Rozhovor s předním intelektuálem hnutí za globální spravedlnost. Sociolog Andrej Grubačić o jeho militantních babičkách, které ho přivedly k anarchismu, o Bakuninovi prchajícím z ruského vězení a dramatickém prostředí revolucionářů uplynulých dvou století. Ale i o současnosti sociálních hnutí a globálním odporu proti nespravedlnosti. Dotkneme se i strašlivé poválečné situaci Romů v současné Jugoslávii. Nenechte si ujít Andrejovu přednášku příští pondělí.
Andrej Grubačić je anarchistický teoretik a sociolog srbského původu, který je společně s lidmi jako Noam Chomsky, Howard Zinn či Naomi Klein řazen k předním intelektuálům hnutí za globální spravedlnost, známého rovněž jako alter-globalizační hnutí. Narodil se v bývalé Jugoslávii, ale momentálně žije v americkém San Franciscu a bývá označován za nejnadanějšího pokračovatele světoznámého sociologa Immanuela Wallersteina, který získal svoji globální proslulost teorií světo-systému. Hlavní částí Grubačićovy práce je rozvíjení této teorie anarchistickou perspektivou.
Rozhovor jsme udělali při příležitosti Andrejovy návštěvy v Praze, kde vystoupí se svojí přednáškou a podpoří demonstraci Miřme na správné cíle. V rozhovoru se dočtete o dramatické historii anarchistického hnutí, o jeho vzestupech a pádech. Také se můžete těšit na vyprávění, proč a jak se Andrej stal anarchistou, co pro něj anarchismus vůbec znamená a barvitý popis prostředí anarchistických revolucionářů v uplynulém staletí. O tom v čem mohou být inspirací i dnes, ale také o tom jak již před sto lety realisticky odhadli nebezpečí, které představuje autoritářská levice.
Andrej Grubačić mluví i o současnosti samosprávných hnutí, které jsou buď inspirovány anarchismem, nebo naopak anarchisty inspirovat mohou. Andrej se také intenzivně zabývá studiem Balkánu. Vzhledem k sílícímu anticiganismu v Česku se v rozhovoru dočtete i o životních podmínkách Romů v Kosovu: „Žijí v toxicky zamořené oblasti, v táborech vyvolávající vzpomínky na druhou světovou válku.” Andrej je autorem knížek o mexických zapatistech, severoamerických radikálních odborářích, Balkánu či tzv. „novém anarchismu“.
Andrej vystoupí spolu s řeckým sociologem Charalamposem Magoulasem v pondělí 30. dubna od 15:00 v rámci Akčních dnů 1. Máje na přednášce v kině Oko. Přijďte se podívat, vstup je zdarma.
Ale nyní již slibovaný rozhovor:
Jste anarchista. Většina obyčejných lidí chápe anarchismus jako chaos, svět bez řádu, vládu silnějších, nebo svévolnou destrukci. Je pro ně těžko pochopitelné, proč se někdo vůbec k anarchismu hlásí. Mohl byste vysvětlit našim čtenářům, co znamená anarchismus pro Vás?
Stal jsem se anarchistou brzy, když jsem byl ještě na základní škole. Chápal jsem anarchismus jako revoluční projekt, který bere demokracii vážně a začíná s organizováním „prefigurativním“ způsobem. To znamená „ihned“ — ne až někdy po revoluci, ale v rámci skořápky stávajícího sociálního řádu. Byla to zřetelná socialistická tradice, ale také etika praxe, která trvala na tom, že naše prostředky musí být v souladu s našimi cíli, že musíme co nejvíce, jak jen je to možné, ztělesňovat společnost, kterou si přejeme vytvořit a že nemůžeme vytvořit svobodu autoritářskými prostředky. To se mi zdá jako dobrý způsob, jak definovat anarchismus.
Zajímavé je, že jsem o anarchismu nikdy nečetl ve svých školních knížkách. Musel jsem snášet to, čemu se říkalo „marxistická výchova“. Marxismus byl povinný předmět na střední škole a nebyla v něm vůbec, ale vůbec žádná zmínka o anarchismu. Naše znalost levice a její historie, to byl ten starý známý farářský a euro-centrický příběh: všechno to začalo párou a gilotinou, když se potkala industriální a Francouzská revoluce. Anti-systémová vnímavost utopických socialistů, jako byli Simon a Fourier, byla vylepšena Karlem Marxem a jeho spojenci z I. Internacionály. Po smrti velikého mistra je historie levice dlouhým a zakrnělým vyprávěním o II. Internacionále, socialistických a sociálně-demokratických skupinách a především o Leninovi a Titovi.
Jak jste se dostal k anarchismu?
