sféra obklopuje „všechny soudní, vzdělávací, intelektuální a duchovní záležitosti“, které jsou spravovány „korporacemi“; s jedinci svobodnými si vybírat svoji školu, kostel, soud atd. (17)
Antroposofové považují tuto třísložkovou strukturu za „přírodně předurčenou“ (18). Jejím centrálním axiómem je to, že moderní integrace politiky, ekonomiky a kultury do předstíraného demokratického systému musí selhat, protože, podle Steinera, ani ekonomický, ani kulturní život nemůže nebo nemá být tvořen demokraticky. Kulturní sféra, kterou Steiner velmi široce definoval, je říší individuálních výkonů, kde by měly dominovat ti nejnadanější a nejschopnější. Ani ekonomika se nesmí stát věcí veřejné správy, protože by se pak zhroutila. Steinerova ekonomická a politická naivita se ukrývá v jeho tvrzení, že kapitalismus „se stane legitimní, pokud bude spiritualizovaný“ (19).
V době projevujících se následků krvavé světové války, právě v momentu největšího povstání proti násilí, bídě a vykořisťování kapitalismem v historii, se Steiner projevuje jako horlivý zastánce soukromého zisku, koncentrace majetku a bohatství a neregulovaného trhu. Prudce argumentuje proti úsilí o nahrazení antisociálních institucí humánními; Steiner navrhuje přizpůsobení svého „třísložkového společenství“ existujícímu systému třídní nadvlády. Sotva může popřít, že tuhý ekonomický despotismus své doby je pro lidské životy enormně devastující, ale trvá na tom, že „soukromý kapitalismus jako takový není příčinou destrukce“:
„Skutečnost, že jednotlivci nebo skupiny lidí spravují obrovské množství kapitálu není tím, co činí život antisociálním , ale spíše fakt, že tito lidé nebo skupiny lidí využívají produkty svého dohledu nad prací protispolečenským způsobem. (…) Pokud by byl management schopných jednotlivců nahrazen správou celé komunity, produktivita řízení by byla podkopána. Volná iniciativa, schopnosti jednotlivců a chuť pracovat nemohou být v takové komunitě plně realizovány. (…) Pokus strukturovat ekonomický život sociálním způsobem ničí produktivitu.“ (20)
Ačkoli se Steiner snažil proniknout do institucí pracující třídy, nebyly, pochopitelně, jeho názory mezi dělníky příliš populární. Revolucionáři Mnichovské republiky rad z roku 1919 se mu vysmívali jako „kouzelnickému lékaři rozkládajícího se kapitalismu.“ (21) Průmyslníci naopak projevili o Steinerovy názory silný zájem. Brzy poté, co byla revoluční vlna pracujících rozdrcena, byl Steiner pozván ředitelem tabákové továrny Waldorf-Astoria, aby ve Stuttgartu založil školu této společnosti. Tak se zrodily waldorfské školy.
Antroposofie v praxi: waldorfské školy a biodynamické zemědělství
Škola ve Stuttgartu se, spolu s blízkou farmaceutickou továrnou pojmenovanou po mýtické skandinávské věštírně – Weleda, řadí k největším antroposofickým úspěchům. Waldorfské školy jsou dodnes zastoupeny v mnoha zemích a celkově určitě působí progresivním dojmem. Nepochybně existují pokrokové aspekty waldorfského školství, mnoho z nich přejaly od silně bujících alternativních pedagogických teorií módních v prvních desetiletích dvacátého století. Ale waldorfské školství je více než holistické vzdělávání, hudební vyjadřování a rytmika.
Klasická antroposofie tvoří, spolu se svými původními rasami a národními dušemi, „skryté osnovy“ waldorfských škol. (22) Antroposofové na svých interních fórech netají, že idea karmy a reinkarnace je „základem veškerého opravdového vzdělání.“ (23) Věří, že si každý ze studentů vybírá svého učitele před narozením. Sám Steiner požadoval, aby na waldorfských školách vyučovali „učitelé se znalostmi vznikajícími v duchovním světě“. (24) Později vyjadřují antroposofové waldorfskou vizi takto:
„Toto vzdělání je esenciálně zakotveno v chápání dítěte jako duchovního bytí, které za sebou má různý počet inkarnací, které se při porodu vrací do fyzického světa, do těla, které bude duchovně spirituálními silami pomalu zformováno v užitečný nástroj, který si s sebou přináší. Samo si vybralo svoje rodiče, neboť mu mohou poskytnout to, co potřebuje, což znamená doplnit si svou karmu, a i obráceně, oni také potřebují svůj vztah k němu, aby si doplnili svou vlastní karmu.“ (25)
Osnovy jsou na waldorfských školách vybudovány na lešení duchovní zralosti postulované antroposofií: od jednoho do sedmi let rozvíjí dítě své fyzické tělo, od sedmi do čtrnácti éterické tělo a od čtrnácti do jedenadvaceti tělo astrální. Při určování těchto stupňů pomáhají fyzické změny; takže děti v předškolním věku nemohou nastoupit na první stupeň waldorfské školy dokud jim nevypadaly všechny mléčné zuby.
