.
Film Antifašistické akce 161>88 měl premiéru před rokem a nyní vychází na DVD. Protože jde v rámci českého a možná i evropského prostředí rozsahem i obsahem o ojedinělý projekt, bylo více než jasné, že budeme chtít za redakci časopisu Akce! udělat s autory a autorkami rozhovor. Bylo by ale trochu zvláštní, kdyby se členové AFA ptali a další členové AFA odpovídali, takže jsme uvítali nabídku rozhovoru od Jana Hanuše, který se k filmu kriticky vyjádřil už v recenzi na svém blogu. Zároveň letos dokončil svůj třetí aktivistický dokument, a tak má podle nás ty nejlepší předpoklady, aby se autorů filmu ptal..
Na filmu jste pracovali poměrně dlouho. Jaké byly v procesu největší problémy?
Největší problém, který před námi stál hned na začátku, byl sběr materiálu. Bylo jasné, že film musíme poskládat z archivů. Na mnoha akcích nikdo kameru neměl, nebo pokud tam nějaká byla, je ve většině případů nemožné se k záznamu dostat. Na české antifašistické a anarchistické scéně neexistuje nějaký ucelený tematický videoarchiv, ze kterého by se dalo čerpat. Nikdo se tomu systematicky nevěnuje a i z bezpečnostních důvodů si nikdo nedovolí mít takové materiály doma. Zjišťovali jsme, jak složité je dostat video z archivu televizí, ale ty chtějí za svoje materiály nehorázné částky. Mimochodem, bylo by zajímavé vidět, jaký archiv má o nás policie. Každopádně jsme přístup do žádných archivů neměli, takže jsme strávili hodně času hledáním na internetu. Rukama nám prošly také desítky videokazet, na které si spousta lidí dřív nahrávala televizní pořady a zpravodajství, které nějak souviseli s tím, co sami dělali. No a právě dostupný materiál ovlivňuje výrazně to, jak film zpracuješ.
Druhým problémem je samotný koncept. Filmy většinou nevznikají tak, že se člověk rozhodne točit materiál o svých aktivitách. Většinou odněkud přijdou filmaři s tím, že je nějaké téma zajímá. A protože u nás došlo netradičně k tomu prvnímu případu, museli jsme se zamýšlet nad tím, co chceme komu filmem sdělovat a jaké pro to použijeme prostředky. Celé se to v průběhu práce vyvíjelo a ten výsledek se hodně liší od původní představy, se kterou jsme do toho šli. Hrozilo, že natočíme půlhodinové propagační video AFA, nad kterým budeme slastí učůrávat my a pár lidí, kterým přijde cool mlácení nácků. Překonat tenhle vnitřní rozpor a podívat se na sebe sama z nadhledu byl pro nás problém po celou dobu a částečně je vlastně doteď. Mezi lidmi, kteří na filmu pracovali, došlo nakonec ke konsensu, že na příběhu historie anarchistického a antifašistického hnutí budeme ukazovat pro nás důležitá témata a vývoj ve společnosti za posledních dvacet let tak, abychom se dostali do otevřeného konce „co bude dál?“
Pro jaké publikum je podle vás film určen?
Určitě není pro členy AFA nebo ty, kteří jsou dlouho aktivní uvnitř anarchistického hnutí. Je určen právě těm, kteří neznají historii posledních zhruba dvaceti let, ale hlavně je pro ty, kterým může pomoci uvědomit si, v jaké jsme situaci dnes. Každý z nás začal nějakou politickou a sociální situaci vnímat v jiném období a od té doby si ty události porovnává. Nedávno jsme třeba mluvili s mladými aktivisty ze západních Čech. Samozřejmě chápali potřebu osobní angažovanosti a snaží se nějak ovlivnit dění kolem sebe, ale padlo tam třeba, že se situace podle nich za poslední dobu nijak zásadně nezhoršuje.
My jsme si třeba před deseti lety nedokázali vůbec představit, že může někdy proběhnout něco jako demonstrace v severočeském Janově, kdy budou místní otevřeně podporovat nácky, kteří se pokusí o pogrom na romskou menšinu. Potřebujete znát předchozí vývoj, abyste si byli schopní uvědomit, odkud a kam to směřuje. Ten, kdo začne vnímat tyhle věci o něco později, bude špatnou situaci brát jako samozřejmost. Právě ucelený pohled na minulost a vývoj pomůže člověku uvědomit si průser, ve kterém dneska jsme.
Trailer k DVD
Není právě zvykem, aby pod filmem byla podepsána organizace jako celek. Proč jste se k tomu rozhodli?