Obviňuji z toho moje babičky. Jedna z nich byla velice úzkostlivá a vyděšená z toho, že bych se mohl stát jednou idealistou. Bylo mi třináct a ona mi dávala všechny ty knihy — Feuerbacha (německý materialistický filozof, pozn. redakce) mimo jiné – aby mě odradila od toho, abych přešel „na druhou stranu“. Byly to obsáhlé knihy. Stěží jsem něčemu rozuměl. Pamatuji si, jak jsem se jí, celoživotní komunistické revolucionářky, ptal: „Co si myslíš? Věříš stále v komunismus?“ Možná bych měl zmínit, že to bylo v Jugoslávii a státně-socialistická Jugoslávie se v době, kdy jsme s babičkou vedli tento rozhovor, rozpadala na kusy. Odpověděla mi ihned a to, co mi řekla si budu navždy pamatovat. Řekla: „Ano, budu komunistkou až do konce svého života. Moje generace prostě našla špatnou cestu ke komunismu. Úkolem tvojí generace je najít jinou cestu.“
Potom mi moje další babička, taky komunistická revolucionářka, přinesla — pořád v mých třinácti letech — dárek. Dala mi knihu Alexandera Ivanoviche Herzena, muže, který se později stal mým hrdinou, konkrétně jeho memoáry „Moje minulost a myšlenky.“ Právě v ní jsem narazil na historku o Michalu Bakuninovi, ruském anarchistovi, oplývajícím obdivuhodnou kuráží, který byl mnoho let spoutaný okovy na Sibiři. Nějakým způsobem se mu podařilo utéct, plaval v mrznoucí Volze, dostal se neuvěřitelnou cestou do Spojených států, aby pak skončil v Londýně. Herzen tam na něj čekal. Bakuninova první věta byla: „Mají tady ústřice, nebo se mám vrátit na Sibiř?“ Zamiloval jsem se. Samozřejmě do Bakunina a taky do všech exulantů 19. století.
Anarchistický revolucionář Michail Bakunin
Mimochodem, které postavy, názory a teorie byly největší inspirací pro Váš osobní vývoj? A které jsou pro vás nejvíce inspirující dnes?
Herzena bych určitě zmínil jako prvního. Byl jsem hodně ovlivněný Marxem, Braudelem, E.P. Thompsonem, britskými marxistickými historiky a později sociologií světového systému – lidmi jako Immanuel Wallerstein, Boaventura de Sousa Santos a Anibal Quijano. Pořád si také rád čtu Karla Kosíka a jeho Dialektiku konkrétního. Mezi anarchistickými vlivy bych řekl, že můj vlastní badatelský záměr se nejvíce vztahuje k tomu, co je nazýváno jako „postkoloniální anarchismus“ nebo studium anarchismu Globálního jihu.
Existuje také nové nadšení pro anarchismus v kruzích sociálních věd. James Scott stejně jako David Graeber a Benedict Anderson jsou jedni z průkopníků rozvoje nového přístupu k anarchismu. Arif Dirlik napsal důležitou knihu o anarchismu v Číně. Maia Ramnath se připojila s její knihou „From Haj to Utopia“, což je příběh indického anti-kolonialistického hnutí Ghadar. Harvardská výzkumnice Ilhkim Khuri Makdis vstoupila do velice živé diskuze s její novou knihou o Bejrútu, Káhiře a Alexandrii. Steven Hirsch a Lucien Van Der Velt připravili důležitý sborník o širší anarchistické tradici v koloniálních zemích. Všichni se shodnou na tom, že: „…v částech světa pod semi-imperialistickou, imperialistickou, nebo koloniální nadvládou se anarchistické myšlenky objevovaly spolu s anti-koloniálními boji. Tyto různorodé sítě byly zamotány takovým způsobem, že jimi nadále nebylo možné částečně upevňovat komunismus nebo nacionalismus, což dělalo tohle radikální a eklektické kutilství nemožné nebo mnohem více složité.“ (Makdisi); nebo že „…zatímco Karel Marx psal v Britské národní knihovně, tak Errico Malatesta organizoval pracující v Buenos Aires. Anarchistické hnutí v období 19. století, během první vlny globalizace, bylo otevřeno tomu, co liberálové a marxisti nechtěli slyšet. Aktivnímu a rovnocennému zapojení lidí, které většina Evropanů považovala za méněcenné. Praktičtí pragmatici vášnivě argumentovali proti konceptu malých národů a těm, kteří soucítili se strategiemi anti-kolonialistických národů. Anarchistické hnutí žilo z transatlantických vibrací té doby a formovalo centrum ohromné a rhizomatické sítě, která se rozpínala od Ruska až na Kubu a bylo opravdovým srdcem revolučních událostí těch dní. Byla to gravitační síla mezi militantním a anti-koloniálním bojem na obou stranách Atlantiku.“ (Anderson)
Další důležitou osobností pro mě je Svetozar Markovic. Podle Markoviče, který žil v 19. století, určí právě lokální podmínky charakter nové společnosti, kterou dělnická třída vybuduje v každé zemi. Problém živobytí je problémem přímé demokracie, napsal Markovič. Těžko nevidíte podobnost mezi Markovičovým etickým a eklektickým socialismem – který nedefinoval pouze jako nový ekonomický systém, ale jako nový způsob života – a návrhy, které přicházejí od současných rolnických hnutí sdružených v hnutí kolem Via Campesina (Mezinárodní rolnické grassroot hnutí sdružující miliony lidí bojující proti nadnárodním korporacím — pozn. redakce). V dialogu s anarchismem a marxismem přináší pojem „balkanizovaný socialismus“, založený na komunálních institucích a instinktech, spíš než na nesmiřitelných historických zákonech. Neargumentuje jen za socialistické hnutí, které je anti-koloniální s respektem k západu i východu, ale i za revolucionáře s respektem k historii Balkánu. Jeho balkanizovaný socialismus byl etický, visionářský, eklektický a humánní a po všech směrech neakceptovatelný pro pozdější státně socialistickou kritiku, která ho označila za utopický.