Spolu se zvýhodňováním zdánlivě „duchovního“ uvažování před kognitivním a psychosociálním je pedagogicky podezřelá i statická uniformita tohoto schématu. Též se vnucuje, že reputace waldorfských škol podporujících spontaneitu, s dítětem ve středu zájmu a individuálně zaměřenou vzdělávací atmosférou, je nezasloužená. Steinerovy instrukce se vlastně nesou ve výsostně autoritářském duchu: zdůrazňuje opakování a učení nazpaměť a trvá na tom, že by učitel měl být středem třídy a studenti by neměli kritizovat, nebo dokonce diskutovat o tom, co říká. V praxi mnoha waldorfských škol je zavedena přísná disciplína s veřejnými tresty pro uvědomění si prohřešků.
Waldorfské osnovy jsou také tvořeny podivnými antroposofickými libůstkami. Na evropských waldorfských školách se nevyskytují žádné sporty ani jazzová nebo populární hudba; tyto fenomény se považují za útočiště démonických sil. Namísto toho čtou žáci pohádky, hlavní součást waldorfského vzdělávání. Společně s prostupováním antitechnologických a antivědeckých sklonů, podezřívavostí k racionálnímu myšlení a příležitostnými záchvaty rasistického žvanění indikují tyto faktory, že waldorfské školství je stejně pochybné jako ostatní aspekty antroposofického projektu.
Vedle waldorfských škol je nejrozšířenější, a zřejmě i progresivní, verzí aplikované antroposofie biodynamické zemědělství. Přinejmenším v Německu a Severní Americe je zavedenou součástí alternativní zemědělské scény. Množství drobných pěstitelů používá na svých farmách a zahradách biodynamické metody; existují biodynamické vinice a značka biodynamických potravin Demeter stejně jako množství pamfletů, periodik a konferencí o teorii a praxi biodynamického hospodaření.
Ačkoli sám Steiner nebyl zemědělec, nastínil ke konci svého života základní obrys biodynamického zemědělství a předložil k tématu základní kostru literatury, kterou antroposofové a biodynamičtí pěstitelé následují více či méně věrně. Biodynamické zemědělství se v praxi často shoduje s širšími principy organického zemědělství. Zaměřuje se raději na udržování úrodnosti půdy, než na výtěžek úrody, odmítá umělá chemická hnojiva a pesticidy a svůj celkový pohled zaměřuje na farmu nebo parcelu jako na ekosystém; to všechno značí, že biodynamický přístup je výsostně citlivá a ekologicky znějící metoda obdělávání půdy. Ovšem tím příběh nekončí.
Biodynamické zemědělství je založeno na Steinerově zjevení neviditelných kosmických sil a jejich dopadů na půdu a flóru. Antroposofie učí, že Země je organismus, který se nadechuje a vydechuje dvakrát denně, že éterické bytosti působí na půdu, a že nebeská tělesa a jejich pohyby přímo ovlivňují růst rostlin. Proto biodynamičtí zemědělci plánují setbu ve shodě s vhodnou planetární konstelací, všechno jako část toho, co považují za „duchovní přírodní procesy na Zemi“. (26) Někdy nabývá toto „duchovní pojetí“ neobvyklé formy, jako v případě „přípravy 500“.
K přípravě 500, nedílné součásti antroposofického zemědělství, naplní biodynamičtí farmáři roh vola kravským hnojem a pohřbí jej do země. Po uplynutí jedné zimy roh vykopou a smísí hnůj s vodou (a musí po celou hodinu specifickým způsobem míchat), aby se vytvořil postřik, který se aplikuje na vrchní vrstvu půdy. Toto všechno slouží k usměrňování „radiace, která směřuje k éterizaci a astralizaci“, a tak „upevňuje a přitahuje z okolního světa všechno éterické a životadárné“. (27)
Neantroposofičtí organičtí pěstitelé nejsou často nakloněni tomu zabývat se tak fantastickými aspekty biodynamického zemědělství jako podobně neškodnými, ačkoli nesmyslnými, náležitostmi, při jinak obdobné technice obdělávání půdy. Zatímco tento postoj má své výhody, není opětován jinými biodynamickými stoupenci, kteří zdůrazňují, že „´Organický´ farmář může hospodařit správně ´biologicky´, ale postrádá znalost práce s dynamickými silami – znalost, kterou světu poprvé sdělil Rudolf Steiner.“ (28) Každopádně, biodynamické zemědělství je neoddělitelné od antroposofického kontextu.
Nadšení pro biodynamické zemědělství se však historicky rozšířilo za hranice samotné antroposofie. Na čas si udrželo silný vliv na ty, kteří sdíleli antroposofický nacionalistický postoj a okultní orientaci. Ovšem právě díky biodynamickému zemědělství antroposofie přímo ovlivnila vyvíjející se směr německého fašismu.
Antroposofie a „zelené křídlo“ nacistické strany
Směs mysticismu, romanismu, dotýkající se pseudoenvironmentalismu, propagovaná Steinerem a jeho spolupracovníky, přivedla antroposofii do blízkého ideologického kontaktu s uskupením, které bývá označováno jako zelené křídlo národního socialismu. (29) Toto seskupení, k němuž náleželo několik nejvlivnějších vůdců Třetí říše, bylo aktivním architektem biodynamického zemědělství a dalších antroposofických projektů. Historie tohoto vztahu byla vždy předmětem sporů, včetně typicky antroposofického popírání jakékoli vazby na nacisty. K pochopení podstaty věci je ostatně nejlepší zasadit do kontextu antroposofický postoj ke vzestupu fašismu.
