Několik desítek československých antifašistů a antifašistek podpořilo v pátek 11. listopadu avizovanou blokádu tradičního nacionalistického pochodu k příležitosti svátku Dne nezávislosti.
Předehra
Jestliže označíme tradiční únorové blokády neonacistických pochodů v saských Drážďanech za jeden z nejzásadnějších mobilizačních prvků na německé ANTIFA scéně, stejný význam má pro polské antifašisty i každoroční blokáda varšavského nacionalistického marše. Otevřená konfrontace směsice polských nacionalistů, klerofašistů, fotbalových chuligánů a neonacistů totiž výrazně přispěla k rozvoji nového polského antifašistického hnutí. V neposlední řadě měla a má značný vliv na jeho taktiku a profesionalizaci. Citujeme pasáž z blogu 2h.bloguje.cz, která konkrétněji rozebírá vývoj během několika posledních let:
„V roce 2008 dokázalo asi 200 lidí narušit pochod asi 500 nacionalistů, v roce 2009 se pochodu 800 nacionalistů postavilo 600 antifašistů. Když byla v minulém roce pro organizaci protestů založena koalice Porozumienie 11.11., rozhodla se vyzvat k otevřené blokádě. Výsledkem byla masivní podpora tohoto cíle a 3500 lidí v ulicích. Tento dav byl poprvé v historii neonacistických pochodů schopen zablokovat trasu průvodu ultrapravice, který po několika zmatených kličkách skončil namísto centra na periferii Varšavy.“
11. listopadu představuje pro řadu historií postižených Poláků nejvýznamnější svátek za celý rok vůbec. Právě tohoto dne roku 1918 došlo k znovuobnovení samostatnosti státu, ztělesněné zejména kontroverzní osobností maršála Józefa Klemense Piłsudskiho. Specifickému kultu Piłsudského se věnuje například článek Marty Harasimowicz v loňském vydání časopisu Nový Prostor na str. 14 – 15. Důležitost svátku po překročení polských hranic můžete spatřit doslova na každém rohu. Většinu domů doplňují polské vlajky, ve vzduchu visí strojená a slavnostní atmosféra. A právě do této atmosféry pochopitelně vstupuje další hráč – polská ultranacionalistická a neonacistická scéna. Její konkrétní subjekty a reálné pořadatele pak opět zmiňuje Jan Hanuš (2H):
„...Za významnější zmínku nicméně stojí čtyři nejsilnější tendence: radikální nacionalistické organizace (mezi dvě největší patří Oboz Narodowo Radykalny – ONR a Mlodziez Wszechpolska – MW), ultrapravicoví chuligáni, klasičtí neonacisté střihu Blood and Honour nebo Combat 18 a konečně směr, který známe i u nás, autonomní nacionalisté. Radikální nacionalistické organizace, zejména pak zmíněné dvě největší, patří mezi hlavní organizátory pochodu 11.11., ačkoliv se účelově rozhodly „schovat“ se pod hlavičku fiktivního uskupení Asociace pochodu dne nezávislosti.“
Tento rok však poprvé došlo na polské nacionalistické a neonacistické scéně k velmi racionálnímu kroku – jejímu sjednocení.
Intermezzo
K pochopení celkového dění během dne je především nutné stručně zrekapitulovat poslední vývoj situace na polské politické scéně a její vliv na tamní chuligánskou scénu, kterou reprezentuje zejména osoba předsedy vlády Donalda Tuska z neoliberální Občanské Platformy (PO). Tusk totiž – hlavně v souvislosti s přiřknutím pořadatelství fotbalového mistrovství Evropy v roce 2012 - před časem vyhlásil oficiální válku fotbalovému výtržnictví, jenž v praxi znamenala a dosud znamená pokračující represe vůči značné části polské fanouškovské obce. Polská vláda tedy prostřednictvím policejních složek plošně aplikuje známý britský model (dlouhodobé zákazy vstupu na stadion, pravidelná docházka na policejní stanice během fotbalových utkání, bleskové soudní řízení, …) ad absurdum. Toto vše samozřejmě mělo přímý vliv na samotné fanoušky a chuligány, kteří začali pod stále vzrůstajícím tlakem státu organizovat celostátní protesty, spojené s bojkotem chození na utkání, až po spontánní demonstrace vůči Tuskovi. Akce tedy ve výsledku částečně sjednotily dosud striktně klubově oddělené tábory a donutily je organizovat se ve společné věci proti společnému nepříteli. Veškeré aktivity radikálních fanoušků směřovaly k nedávno proběhlým volbám do polského Sejmu (9. října 2011) a snaze o zamezení opětovného zvolení Donalda Tuska premiérem. V tomto směru byly asi nejvíce viditelné akce fanoušků Legie Varšava, kteří vypravili parodický autobus (reagující na Tuskův „Tuskobus“ - obdobu třeba nám známého Zemáku Miloše Zemana), jenž objížděl celou zemi a kreativně brojil proti