Jeho cílem, jak napsal v roce 1874, byla vnitřní sociální reorganizace na principech suverenity, komunální samosprávy a federací na Balkánském poloostrově. Takže v jeho federalistických plánech je možná to, co je jeho největším příspěvkem — jeho usilovná snaha o překonání separatistického nacionalismu balkánských lidí ve prospěch inkluzivního a přímě-demokratického federalismu. Tento anti-autoritářský eklekticismus je asi sám o sobě nejvzácnější příspěvek balkánské společnosti a její revoluční tradici. Schopnost propojit lokální a globální, podřízené a moderní, je to, co obhajuje ve jménu „balkanizace politiky.“
Svetozar Markovič zemřel ve svých 28 letech. Jeho smrt byla výsledkem let strávených v exilu a ve vězeních srbského státu. Jedním z jeho posledních činů před smrtí bylo to, že pomáhal založit první školu pro ženy v Srbsku. Byl pohřben 16. března 1875 za přítomnosti tisíce rolníků — ti pořvávali na přítomné policisty, kteří měli zjednat pořádek, aby smekli v přítomnosti svatého.
V současnosti v Česku vládne pravicová konzervativně liberální vláda, která byla schopna přesvědčit velkou část voličů o tom, že není jiné cesty než omezit výdaje a privatizovat většinu státních zařízení. Jak vzdorovat neo-liberalismu? Někteří anarchisté — včetně například Noama Chomského — dokonce začali obhajovat stát jako hlavní záruku sociálních práv, které jsou neo-liberalismem redukovány. Vidíte pozici anarchistů právě v obhajobě sociálního státu?
Myslím, že tohle je velmi zjednodušené vnímání Chomského. Jeho argumenty se vztahují k realitě ve Spojených státech. Jeho strategické argumenty jsou mnohem sofistikovanější. Mluví o potřebě rozšiřovat velikost klece, což je odezvou na anarchistický boj v Argentině a také stále a právem trvá na vytvoření anarchistické strategie. Zjednodušeně upozorňuje, že jen zrušit stát nestačí. Co přesně budeme dělat? Jaká je reálná strategie a jak se z místa, kde jsme teď, dostaneme na místo, kde chceme být? A jak vůbec to, kam se chceme dostat, má vypadat? Jako anarchisti a revolucionáři bychom měli nad těmito důležitými otázkami vést vážné debaty.
Jaké jsou anarchistické alternativy principů, na kterých funguje kapitalismus a stát? Například v oblasti vzdělávání a zdravotnictví? Mohl byste, prosím, zkusit být více specifický a neodpovídat jen ve filozofické rovině?
Jsem předsedajícím Postkapitalistických studií, tady v San Franciscu. Věříme, že sociální studia mají analyzovat, diskutovat a objevovat možné cesty a že by měla popsat a představit si alternativní formy institucionálních struktur. Věříme, že je potřeba kolektivně reflektovat a diskutovat dilemata demokratického a rovnostářského světa, který si přejeme vytvořit. Společné úsilí porozumět alternativním vizím možné budoucnosti na sebe bere podobu především analytických a etnografických studií skutečných historických alternativ, které by bylo možné aplikovat v dnešní době. Ve světě zmítaným tolika krizemi se jen pár věcí jeví jako důležitější než systematický průzkum kontra-hegemonních znalostí a praktik.