Jak demonstruje extrémně důkladný výzkum nezávislého vědce Petra Bierla, existoval mezi antroposofy značný obdiv k Mussolinimu a italskému fašismu, předchůdci Hitlerovy diktatury. (30) Ale byla to až německá varianta fašismu, která sdílela antroposofické rasové předsudky. Během dvacátých a třicátých let byl předním antroposofickým autorem píšícím o rasových otázkách Dr. Richard Karutz, ředitel antroposofického muzea v Lübecku. Karutz se snažil ochránit antroposofii jako obor od toho, co pojmenoval „sociologickou záplavou materialistického myšlení“, dávaje namísto toho přednost „duchovní“ etnologii založené na doktríně o původních rasách. (31) Naprosto popíral antropologický výzkum své doby a trval na kulturní a duchovní nadřazenosti „árijské rasy“.
Karutz byl ještě otevřenější antisemita, než mnoho jeho antroposofických kolegů. Nařknul „ducha židovstva“, kterého popisoval jako „smečkového, marginálního, omezeného, strnule svázaného s minulostí, zasvěceného mrtvým konceptuálním znalostem a hladu po světovládě“. (32) Během poslední dekády Výmarské republiky musel Karutz i další antroposofové zápasit s rozrůstající se, nechvalně známou „rasovou vědou“ nacistů. Karutz kritizoval nacistické eugenické teorie pro jejich biologický, v opozici proti „duchovnímu“, důraz a za zanedbávání role reinkarnace. Ale souhlasil s jejich zavrhováním „míšení ras“, zejména mezi bělochy a nebělochy.
Roku 1931 publikoval nejpřednější antroposofický časopis Karutzovu pozitivní recenzi na knihu Walthera Darrého Neuadel aus Blut und Boden (´Nová šlechta z krve a půdy´). Darré, vůdčí „rasový teoretik“ a významná postava nacistického zeleného křídla, která se brzy stala Hitlerovým ministrem zemědělství. (33) Tento přátelský vztah s hlavními nacistickými úředníky se Steinerovým pokračovatelům vyplatil, když strana ovládla Německo. Podle početných antroposofických zpráv z tohoto období pronásledovali nacisté steinerovce od počátku Třetí říše. Avšak tato samoúčelná pohádka je neslučitelná s historickými záznamy.
Ihned poté, co NSDAP získala v roce 1933 státní moc, převzali vůdcové organizovaných antroposofů iniciativu a poskytli nové vládě svoji podporu. V červnu toho roku byl Günther Wachsmuth, sekretář Mezinárodní antroposofické společnosti ve Švýcarsku, dotázán na antroposofický postoj k nacistickému režimu. Odpověděl: „Nemůžeme si stěžovat. Jednali jsme krajně obezřetně a dosáhli jsme nezávislosti pro podporu naší doktríny.“ Promlouvaje zejména k antroposofům, Wachsmuth pokračoval ve vyjadřování „sympatie“ a „obdivu“ k národnímu socialismu. (34)
Wachsmuth, jeden ze tří vrcholných představitelů antroposofického světového ústředí v Dornachu, zůstal mezi Steinerovými pokračovateli ve své verbální podpoře Hitlerově diktatuře jen těžko osamocen. Například homeopatický lékař Hans Rascher se hrdě označoval „právě tak antroposof jako národní socialista“. (35) Vdova po Steinerovi, Marie Steinerová, se dokonce po válce odmítla distancovat od Hitlera. Roku 1934 zaslala Německá antroposofická společnost Hitlerovi oficiální dopis poukazující na shodu antroposofických a národně socialistických hodnot zdůrazňující Steinerova „árijská východiska“ a jeho proněmecký aktivismus.
V době, kdy Wachsmuth poskytnul svoje interview, byly tisíce socialistů, komunistů, anarchistů, odborářů a dalších disidentů odvlečeni do koncentračních táborů a nezávislý politický život v Německu byl vymýcen. Ale po léta netrpěla většina antroposofů žádným znepokojením; byli přijímáni do nacistických donucovacích kulturních asociací a pokračovali v pěstování svých aktivit. Výjimkou samozřejmě byli židovští členové antroposofických organizací. Ti byli pod tlakem státu donuceni tyto instituce opustit. Neexistuje žádný záznam o protestu jejich nežidovských antroposofických kamarádů proti tomuto „rasovému“ vyloučení, natož aby se proti němu zvedl jakýkoli interní odpor. Někteří antroposofové, jako profesor práva Ernst von Hippel, vlastně vyloučení Židů z německých univerzit náruživě schvalovali.
I přes značnou veřejnou podporu antroposofů nacifikaci Německa pokračoval v „byzantském“ mocenském aparátu nacistického státu mocenský boj o to, zda antroposofii zakázat, nebo hnutí i s jeho institucemi kooptovat. Tento boj vedli zejména Rudolf Hess, Hitlerův osobní zástupce a sám praktikující antroposof, a Heinrich Himmler, šéf SS zasvěcený do esoterických a okultních nauk, který viděl antroposofii jako ideologickou a organizační konkurenci svému pseudonáboženství nacistického pohanství. Tento stav trval do listopadu 1935, kdy byla Německá antroposofická společnost na Himmlerův rozkaz rozpuštěna, dlouho poté, co byla zničena většina dalších nezávislých kulturních institucí.
