V nejnovějším čísle časopisu Existence 1/2012 vyšel rozhovor se členy AFA a iniciativy Ne Rasismu! reagující na rasistické demonstrace na Šluknovsku.
Reakce na rasistické demonstrace na Šluknovsku
Rasistické demonstrace a pochody na Šluknovsku z konce léta a začátku podzimu 2011 nejednou přerostly za asistence aktivních neonacistů v cosi, co se dá bez nadsázky označit za nedokonaný pokus o pogrom vůči místní romské minoritě. Zajímali jsme se, jak na tuto situaci reagovaly organizace zaměřené na otázku boje s rasismem a fašismem, které fungují v rámci širšího antiautoritářského hnutí. Zeptali jsme se proto dvou aktivistů, člena Antifašistické akce (AFA) a Michala Pokorného z Iniciativy Ne Rasismu! (INR)
Antifašistická akce (AFA)
1) Agenda AFA se na první pohled jeví jako především „proti-neonacistická“. Do jaké míry je vzhledem k této agendě schopná nebo ochotná reagovat na události, jakými byly právě rasistické demonstrace ve Šluknovském výběžku?
AFA se snaží dlouhodobě vrátit antiautoritářskou politiku zpět na zem a neplavat ve vzdušných zámcích neuskutečnitelných cílů a utopií. Neznamená to přijímat nějaké kompromisy či se nechat vtáhnout do hry oficiální politiky nebo tlaků zvnějšku. Zůstáváme autonomní v tom, jakou politiku děláme a čeho chceme dosáhnout. Co je ovšem pro nás klíčové, je praktický přesah naší práce a vidina konkrétních výsledků – ať už z dlouhodobého či krátkodobého hlediska. Snažíme se dělat nejlépe to, na co máme. Logicky se proto systematicky a nejdůkladněji zaměřujeme na boj proti neonacismu, protože víme, že je v našich silách být v něm úspěšní.
Musím ale přiznat, že situace na Šluknovsku znovu v našich řadách otevřela debatu o tom, jak efektivní je věnovat se neonacismu, když nám hnědne střední proud. Tvrdě jsme dopadli na hubu se zjištěním, že na Šluknovsku toho moc nezmůžeme, protože se anticiganismu jednoduše nevěnujeme stejně systematicky jako neonacismu. I kdybychom se mu ale věnovali, stejně je to na nás velký oříšek či přímo ořech, který nedokážeme rozlousknout. Vem si, že anticiganismus je velkým problémem jak v zemích bývalého východního bloku, jako jsou Maďarsko či Bulharsko, tak i v západní Evropě (viz Francii). Nikde se nepodařilo přijít s receptem, jak proti němu efektivně bojovat či mu dokonce předcházet – ať už na úrovni vládních politik a států, kteří si na psaní takových receptů platí experty na danou otázku, či na úrovni nevládního sektoru a občanské společnosti a v neposlední řadě i mezi autonomními a antiautoritářskými hnutími. Prostě je to problém, který je těžko řešitelný, a bylo by naivní se domnívat, že my ho dokážeme vyřešit. Skeptici či spíše realisti by dokonce řekli, že anticiganismus - stejně jako rasismus obecně - je věčný problém, který vyřešit jednoduše nelze.
A tak nám nezbylo nic jiného než na problém na Šluknovsku jen reagovat. Pokud se snažíš problém řešit, až když vybublá napovrch, je to pozdě a už toho moc nezmůžeš. Jediné, co můžeš dělat, je snažit se mírnit následky a bojovat proti akutním hrozbám lynčů či pogromů a využívat při tom jak poznatky, které máš z boje proti neonacismu, tak zkušenosti z praktické politiky v ulicích. Abych odpověděl slovy tvé otázky: ochotu reagovat máme velkou, problém je v tom, že i v tomto případě víme, na co máme a na co nemáme, a nutno přiznat, že chceme-li být v boji proti anticiganismu efektivnější, čekají nás roky až desítky let mravenčí, neviditelné a každodenní práce bez záruk. Nejsme to my, kdo bude sklízet plody takové práce, budou to budoucí generace aktivistů, což je potřeba si připomínat.