Vidíme jako naléhavou nutnost zabývat se studiem politických alternativ tady a teď, je třeba zabývat se postkapitalistickou kulturou, která právě vzniká a snažit se porozumět jiným světům, které jsou možné. Toto je, věřím, hluboce anarchistická orientace.
Anarchisté by se měli angažovat v budování nehierarchických postkapitalistických struktur a ukazovat jejich možnosti. Družstvo pracujících v Oaklandu, sociální centra v Itálii, autonomní systém spravedlnosti v Guerrero, komunitní zahrady v Detriotu, obsazené samostatně spravované továrny v Argentině, „dobrá vláda“ Zapatistů – „buen vivir“ (dobrý život) a pluranacionalismus v Bolívii, participativní demokracie v Kerale, solidární ekonomika Mondragonu, participativní ekonomika ve Winnipegu, pedagogika v Afro-amerických komunitách, alternativní ochrana životního prostředí v Afro-kolumbijských říčních oblastech, právní pluralismus, samospráva migrace a marginalizované lékařství v Jižní Asii, solidární odborářství v New Yorku, komunální zemědělství v Malawi, demokracie v Jižní Africe mezi obyvateli „chatrčí“, Copwatch (monitoring policie) v Berkeley, biodiversita v Brazílii, restorativní justice v Ohiu, globalizace a sdílení znalostí, nezávislá média a autonomní systém zajišťování potravin v Japonsku, to jsou jen některé příklady postkapitalistických možností.
Ne všechny z nich jsou anarchistické, přinejmenším ne explicitně. Ale jsou to alternativy, do kterých by se anarchisté měli zapojovat, rozumět jim a rozšiřovat je. Jednou z oblastí, ve které byl anarchismus vždy silnější než ostatní socialistická hnutí, bylo vzdělávání. Například — Moderní škola Francisco Ferrera nebo takzvané lidové univerzity, založené anarchisty v Paříži v roce 1898, které ale byly brzy přejaty Beirutem a Alexandrií. A všichni známe školu Lva Nikolajeviče Tolstoje v Jasnaja Poljana. Akadamici si neradi připomínají, že Tolstoj byl také anarchistou, ale tato škola byla v té době velmi populární, velmi vlivná a měla jeden z nejzajímavějších přístupů k učení. Anarchisté věřili, že pravá transformace společnosti, ta pravá revoluce nezačne v továrnách, ale ve školních třídách, v osvobozených školách. O století později anarchisté, kteří se zajímali o výchovu a vzdělávání a především o anarchistickou výchovu a vzdělávání, byli oživeni „novými anarchisty“ jako Herbert Read, Paul Goodman, Alex Comfort, Murray Bookchin a dalšími v Anglii a ve Spojených státech.
Domníváte se, že na současné mapě světa, jsou hnutí, které dosáhly toho, že fungují na principech blízkých anarchismu, vážnou hrozbou pro okolní politickou moc a „tradiční“ politické uspořádání?
Samozřejmě. Myslím, že anarchisté by měli podporovat zapatistické hnutí v Mexiku, stejně tak jako rýsující se, anti-byrokratické tendence hnutí „Occupy“ či „Skutečné demokracie“ všude na světě. Raul Zibechi publikoval významnou knihu s titulem „Dispersing Power“, kde mluví právě o takových hnutích v Bolívii a Jižní Africe
Dvě zapatistky z Chiapasu v Mexiku
Jak je možné v dnešní době bojovat proti „neviditelným“ pilířům současného systému jako je soukromý majetek, peníze, monopol státu na násilí?
Když se podíváme na to, co anarchisté dělali v 19. a 20. století, objevíme mnoho cenných lekcí, které jsou vhodné i pro použití v současnosti. Anarchistický moment té doby, byl momentem masové migrace a anarchistické hnutí bylo hnutím migrace. Jako výsledek se anarchisté a anarchistické myšlenky dali najít všude. Osvobozenečtí militanté vytvořili obrovskou komunikační síť. Le Revolte nebyl pouze časopis, jehož čtenáři překlenuli kontinenty. Libertariánská periodika byla publikována v Bělehradě, v Bejrútu, v Káhiře, v Alexandrii, v Buenos Aires, v Paříži, ale dokonce i zde v Pattersonu, New Jersey — mnohem více vzrušujícím místě než je dnes. Malatesta, který dohromady s Francisco Ferrerem a Elise Reclusem, byl jedním z populárních postav té doby, byl čten nahlas kubánskými baliči doutníků, přeložen do otomanské turečtiny a diskutován v Brazílii. Nyní je samozřejmě otázkou, co udělalo anarchismus globálním hnutím a způsobem, jak přeložit tak odlišné boje. Souhlasím s Davidem Wieckem: „Dlouho před tím, než kdokoliv použil termín postmodernismus, anarchismus byl anti-ideologickým. Anarchisté vždy trvali na prioritě života a akce před teorií a systémem. Podřízení teorii znamená v praxi podřízení se autoritě, která interpretuje teorii autoritativně. A tento nedostatek by osudově podkopal záměr vytvoření společnosti bez centrální politické autority. V tomto smyslu byly anarchistické texty autoritativní a definitivní, ve smyslu jakým byly Marxovy spisy chápány jeho stoupenci.“
Anarchismus, nikoliv jako ideologie, ale jako tradice, byl extrémně pružný, umožňující volitelnou adaptaci z velmi širokého repertoáru anti-autoritářských myšlenek. Další význačnou anarchistickou kvalitou byla zvláštní povaha jeho propagandy. Namísto zaměřování se exkluzivně na městskou průmyslovou dělnickou třídu jako předpokládané hybné síly revoluční změny, anarchistická propaganda se zaměřovala na rolníky, intelektuály, nekvalifikované dělníky migrující za prací, ale i dělníky s prací stálou, na řemeslníky i umělce.