Zákaz, podepsaný Himmlerovým náměstkem Reinhardem Heydrichem, se odvolával na antroposofickou „mezinárodní orientaci“ a „individualistické“ vzdělávání na waldorfských školách. Nacističtí oponenti zeleného křídla, jako např. Heydrich, odmítali antroposofii kvůli jejím „orientálním“ kořenům, existoval zde i určitý populistický odpor vůči skrytému antroposofickému elitářství. Ale dokonce ani po zákazu nenastala žádná plošná perzekuce antroposofů. Jejich publikační činnost nerušeně pokračovala; antroposofičtí profesoři, učitelé a státní zaměstnanci zůstali ve svých zaměstnáních; waldorfské školy a biodynamické zemědělství nadále fungovaly. Mnohá z těchto nařízení byla na konci třicátých let, díky intervenci vlivných proantroposofických nacistů jako byli např. esesák a válečný zločinec Otto Ohlendorf, zrušena. Ale poslední rána přišla v roce 1941, kdy Hess, antroposofický ochránce, odletěl do Británie. Po této události byla navždy zavřena poslední waldorfská škola, biodynamické zemědělství ztratilo oficiální podporu a několik předních antroposofů bylo na čas uvězněno.
Na druhé straně však továrny Weleda zůstaly po celou válku v provozu a dokonce obdržely státní kontrakty. Weleda vlastně dodávala naturopatické materiály pro ´zdravotní experimenty´ (např. mučení) na vězních v Dachau. (36) Ředitel Weledy, Franz Lippert, byl členem SS, který roku 1941 požádal o přeložení do Dachau, aby dohlížel na Himmlerem řízené biodynamické plantáže v koncentračním táboře. Tak vytrvala antroposofická kolaborace s nacismem až do samého konce Třetí říše.
Většina této špinavé historie je dokázána, ačkoli s velmi rozdílným interpretačním akcentem, v rozsáhlé knize o antroposofech a národním socialismu od Uwe Wernera, archiváře v antroposofickém ředitelství ve Švýcarsku. (37) Ale i tato usvědčující práce prezentuje antroposofické chování za nacismu pouze jako defenzivní, a tak zprošťuje Steinerovy následovníky ze odpovědnosti za množství zločinů nacistického Německa. Mnoho dalších poválečných antroposofických pokusů sjednotit se svou historií kompromisem a spoluúčastí na Třetí říši je povážlivě vyhýbavých a opakujících podporu rasismu, který je na prvním místě s nacisty pojil. Převládající vysvětlení jsou naprosto esoterická, portrétují nacisty jako manipulované démonickými silami nebo dokonce jako nezbytnou etapu v duchovním vývoji árijské rasy.
Ještě víc překvapující, než tato mystická obrana genocidy, je odmítnutí antroposofických kruhů uznat vnější vliv jejich doktríny na zelené křídlo nacistů. Antroposofické ovlivňování německého ekofašismu se táhne až k vysoce postaveným osobám jako Darré a Hess. Výčet mocných steinerovských nacistů dále zahrnuje Antony Ludoviciho, vedoucího zemského plánovacího úřadu v Hessově Říšském kancléřství, a Ludolfa Haase, vysoce postaveného úředníka na ministerstvu zemědělství jmenovaného nástupcem Darrého. Další důležitý člen zeleného křídla se silnými vazbami na antroposofii byl Alwin Seifert, jehož oficiální titul byl říšský ochránce krajiny.
To, co oddělovalo tuto pestrou bandu od fašistických funkcionářů byla jejich oddanost antihumanistickému „přírodnímu náboženství“ kázaná národním socialismem. (38) Oživujíce Haeckelovu směs sociálního darwinismu a ekologie, ztělesňovali historicky jedinečnou a politicky ničivou konvergenci nadpozemské ideologie s pozemskou autoritou. V zeleném křídle nacistické strany se nacionalismus, spiritualismus, esoterický rasismus a ekomysticismus snoubily se státní mocí.
Společný slogan zeleného křídla zněl ´Krev a půda´, hanebná nacistická fráze, která se vztahovala k mystickému vztahu mezi německými lidmi a jejich posvátnu zemí. Přívrženci Krve a půdy věřili, že environmentální čistota je neoddělitelná od čistoty rasové. Tento dvojí zájem z nich učinil přirozené spojence antroposofie. Hlavním zprostředkovatelem mezi organizovanou antroposofií a nacistickým zeleným křídlem byl Erhard Bartsch, přední antroposof, oficiálně zodpovědný za biodynamické zemědělství. Bartsch měl přátelské osobní vztahy se Seifertem a Hessem a sehrál rozhodující úlohu při přesvědčování nacistického vedení o přednostech biodynamického zemědělství. Vytrvale zdůrazňoval filozofickou spřízněnost mezi antroposofií a národním socialismem. Bartsch vydával magazín Demeter, oficiální zpravodaj biodynamických pěstitelů, jehož stránky byly přeplněny chválou na nacisty a jejich udatného Vůdce, dokonce i po vypuknutí války. Bartsch též nabízel své služby SS v jejich plánu osídlit zabraná východoevropská teritoria čistými árijskými zemědělci. Jeho okamžitá a srdečná oddanost nacistické věci je potvrzením politické nevypočitatelnosti biodynamického modelu.