Tuskovi a jeho politice. Nic z toho však nebylo platné. Tuskova Platforma poměrně přesvědčivě zvítězila a jako první polská politická strana od roku 1989 obhájila svůj mandát. Donald tedy mohl i nadále pokračovat ve své osobní válce. A proč konkrétněji zmiňujeme právě polské fanoušky a chuligány? Oba tábory totiž fyzicky tvoří (stejně jako do nedávné doby i v ČR) nejvýraznější militantní prvek na drtivé většině polských nacionalistických a neonacistických demonstracích na - do značné míry - heterogenní scéně. Zkušenosti z dlouhodobého boje se zásahovými jednotkami i bojem mezi sebou a ve výsledku i naučené taktiky se jednoduše přenášejí i na „vlastenecké“ manifestace všeho druhu. Tento fakt se pak logicky nejvíce projevuje na každoročně nejmasivnější nacionalistické (neonacistické zde jednoduše není úplně na místě) demonstraci ve Varšavě. Zatímco v minulém roce například došlo k bitce mezi nazichuligány Legie Varšava a Polonie Varšava, při které fanoušek Polonie utrpěl sedm bodných ran, tento rok to již nebylo možné. Společným nepřítelem se stala policie, stát a v poslední řadě i antifašisté.
Udané počty (zdroj: hooligans.cz) jednotlivých chuligánských táborů, které se účastnily letošního pochodu:
Na blokádě
Po příchodu na blokádu bylo na první pohled zřejmé, že z tohoto dne adrenalin doslova poteče. Blokáda, kterou ještě kolem poledne tvořil především ne příliš početný dav pacifistů a nadšenců všeho druhu, improvizované pódium z kamiónu a pestrobarevné vlajky, zabírala pouze část z celkové šíře bulváru o přibližné velikosti menšího Václavského náměstí. Ve vzdálenosti sto metrů od blokády již bylo vidět desítky polských vlajek, které tvořily předvoj nacionalistického pochodu. V Čechách nejspíše nemožná situace se stala skutečností. Do přímé trasy (a sousedství) nahlášeného marše byla s přehledem povolena i antifašistická blokáda. Ta se s přibývajícími hodinami začala zaplňovat. Především postupně narostla militantní část, která obsadila její nejzranitelnější místo. I přesto však nelze vyjádřit uspokojení nad celkovými (maximálně 2000) počty na blokádě. V ohledu na celkovou účast (zhruba 7 000) a sílu nacionalistického marše to bylo jednoduše málo.
Celkový pohled na blokádu z RC modelu s připevněnou kamerou.
Po dohodě s polskými organizátory antifašistické blokády se úkolem několika desítek českých a slovenských antifašistů stalo držení pozice v klíčové části protidemonstrace, tedy tam, kde se očekával nejpravděpodobnější útok nazichuligánů. Několik takových pokusů během blokády skutečně proběhlo, všechny útoky se však podařilo aktivně a rychle vyřešit. Je však nutné upřímně zmínit, že zásahová policie byla protentokrát dost benevolentní (minimálně s ohledem na zkušenosti s chováním té německé, či české) a často situaci ulehčovala svojí nečinností a nezasahováním. Po každém (občas divokém) střetu nechala všechny stáhnout se zpět do svých pozic.
Odražený útok skupiny neonacistů na antifašistickou blokádu
Po zveřejnění čísla (900) nasazených policistů, se nabízí otázka, zda-li si policie vůbec mohla ještě dovolit provokaci účastníků antifašistické blokády a řešit tak otevřený konflikt z obou stran. Obzvláště poté, co se s přesným odzvoněním třetí hodiny (oficiální start pochodu) začal z druhé strany blokády ozývat konstatní lomoz vybuchující pyrotechniky, doplňující posléze štiplavý smrad slzného plynu, který neustával minimálně desítky minut. Dvoutisícový dav polských chuligánů rozjel show, která jim jde nejlépe – „zadymu“ s policií. Hluk ustal až kolem čtvrté hodiny, kdy se policii podařilo s konečnou platností odklonit celý pochod na alternativní trasu, která vedla kolem blokády. Na místě však zůstala řada spálených aut – nevyjímaje přenosový vůz místní televize, 120 zadržených a desítky zraněných (tři policisté těžce). Blokáda na svém místě vytrvala ještě přibližně hodinu, poté se rozpouští a vydává se na svou cestu i ona. Část antifašistů se přesunula k jednomu ze dvou varšavských squatů – k Elbě – kde se očekával avizovaný útok frustrovaných nazichuligánů. Cestou ještě proběhl menší konflikt ve vestibulu varšavské podzemky, který vedl k obvázaným hlavám mladých nácků, zavření metra, zastavení provozu na jediné varšavské lince a ve výsledku i zkomplikování přesunu mnohasethlavého davu bojechtivých nacionalistů. Touto událostí se prakticky bouřlivý a akční den uzavřel.