To usnadnilo vznik skutečně populárního hnutí. Errico Malatesta a mnoho dalších „bezejmenných“ anarchistů v Itálii a Španělsku se podílelo na rolnických vzpourách, v okupaci rolnické půdy a zničení záznamů o vlastnictví půdy. Anarchistická propaganda získala, podle Khuri-Makdise, neuvěřitelnou schopnost, brilantnost dokonce v používání nových, populárních médií a nových veřejných prostorech jako jsou čítárny, knihovny, hostince a dokonce divadel, kde byly uváděny hry o pronásledování Francisco Ferrera a mnoha dalších anarchistických mučedníků. Ferrer byl zabit španělským státem v roce 1909. Hra o předčasné smrti měla premiéru v Bejrútu v roce 1909, potom v Buenos Aires a Paříži. To je, jak dozajisté budete souhlasit, dost neuvěřitelné. Ferrer Affair byla jedním z hlavních momentů, klíčovou epizodou v globálně populární, radikální kultuře 19. a raného 20. století.
Anarchistická propaganda během španělské občanské války
Dalším prostorem, vnímavým k anarchistické propagandě, byla takzvaná společnost vzájemné pomoci. To byla pravděpodobně nejpopulárnější imigrantská instituce a mohli jste jí najít kdekoliv od Jižní Ameriky po východní Asii. Byla to docela ne-revolucionářská organizace, v zásadě vzájemný spořící fond, který existoval k tomu, aby pomohl pracujícím v nouzi nebo pomohl budovat zemědělské společenství. Anarchisté byli nicméně brilantní v radikalizování těchto prostorů. Není divu, že slavná kniha Petra Kropotkina o vzájemné pomoci, byla jedna z nejpopulárnějších radikálních publikací globálního Jihu. Toto je další lekce, kterou si můžeme vzít pro dnešek. Současné anarchistické hnutí by mělo znovu objevit vztah s lokálními institucemi, jako je společnost imigrantů nebo místní odbory.
Propaganda nebyla limitovaná na politické texty. Anarchisté věřili v magii písma, v osvobozující efekt literatury. V klubech a hostincích anarchistického století dělníci četli Moliera, Dumase a Anatole France. Anarchistické noviny v Jiddiš v East Endu v Londýně publikovala doslova mistrovská díla. V mé vlasti — Makedonii — se lidé shromažďovali v čítárnách a knihovnách, aby diskutovali o Beethovenově Deváté symfonii. Ve Španělsku anarchisté vytvořili neoficiální systém vzdělávání, kde dělníci četli La Revista Blanca, časopis psaný v přístupném, jednoduchém jazyce a často byl čten nahlas. Mnoho lidí v tomto období bylo negramotných, tak byly časopisy často čteny nahlas. To je něco, co bychom si měli dnes připomínat, zvláště v místech s vyšším vzděláním a sofistikovaným diskursem. Pokud naše politika má být efektivní, náš jazyk musí být jednoduchý, srozumitelný a krásný. Na Kubě, podle Roberta Ortize, bylo divadlo používáno pro účely vzdělávání a zvláště vzdělávání žen. A to je, dovolte mi připomenout, pozdní 19. století. Vedle tohoto „neformálního sektoru“, anarchisté vytvořili celý systém formálního vzdělání, stejně jako mezinárodní pedagogické sítě jako Libertarian League for Education, ale vyvinuli i další úsilí na poli vzdělání, jak jsem již zmínil.
