Čtvrtek 24/7/2014

Ve vězení začneš počítat se vším

Web „Ruská planeta“ požádal Alexeje Gaskarova, obviněného v „případu Bolotného (Blatného) náměstí“, o jeho názor na opozici, vězení, volby starosty Moskvy a možnou amnestii.

Antifašista Alexej Gaskarov byl uvězněn 29. dubna 2013 v tzv. druhé vlně stíhaných v tzv. Bolotném případu; poté mu bylo sděleno obvinění za účast v „masových nepokojích“ (§ 212, odst. 2 – trest od 3 do 8 let odnětí svobody) a za útok na veřejného činitele (§ 318, odst. 1 Trestního zákoníku – trest až 5 let odnětí svobody): podle vyšetřovací verze Gaskarov v době událostí na Bolotném náměstí nejprve chytil za ruku příslušníka jednotek ministerstva vnitra a potom se pokusil odtáhnout člena zásahové jednotky od demonstranta. 3. února 2014 byla Gaskarovovi o další tři měsíce prodloužena vazba.
Pokud jde o obvinění, Alexej nepopírá, že se opravdu pokusil zabránit členovi zásahové jednotky OMON mlátit demonstranta ležícího na asfaltu. „Viděl jsem, že ten člověk byl v nebezpečí,“ řekl při soudním jednání. Gaskarov trvá na tom, že přitom žádné násilí nepoužil: „Nepřiznávám vinu a nevidím ve svém chování nic protizákonného.“

Alexej Gaskarov odpověděl na otázky „Ruské planety“ prostřednictvím dopisu z vazby, kde se zamýšlí nad politickými a sociálními problémy současného Ruska.

Amnestie: „Argumenty fugnují, pokud máme co do činění s racionálně uvažujícími lidmi“

Ve vězení začně člověk dost rychle počítat se vším, ale myslím, že šance na amnestii máme. Zaprvé, bez ohledu na snahu využít televizní propagandu se jim nepovedlo přesvědčit lidi o tom, že střety vyprovokovali demonstranti, a o tom, že zatčení představují nějaké společenské nebezpečí. Zadruhé, z právního hlediska mají natolik slabou pozici, že každý, kdo umí číst a porovnat fakta, pochopí, že k žádným masovým nepokojům v rozsahu, jaký je uveden v zákoně, tam nedošlo. A není jasné, proč by bylo třeba znovu vrhat špatné světlo na ruskou justici. Zatřetí, amnestie monžá dovolí trochu snížit napětí ve společnosti, které vzniklo v důsledku protestů. Začtvrté, je možné, že pro vládu má nějaký význam image země před olympiádou. Ale všechny tyto argumenty fungují jen v tom případě, že máme co do činění s racionálně uvažujícími lidmi. A právě to je velmi diskutabilní.

Samozřejmě stále sleduji základní proces „Bolotného případu“, ale po vynesení rozsudku nad Michailem Kosenkem [v říjnu 2013, soud ho označil za nepříčetného a odsoudil ho k ústavní psychiatrické léčbě, kterou lze prodlužovat na základě vyjádření lékařů] už tahle historka není tak zajímavá.

Vězení: „Celou noc strašně řval, jak mu docházel smysl jeho odsouzení“

Protože mám s čím srovnávat, můžu říct, že celkově se systém výkonu trestu mění k lepšímu. Začali oddělovat poprvé odsouzené a recidivisty, objevily se internetové obchody, skoro všude proběhly stavební opravy, objevila se možnost používat za peníze sprchu a dokonce tělocvičnu, dostávat e-maily. Možná je omrzelo pořád prohrávat případy u Evropského soudu pro lidská práva, a proto se rozhodli pro takové zjevné změny. Je jasné, že když se o tebe začnou zajímat v rámci vyšetřování, je možné všechno tohle hodně rychle ztratit a vrátit se do reálií devadesátých let. Ovšem já, a pokud vím ani ostatní „bolotnici“ ve vyšetřovací vazbě žadné problémy neměli.

28. července 2010 antifašisté a anarchisté uspořádali blízko sídla správy moskevské městské části Chimki akci proti kácení lesa kvůli stavbě dálnice. Alexej Gaskarov a Maxim Solopov byli obviněni z organizování této akce a strávili dva měsíce v možajské vazební věznici v Moskevské oblasti. 24. června 2011 Městský soud v Chimkách Gaskarova zprostil viny (a obvinil Solopova).

