Ministerstvo vnitra zveřejnilo minulý týden dokument o stavu neonacistické scény v ČR s názvem „České militantní neonacistické hnutí“, který byl poměrně intenzivně reflektován médii. Po faktografické stránce nepřináší studie nic podstatného, ze strukturálního a koncepčního pohledu se ovšem jedná o materiál, který si hlubší pozornost zaslouží.
Kdo je to vlastně militantní neonacista?
První, co člověka v dokumentu zaujme, je nadužívání slova „militantní“. To se koneckonců dostalo i do samotného názvu. Tuto militantnost definují samotní autoři pod vedením docenta Miroslava Mareše z Masarykovy univerzity v Brně takto:
České militantní neonacistické hnutí lze v základních rysech vymezit jako vzájemně propojené sociální struktury (lokální neformalizované party, organizace skrytě i veřejně působících uskupení, kolektivy kolem mediálních projektů apod.), které alespoň částečně navazují na dědictví historického nacismu (v českém prostředí pak i kolaborace) a vnímají samy sebe jako součást transnacionálních sítí a organizací hlásících se k nacionálně socialistickému světonázoru. Militantnost je chápána jako výrazně aktivistický styl politiky, který je charakteristický bojovnou a násilnou rétoriku sloužící k násilné mobilizaci anebo užívající přímo násilí pro prosazování zájmů.
Pokud tedy přeložíme slova autorů z politologicko-policejní řeči, definice „militantního neonacisty“ je zcela zřejmá. Militantní neonacista je podle autorů každý neonacista nebo uskupení neonacistů, kteří vedou (zejména na Internetu, jak se v dokumentu dále dočteme) silácké řeči. S autory se patrně shodneme, že ony „silácké řeči“ jsou jedním z průvodních znaků neonacistů. To ale vybízí nejméně ke dvěma zásadním otázkám:
1) Existují nějací „nemilitantní neonacisté“, kteří logicky nejsou předmětem zájmu dokumentu?
2) Jaký má vlastně smysl zabývat se „militantními neonacisty“, pokud jsou jako skupina definováni takto široce?
Vzhledem k tomu, jak širokému a nesourodému spektru neonacistických aktivit se materiál věnuje, chtě nechtě dojdeme k názoru, že pojem „militantní neonacismus“ není v kontextu dokumentu pojmem politologickým, ale jedná se o termín mocenský. Analogie s pojmem „extremismus“ se přímo nabízí, akademická politologie se tomuto termínu buď zcela vyhýbá nebo ho alespoň problematizuje. Není ukotven ani v trestním právu, přestože je opakovaně využíván jako součást systémové represe. V tomto smyslu se tedy jedná o další vyprázdněný pojem z mocenského newspeaku. To v konečném důsledku vede nebo může vést k následujícímu:
1) Zmatení pojmů a následné neschopnosti (nebo záměru) rozlišit skutečně nebezpečné od něčeho, co je ve své podstatě směšné.
2) Toto může nabývat i trestněprávních konsekvencí, kdy společenská nebezpečnost není odvozena od skutečného obsahu a praxe, ale od faktu, že bude definovaná skrze jakousi vágní „militantnost“.
To se ve své podstatě už děje, stačí si vzpomenout na „nebezpečné teroristy“ z organizace White Justice nebo na skupinu neonacistek z Resistence Women Unity (RWU), kterým posílání balíčku s teplými ponožkami, sbírky na pastelky a internetové žvásty (spojené se vzájemným šmírovaním, vylučováním se za promiskuitu, alkoholismus nebo „neschopnost doložit árijský původ“, pokud půjdeme do vnitroorganizačních aktivit) de facto vysloužilo označení „ženská militantní neonacistická organizace“. Že se nejedná o mluvení do větru je zřejmé i z toho, že policie před nedávnem obvinila z činů odvozených od členství v RWU patnáct žen, tedy více, než dohromady RWU kdy za celou svou nedlouhou historii měla členek, a to i když připočteme původní organizaci Womenside, od které se RWU odštěpily a ty starší aktivistky z dávno zaniklého Svazu žen, které se okolo aktivit RWU vyskytly.