Anarchistické myšlenky hluboce rezonovaly na periferii. Mnoho lidí z koloniální periferie dorazilo do Evropy učit se vyrábět výbušniny. Existovala indická skupina na počátku 19. století, kterou britské úřady nazývaly „Gentlemanští teroristé“, kteří podle Britů kombinovali zájem v anarchistické literatuře s domorodou formou náboženské praxe a fyzickým tréninkem. Ještě zajímavějším hnutím byl Ghadar — smíšená radikální síť militantních rolníků a militantů v exilu, zakotvených v Bengálské tradici, následující Kropotkina a v pravidelném kontaktu s irskými a egyptskými revolucionáři, či ruskými Narodniky.
Tito militanté by se mohli potkat v globálních městech jejich doby, v Ženevě, Paříži, Londýně, New Yorku, Istanbulu a v Alexandrii. Byla to Paříž, kde Li Shizeng potkal Elise Recluse. Poté, co se setkal s anarchistickými myšlenkami, založil World Society, jednu z nejdůležitějších institucí historie východo-asijského anarchismu. Dalším důležitým místem bylo San Francisco, kde japonský anarchistický exil připravil jedny z jeho nejdivočejších a nejpamětihodnějších akcí. Co bych chtěl zdůraznit je, že období mezi lety 1870 až 1917 bylo první anarchistický moment. To znamenalo, že anarchismus zaujímal hlavní místo v širším globálním radikálním prostředí. Eric Hobsbawn, skvělý historik, který má naneštěstí jistou ideologickou předpojatost vůči anarchismu, připustil, že před rokem 1917 „revoluční hnutí“ bylo převážně anarcho-syndikalistické: "Mezi Marxovou smrtí a Leninovým náhlým uchopením moci v roce 1917 byl marxismus spíše minoritou pokud mluvíme o levicové opozici vůči kapitalismu a imperialismu - úspěšný hlavně v industrializovaných, rozvinutých a protestantských státech západní a střední Evropy."
To se změnilo po roce 1917, kdy se marxismus stal dominantní strategickou perspektivou pro anti-systémová hnutí. To byl začátek marxistického století.
Svět prošel množstvím experimentů s byrokratickým uspořádáním pod vedením komunistických stran. Tyto experimenty vesměs skončily katastrofami a množství myslitelů (od anarchistů po konzervativce) prohlašovalo, že tento neúspěch je zakotven již v jejich samotné ideologii. Jaký je váš názor? A jak se vypořádává anarchismus s tímto rizikem?
Immanuel Wallerstein poznamenal, a správně podle mého názoru, že jak sociální, tak nacionalistická hnutí v 19. a 20. století prošla paralelně řadou velkých debat nad strategií ve vztahu ke státu. Debaty zahrnovaly ty, jejichž perspektiva byla „státně-orientovaná“, i ty, kteří naopak kladli důraz na revoluci jako proces bez převzetí moci státu. V případě sociálních hnutí, to byla debata mezi eurocentrickou marxistickou levicí a anarchisty, v případě hnutí nacionalistických pak debata mezi politickými a kulturními nacionalisty. Naneštěstí, jak tvrdí Quijano, myšlenky socialismu a sociální revoluce se staly směnitelné s moderním národem jako institucionální osou sociální revoluce. Stát měl hlavní roli v ideologickém prostoru liberalismu, ale také, a často důrazněji, v ideologickém prostoru historického materialismu.
Marxismus je hluboce modernistický projekt, ve kterém je utopistická dimenze zakrytá závojem vědeckého determinismu, emancipační praxe je zakotvená v ideologii produktivismu, scientismu a také pokroku jako nekonečné ekonomické expanze. Anarchisté tím byli zděšeni. Pro Bakunina a Kropotkina, program státního „socialismu“ (nebo spíše centralizovaného státního kapitalismu) se svou centralizací veškeré moci do rukou státu, zákonitě musel pro pracující třídu znamenat „kasárenský“ režim, „kde sešikovaní dělníci a dělnice budou spát, budit se, pracovat a žít za zvuku pochodových bubnů.“ Proti tomu naopak stavěli myšlenku federalizace a regionalismu, regeneraci sociálního a politického života zdola, na bázi regionů.
Petr Kropotkin napsal v roce 1920, že „Carské Rusko je mrtvé a nebude znova oživeno. Budoucnost rozličných provincií, které tvořily Carství bude směřovat k velké federaci. Přirozené teritoria odlišných částí této federace nejsou v žádném případě odlišná od těch, se kterými jsme seznámeni z historie Ruska, z jeho národopisného a ekonomického života. Všechny pokusy přinést dohromady základní části Ruského Carství jako je Finsko, Baltské provincie, Litva, Ukrajina, Gruzie, Arménie, Sibiř a další pod centrální autoritu, jsou odsouzeny k neúspěchu. Budoucnost toho, co dříve bylo Carské Rusko je ve směřování k federalismu nezávislých celků“. Kropotkin, Reclus a mnozí další, rozeznali region jako základ pro rekonstrukci společenského a politického života. „Je to region, nikoliv národ, který je hnací silou lidského vývoje, vystaven útoku a erodován národním státem a kapitalistickým průmyslem“.