Pravdou je, že členové Antifašistická akce se na filmu nemalým dílem podíleli zejména při dodávání materiálu a faktických informací. Na druhou stranu se ale tým lidí kolem filmu skládal i z mnoha „externistů“, kteří se za členy AFA nepovažují. Samozřejmě je potřeba se pod takovým filmem nějak podepsat, a dohodli jsme se na tomhle řešení. Nemělo pro nás smysl vytvářet nějakou jinou hlavičku jen pro tenhle případ, protože by stejně pak každý říkal, že je to film, který udělala AFA. A myslíme si, že je dobře, když je od začátku jasné, z jakých pozic jsme do toho šli.
Iluzi objektivity jsme se pokusili nahradit upřímností. Na druhou stranu ale je potřeba říct, že to není výsledek kolektivní práce celé organizace, který by mohl procházet konsensuálním schvalováním. Něco takového u filmu podle nás nejde, a pokud by to někdo zkoušel, výsledek by asi nedopadl dobře.
Pro film jste zvolili poměrně nezvyklý formát – historii antifašistického hnutí představujete zejména pomocí televizních zpráv. Co vás k tomu vedlo?
Na začátku tě musím trošku poopravit, historie antifašistického hnutí je sice ve filmu základní dějovou linkou, ale rozhodně ne hlavním tématem. A teď k těm zprávám. Použití televizních zpráv na mnoha místech filmu mělo na začátku ryze praktický důvod – jak už jsme řekli, vlastní materiály často prostě neexistují. Pro nás to ale byla výzva, snažit se sdělit skrze zjednodušené nebo nepravdivé televizní zprávy, kterým sami nevěříme, něco úplně jiného. Třeba právě to, že nemáš nekriticky přijímat, co vidíš v televizi. Divák nemůže po filmu říct, že v televizi říkají něco jiného, a vybírat si, jestli je pravda ve filmu nebo ve zprávách. Ty zprávy tam vidí poskládané tak, aby po celou dobu musel přemýšlet, kde je pravda.
Podle reakcí diváků, kteří se antifašismem nezabývají a mají informace často právě z televize, se nám právě tohle povedlo. Samozřejmě se to ale těžko hodnotí z pozice člověka, který „v tom už nějaký čas jede“. Zevnitř hnutí zazněla obava, jestli to ten efekt mít bude, protože lidi prostě věří tomu, co vidí v televizi. Jenže tohle podle nás není pravda. Deset z deseti lidí, které náhodně oslovíte na ulici, vám – ať už mají jakékoli názory – řekne, že nevěří všemu, co vidí v televizi. Samotné materiály televizních zpráv začínají dominovat až ke konci filmu, tedy v posledních pár letech, kdy právě ukazují na to, co dnes tvoří veřejné mínění.
Film je vlastně historií militantního antifašismu, potažmo střetů s neonacisty. Proč se nevěnuje i dalším aspektům antifašistické práce?
Myslíme si, že film mnoho aspektů antifašistické práce minimálně naznačuje a dotýká se dalších souvisejících témat. Rozhodně není jen o militantním antifašismu a střetech s neonacisty. Pokusili jsme se ukázat další cesty, a nabídli tak divákovi srovnání různých přístupů – ať už jde o aktivity Jakuba Poláka kolem rasistických vražd nebo o to, jak se k problému staví stát, nevládní organizace a česká veřejnost. Pro mnoho lidí z hnutí, kteří by možná chtěli vidět právě historii militantního antifašismu, je to v tomto směru spíš nenaplněné očekávání.
Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, nakolik už je tohle samotné téma široké a co všechno se na nějakých 22 let historie nejen militantního antifašismu u nás dá naroubovat. Pokud si představíš film jako strom, ze kterého chceš mít ovoce, je potřeba větve občas prořezat, aby si vzájemně nepřekážely. To nejlepší ovoce pak roste až na vrcholu, kam ale potřebuješ dosáhnout, abys ho utrhl. Když se vrátíme zpátky k našemu filmu, jen těžko můžeš reflektovat všechny aspekty svojí práce, aby byl film zároveň pro diváka stravitelný. Těžko utrhneš ty nejlepší plody, když na konec stromu ani nedohlédneš. Film prostě nemůže být tak dlouhý a „košatý“, aby se tam vešlo všechno. Až budeme mít příště potřebu tyhle věci nějak dál rozvádět v ucelené formě, vybereme si spíš typ sdělení, které je pro to lépe uzpůsobeno. Nejspíš to bude kniha.