Ve věznicích sedí stejně jako dřív víc než polovina lidí za porušení zákona spojené s drogami. Tady systém vypadá hodně krutě: za činy legální v jiných zemích je v Rusku možné sedět až osm let. Jednoduchost přeběžného šetření, soudní praxe a styl práce Federální služby FSKN vedou k tomu, že jde do vězení ohromné množství studentů a mládeže, která by možná mohla dostat rozum bez toho, aby strávila tolik let života v nápravných zařízeních se zostřeným režimem.

Sedí tu samozřejmě hodně migrantů, které fakticky všechny – dokonce za lehká provinění – zavírají do vazby kvůli tomu, že nemají stálou adresu. Soudy také pracují v logice obecných nálad, a jestliže dřív za krádež v supermarketu dávali čtyři až šest měsíců, teď je to stabilně rok.

Kupodivu uprostřed ekonomických nezákonností získávají stále větší popularitu paragrafy související s úplatky a podplácením. Například velký skandál ředitele domu kultury Ilji Farbera [učitel, malíř a ředitel kulturního centra v obci Mošenka v Tverské oblasti byl odsouzen na sedm let za zneužití úřední pravomoci a přijímání úplatků]. Ale ve skutečnosti je systém teď tak uspořádaný, že pokud jsou jakákoli malá podezření, dostane člověk minimálně sedm let. Dokonce za řadu násilných paragrafů se dávají nižší tresty, ale za korupci a drogy zůstaly stejné.

Sedím teď v cele určené pro deset lidí. Za toho půl roku se už všichni mí spoluvězni několikrát vystřídali. Hodně jich soudí podle zjednodušené procedury (kdy obviněný netrvá na soudním zkoumání důkazů poskytnutých vyšetřovateli), takže nestráví ve vazbě víc než tři čtyři měsíce.
Seděl jsem s nejrůznějšími lidmi: od výtržníků-alkoholiků, kteří si shánějí vodku se sekerou v ruce, až po doktory věd. Pořád se setkávám s aktéry mnoha známých případů. Například tu sedí gang senzibilů, což je už samo o sobě směšné. Kauza Oboronservisu [firmy vyšetřované kvůli tunelování prostředků ministerstva obrany], summit Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří APEC [znejistěný Putinovým vyšetřováním ruského plynárenského monopolu Gazprom], Kirovský lihovar [kauza s vysoce postavenými aktéry spekulativního prodeje lihovaru], který svého času spojovali s politickým aktivistou Navalným [opozičním kandidátem na starostu Moskvy].

Nedávno jsem náhodou narazil na ruském televizním kanálu NTV na nějaký šílený program pro rodiče uvězněných s příznačným žlutě vyvedeným [tj. rasistickým] názvem „Rodiče nestvůr“. Ukazovali tam toho známého ruského kuchaře a restauratéra Kabanova, který zabil a rozčtvrtil svoji ženu, a snažili se z něj udělat typického bílostužkáče [bílé stužky se v Rusku nosívají jako symbol nesouhlasu s oficiální politikou]. Druhý den jsem ho tu náhodou potkal.
Do jisté míry je určitě pro „bolotniky“ jednodušší sedět: máme podporu, určitou odezvu, hodně lidí nám píše dopisy atd. Protože i já jsem osobně zažil v cele situaci, kdy jel člověk na soud, a když se vrátil, celou noc strašně řval, jak mu docházel smysl jeho odsouzení. Na pozadí tohohle se moje problémy nezdají tak vážné.

Systém Ruské vězeňské správy: „Stát se prostě mstí jménem svých občanů“

Nemyslím, že jsem kompetentní, pokud jde o téma obecných principů fungování penitenciárního systému a toho, jak je možné napravovat deviantní chování, ale můžu se jen podělit o některá svá pozorování. Zaprvé je třeba chápat, že vazební věznice není tím místem, kde člověka „trestají-napravují“. Tady je člověk ještě jakoby nevinný a je jen izolován od společnosti. Takže ve věznicích (kterých je v Rusku ve skutečnosti dohromady osm) je všechno úplně jinak. Nebyl jsem tam a myslím, že přece jen nikdy nebudu.