Hlasovali pro alternativní organizaci socialistické společnosti — ani kapitalistickou ani byrokraticko-socialistickou, ale pro společnost založenou na dobrovolné spolupráci mezi muži a ženami, pracujícími v malých samosprávných komunitách. O století později, ekonom Leopold Kohr publikoval knihu Selhání Národů, kde argumentoval, že většina světových problémů vzniká z existence národního státu. Řekl že, „musíme se osvobodit od národních ideologií k tomu, abychom mohli jednat lokálně a myslet regionálně. Obojí nám umožní stát se občany celého světa, nikoliv národů nebo nadnárodních superstátů“. Nicméně hlasy anarchistů byly odstraněny, někteří byli zabiti a poraženi v historické bitvě. Po Ruské revoluci v roce 1917 triumfovalo Státně a stranicky-definované hnutí, které se stalo později známé jako Stará Levice.
Myslím, že všichni můžeme souhlasit, že 20. století s ohromnou krutostí ukázalo, jak převzít moc státu není dost, a že státně-evolucionistický koncept pokroku, chápaný jako eschatologický konec historie, je nebezpečná iluze.
Současné anti-kapitalistické hnutí stále nějak zpracovává marxismus. Jaká je vaše pozice k marxismu? Je relevantní v současné situaci? Kde jsou jeho síly a slabiny?
Myslím, že Marx je velmi odlišný od marxismu a od „pravicových“ marxistických hnutí popsaných výše. Měli bychom číst Marxe a učit se od něj. Měli bychom být také otevření k libertariánským marxistům, levým marxistům, tedy k těm, kteří podle Lenina trpěli „infantilní levicovostí“. Potřebujeme pečlivě rozlišovat mezi Karlem Marxem a leninistickým (bolševickým) čtením Marxe. Je mnoho cest, jak Marxe číst a také je mnoho marxismů a některé z nich nám mají mnohé co nabídnout. John Holloway a jeho otevřený marxismus je dobrý příklad, nebo skupina Midnight Notes a další současné autonomní marxistické projekty.
David Graeber v jedné knize napsal, že anarchisté v dlouhodobé perspektivě jsou silní v praxi, ale zaostávají v teorii. Naproti tomu marxisté to mají přesně naopak. Co si o tom myslíte?
David napsal něco trochu jiného. Napsal, že marxismus směřoval k tomu být teoretickým nebo analytickým diskurzem o revoluční strategii, zatímco anarchismus směřoval k tomu, stát se etickým diskurzem o revoluční praxi. V zásadě má pravdu, ale měl bych přidat pár poznámek. Jak jsme já a David napsali v jiném textu, ti revolucionáři, kteří pomohli ustanovit anarchismus jako politické hnutí, nevymýšleli něco nového. Mluvili o sebe-organizaci, vzájemné pomoci, přímé demokracii, tedy o konceptech staré jako lidstvo samo — šlo o vyjádření radikálního a vzbouřeného zdravého rozumu.
Navíc bychom měli následovat Boaventuru de Sousa Santos a myslet o anarchismu jako o relativně nedokončené reprezentaci, hnutí které ukázalo obrovskou použitelnost a plodnost v různých kulturách. V termínech geografických, anarchismus kvetl v zemích globálního Jihu a na jihu Severu, kde získal nejplnějšího uskutečnění v republikánském Španělsku ve třicátých letech. Anarchismus, jako nejmarginalizovanější tradice evropské modernity, jako projekt Jihu, sloužil jako most k jiným, nezápadním filozofiím a k jejich praktikám sociální interpretace a sociální transformace, jako nástroj překladu společných bojů.
Rádi bychom se teď posunuli k situaci v bývalé Jugoslávii, která je vaší rodnou zemí. Ačkoliv vás nemůžeme podezírat ze sympatií k režimu Slobodana Miloševiće, přesto jste byl během Jugoslávských válek kritikem intervence NATO. Proč?
Proč jsem byl proti imperialistické, koloniální válce proti Jugoslávii? Z toho samého důvodu jako byl Malatesta proti britským kolonizátorům v Egyptě a Gavrilo Princip proti tomu ohavnému tyranovi (Gavrilo Princip byl atentátník na Ferdinanda d'Este pozn. redakce). Anarchisté nemusí volit mezi lokálními diktátory a kolonialismem (nebo „humanitární intervencí“, „pokrokem“, „civilizační misí“ či „podporou demokraci“). Měli bychom se organizovat proti obojímu a přitom si být vědomi jak lokálního, tak koloniálního/imperialistického útlaku.
