Před dvěma týdny se ministr financí Andrej Babiš rozhodl, že zase jednou půjde s proudem, a plivl si na Romy, když cikánský tábor Lety označil v podstatě jako pracovní tábor pro nemakačenka. Proto jsme se rozhodli, že zveřejníme knihu „Tábor smrti Lety“ Paula Polanskyho k volnému stažení; odkaz najdete na konci článku. Kniha ukazuje nejen hloubku protiromského rasismu hlavního proudu české společnosti, ale také naprostou neochotu přiznat podíl české viny na hrůzách druhé světové války. Výtisk knihy zároveň zasíláme lidem, kteří dnes rozhodují o tom, aby odporný prasečák zmizel.
Ministr financí Andrej Babiš je příklad předrevolučního komunisty, který s pádem režimu převlékl kabát a svoje zkušenosti, schopnosti a konexe v době obnoveného nastolování kapitalismu využil k získání obrovského bohatství. Při jeho nedávné návštěvě ve Varnsdorfu došlo k setkání dvou světů — světa těch, kteří díky pádu režimu získali pohádkové bohatství a těch, které změna režimu poslala na dno. Ministr v setkání s místními občany bagatelizoval utrpení vězňů v Letech prohlášením: „To co píšou v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“ Nejen, že Babiš se na základě nějaké povídačky svého známého postavil do řady těch, kteří znevažují romský holocaust, zajímavým vhledem do jeho uvažování je i implicitní tvrzení, že tábory nucených prací vlastně nejsou tak špatný nápad.
Andrej Babiš vstoupil v roce 1980 do KSČ, budoval si kariéru v zahraničním obchodu a pravidelně se stýkal s agenty StB. Evidence StB dokonce tvrdí, že by byl naverbovaným agentem, čemuž se Andrej Babiš vehementně brání. Každopádně se pohyboval v odvětví, které bylo otevřené pouze osobám loajálním tehdejšímu režimu. Jak se můžeme dočíst v klasické studii nedávno zemřelého sociologa Iva Možného Proč tak snadno?, koncem osmdesátých let byla předrevoluční komunistická nomenklatura nespokojená s tím, že politická moc, limitovaná socialistickým režimem, již nemá kam expandovat. Právě příslib transformace politické moci do moci ekonomické byl jedním z důvodů, proč se komunistická nomenklatura nakonec vzdala prakticky bez boje.
Porevoluční vývoj známe všichni. Stát se pod vlivem neoliberální ideologie začal chápat zavádění tržních mechanismů jako univerzálního řešení problémů nevýkonné ekonomiky. Samotné zavádění tržních mechanismů v praxi demonstrovalo princip známého Proudhonovského hesla „Vlastnictví je krádež“. Strukturální přeměna ekonomiky a transformace státního majetku do soukromého vedly k tomu, že se stát zbavoval majetku jako šílený a zoufale se snažil vytvořit majetkově silné skupiny, které budou tvořit společenské bohatství na soukromém principu. Prosazení urychlené privatizace pod neoliberální taktovkou mnohým otevřela příležitost, jak transformaci využít k extrémnímu zisku — ze státních, ale stále ještě veřejných, zdrojů se stávala soukromá impéria. A z dostatečně dravých podnikatelů se staly nové ekonomické elity.
Andrej Babiš se, jakožto komunista s konexemi na StB a znalostí tržního prostředí, objevil ve správnou chvíli na správném místě a řadou podivných operací získal kontrolu nad zavedenou společností, která ho následně vynesla mezi nejbohatší lidi v ČR.