Nacistický ministr zemědělství a „říšský rolnický lídr“ Walther Darré byl k biodynamickému zemědělství zpočátku skeptický, ale koncem třicátých let se stal jeho nadšeným příznivcem. Poskytl Steinerově verzi organického obdělávání půdy oficiální označení „zemědělství v souladu se zákony života“, název, který zdůrazňuje ideologii přírodního řádu, společnou všem podobám reakční ekologie. Až do poloviny roku 1941 se Darré hojně zasazoval o státní podporu biodynamickému zemědělství; jeho životopisec poukazuje na to, že „jedna třetina vrcholného nacistického vedení podporovala Darrého kampaň“ ve prospěch biodynamického zemědělství v době, kdy byly všechny podoby antroposofie oficiálně v nemilosti. (39) Podpora nacistické vlády biodynamickému zemědělství mé ovšem dlouhou historii: „Bylo zde na dva tisíce biodynamických zemědělců registrovaných v nacistické ´Bitvě za produkci´, což pravděpodobně ukazuje pravý stav věci“. (40)
Nacistické zelené křídlo představuje historické naplnění snů reakční ekologie: ekofašismus u moci. Rozsáhlý propletenec antroposofické víry a praxe a skutečně existující ekofašismus by neměly být společně posuzovány jako důkaz o vině. Spíše by to mohla být příležitost k zamyšlení se nad politickou labilitou esoterického environmentalismu. Dokonce i antroposofický autor Arfst Wagner, který strávil roky sestavováním antroposofické dokumentace za Třetí říše, došel k nepříjemnému závěru, že „silná latentní tendence směrem k extrémně pravicové politice“ je běžná jak mezi antroposofy minulosti tak i přítomnosti. (41)
Pokračování odkazu steinerovské reakční ekologie
Nacistická katastrofální zkušenost skoncovala s vyvoláváním pravicových duchů, kteří tak často navštěvovali antroposofii. Steinerův výrok, že společenská změna může být pouze výsledkem duchovní přeměny na individuální úrovni, vedl mezi jeho následovníky k marginalizaci střízlivých politických analýz. Tato levá antroposofie se otevírá dokořán těm samým regresivním silám, které ji dál tajně oživují.
Existovala samozřejmě také osobní spojení mezi nacistickým zeleným křídlem a poválečnou antroposofií. Zatímco horlivý steinerovec Hess byl izolován ve spandauské věznici, Darrému soudci v Norimberku uložili relativně krátký trest a po propuštění z vězení Darré rozvíjel své přátelské kontakty s antroposofy až do své smrti v roce 1953. Seifert se vrátil k profesuře krajinné architektury do Mnichova a roku 1964 byl zvolen čestným předsedou Bavorské ligy za zachování přírody. Darrého životopisec též s obdivem poznamenává, že „statečná hrstka vrcholných nacistů“, kteří se roku 1941 odmítli podílet na očištění od antroposofů, „nechala své děti vzdělávat a pečovat o ně antroposofy i po druhé světové válce.“ (42)
Mladší generace radikálně pravicových antroposofů je reprezentována především Wernerem Georgem Haverbeckem. Haverbeck, za Třetí říše vedoucí Hitlerjugend, přešel k antroposofii díky Hessovi. Po válce se stal pastorem antroposofické kongregace a zakladatelem krajně pravicové Světové ligy pro ochranu života (její německá zkratka je WSL). (43) WSL, která hrála v německém environmentálním hnutí důležitou roli, je protiinterupční, protiimigrační a proeugenická. Podporuje „přírodní řád života“ a staví se proti rasové „degeneraci“. Když v osmdesátých a devatesátých letech získal agresivní nacionalismus pevné místo v německém veřejném diskurzu, Haverbeck a WSL byli nápomocní při jeho spojování s ekologickými problémy.
Roku 1989 vydal Haverbeck životopis zakladatele antroposofie pod názvem Rudolf Steiner, zastánce Německa. (44) Kniha představuje, dosti přesně, Steinera jako zapřísáhlého nacionalistu, a dokonce jej využívá k popírání fakt o holocaustu. Haverbeckův společník, dlouhodobý antroposof a vůdce WSL Ernst Otto Cohrs je dalším aktivním popíračem holocaustu. Cohrs, který se v osmdesátých a devadesátých letech finančně zabezpečil prodejem biodynamických produktů, též publikoval práce jako „Plynové komory neexistovaly“ nebo „Osvětimský mýtus“. Další prominentní steinerovec na německé extrémní pravici je Günther Bartsch, který se prohlašuje za „nacionálního revolucionáře“. Spolu se svým neonacistickým kamarádem Baldurem Springmannem, organickým zemědělcem, členem WSL a zakladatelem Zelených, rozvinul doktrínu ´ekosofie´. Směsice antroposofie s reakční ekologií a germánským mysticismem, ekosofie, je dalším prostředkem propagace krajně pravicové politiky na esoterické scéně.