A zadruhé, všechno vzbuzuje intenzivní dojem, že tu nikdo nemá žádné cíle nápravy. Projevuje se to v jistých hodně mizerný věcech typu mnohem větší dostupnosti drog ve vězení než na svobodě. A takové maličkosti platí dokonce i ve vazebních věznicích.

Například historka s knihami. Zvenku se sem posílat nesmějí, ale z knihovny člověku přinesou jakýkoli škvár, jako Válku pohlaví. Říkáš, chlapi, chci se napravit, proč se pořád držíte tohohle?

Moskveská vazební věznice č. 5 „Vodnik“, ve které je držen Gaskarov, nemá povoleny knihy v balíčcích pro své vězně. Od léta 2013 se moskevské knihkupectví Falanstěr a kolektiv webu Gaskarov.Info snaží předat knihy pro knihovnu vazební věznice, které by mohli objednávat všichni vězni. Vedení věznice to přímo neodmítlo, ale stále požaduje nové a nové doklady, takže byrokratické průtahy nikdy neskončí.

Sedím v takzvaném zvláštním bloku, kde vězeňský život jako takový není. Ale občas k nám dají tzv. profesionální zločince, kteří nikdy nepracovali, a pro ně je celý tenhle kriminální svět jako svérázná subkultura. A tak když se takový borec dostane do prostředí, na které není zvyklý, kde lidé čtou knihy, v televizi se dívají jen na zprávy a vzdělávací pořady, mluví o politice apod., postupně se začíná měnit a možná se dá dokonce říct, že se napravuje. Jen není moc správné, že náprava jedněch vězňů se děje na účet jiných.

Jinou nápadnou věcí jsou sociální kořeny mnoha překročení zákona. Tádžikové, kteří kradou v obchodech poté, co jim na stavbě nedali výplatu. Alkoholici, kteří bijou své ženy. Za dobu, co jsem ve vazbě, jsem nepotkal ani jednoho člověka s vyšším vzděláním, který by seděl za loupež nebo krádež.

Neúspěch je ještě taky v množství omezení typu zákazu používat počítač nebo v primitivní, otupující práci ve věznicích. V podmínkách zvyšující se rychlosti změn ve společnosti to zesiluje dezintegraci vězněných a nedovoluje jim dostatečně rychle se vrátit do normálního života.

Myslím, že logika reforem nápravného systému musí být založena na myšlence rozdělení odpovědnosti za kriminalitu mezi konkrétní jednotlivce, kteří páchají delikty, a celou společnost se všemi jejími sociálními a státními institucemi. Z toho plyne bezpodmínečné uznání lidských práv vězňů: samo o sobě se nemusí odnětí svobody zatěžovat fyzickým a psychologickým násilím na osobnosti.

V současnosti je nápravně východná funkce věznic a pracovních táborů minimální: stát se prostě mstí jménem svých občanů za nezákonnost. Hlavní, ve společnosti rozšířené hledisko je, že ve věznicích se lidé musí mít špatně. Zhodnotit, co to znamená odnětí svobody, když tu nejste, není možné.

Volby starosty: „Události z Birjulova se daly předvídat“

Výsledky moskevských voleb beru jako velký úspěch [opoziční bloger a lídr protirežimních protestů Alexej Navalnyj získal při volbách starosty Moskvy 2013 skoro 30 % hlasů, takže nevyhrál, ale vysokým počtem hlasů dost vyděsil vládnoucí putinovskou kliku]. Bylo důležité ukázat, že Bolotné náměstí nepředstavuje jedno procento obyvatelstva, jak se někomu zdálo. Nicméně není moc dobré, že opozice tolik závisí na jediné osobě. Ale to není problém Alexeje Navalného, že máme tak málo lidí schopných brát na sebe určitá rizika a závazky a dovádět věci do konce. To znamená, že jeho vedoucí postavení je objektivní a založené na práci, ne na kdovíčem.

Nevím, jestli bylo možné dosáhnout takového výsledku bez přitakání migrantofobii a otevřenému populismu. Ale byla to hra podle cizích pravidel a v omezeném čase. Přitom se Navalného vztah k migrantům nikdy nezměnil, takže není moc jasné, proč se pro mnohé stal tenhle fakt nějakým objevem.