Trailer k filmu
Starší historií provádí Jakub Polák, novější Ondřej Slačálek.. Proč zrovna tihle dva?
Není to úplně pravda, protože třeba úvodní slovo začíná právě Ondřej Slačálek, celkově to tak ale jistě působí. Důvod, proč právě tihle dva, je, že oba hráli podobnou roli v různých obdobích. Jsou veřejnými tvářemi antifašistického a anarchistického hnutí. Ani jeden přitom nebyl nikdy členem AFA. Oba se dokážou podívat na problém ze zajímavých úhlů a podle nás umí dobře pojmenovat problémy z nám blízkých pozic. Tohle byly naše pohnutky, když jsme vybírali, koho požádat o rozhovor. Bylo pak velice zajímavé sledovat, jak se v určitém období plynule a pro film přirozeně prostřídali.
A proč soudní znalec Mazel?
Michal Mazel není jenom soudní znalec. Když koukneme na jeho profesní životopis, tak před tím, než začal dělat soudního znalce, byl mimo jiné asi osm let ředitelem odboru bezpečnostní politiky ministerstva vnitra. Pod jeho vedením vznikaly zprávy o extremismu, čímž v tomto směru ovlivňoval státní politiku. Jak ve filmu zaznělo, při natáčení netušil, že poskytuje rozhovor AFA. Dozvěděl se to vlastně až asi po dvou letech, těsně před premiérou.
Při natáčení s ním pro nás bylo hodně pozitivní, že v té době už nebyl státním zaměstnancem, a bylo pro nás překvapením, že se o mnoha věcech vyjadřoval hodně otevřeně a kriticky proti státní politice. Pokud tedy měl někdo mluvit o tom, jakou roli tady hraje státní aparát, byla to ta nejlepší volba. Pokud bychom to takhle ale od začátku plánovali, pravděpodobně by nám to nevyšlo.
Druhá polovina filmu se zvrhává až v jakýsi klipový, nekomentovaný sestřih. Na záběry z Janova navazuje střih na děti na MayDay, pak zase jinam… Jaké je poselství druhé části filmu?
Místo z MayDay ti uvízlo v hlavě, protože nefungovalo. Byla to právě chyba při prořezávání stromu, kde špatnou větví bylo chtít ukázat víc aktivit AFA. Vystřihli jsme tyto záběry pryč. Ale přeci tam MayDay zůstal v podobě promluvy Johna Hollowaye, hosta minulého MayDay, o dopadech současné krize, naštvání, které se musí obracet na správné cíle. Když se to neudělá, končí to špatně, a to je právě ta souvislost s Janovem. Frustrovaní lidé otáčející svůj vztek na ty nejslabší. Právě tam byl zlom v naší současné historii, a je tam tedy i zlom filmu.
Při sledování filmu se také nabízí otázka: Kde jsou holky? Ve filmu mluví jenom muži...
Částečně je to dílem toho, že aktivních žen je v anarchistickém a antifašistickém hnutí stále méně než mužů, ať už se tváříme sebevíc emancipovaně. Původ toho problému je zakořeněný ve společnosti, kde pořád převládají názory ve stylu „ženská patří do kuchyně“. V takové situaci se pořád ještě těžko hledají holky, které mají co říct a nebojí se mluvit. Mezi původními sedmi nebo osmi lidmi, které jsme oslovili kvůli rozhovoru do filmu, byly dvě ženy. Jedna odmítla ve filmu vystoupit z bezpečnostních důvodů, druhá z ideových. Takže jde vlastně spíš o shodu náhod. Přesto je tu ale stále prostor bavit o tom, co dál můžeme dělat, aby to třeba příště mohlo být jiné a aby si muži nemysleli, že ženy patří k plotně, a ženy, že nedokážou to, co muži.
Jaké máte s filmem plány? Jak se bude distribuovat, kde bude k vidění…?
Od premiéry se nám množí nabídky na menší samostatná promítání v různých městech nebo také v rámci spřízněných akcí, hudebních festivalů, a dokonce i filmových festivalů. Je o něj zájem i u zahraničních antifašistů, a to přesto, že jsme vlastně zatím nerozjeli žádnou cizojazyčnou propagaci. Uvidíme, kam dál se nám film podaří dostat. Chceme ho také umístit volně ke stažení na internet, protože nám jde hlavně o to, aby ho vidělo co nejvíc lidí.
Je to ojedinělý projekt, nebo chystáte i další filmové/video aktivity?
Už jsme začali intenzivně připravovat druhý díl, který by měl mít premiéru přibližně na jaře 2032 (smích).
Článek vyšel v časopisu Akce! číslo 17.