White Justice se, alespoň podle tvrzení policie, připravovali na teroristické útoky proti elektrárnám a na únos premiérova syna.
Faktografické nedostatky
V dokumentu se objevuje zarážející množství faktografických chyba a omylů. Nemá význam je vyjmenovavávat, jen pro ilustraci: pokud se tři roky poté, co Národní opor jako organizace přestal existovat, dozvíme od autorů, kteří by měli představovat ty nejerudovanější, které má stát k dispozici, že „(Národní odpor) zůstává jednou z nejvýznamnějších neonacistických organizací v jinak heterogenním spektru“ (aby pak o pár stánek dál charakterizovali NO slovem „útlum“), dále že Svobodná mládež je sebeoznačení, které užívá Národní odpor nebo o existenci „volné buňky lokálních militantně orientovaných aktivistů (...) Brüx Radical Boys na Mostecku“, můžeme se začít ironicky ušklíbat.
Ironický úsměv ale mizí v mometě, kdy podobné velkorysé nakládání s fakty může tvořit a také tvoří ideový a faktografický rámec pro represivní orgány.
Kdo si dnes vzpomene na báchorky „expertů“ o tom, jak se na kempech pořádaných AFA „pod vedením veteránů z Čečenska učilo, jak otrávit policejní koně“?
Strukturální nedostatky aneb co chybí nebo naopak přebývá
Miroslav Mareš je nesporně schopný, inteligentní a pilný pozorovatel neonacistické scény. Jeho práce však dlouhodobě vykazuje jeden zásadní metodický problém. Docent Mareš pracuje stylem, jakým pracovali v dobách před osvícenstvím a záhy po jeho příchodu šlechtici a jejich spolupracovníci na poli přírodních věd. Miroslav Mareš by byl vynikajícím správcem kabinetů kuriozit a jejich katalogizátorem. To nemusí být za každou cenu špatně, věda nesporně podobné „sběratele“ potřebuje a to i na poli společenskovědním. Sbírání kuriozit má ostatně i z dnešního akademického pohledu jeden příjemný přínos: zvedá citační index.
Tento přístup má ovšem své výrazné limity v momentě, kdy se takto profilovaný vědec bude snažit o syntézu faktů a zdrojů, mezi kterými ovšem není schopen nebo ochoten vybudovat hierarchicky členěnou škálu relevance. Tento neduh provází akademickou dráhu Miroslava Mareše po celou její existenci. Pro kritického zájemce o problematiku je pak tristní, když v jeho monumentálním Pravicovém extremismu a radikalismu v ČR věnuje autor například Národní obci fašistické (myšlena významná neonacistická (sic!) organizace z počátku devadesátých let) nebo Bohemia Hammer Skins bezmála stejný prostor, jako nikdy neexistujícím skupinám, jejichž aktivita je doložena dvěma kdesi nalezenými letáky nebo velkohubým prohlášením v lokálním a dávno zapomenutém zinu vydaném ve dvaceti kusech.
Diskutovaný dokument je ukázkou přesně stejného přístupu. Na několika stranách se věnuje dnes již odumřelému recesistickému fenoménu hardbassu, autoři žonglují s termíny jako je techno, tekno a dokonce hardtekno, pozornost věnována neonacistickému streetartu je také výrazně větší, než tento fenomén zasluhuje.
Naopak se dokument vůbec nevěnuje otázkám spojeným s propojením části chuligánského spektra s neonacistickým hnutím, přitom to byli právě chuligáni, kteří stáli za vzestupem pouliční akceschopnosti na demonstracích v roce 2008 a první polovině roku 2009 a jejich masové upuštění od účasti na neonacistických akcích v polovině roku 2009 mělo pro neonacistickou scénu dalekosáhlé následky. V dokumentu jsou chuligáni zmíněni jen naprosto okrajově.