Minulý týden se ovšem Babiš potkal s lidmi, které čekal opačný osud. Romové, po staletí diskriminovaná menšina, s židy nejvíce postižená minorita genocidním řáděním druhé světové války, byli za socialistického režimu potlačováni, vystaveni — ve jménu modernizace — systematickému zpřetrhávání tradičních vazeb. Většině přitom bylo zajištěno místo v manuálních profesích, které byly v rámci systému socialistického státu poměrně vysoce ceněny. Po revoluci ovšem přišel další (kolikátý již) pád na dno. Právě dělnické profese se staly nejméně konkurenceschopné, nejméně schopné těžit z přechodu režimu. Ten otevíral možnosti středním a vyšším třídám, které měly konečně volný prostor budovat svoje pozice. Manuálně pracujícím byla ponechána role sluhů pracujících za nuzné peníze pro vytvářející se elity a střední vrstvy.
Takzvaný trh je zároveň všechno jiné než spravedlivý a velmi snadno inkorporuje rasistické předsudky, které následně fungují jako blokáda vstupu minorit na „trh práce“. Romy tak čekal jak propad ekonomický, tak propad sociální prestiže. Po revoluci začali fungovat jako strašák pro všechny, kteří se v novém prostředí neuchytí. Odlišnost vzhledu, dialektu a případně i kriminální aktivity některých Romů potom vedly k posilování etnické nenávisti. Ta dospěla až do bodu, kdy je sdílená nenávist k Romům jedním ze základních hodnotových pojítek naší české demokratické společnosti. Jak převládající individualistická ideologie, tak nenávist majority funkčně blokuje jakékoliv smysluplné zlepšení sociální situace Romů ze strany státu. Romy po revoluci postihl mimo jiné několikaletý diskriminační spor o občanství při dělení ČSFR, kdy ani Česká ani Slovenská republika nebyly ochotné vydat občanství tisícům čekajících Romů. Tisíce Romů tak byly po několik let odsouzeny k životu mimo jakékoliv státní zabezpečení, které patří k základům v civilizované společnosti. Další ranou je praxe českého vzdělávacího systému, který blokuje šanci na sociální vzestup romských dětí tak, že je prostě posílá do zvláštních škol. Situaci ještě prohloubily rasistické hony, každodenní diskriminace na trhu práce, bydlení, zákazy chození do restaurací. Devadesátá léta pak kulminovala několika desítkami rasistických vražd páchaných především příslušníky rasistické subkultury slušných bílých Čechů, to vše za přimhouřeného oka policie. Dnes už je evergreenem kritika českého státu za diskriminační praxi vůči romské minoritě. A je také evergreenem, že stát s tím jednak nic nedělá a že česká majorita považuje podobnou kritiku za šikanu ze strany lidsko-právních organizací, případně evropských institucí.
Andrej Babiš řekl, že nebyl každý Havel, každý neměl odvahu stavět se proti autoritářskému režimu. Na druhou stranu dnes není třeba být občansky odvážný a riskovat vězení za to, že nebudete plivat po těch, kteří jsou na dně. Jenom budete muset jít proti proudu.
Když jsme poprvé organizovali přednášku na téma romského holocaustu, bylo to proto, že ulicemi severočeských měst mašírovaly davy lidí a skandovaly: „Cikáni do plynu“, případně „Cikáni do práce“. Vypadalo to, že se možná vrací doba 90. let, kdy každodenní diskriminace kulminovala do rasistických honů, které vyústily v několik desítek rasistických vražd Romů. Naše poselství bylo jasné: za vaše posrané životy nemůžou cikáni, ti jsou oběti současného politicko-ekonomického systému stejně jako vy. Za vaše posrané životy můžou elity, které z vaší práce tvoří miliardové bohatství a nevrací ho zpět. Kapitalismus vás prostě vysaje, tak to chodí.
