Antifašistická akce (AFA) odsuzuje útoky v Paříži. Uvědomujeme si ale, že podobné prohlášení neuhasí žal rodin, ani nedostane před spravedlnost ty, kteří se na útoku podíleli. Slouží jen jako vyjádření solidarity, jehož význam je jen symbolický.
Symbolický ale není ani důvod tohoto útoku a nejsou takové ani jeho dopady. V tuto chvíli ještě nejsou k dispozici veškeré detailní informace o útočnících, jejich původu a motivech, ale vidíme, jak antiislamisté napříč Evropou, kteří celé měsíce neváhají šířit smyšlené zprávy, lži a v podstatě cokoliv, co se jim hodí při očerňování uprchlíků, využívají aktuální situace a snaží se jí dávat do souvislosti s uprchlickou krizí. Připomeňme ale jednu věc. Ani útok na Charlie Hebdo, ani útoky v Toulouse v roce 2012 neměly nic společného s uprchlíky. V těchto případech útočili lidé narození ve Francii alžírským rodičům. Připomeňme, že Alžír pokládala Francie až do roku 1962 za integrální součást Francie (tedy nikoli kolonii) a Alžířané byli z pohledu Francie jejími občany. Jediná stopa, která zatím umožňuje útoky v Paříži alespoň částečně spojit se současnou migrační vlnou, je falzifikát syrského pasu, nalezený na místě sebevražedného útoku. Ostatní útočníci, včetně předpokládaného hlavního organizátora celého útoku, Abdelhamida Abaaouda, jsou francouzští, resp. belgičtí občané. Ostatně, první identifikovaný atentátník, Omar Ismail Mostefai, o jehož životě už jasnější informace máme, splňuje přesně ty samé charakteristiky, jako dříve jmenovaní útočníci. Uzavření hranic, Schengenu, nebo vytvoření „Pevnosti Evropa“ by tedy tomuto útoku nejspíše nijak nezabránilo. 
Je vůbec něco, co by podobným událostem zabránit mohlo? K zodpovězení této otázky je třeba ptát se po kořenech celého problému. Důvody vedoucí k pařížskému útoku a dalším, které proběhly (a těm, které bohužel nejspíše ještě proběhnou) lze podle našeho názoru identifikovat ve třech okruzích. Koloniální a postkoloniální evropské politice, sociální frustraci části muslimů a radikálním výkladu islámu.
Řada evropských zemí se v minulosti podílela na kolonizaci tzv. Třetího světa. Z přímé vojenské dominance a fyzického zotročení se postupem času stal vztah ekonomického podrobení, kdy ekonomická (západní) centra vysávají bohatství z periferií. Mezi francouzské kolonie patřily mimo jiné africké země jako Gabun, Republika Kongo, Středoafrická republika, Čad, Mauretánie, Senegal, Mali, Guinea, Pobřeží slonoviny, Niger, Burkina Faso a Benin. Specifické postavení měli Tunis a Maroko (protektoráty) a od roku 1830 Alžír, který byl plnohodnotnou součástí Francie. Plnohodnotnou ovšem jen pro evropské kolonisty, kteří měli francouzské občanství, zatímco většinové muslimské obyvatelstvo stálo mimo zákon, bez volebního práva a občanství, které získalo až v roce 1947. Celý proces byl ale dvousměrný a v jeho důsledku se postupem času řada „kolonizovaných“ dostala do zemí kolonizátorů. Tento pohyb pak často zůstává zachován i po rozpadu bývalých koloniálních panství. Důvod, proč žije ve Francii cca 6 milionů muslimů, je tedy celkem přirozený. Nejde o žádné „spiknutí“ za účelem islamizace Evropy, ale o prostý důsledek francouzské koloniální politiky.
Zatímco Alžířanům umožňoval francouzský pas odcestovat do Francie, nezaručoval jim v žádném případě rovnoprávné postavení francouzského občana. Velmi dobře se to ukázalo během tzv. „Pařížského masakru“ v roce 1961, kdy francouzská policie postřílela 100-200 demonstrujících Alžířanů, jejich těla naházela do Seiny a následně celou akci ututlala a udržela několik desítek let pod pokličkou. Zatímco první generace příchozích dokázala akceptovat fakt, že jsou ve Francii v postavení občanů druhé kategorie a byla ochotna přijmout podřadné práce, její potomci se této situaci vzpírali. Francouzské integrační programy ale často nefungovaly a výsledkem byl vznik předměstí plných chudých, vykořeněných a frustrovaných lidí, jejichž šance na uniknutí z chudoby byla mizivá. Výsledkem byla ghetoizace se všemi negativy, které se k ní pojí. Násilí, nízké vzdělání a nezaměstnanost spolu s nezaměstnatelností.
Islám, resp. jeho radikální podoba, pak představuje pro řadu marginalizovaných potomků Alžířanů nebo Maročanů způsob, jak se mohou vymezit proti většinové společnosti a získat sebeúctu, kterou jinak postrádají. Radikální imámové jsou si tohoto faktu velmi dobře vědomi a intenzivně se snaží frustrovanou mládež podchytit. Islámský stát se svou propracovanou propagandou pak představuje lákavý cíl, ke kterému se řada z nich vztahuje. Zde je ale potřeba říci několik věcí.
Zaprvé, odmítáme opakovat mantru, že islám je náboženství míru. Žádné organizované náboženství není z historického pohledu náboženstvím míru. Každý abstraktní religiózní výklad nabízí řadu možností k zneužití a ospravedlnění vlastního jednání, které ve výsledku tvoří páteř fundamentalismu a násilí na nevinných lidech. Zatímco viditelné křesťanské násilí je ze širšího pohledu spíše v útlumu (přestože ho stále najdeme přítomné v mocenských strukturách, kde i nadále ovlivňuje naše životy), násilí ve jménu islámu je naopak velmi aktuální a pro našince lépe hmatatelné. Je třeba se ptát po kořenech násilí uvnitř samotného islámského učení, včetně nerovného postavení žen. Odmítání současné vlny islamofobie nás nesmí vést k přivírání očí před problémy, které v muslimské komunitě existují. Nepochybně platí, že radikální islámský fundamentalismus je pro svobodomyslné lidi stejné ohrožení jako fašizující skupiny. To ostatně říkáme již několik let.
Pro nás ale zároveň platí, že odmítáme uplatňovat kolektivní vinu podle náboženského klíče. Jsme ochotni vystupovat proti radikálnímu islámskému fundamentalismu stejně jako proti fašismu a neonacismu. Tedy bez uplatňování kolektivní viny, což nás odlišuje od islamofobů. Útoky v Paříži jsou voda na jejich mlýn. Premiér Sobotka již prohlásil, že stát přijme tisíce dalších policistů a posílí armádu. Exprezident Václav Klaus patří k jedněm z těch, kteří nenechali mrtvoly ani vychladnout, a přispěchal s přiživováním své politické agendy. Nacionalisté by nejraději zašlapali všechny uprchlíky do země a známá zarputilá bojovnice s uprchlíky Klára Samková chce dokonce zakázat roaming z Turecka, Sýrie, Libye, Saudské a Arábie a blokovat internet. Připomeňme, že v těchto zemích (zejména v Turecku) již ostatně vládnoucí garnitura dlouhodobě blokuje připojení k internetu a sociální sítě (twitter, facebook) právě z obav před demokratizačním procesem a ztrátou vlastního mocenského postavení. Přijde vám podivné, že se bojovníci za „svobodu a evropské hodnoty“ ve skutečnosti dožadují těch samých věcí jako islamisté? Nám ne.
