Tato krátká glosa nám přišla e-mailem
Jarek Nohavica sice dovede potěšit pěknou písničkou, ale také pořádně naštvat rozhovorem. Rozhovor pro idnes.cz s výmluvným názvem „Landu nehodnotím, nejsem kádrovák“ potvrzuje pravidlo, že „pěkné písničky nestačí“.
Asi by se folkovému miláčkovi národa dala odpustit sebestylizace mudrce nad věcí, jehož úvahy jsou stejně nicneříkající, jako některé jeho texty. A asi by nejeden příznivce temných a depresivních songů ostravského barda dokázal přehlédnout roztomilé metafory o baťůžcích plných písniček. Ale když začne mluvit o mediální smršti vůči jeho osobě a pomrkává po svém posledním hrdinném nekorektním hitu „Proč jsem se nenarodil radši černý“ tak začnete litovat, že jste koupili rodičům lístky na jeho show ve vašem městě.
Písnička, která zaručeně rozhýbe každého, kdo ví „jak to s těma cikánama je“ by se sice spíše hodila do repertoáru podprůměrného Vandasova trubadůra Loba, ale hlavní je že Nohavica říká tu „protestsongovou pravdu“, o které se nesmí mluvit. Kaňkou na ní je jen to, že jí sdílí 90% lidí, mluví se o ní vždy a všude a chytají se jí politici na různých úrovních. Na konci zmíněného rozhovoru nás nenechá Nohavica na pochybách, jak to s jeho vkusem a politikou je. Chválí si ikonu rasistických skinheads z 90. let Daniela Landu jako „pracovitého a poctivého chlapa“ a když se Nohavici redaktor zeptá na jeho názor na nedávné nenápadné Landovi návraty do dob Bílých jezdců, tak využívá svého mistrovského umu mluvit a neříct nic. Asi je na čase oplakat češtinu a oprášit Joe Hilla, Woody Guthreiho a Johnyho Cashe.