Pro mě je zjevné, že Birjulovo [v této moskevské čtvrti byl na podzim 2013 zabit místní obyvatel migrantem, což vyvolalo obrovské xenofobně naladěné nepokoje] není s Navalným nijak spojeno. Bohužel se tu musím dost dívat na televizi a za dobu volební kampaně tam kandidát, jako je Alexej Navalnyj, z principu neexistoval. Zato vláda se aktivně pokoušela mobilizovat své voličstvo právě tématem migrantů.

Je to klasické schéma odvrácení pozornosti od reálných problémů k jakémusi strachu obyvatelstva, který je navíc aktivně podporován za pomoci kontrolovaných masmédií. Došlo to tak daleko, že tam začali ospravedlňovat divoké lynče domnělých obchodníků s legálními syntetickými drogami a po pogromu v Birjulovu fakticky všechny takové reportáže tohle jednání omlouvaly. „No ano, děcka to pořádně přehnala, ale šla proti nelegálním dealerům,“ říkali nám v televizi „Rusko“.

Proto se události z Birjulova daly předvídat. Jsem si jistý, že víc než polovina obyvatelstva přesně nechápe, co je špatně. A myslím, že je jen otázka času, kdy místo nelegálů zaujmou opozičníci.

Opozice: „Z nějakého důvodu začali šířit názor, že je to opoziční parlament“

Koordinační rada byla původně zamýšlena jako platforma, kde by mohly různé politické síly koordinovat svoje snahy v boji za spravedlivé volby a demokracii. Jenže potom z nějakého důvodu většina začala šířit názor, že je to nějaký opoziční parlament, což by znamenalo, že to není koordinační, ale výkonný orgán. Přitom nikdo neměl žádné zdroje a odpovídající závazky.

Kdyby to bylo takhle nastavené na začátku, vůbec bych se do voleb nezapojil.
Další problém spočíval v tom, že se Koordinační rada nezbavila nedostatků podobných opozičních sdružení, kdy na společné schůzky přicházejí lidé, kteří hodně mluví, ale nikoho nezastupují. Okamžitě jsem navrhl odfiltrovat všechny hlasy zastánců MMM [společnost založená Sergejem Mavrodim na pyramidovém schématu], ale většina rozhodla, že takové technologie jsou normální. Ve výsledku se problémy, které bylo možné vyřešit za dvě hodiny, řešily šest hodin.

Ale pokud bychom měli posuzovat právě koordinační funkci, pak bylo všechno víceméně v pořádku. Velké akce probíhaly, peníze pro politické vězně se sbíraly. Myslím, že teď se zase všechno vrátí k uzavřeným organizačním výborům a konsolidace a počet akcí se sníží. Společná koordinační platforma je totiž stále potřebná.

Ekonomika: „Zase se objevuje historická šance něco změnit“

Myslím, že zánik neoliberálního ekonomického modelu je zjevný. Nová politika už nemůže být orientovaná na růst za každou cenu. Mám na mysli vystřídání priorit a kritérií hodnocení efektivnosti hospodářského systému. Musíme se zamyslet nad tím, jak přijímaná ekonomická řešení ovlivňují blahobyt společnosti, úroveň demokratických svobod, kvalitu života, nakolik ekonomická politika odpovídá zájmům většiny.

Je snadné postřehnout, že deregulace trhu, zničení tržních bariér a hypertrofovaný růst finančního sektoru vedly ke snížení konkurence, formování kapitalismu oligopolního typu, zvýšení nerovnosti a nárůstu rizik v ekonomice. Po ztroskotání Sovětského svazu jako by se v ekonomickém prostředí zastavila diskuse o možných modelech hospodářského uspořádání: bez ohledu na to, že mnohé ekonomické směry měly i svou pozitivní historickou zkušenost (totéž jako keynesiánství po válce), jejich úspěchy byly zapomenuty a zavrženy a všude vládla mainstreamová ekonomika.

Teď je tu znovu historická šance něco změnit. Zdá se mi, že nová doktrína musí být orientována na uchování ekonomických svobod s prioritou veřejných zájmů nad soukromými, tedy trh musí fungovat pod demoktratickou kontrolou a regulací ze strany veřejných institucí, a to ne nutně státních.