Absolutně zbytečné jsou také rozsáhlé pasáže věnované ideologickému konceptu „Pevnost Evropa“, kdy autoři, věrní své definici „militantního neonacismu“, vycházejí z verbálních proklamací a propagandy jako takové, aniž by se jakkoli zaobírali praxí na tomto poli, která by ryze ideologizující pohled značně zproblematizovala.
Do fáze ryzích hasnumer pak spadají spekulace nad vzdělanostní a genderovou strukturou strukturou „militantních neonacistů“, o kterých sami autoři říkají, že se jedná o hrubý odhad nepodložený výzkumem. Pokud je to tak, jistě se namane otázka, proč takové informace vůbec publikují.
Naproti tomu u jevů, které by skutečně zasluhovaly analýzu, a které reálné riziko i z pohledu autorů jistě představují, jako například zapojení neonacistů do struktur organizovaného zločinu, se autoři spokojí s konstatováním, že o něm neexistuje přehled – přitom zrovna ne jen pouhá geografická blízkost by autorům z Masarykovy univerzity mohla umožnit třeba bližší zkoumání zapojení významných neonacistických figur (spolu s policisty a bývalými policisty) do tzv. Tofelova gangu.
Podobně v situaci, kdy prezident Klaus poskytuje legitimitu takovým personám z fašizujícího zázemí, s prokázanými vazbami na ryze neonacistické prostředí, jako je František Červenka nebo Ladislav Bátora, se tvrzení autorů „V prostředí národovecké krajní pravice dojde k totální atomizaci jednotlivých organizací, ale i jednotlivců. Celkově tento proud postihne totální marginalizace, která se projeví jak absencí politických subjektů, tak i minimální členskou základnou občanských sdružení i neregistrovaných skupin.“ zdá být poněkud zjednodušující. Dokonce celou problematiku napojení neonacistických figur na fašizující establishment dokument zcela pomíjí.
Předseda pražské pobočky Dělnické mládeže Pavel Szudár. Vlevo s tetováním 88 (Heil Hitler, dle pořadí písmen v abecedě) a RAHOWA (Racial Holy War – Svatá rasová válka) před vlajkou Třetí říše dolpněnou o Železný kříž. Vpravo pak s Ladislavem Bátorou, šéfem prohradního sdružení D.O.S.T a do nedávna poradcem, a personálním šéfem „nejlepšího ministra školství“ Dobeše.
Dále například zcela chybí postřehy k zapojení neonacistů do armádních nebo policejních kruhů, soukromých bezpečnostních agentur, skupin, které se zaobírají vojenskou historií nebo hledáním militárií za pomoci detektorů (ono se z nálezů dá někdy sestavit i něco funkčního nebo polofunčního, navíc se jedná o prostředí „zbraňově pozitivní“) a dalších, které by v takovém dokumentu své místo mít měly.
Je vůbec něco správně?
Z výše napsaného může čtenář usoudit, že není nic, co by se na dokumentu nedalo pochválit nebo s čímž by se nedalo souhlasit. Není to pravda. Studie poměrně přesvědčivě pracuje s fenoménem českého protiromského rasismu (byť ve vztahu událostí z druhé poloviny roku 2011 na Šluknovsku a k neonacistickému hnutí se místy pohybuje po až příliš velkém množství oslích můstků).
Dalším zcela správným postřehem je fakt, že (v době neexistence zavedených neonacistických organizací nebo neonacistických uzavřených skupin založených na subkulturní příslušnosti nebo osobních vazbách), roste význam Dělnické mládeže (DM) jako organizace, do které budou mít tendenci se zapojovat zejména mladší zájemci o aktivity.
Je také třeba také podtrhnout správně formulovanou myšlenku autorů, že množina osob, které zásadním způsobem ovlivňují směřování neonacistické scény, nečítá více než patnáct osob. Ale to není asi nic moc překvapivého.
V kontextu celého materiálu se však jedná spíše o jednotlivosti.