Odpověď o nastavení společnosti byla rychlá: Silvie Lauder, která přijela na promítání o romském holocaustu, pod vlivem tohoto téměř neznámého, nevyučovaného a zapomenutého fenoménu napsala reportáž, která z celého filmu vytáhla jeden fragment: příběh toho zlomku statečných Čechů, kteří svým osobním nasazením zachránili svoje romské sousedy před transportem do koncentračního tábora. Jakkoliv náš hluboký respekt směřuje právě těm lidem, o kterých Silvie Lauder psala, z hlediska celé společnosti mluví čísla jasně: genocidní řádění druhé světové války bylo na území Českých zemí ve vztahu k Romům téměř dokonalé. Díky české neochotě postavit se za své romské spoluobčany devadesát procent z nich válku nepřežilo. Díky aktivitě a spolehlivosti české státní správy byly prostě zabiti téměř všichni. V celoevropském srovnání tak český národ vychází jako jeden z nejpřičinlivějších v německé říši při řešení cikánské otázky. My jsme tak s velkým rozčarováním četli rozsáhlý článek o statečnosti Čechů, kteří během druhé světové války chránili Romy.
Není proto náhodou, že byla Silvie Lauder za svou reportáž o české statečnosti oceněna prestižní novinářskou cenou za článek roku. Není ani náhodou, že zatímco v Lidicích stojí masivní památník, tak v Letech prasata serou na hroby obětí českých četníků, české zbabělosti a české lhostejnosti. V Letech přitom zemřelo více lidí než v Lidicích, ale hlavní spor se vede o to, zdali je přístojné nazývat Lety koncentračním táborem, když samotná Třetí říše ho tak neoznačovala. Není proto ani náhodou, že když přijedete do Lidického památníku, tak zjistíte, že o Letech tam mají knihu, která popisuje životní peripetie letského dozorce Františka Kánského, vykresleného jako poctivého četníka, který v Letech byl vlastně omylem a nikomu ublížit nechtěl. Lidický památník mu dokonce udělal putovní výstavu. Není ani náhodou, že za to, co se dělo v Letech, nebyl nikdy nikdo potrestán. Koneckonců za podíl na romském holocaustu byl u nás potrestán jeden jediný občan české národnosti — a to Rom, který se stal vězeňským kápem.
Tenhle připosraná zbabělost postavit se čelem k národní historii už musí skončit. Nemůžeme donekonečna hrát roli těch, kteří „jenom posílali Cikány pracovat“. V Letech zemřelo přes dvě stě dětí! Co tak mohli komu udělat? Ten prasečák už musí konečně zmizet! Postavili byste prasečák v Lidicích nebo Osvětimi?
V reakci na výroky Andreje Babiše jsme se rozhodli dát k volnému stažení knihu Paula Polanskyho: Tábor smrti Lety, která detailně popisuje neochotu české společnosti k tomu, uznat svůj hanebný přístup k romské minoritě. Zbylou část nákladu posíláme mezi vybrané české politiky a rozdáme zdarma Romům.
Anotace
Kniha s téměř detektivní zápletkou odhaluje peripetie, kterými Paul Polansky procházel, když se snažil dozvědět pravdu o koncentračním táboře v Letech. Příběhy obětí a viníků z Let se v knize mísí s příběhy vysloužilých i aktivních politiků, disidentů, diplomatů i vrcholových úředníků státu, kteří se rozhodli, že budou zahlazovat stopy po dávných zločinech...
Z předmluvy Petra Pitharta: „Jestli tato kniha nevzbudí bouři otázek, pochybností, obviňování… pak jsme na tom opravdu velmi zle.“
O autorovi
Americký spisovatel, badatel a aktivista Paul Polansky znovuobjevil na počátku 90. let 20. století příběh koncentračního tábora v Letech u Písku. Z archivů vynesl nepohodlné informace dokládající, že v táboře vládly kruté podmínky, vězni byli využíváni na otrockou práci či posíláni transporty do Osvětimi a v neposlední řadě, že tábor řídili čeští četníci. Polansky tehdy vyslal do veřejného prostoru porevolučního Česka vlaštovku v naději, že se jí někdo chopí, výzkum tábora dokončí a dojde k důstojnému vyrovnání. Dosud se tak nestalo - na místě tábora stojí vepřín a příběh Let se stal v České republice nepohodlným, jako Polansky samotný.