Instituce v soukromém vlastnictví musí být rozšířeny o maximální množství lidí kvůli překonání čistě námezdní práce. Pracující se musí zapojit do vedení podniků a podílet se na zisku. Je důležité odmítnout politiku laciné práce a omezování sociálních jistot kvůli zajištění konkurenceschopnosti na světovém trhu. Patřičně rozvinuté země nešly touto cestou, ale ty, které je teď možné označit jako úspěšné, jako např. Čína, mají jedny z nejhorších životních podmínek.

Realizovat ekonomický, sociální a politický směr v zájmu většiny v zemi, zaujímající jedno z prvních míst v míře nerovnosti, je jen těžko možné označit za levicovou politiku.

Ale v podmínkách uzurpování moci je přece stále v popředí demokratická agenda, ne sociální. Spolu s tím by bylo správné soustředit úsilí na zapojení do existujících protestů těch, kteří objektivně víc trpí politikou praktikovanou v Rusku, ale momentálně jsou uměle postaveni proti „tvůrčí třídě“. Nejzřejmější potenciální partner pro spolupráci jsou odbory. Vždyť i liberální a neliberální část elity už říká, že jednu z překážek růstu vidí ve „vysokých“ platech obyvatel.

Žukovskij: „Město se postupně mění v noclehárnu Moskvy“

Sleduju zprávy z města a s občanskou společností u nás v Žukovském [stotisícové město v Moskevské oblasti] to pořád vypadá obstojně. V nedávných volbách gubernátora tam byla nejnižší účast voličů v oblasti, což určitě nejlépe ze všeho vyjadřuje vztah lidí k tomuto podniku.

Myslím, že v následujících volbách poslanců městské rady se nám podaří mít 25 kandidátů, tedy přesně tolik, kolik je tam míst. Sám bych se jich zřejmě účastnil, kdybych nebyl ve vězení.

Základní problém agendy v takovém městě, jako je to naše, spočívá v tom, že město se postupně mění v noclehárnu Moskvy. A podstatná část obyvatel sama sebe nijak nespojuje s místním prostředím a jeho problémy. Jako v Chimkách: když tam byly volby starosty, dělalo to dojem, že nové obvody jsou jakýmsi jiným městem. Měli tam opačný názor na kácení Chimského lesa kvůli dálnici. Potřebovali prostě rychlejší dopravu do Moskvy a do práce.

Žel nemůžu plnou měrou posoudit životaschopnost takových struktur, jako je Žukovská lidová rada, protože jsem se stihl účastnit téhle aktivity jen dva měsíce. Ale podle zpráv je tam všechno v pořádku. Celkově je založení takové struktury důsledkem uzavřenosti městské správy a absence zpětné vazby s obyvateli. Je třeba vědět, že na úrovni místní samosprávy je demokracie ještě menší než na úrovni federální. Konkrétně proto vznikají instituce, které můžou formovat alternativní program a prosazovat ho jak cestou dialogu, tak cestou protestních aktivit, když dialog není možný.

Důležité je i to, že tahle pravidelná práce umožňuje připravit lidi na účast v reálném volebním procesu. Momentálně se činnost rady soustředí na témata další zástavby, záchrany zelených zón, opravy a stavby silnic. Nejprve se analyzují různá řešení městské administrativy, zpracovává se stanovisko, šíří se informace mezi obyvateli, připravují se veřejná slyšení. Paralelně probíhá dialog se správními institucemi o těch nejvyhrocenějších otázkách. Pokud nedojde k domluvě, začínají protestní kampaně.

Mě samotného zajímají víc protesty spojené se zapojením obyvatel do jednání o problémech města a utváření nějakého veřejného chápání rozvoje města, které zjevně chybí místní moci. V květnu jsme měli v plánu uspořádat městské fórum, ale Centrum E [pro boj s extremismem] mělo jiné plány, takže se nějaká taková akce uskutečnila až v říjnu – a už beze mě.

Ty pozitivní změny městského prostředí, které vidíme v Moskvě, byly jistě v mnohém odpovědí na protestní aktivitu „tvůrčí třídy“. V regionech zůstává jako dřív převaha „tvrdých šéfů“, kteří dělají z měst místa nevhodná k životu. My bychom chtěli tuhle situaci změnit.