2) Jak moc jsou protesty proti „nepřizpůsobivým“, jak jsou někdy Romové oklikou nazýváni, odrazem skutečných problémů, předsudků či působení aktivních a přesvědčených rasistů.
Anticiganismus je problémem všech. Je to sociální vztah, který má ve společnosti svoje funkce a svoji logiku. Své funkce plní jak mezi politickou elitou, v médiích, tak i v chudších vrstvách společnosti či mezi sociálními hnutími. Nelze tedy říct, že by bouře na Šluknovsku byly dílem několika přesvědčených rasistů, kterým se podařilo poštvat jinak hodné - či jak oni rádi říkají „slušné“ - občany proti Romům. Logiku anticiganismu na Šluknovsku jsme se snažili nalézt v naší analýze s názvem „Rozděl a schvaluj“, kterou jsme publikovali na našich stránkách. Neřekli bychom tedy, že anticiganismus skutečné problémy odráží, nýbrž že je maskuje.
Je pro nás důležité nemluvit pouze o rasismu obecně, ale být schopni nalézt specifika anticiganismu či specifika protiromského rasismu. Když se podíváš do historie, tak vidíš, že anticiganismus je dlouholetý fenomén jdoucí století zpátky. Romové byli vždy nejníže na společenském žebříčku, bez silné politické reprezentace atp. a podle toho taky s nimi bylo zacházeno. Představa sociálního dna spojená automaticky s Romy koneckonců sehrála důležitou roli i v konfliktu na Šluknovsku – pouze byla upgradovaná pro aktuální společenskou konstelaci a politické zřízení. Žel v Česku neexistuje moc analytických pramenů k tématu anticiganismu. Sociální vědci provádí výzkumy mezi Romy samotnými, ale nikdo se nesnaží uchopit anticiganismus coby celospolečenský fenomén. Důkladnější analýzy a interpretace existují jen v zahraniční literatuře.
3) Rasismus maskovaný za takzvané tažení proti nepřizpůsobivým se již vkradl i do mainstreamové politiky. V čem spatřuješ největší nebezpečí tohoto procesu?
Díky tomu, že v současné době panuje napříč celou společností názor, že za vše špatné mohou Romové, pak je na místě se obávat – což koneckonců postoje politiků ke Šluknovsku dokládají – že politikům anticiganismus poslouží jako nástroj jejich politické nadvlády, ale i jako nástroj legitimizace různých politických kroků. Vem si například, jak se Nečasovi podařilo elegantně zakrýt reformy argumentací ohledně Šluknovska. Když prohlásil, že za problémy na Šluknovsku může příliš štědrý sociální systém, říkal to proto, že obhajoval reformy sociálního systému i svou ideologii pracovitého konzervativního gentlemana, který kromě všeho jiného a cizího nenávidí zahálku.
Podobným způsobem slouží anticiganismus logice léty osvědčené strategie politické moci „rozděl a panuj“. Umožňuje vcelku snadno vrážet klín mezi chudší vrstvy společnosti a hnát je proti sobě navzájem místo toho, aby tyto vrstvy šly společně proti těm u moci. V žádném případě zde nehovořím o jakémkoli druhu konspirativní teorie, tedy že by vrcholní politici rozdmýchali situaci na Šluknovsku účelově – tím bychom totiž na jedné straně přeceňovali jejich moc a inteligenci a hlavně bychom tím vyvázali místní lidi ze spoluzodpovědnosti. Není to tak, že za vše špatné mohou ti zlí politici – ti nahoře. Za vše špatné mohou všichni a je jen na každém z nás, jak si tohle přebere a jaké důsledky pro svůj život z toho vyvodí.
Zároveň je třeba ale dodat, že právě na Šluknovsku využili napjatou situaci různé lokální politické a podnikatelské kruhy, které ji chtěly použít jako nástroj proti opozici a oponentnům či k odvedení pozornosti od jiných problémů.
4) Projevy anticiganismu na Šluknovsku vzbudily poměrně silný zájem protirasisticky smýšlejících lidí v sousedním Německu. Jak je tam toto dění vnímáno?