Zajímáte se o současnou situaci v zemích bývalé Jugoslávie? Jaké trendy můžete vidět v současném vývoji? Změnily války něco k lepšímu?
Války z definice dělají věci horší. Jugoslávský prostor je v hrozném stavu. Necítím absolutně žádnou loajalitu k srbským, chorvatským nebo bosenským nacionalistickým pohnutkám. Nemám jiné emoce než naprosté pohrdání pro lidi, kteří pomohli zničit Jugoslávii a cítím to samé pro lidi, kteří pomáhají prodat to, co z ní zbylo. Můj postoj je stejně daleko od tradicionalistů jako od takzvaných „transicionalistů“. Věřím, že závazek a zodpovědnost, která stojí před námi všemi, kteří věříme v hlubší koncepci Balkánu, je obnovit a oživit myšlenku Balkánského federalismu. Naplnit jí novým, současným významem a bojovat proti ustavení euro-amerického imperialismu a provinčního etno-nacionalismu. Jinými slovy, musíme současně a vášnivě bojovat pro jinou, balkanizovanou Evropu a jiný, balkanizovaný svět. Budoucnost Evropy, tedy jestli má nějaká jedna existovat, je na Balkáně a ne obráceně.
Andrejova kniha „Netruchlete, Balkanizujte!“
Všechny strany v Jugoslávských válkách měly jedno společné: nenávist k Romům obecně a ke kosovským Romům obzvlášť. Tématem vaší přednášky v Čechách budou právě kosovští Romové. Můžete nastínit jejich současnou situaci?
Strašlivá. Žijí v toxicky zamořené oblasti, v táborech vyvolávající vzpomínky na druhou světovou válku. Jak ukázal Paul Polansky (ten se mimochodem podílel i na rozkrytí informací o koncentračním táboře v Letech — pozn. redakce), okolo 14.500 romských domovů bylo zničeno vracejícími se Albánci poté, co dorazily jednotky NATO. Od té doby romská populace spadla na cca 20 000 (6000 Romů a 14000 Aškálí / Balkánských Cikánů). Pouze zlomek z původních 14 500 domovů bylo znovu postaveno, pravděpodobně méně než 300. Většina Romů utekla a někteří — ne více než tisíc — byli zabiti. Ti, kteří zůstali, jsou neustále obtěžováni místními Albánci. Romům nebylo umožněno vrátit se do zaměstnání, která měli před válkou.
V současném rozhovoru, Polansky říká zaznamenáníhodný příběh: „UNMIK (mise OSN v Kosovu) odsunula Romy ze tří uprchlických táborů postavených v toxicky zamořených oblastech, ale přesunula je do bývalého francouzského tábora v severní Mitrovici, který byl opuštěn Francouzi kvůli zamoření olovem. Francouzští vojenští lékaři sdělili všem vojákům, sloužícím v této oblasti, aby nepočínali děti dříve než devět měsíců od doby, co opustí tábor. Romům pochopitelně nikdo toto varování nedal — jejich ženy stále potrácejí a ty romské děti, které se narodily v táboře mají nezvratné poškození mozku. Vzal jsem osmičlennou rodinu do Německa na lékařské vyšetření. Všechny děti měli poškození mozku a vnitřních orgánů. Jedno sedmileté dítě mělo játra padesátiletého alkoholika. Němečtí doktoři mi řekli, že tyto děti se nedožijí více než 25 nebo 30 let. UNMIK byla varována v roce 2000 Mezinárodní zdravotnickou organizací, aby evakuovala cikánské uprchlické tábory. Oni to ale neudělali a tak jsme ztratili celou generaci cikánských dětí.“
Já bych jenom doplnil, že o tomto tématu budete mít přednášku v pondělí. A na závěr trochu odbočíme k méně závažným tématům. Nyní žijete ve Spojených státech. Proč jste se rozhodl opustit Jugoslávii?
Z mnoha důvodu. Některé byly svojí povahou politické.
Jsou nějaké důležité rozdíly mezi sociálními hnutími v Evropě a USA?
Ano. Myslím, že feministické hnutí je mnohem silnější ve Spojených státech a také je mnohem úspěšnější. Druh machismu, který máme stále ve východo-evropských hnutích je v USA nemyslitelný.
A na čem momentálně pracujete?
Rozvíjím anarchistický přístup k Wallersteinově světo-systémové analýze. Přesněji řečeno, zaměřuji se na „exilové území“, vzniklé uvnitř/vně kapitalistické světové ekonomiky a mezistátního systému. Pracuji na historické srovnávací analýze třech exilových oblastí, které představují Kozáci, uprchlí černí otroci a Zapatisté. Co se týče aktivismu, jsem aktivní člen Industrial Workers of the World neboli Wobblies.
Díky za rozhovor!