Trvalé propojení mezi Steinerovým pohledem na svět a neofašistickou politikou se neomezuje na několik okrajových postav. Po celá dvě poslední desetiletí se známí antroposofové běžně objevovali v německém krajně pravicovém tisku, zatímco antroposofický tisk často otevírá své stránky krajně pravicovým extrémistům. Jeden antifašistický badatel říká, že „vůdčí postavy v extrémně pravicovém a neofašistickém táboře jsou ideologickými zastánci biodynamického zemědělství.“ (45) I antroposofové příležitostně připouštějí, že uvnitř jejich organizací „pravicový konsenzus“ bývá „absolutní“. (46)
Mnoho současných antroposofů nicméně tvrdí, že postavy jako Haverbeck jsou v jejich hnutí marginální. Tento argument však přehlíží fakt, že některé z Haverbeckových knih jsou vydávány největším antroposofickým nakladatelem v Německu a ignoruje značný překryv Haverbeckových pozic s těmi, které zastával Steiner a klasická antroposofie. Důležitější však je, že „mainstreamoví“ antroposofové pokračují v opakování chyb minulosti, jako kdyby nacistická tyranie a genocida nikdy neproběhly. Například Günther Wachsmuth, jehož lze považovat za mainstreamového antroposofa, vydal v padesátých letech údajně vědeckou knihu Vývoj humanity, která rekapituluje všechny rasistické nesmysly předválečné antroposofie. (47) Roku 1991, uprostřed intenzivní debaty o omezení německé imigrační legislativy, zveřejnil antroposofický časopis článek s titulkem „Deutschendämmerung“ (´Soumrak Německa´), který předkládal ´ekologickou´ verzi neomalthusiánské propagandy a protiimigrantskou hysterii.
Mainstreamová antroposofie také stále trpí židovským problémem. Snad to ani není překvapující u hnutí, jehož zakladatel svaloval vinu za středověkou perzekuci Židů na jejich „niterný osud“ a prohlašoval, že Židé sami ke své izolovanosti značně přispěli“. (48) V roce 1992 publikoval jeden Švýcar, učitel na waldorfské škole, knihu zdůrazňující, že v Osvětimi nebyly žádné plynové komory; roku 1995 přineslo prominentní antroposofické periodikum článek „Židovsko-křesťanské nepřátelství“, který oprášil starý mýtus Židů jako zabijáků křesťanů; v roce 1998 napsal do jiného antroposofického časopisu antroposof z Hamburku tvrzení, že „od roku 1933 do roku 1942 mohl každý Žid s celým svým majetkem opustit nacistickou diktaturu, a dokonce mohl být propuštěn z koncentračního tábora, pokud odešel do Palestiny. (49) V letech 1991 a 1997 švýcarští a němečtí antroposofové znovu vydali knihu z roku 1931 Das Rätsel des Judentums (´Tajemství židovstva´) od Ludwiga Thiebena, ve Steinerově době jednoho z předních rakouských antroposofů. Židovské organizace a lidskoprávní skupiny protestovaly proti tomuto odpornému traktátu, který odsuzuje „rozsáhlý negativní vliv židovské esence“, uvádí, že židé mají „antikřesťanské dispozice v krvi“ a činí Židy zodpovědnými za „odmítnutí Západu“. (50) Antroposofický nakladatel zastrašoval protestující organizace soudním procesem.
Opakovaný výskyt takovýchto událostí by měl značně znepokojovat humanisty i lidi, kteří si představují svět bez rasistické ignorance. Dokonce i když je pojímán skepticky, předkládá důsledný antroposofický model vystavěný na regresivních politických pozicích znepokojující otázky o účasti na antroposofických projektech a spolupráci s antroposofy v sociálních iniciativách. Ti antroposofové, kteří jsou v současných environmentálních a sociálních hnutích aktivně zapojeni často zosobňují ty nejreakčnější aspekty těchto hnutí: odmítají technologii, vědu, osvícenství a abstraktní myšlení zodpovědné za environmentální destrukci a stav společnosti, spílají finančnímu kapitálu a ztrátě tradičních hodnot, odsuzují ateismus a sekularismus a volají po obnově duchovního vědomí a osobního růstu jako po řešení ekologické katastrofy a kapitalistického odcizení. Jejich typický argument je konspirační teorie, jejich preferované vysvětlení je esoterický vhled, jejich primární činnost je tmářství.
Se svým obecným obrazem, který se zdá být nalevo, působí často antroposofie jako magnet pro pravici. Loajální k nezměněné rasistické a elitářské filozofii, vystavěné na základech antidemokratické politiky a prokapitalistické ekonomiky, dodávající raději mystické recepty, než společenské alternativy, nabízí Steinerova ideologie pouze disorientaci v už tak dost disorientovaném světě. Přetrvávající dědictví kolaborace s ekofašismem činí antroposofii nepřijatelnou pro ty, kteří usilují o lidskou a ekologickou společnost.
1. „Nordický duch“ Skandinávie nepřestává německé antroposofy fascinovat, viz například Hans Mändl, Vom Geist des Nordens, Stuttgart 1966.