Musím přiznat, že když jsme dělali přednáškové turné po Německu ohledně dění na Šluknovsku, byli jsme až na výjimky příjemně překvapeni. Lidí chodilo hodně, zajímali se o dění v Česku a hlavně se v tom sami angažují. Vznikla skupina Solidarity with Czech Roma, pořádají se demonstrace a Německem křižuje řada lidí, která se snaží informovat o anticiganismu v Česku – ale nejen v Česku. Je vcelku běžné, že tam nahlíží anticiganismus jako problém celé Evropy a nikoli například jen Česka.
Lidé v Německu si na rozdíl od těch v Česku soustavně připomínají osud Romů za druhé světové války, a tak jako se dnes němečtí antifašisté věnují velmi podrobně boji proti antisemitismu, stejně tak se snaží zapojovat i do boje proti anticiganismu. Starší aktivisté si rovněž pamatují podobné pogromistické nálady z počátku 90. let, kdy se v Německu pořádaly hony na cizince, a proto jsou na jakékoli náznaky podobného chování vysoce citliví.
Co já mám osobně rád na diskusích v Německu, je snaha vyhnout se viktimizaci Romů – tedy chápání Romů jako pasivních obětí všeho zlého, kterým je potřeba s dávkou paternalistické arogance pomoci. To je přesně moment, který je potřeba do nekonečna zdůrazňovat i v Česku, protože jak stát, tak Člověk v tísni a další nevládky z představy pasivní oběti vychází. Tento postkřesťanský syndrom charity je prolezlý skrz-naskrz evropskou společností a stojí v přímé opozici k možnosti emancipace lidí na okraji společnosti.
Abych byl úplně otevřený, tak je potřeba říct, že se tam člověk občas setká s podobným paternalismem vůči Česku. Lidé v Německu a zejména v Berlíně si občas myslí, že jsou středem světa, že všechno ví a že jsou na vrcholu vývoje, ze kterého se snaží pomáhat lidem méně rozvinutým, lidem z malých zemí atp. Zažil jsem několik situací, kdy jsem měl pocit, že se mě snaží tamější lidé nějakým způsobem vzdělávat ohledně problému anticiganismu, stejně tak jsem měl občas pocit, že si myslí, že je potřeba vychovat si radikální sociální hnutí v Česku. Teď mi to přijde docela vtipné, ale přímo v Německu jsem z toho dobrý pocit neměl.
5) Rasistické demonstrace se staly mimo jiné příležitostí pro zintenzivnění komunikace s Romy. Jak probíhá ze strany AFA a jaké z ní vyplynuly poznatky a závěry, například v otázce obrany či společných protiakcí.
Tento moment považujeme pro naši práci za velmi důležitý. Když se podíváš do posledních dekád historie evropských sociálních hnutí, tak až na několik výjimek vidíš rozdělení a profesionalizaci aktivistů na jedné straně a vyloučené a chudé lidi na straně druhé. Permanentní spolupráce mezi nimi se vytratila od doby, kdy hnutí přestala vyrůstat zdola a dominantním aktérem v nich se staly mladí aktivisté z prostředí středních tříd. V Česku tomu nebylo a není o moc jinak a situace na Šluknovsku odhalila tuto realitu v plné kráse.
Asi to byli jihomexičtí zapatisté, kteří nás naučili, jak důležité je usilovat o vztahy s chudými a vyloučenými lidmi. Je potřeba sundat brýle ideologické čistoty, politické korektnosti a dogmatické arogance vlastní antiautoritářskému hnutí v otázce vztahu s lidmi mimo hnutí. Nejsme to my, kdo ví nejlépe, co je pro místní lidi nejlepší. Neví to ani Člověk v tísni, stát, nevládní organizace, Deník Referendum či anarchisté. Ví to místní lidé samotní, jen je potřeba se jich na to ptát, získávat si jejich důvěru, naslouchat jejich problémům a ptát se na to, jaké věci je v životě nejvíc serou. Jenom takovým způsobem je možné navázat dlouhodobé vztahy založené na důvěře a respektu a jenom na základě takových vztahů je možné promýšlet nějaké společné a dlouhotrvající politické projekty. Takový přístup zároveň nechápe chudé lidi jako pouhé pasivní oběti, kterým je potřeba v duchu charity pomáhat, nýbrž jako aktivní subjekty, které ví, co chtějí, dokážou si o to říct – a to dost nahlas a kolektivně. Pozice AFA je tedy v tomhle spíše doprovodná – stojíme na straně chudých, ale víme, že nemůžeme hrát prim v jejich boji.