Pokus o průchod neonacistů blokádou pod praporem s keltským křížem. Back to the 90's!
Všichni prošli, kdo vyhrál?
Pokud máme sáhnout k závěrečnému shrnutí, musíme především vypíchnout velmi profesionálně odvedenou práci polských pořadatelů antifašistické blokády. Na druhou stranu je však na místě zmínit i zklamání ze slabé účasti na protidemonstraci a ochoty většiny účastníků militantně vystupovat vůči menším, či větším pokusům o její napadení. Překvapením dne se pak stala benevolence a značná nečinnost polské policie, jenž občas zaváněla politickou objednávkou, cíleným zaměřením a plošným cvičením vůči aktuálnímu „společenskému nepříteli číslo 1“ - fotbalovým chuligánům. I přesto však z celkové bilance zadržených (219 osob) tvoří téměř polovinu němečtí antifašisté, jenž policie obklíčila v kavárně v jedné z bočních ulic náměstí ještě před vypuknutím střetů. Pro československou výpravu účast na blokádě znamená cennou zkušenost z místa, kde se čas nejspíše zastavil v devadesátých letech a v neposlední řadě i přímé vyjádření solidarity s polskými antifašisty. Z celé situace nejspíše vyšel jako nekorunovaný vítěz právě znovu zvolený Donald Tusk, jenž nyní může po největších nepokojích po řádce let explicitně ukázat na sociální nebezpečnost fotbalových výtržníků a jednoduše tak obhájit vzrůstající represe, které s blížícím termínem fotbalového EURO 2012 budou nadále prorůstat (nejen) fanouškovou obec.
Nadšené reakce českých a slovenských neonacistů, které můžeme spatřit na různých sociálních sítích, reprezentované především fórem na webu hooligans.cz, tak nejsou zcela na místě (i když nás nijak nepřekvapily). Notoricky známý mostecký neonacista Martin Hrach (Temne_svedomi), který celou situaci pro jistotu jistí za obrazovkou monitoru, tlumočí nadšení svého „zdroje, jenž se účastní pochodu“ z „napadání rasově smíšených párů (jak se nejspíš na výročí polského Dne nezávislosti sluší a patří), levot a totálního berserku masakrovaných fízlů“.
Martin Hrach vše korunuje dotazem, „jak se k tomu postaví česká AFA 158“. Když pomineme vtipnost narážky na údajnou provázanost Antifašistické akce s policií (tedy s nepřítelem) od člověka, který delší dobu sloužil jako profesionální voják na zahraničních misích USA v kontingentu české armády a jehož znalost práce (rozuměj známost s policisty) zásahových jednotek se osvědčila například při demonstracích v litvínovském Janově, můžeme odpovědět: „My už jsme se na rozdíl od tebe postavili“. Podobně naivně - rozjuchaný duch udržuje i zveřejněný report na nástupnickém webu autonomních nacionalistů – revolta.info, který píše o tom, že „Varšava není Kreuzberg“ (Mnozí z nich by pak možná mohli dodat, že Varšava není internet). V samém závěru ohraně informuje o „jednoznačném vítězství nacionalistů“. Z pohledu naší výpravy má však tento den mnoho poražených, ale vítěze pouze jednoho. Nacionalisté jím však rozhodně nejsou. Podle našeho názoru je vítězem páteční "bitvy o Varšavu" především stát a jeho represivní složky. Ale bez blokády organizované antifašisty a angažovanými občanskými iniciativami by nacionalisté pochodovali zcela v klidu. To se jim tentokrát nepovedlo. Jestli průběh „Pochodu nezávislosti“ a orgie násilí, které při něm rozpoutali, považují za vítězství, tak jim to těžko můžeme vyvracet. Každý ostatně dělá to, co umí nejlépe...
Fotogalerie z blokády můžete najít např. na webu 11listopada.org