2. Viz kousavé poznámky ke Steinerovi a antroposofii v Bloch, Heritage of Our Times, Berkeley 1991.
3. K propojení mezi antroposofií a neonacisty viz George Mosse, "The Occult Origins of National Socialism" v Mosse, The Fascist Revolution: Toward a General Theory of Fascism, New York 1999.
4. Stewart Easton, Man and World in the Light of Anthroposophy, New York 1975, s. 164.
5. Steinerovo rasové učení, rozhodující element antroposofického světonázoru, prostupuje celým jeho dílem. Nejkoncentrovanější a nejhrůznější prezentaci je možné najít v 349. svazku jeho sebraných prací, publikovaných Mezinárodní antroposofickou společností ve švýcarském Dornachu. Pro stručný přehled v angličtině viz úsek Janet Biehlové o Steinerovi v Biehl and Staudenmaier, Ecofascism: Lessons from the German Experience, San Francisco 1995, s. 42-43. /v češtině vyšlo jako Janet Biehlová, Peter Staudenmaier, Ekofašismus: poučení z německé zkušenosti, Olomouc, 1999. pozn. překl./
6. Wolfgang Treher, Hitler Steiner Schreber, Emmingden 1966, s. 70.
7. Steiner citován v Jutta Ditfurth, Feuer in die Herzen, Hamburg 1992, s. 221.
8. Rudolf Steiner, Aus der Akasha-Chronik, Basilej 1955, s. 32.
9. Všechny Steinerovy citace pocházejí z Oliver Geden, Rechte ökologie, Berlín 1996, s. 127, 130, a 132. Steinerovy typické poznámky o asijské stupiditě, francouzské dekadenci a slovanské primitivnosti jsou podobného kalibru.
10. Steiner, citace tamtéž, s. 128.
11. Schnurre, citace tamtéž, s. 144.
12. První dvě citace: Daniel Gasman, The Scientific Origins of National Socialism: Social Darwinism in Ernst Haeckel and the German Monist League, New York 1971, s. 16-17; třetí citace George Mosse, Toward the Final Solution, Madison 1985, s. 87. Haeckelův zhoubný rasismus je rozsáhleji popsán v Richard Lerner, Final Solutions: Biology, Prejudice, and Genocide, Philadelphia 1992.
13. Gasman, s. 31 a 23. Viz také klasické vysvětlení z antroposofické perspektivy: Johannes Hemleben, Rudolf Steiner und Ernst Haeckel, Stuttgart 1965.
14. Rudolf Steiner, Mein Lebensgang, Dornach 1983, s. 144.
15. Rudolf Steiner, Die geistigen Hintergründe des Ersten Weltkrieges, Dornach 1974, s. 27.
16. Steiner ve svém nacionalistickém pamfletu “Aufruf an das deutsche Volk und an die Kulturwelt.” z roku 1919 napsal, že „společenský organismus je strukturován stejně jako přírodní organismus“. Tento pamflet je podrobněji citován v Walter Abendroth, Rudolf Steiner und die heutige Welt, Mnichov 1969, s.122-123.
17. Citace ze Steinera podle Christoph Lindenberg, Rudolf Steiner, Hamburg 1992, s. 111-112.
19. Steiner citován v Thomas Divis, "Rudolf Steiner und die Anthroposophie" v ökoLinx #13 (February 1994), s. 27.
20. Rukopis neoznačené přednášky ze Steinerova archivu, kopie v Walter Kugler, Rudolf Steiner und die Anthroposophie, Cologne 1978, s. 199-200.
21. Citováno z Peter Bierl, Wurzelrassen, Erzengel und Volksgeister: Die Anthroposophie Rudolf Steiners und die Waldorfpädagogik, Hamburg 1999, s. 107.
22. Viz Charlotte Rudolph, Waldorf-Erziehung: Wege zur Versteinerung, Darmstadt 1987. Není dostupný žádný systematický přehled waldorfského školství. V této části jsem se spoléhal především na práce někdejších waldorfských učitelů jako je Rudolphová stejně jako na výbornou Bierlovu kritickou studii.
23. Z mezinárodní konference waldorfských učitelů roku 1996, Bierl, s. 204.
24. Rudolf Steiner, The Spiritual Ground of Education, Londýn 1947, s. 40.
27. Steiner, Lecture Four from the 1924 Course on Agriculture.
29. Frázi „Zelené křídlo NSDAP“ (německá zkratka nacistické strany) jsem si vypůjčil od Josta Hermanda, viz jeho Grüne Utopien in Deutschland, Frankfurt 1991, zejména s. 112-118. Tento termín neslouží k označení konkrétní stranické frakce; spíš se vztahuje k tendenci nebo sdílené ideologické a praktické orientaci běžné u více aktivistů a vůdčích postav nacistického hnutí, jejíž obrys je podle dnešních standardů průkazně environmentální. Pro obsáhlejší zpracování této tendence viz moje "Fascist Ecology: The "Green Wing" of the Nazi Party and Its Historical Antecedents" v Biehl and Staudenmaier, Ecofascism.