Je nutné si ovšem také přiznat, že Antifašistická akce (AFA) není na tuto novou aktivitu profilovaná a bude to běh na dlouhou trať. Je to práce časově náročná s nejistým výsledkem a s jinými druhy rizik, než které známe z boje s neonacisty. Přesto pokud nechceme stát alibisticky mimo dění, musíme tuto oblast zaměřit, naučit se v ní pohybovat a získat zkušenosti, které nám umožní efektivně dosahovat alespoň částečných vítězství.
6) Anticiganismus je v české společnosti poměrně rozšířený, jak se mu bránit v každodenním životě?
Jak jsem již říkal výše, rasismus obecně a anticiganismus partikulárně jsou, zdá se, věčné, nevyřešitelné problémy. To ale neznamená, že by měl člověk rezignovat na boj proti nim. Motorem věčnosti těchto problémů je vcelku jednoduchá skutečnost – lidský mozek je limitovaný a člověk je tvor omezený. Myšlení v rasových kategoriích (bílý, černý atp.), etnických či nacionálních kategoriích (Čech, cigán atp.) usnadňuje člověku orientaci ve složitém a komplexním světě. Jsou to pohodlné kategorie – dá se pod ně schovat či jimi vysvětlit téměř cokoli. Stejně tak se s jejich pomocí dají přiřadit stovkám tisíc lidí jako mávnutím kouzelného proutku stejné vlastnosti a charakteristiky – aniž by člověk ony lidi kdy v životě potkal. Předsudečné a mytologické vědění typu „Češi jsou bezpáteřní, ale mají zlaté české ručičky“ či „Romové jsou líní, špinaví kriminálníci, kteří jedí psy“ umožňuje člověku žít v iluzi, že realitě a světu kolem něho rozumí. Tyto myšlenkové kategorie do nás byly vštípeny během procesu socializace a je tudíž extrémně náročné myslet jinak, myslet mimo ně – a to zvláště proto, že jediné myšlenkové nástroje, které k rozbití těchto nacionálních a rasových kategorií máš, pochází ze stejného myšlení, které chceš v sobě změnit. Proto si myslím, že bojovat proti anticiganismu v každodenním životě vyžaduje v prvé řadě bojovat proti sobě samotnému. Snažit se rozumět světu mimo kategorie rasy, národa, etnika atp. je zatraceně náročné, a proto by každý měl začít u sebe. Nepodléhat zobecňování vlastní jednorázové zkušenosti je rovněž součástí tohoto boje – když máš nějakou zkušenost s Romem, pak to neznamená, že všichni Romové jsou takoví. Stejně tak je potřeba bojovat proti nesmyslným argumentům přirozenosti, které se snaží hledat vysvětlení v genech či domněle přirozené věčnosti národů a podobně. Neplatí, že Romové jsou kriminální, protože to prostě mají v genech, či že Češi jsou makoví již od dob svatého Václava. Jak vidíš, existuje mnoho háčků a nášlapných min v našem myšlení, kterých je potřeba se zbavovat – to za tebe nikdo jiný neudělá.
