Nácci oheň rádi – blouzní „spálíme jím špínu světa, černý vředy na zemi.“ Radují se, pokud se jim podaří nějaký skutek v jejich očích hrdinský (tedy rasová vražda): „…vidím oheň, co to tam jen pobíhá? Ňákej cigoš naříká si, stěžuje si na úpal. Matka sestra všichni brečí, jak se to jen mohlo stát? Je to jasný, skinheads přišli, černý dříví spálit v prach.“ (citát z CD skupiny Reichenberg „Bez iluzí 1991-1996“).
Krnováci byli ve žhářských útocích zatím poloúspěšní, zničili lidské životy jen částečně – jejich oběti začaly žít ve stálém strachu, kdy „hrdí bílí Češi“ útoky zopakují. V letošním mrazivém únoru dva krnovští bojovníci za bílou rasu úspěšně zčernali v hořící bohumínské zkušebně a my mohli sledovat, jaké to je, když se útočníci octnou v roli obětí.
Jiná barva pleti obětí je důvodem k jinému hodnocení – co jindy bývá důvodem k radosti, je náhle strašnou tragedií. 17. února zčernal rodný Krnov, policejními uniformami i černě oděnými nácky. Ti, ač jsou odpůrci cizích firem, schází se na parkovišti u Hypernovy. Zde zapomínají, že se tváří jako praví čeští vlastenci, a řadí se za vlajku, na níž Krnov je jako za Hitlera Jägerndorfem. S vlajkou, věnci i obrazy zesnulých mašírují městem, policisté kvůli nim odklánějí dopravu. Před obřadní síní zní jejich hudba a borci s hořícími loučemi ve zdvižených pravicích vytváří špalír. Špalír pro NIKOHO, protože rakve ani smuteční hosté jím neprojdou. Pak obřad vrcholí a brečí i svalovci jindy tak krutí, a já přemýšlím PROČ? Za zesnulé Aleše a Davida, nebo je tak ranilo, co zní z obřadní síně? Rodiny zemřelých nestojí o projevy jejich soustrasti!
Je jich tu několik set, a přesto zase poznávají, že jsou osamělí jako kůly v plotě. Berou věnce, nenechají je tu pro nebožtíky kamarády, odjíždějí do lesů, nad Úvalno na Strážiště, dole civilizovaně popíjejí, nahoře s kapelami hajlují. Raněná zvěř bývá velmi nebezpečná, kolik zla ještě napáchá, než pochopí, jak vážně poškodil neonacismus jejich duševní zdraví a že by měli jít k lékaři?