30. Viz Bierl, s. 135-138. Mnoho z následující části čerpá z Bierlovy práce.
31. Karutz, citace v Bierl, s. 129.
32. Tamtéž. Steinerův postoj k Židům byl rozpolcený. V polemice z roku 1897 namířené proti sionismu přirovnává antisemity, v době, kdy byli ve střední Evropě dobře organizovaní, aktivní a velmi oblíbení, k nevinným dětem, a prohlašuje, že sionisté a „bezcitní vůdci evropského židovstva“ byli „mnohem horší“, než antisemité (citace z Bierl, s. 192). Na druhé straně aktivně podporoval správnou stranu v Dreyfusově aféře, navzdory jeho rostoucímu nepřátelství vůči Francouzské republice. Steiner veřejně odmítal antisemitismus jako samoúčel namísto toho, čemu říkal „idealistická německá nacionalistická tendence“, která stála proti „materialistickému“ antisemitismu jiných pangermánských agitátorů. Steiner taktéž věřil, že Židé, jediní z lidí, postrádají svoji vlastní ´Volkgeist´ nebo národní duši.
33. Sám Darré byl ovlivněn Steinerovými myšlenkami, viz Heinz Haushofer, Ideengeschichte der Agrarwirtschaft und Agrarpolitik im deutschen Sprachgebiet, svazek II, Mnichov 1958, s. 269-271.
34. Wachsmuthovo interview je citováno v Bierl, s. 139.
35. Rascher, citace viz Bierl, s. 140.
37. Werner, Anthroposophen im Nationalsozialismus 1933-1945, Mnichov 1999. Tato kniha je částečně založena na interních antroposofických záznamech, které nejsou ostatním badatelům přístupné.
38. Viz Robert Pois, National Socialism and the Religion of Nature, Londýn 1985.
39. Anna Bramwell, Ecology in the 20th Century, Londýn 1989, s. 204. Bramwellové kapitola o zeleném křídle nacistů, nazvaná „The Steiner Connection“, je důležitým zdrojem materiálu k tématu stejně jako její dřívější kniha Blood and Soil: Walther Darré and Hitler"s "Green Party". Avšak práce Bramwellové jsou často nespolehlivé a vždycky tendenční a měly by být posuzovány s obezřetností.
40. Tamtéž, s. 197. ´Bitva za produkci´ byl Darrého státem podporovaný program pro zvýšení zemědělské produktivity. Zahájen byl roku 1934 a jeho hlavním principem bylo „udržet půdu zdravou“.
41. Wagner, citace viz Bierl, s. 162.
42. Bramwell, Blood and Soil, Bourne End 1985, s. 179.
43. Pro rozsáhlejší diskusi o WSL a ultrapravicové antroposofii, viz ""Ecology" and the Modernization of Fascism in the German Ultra-right" Janet Biehlové v Biehl and Staudenmaier, Ecofascism, zejména s. 44-48.
44. Haverbeck, Rudolf Steiner; Anwalt für Deutschland, Mnichov 1989.
46. Antroposofický autor Henning Köhler, citace viz Bierl, s.9.
47. Wachsmuth, Werdegang der Menschheit, Dornach 1953.
48. Steiner, citace viz Geden, s. 132.
49. Citace viz Bierl, s. 185. Bierlova kapitola o antroposofickém antisemitismu obsahuje mnoho dalších příkladů podobného druhu.
50. Citace z Thiebenovy knihy pochází z protestního dopisu z roku 1998 Křesťansko-Židovské kooperace Antroposofické společnosti v Hamburku.
Vysvětlivky:
Esoterický – tajný, přístupný pouze zasvěceným
Environmentální – týkající se v širším významu životního prostředí
Okultismus – názor o existenci nadpřirozených sil, praktiky s nimi svázané
Karma, karman – v indických nábožensko-filozofických systémech zákon řídící lidský osud v dalších převtěleních
Inkarnace – vtělení, převtělení
Aboridžinci – původní obyvatelé Austrálie
Etnocentrismus – zveličování významu etnického hlediska, obvykle neúměrná preference určitého etnika
Holistický – v celostnosti nabývající nové vývojové kvality
Eugenika – sociální filozofie zaměřené na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. „Uplatnila“ se v ideologii nacistického Německa (v jejímž důsledku bylo zlikvidováno několik miliónů lidí nežádoucích rasových či zdravotních charakteristik), ale i v nedobrovolných sterilizacích mentálně postižených, epileptiků a vězňů coby nositelů „defektních“ a nežádoucích dědičných znaků v USA mezi lety 1902 až 1964 (přibližně 63 000 sterilizací).
Malthusiánství – názor o rychlejším růstu počtu obyvatel než zdrojů (zejména potravin); nedávno zesnulý Murray Bookchin je autorem zásadní polemiky s malthusiánstvím, v níž zdůrazňuje, že (neo)malthusiánství ignoruje sociální podmíněnost přírustku/úbytku obyvatel
Dreyfusova aféra – Začala roku 1894; důstojník generálního štábu Alfred Dreyfus byl obviněn ze špionáže ve prospěch Německa a odsouzen k doživotí na Ďábelských ostrovech. Hlavním důvodem nevraživosti vůči Dreyfusovi a jeho pozdějšího odsouzení byl jeho židovský původ. Od okamžiku zatčení do Dreyfusovy rehabilitace, na níž měl největší podíl spisovatel Émile Zola, uplynulo dvanáct let.
Překlad studie "Peter Staudenmaier – Antroposofie a ekofašismus".