Když začneš u sebe, pak máš samozřejmě možnost působit i na ostatní, což jinými slovy znamená být vysoce senzitivní k jakýmkoli projevům anticiganismu či rasismu obecně. Je potřeba si v sobě vytvořit něco jako alarm, který se vždy spustí, když kolem sebe uslyší či uvidí projevy rasismu – byť i v té nejlatentnější formě. Slyšíš, že se v hospodě pánové baví o Romech rasistickým způsobem? Jdi a konfrontuj je. Myslí si tvůj fotr, že vtipy na cigány jsou směšný? Běž a pošli ho do prdele. Učí tě na škole myslet česky a snaží se do tebe vštípit myšlenku odvěké a hrdinné české historie? Konfrontuj učitele s tím, že je to blábol a ať do tebe necpe oficiální ideologii. Říkají tví kámoši, sousedi či lidé z okolí, že sice nejsou rasisti, ale cigáni jsou líné kurvy? Ukaž jim, že jsou prvotřídní rasisti a navíc zbabělí natolik, že si to snaží nepřipouštět. Každý den zažiješ takových situací desítky – stačí být ve střehu. Tohle můžeš dělat každý den a věř mi, že je to vyčerpávající.
Iniciativa Ne rasismu! (INR)
Na vyostřené napětí ve Šluknovském výběžku zareagovala také Iniciativa Ne rasismu! (INR). Jde o neformální studentskou organizaci, která se zabývá prevencí rasismu, obranou práv migrantů, Romů a dalších menšin a aktivním vystupováním proti neonacismu a neofašismu.
Jednoho ze členů iniciativy, Michala Pokorného, jsme se zeptali, jaká byla praktická reakce jejich kolektivu na rasistické demonstrace některých obyvatel Šluknovska, které velmi ochotně a aktivně podporovali i neonacisté:
„Svou účastí jsme podpořili demonstrace, které bránily romská ghetta při pokusech o pogromy organizované Kohoutem, DSSS a dalšími neonacisty na severu Čech. Dále jsme reagovali na akci DSSS a některých obyvatel Šluknovska na Palackého náměstí v Praze paralelní demonstrací na stejném místě, na které jsme s nimi mluvili a pokoušeli jsme se jim vysvětlit, proč je jejich činnost nic neřešící a zcestná. Ti tak alespoň zjistili, že existují lidé, kteří jejich aktivity neschvalují a nabízejí jiné řešení jejich nepříjemné situace. Jejich následující pochod se nám spolu s účastníky protiakce povedlo několikrát na chvíli zablokovat. Následující sobotu jsme svolali na Palackého náměstí protestní shromáždění „Chudí se perou, mocní se smějí“, které si kladlo za cíl upozornit na širší kontext nepokojů na Šluknovsku a vyvolat otevřenou diskusi všech lidí, kteří se neztotožňují s protiromskými náladami. Pár dní nato jsme uspořádali diskusi v pražském klubu Cross, při které se kromě konkrétních problémů, které se aktuálně ve společnosti objevují, řešila situace a nové možnosti v českém antifašistickém hnutí.“
Na základě kontaktu s demonstrujícími Šluknovany byl mimo jiné napsán „Otevřený dopis obyvatelům Šluknovska“, který vystihuje stanovisko INR. Dopis je zakončen jednoznačnou výzvou:
„Bojujte dál za své lepší postavení ve společnosti, za řešení zločinnosti a požadujte rovnost před zákonem. Nedopouštějte se však ve svém vzteku bezpráví na skupině lidí, která je stejně jako vy obětí. Požadujte dlouhodobá řešení. Podporujte prevenci sociopatologických jevů ve vyloučených lokalitách, kritizujte přístup k romské menšině, navazujte kontakt s Romy, kteří o něj stojí. Řešte problémy ve vaší lokalitě společně. Nepodporujte realitky, podnikatele a politiky, kteří váš problém způsobují, neustupujte jejich laciným slibům. Nespolupracujte s neonacisty, nechoďte na akce, které pořádají. Nebuďte nástrojem jejich nenávistné ideologie. Protestujte sami za sebe, bez zlodějů typu Kohout. Vytvořte občanská hnutí, která budou tlačit na zastupitele, netolerujte však mezi sebou kontraproduktivní rasistické a xenofobní chování. Nejedná se o problém rasový, ale sociální.
Budete-li vést své protesty rozumnějším způsobem, dostaví se výsledek daleko rychleji. Jinak budete stále bráni jako rasisté a sympatizanti neonacistů.“