Aktivismus: „Když jsem viděl počet policajtů na metr čtvereční, bylo mi všechno jasné“

Základní role antifašistického hnutí spočívá v tom, že se naučilo mluvit s mocí a oponenty jim srozumitelným jazykem. Díky tomu se podařilo změnit situaci masového násilí na nacionalistickém základě – dokonce bez ohledu na Birjulevo zabíjejí mnohem míň. Ale to hlavní je, že je pro obyčejné obyvatele-neaktivisty méně nebezpečné účastnit se politických akcí na pozadí rizika, které na sebe berou – například ti, kdo byli v Chimkách v červenci 2010. Teď je to všechno míň aktuální, protože základní úkoly, typické pro tuto dobu, jsou splněny a jsou tu dávno jiné formy politické participace.

Pro Centrum E, vládu a dokonce opozici by bylo příjemné, aby existovala skupina radikálů, na které by v případě nutnosti bylo možné svést některé neúspěchy. Jako například po 6. květnu.

Když se zároveň podíváme na odborné posudky o zraněních příslušníků zásahových policejních jednotek, pak je vidět, že ze všech poškozených si víc než polovina vymyslela nějaké bolístky na naléhání Vyšetřovacího výboru. Pokud jde o ty, kteří měli reálně nějaká zranění, víc než polovinu jich měl zranit jediný člověk. Z toho je vidět, že tyhle historky o „provokatérech“ jsou naprostá blbost.

Policie, Centrum E a nějací intrikáni by nás všechny chtěli zavřít, přišít nám paragraf 282 (extremismus) a zopakovat celou tu historii s NBP [momentálně zakázaná Nacionálně-bolševická strana]. V materiálech mého případu je věta o „destabilizaci sociálních podmínek v Ruské federaci“, neustále mi dávají nějaké otázky o financování atd.

Ale právě proto má smysl vést s nimi diskutovat. Protože nemám co skrývat a jsem připraven odpovídat za své skutky. Pro nás je hodně důležité, aby vláda rozuměla logice událostí. Například v Chimkách zabíjejí novináře a napadají ekologický tábor – jako odpověď jsou jim ve správních budovách rozbita okna. V Moskvě si obchodníci najímají ČOP [soukromou ochranku] a vyhazují z domů na ulici rodiny s dětmi – jako odpověď jsou vyhozeni ochrankáři. Někde za jednu noc můžou vykácet 13 hektarů lesa a oplotit veřejně přístupné prostranství – jako odpověď je plot druhý den zničen…

Ve všech těchhle známých případech se lidé vždy snažili řešit problémy zákonným způsobem – a vždycky jsme to nebyli my, kdo na tenhle způsob jako první rezignoval. Cílem všech podobných akcí je vzbudit zájem společnosti a vlády o daný problém. A není naše vina, že jinak se to v Rusku udělat nedá.

My jsme přitom nikdy nezahájili otevřený násilný konflikt s mocí. Lépe než kdokoli jiný chápeme neperspektivnost takové cesty v Rusku. Všechny naše akce měly symbolický charakter a už vůbec neměly nic společného s extremismem.

Skutečnost je ale taková, že na to všichni kašlou. Zdá se, že nejde o represe, ale o potřebu ukázat výsledek, napsat zprávu, ospravedlnit svůj plat, dostat nový titul. Budou sedět a přikyvovat, mluvit, jako by všemu rozuměli, ale pak u soudu člověk pozná, že je prý třeba držet ho ve vazbě, protože by mohl začít zabíjet svědky!

Na druhou stranu všechny tyhle nesmysly nepřipouštějí pochybnost o tom, jestli jsou v Rusku političtí vězni. Elementrání závěr z toho všeho zní, že v Rusku při každé vhodné příležitosti vždycky budou zavírat politické oponenty, a proto je lepší se takovým situacím vyhýbat.

Já jsem si to myslel dlouho před 6. květnem, a tam – když jsem viděl počet policajtů na metr čtvereční náměstí – mi bylo všechno jasné. Ale ne vždycky je možné zůstat stranou, i když chápete, jak to pro vás může skončit. Ovšem já jsem si tehdy nemyslel, že za odtáhnutí policajta, když mlátí jednoho z demonstrantů, mi můžou dát najednou dva paragrafy. Ale ani tenkrát a dokonce ani teď jsem nemyslel na to, že radši někam odjedu.

Zdroj: В тюрьме быстро привыкаешь ни на что не надеяться

Další Informace