John Holloway je sociolog a politický filozof původem z Irska. Již dvacet let žije v Mexiku a působí jako profesor na autonomní univerzitě ve městě Puebla. Letos zavítá do České republiky na přednášku, kterou přednese v rámci 4. ročníku May Day festivalu. Přednáška má název Vztek proti vládě peněz. Jelikož bude po jeho projevu prostor k diskuzi a jelikož toho, co stojí za diskuzi s ním, je mnoho, pokusíme se vám na následujících řádcích alespoň ve zkratce představit a místy i interpretovat nosné body jeho úvah a knih. V češtině vyšel z jeho díla pouhý zlomek – třeba se to po letošním prvním máji změní.
Křičet!
Přestože se Holloway nechal inspirovat dílem Karla Marxe, v mnohém je k jeho myšlenkám i historickým pokusům o jejich realizaci více než kritický. V návaznosti na obecnou anarchistickou kritiku odmítá Holloway chápání politické strany coby předvoje sociální změny a vymezuje se rovněž, jak se ukáže níže, i proti státu coby nositeli změny. Kriticky se staví také k deterministickému náhledu na historii a nám dobře známému „vědeckému“ a předpověditelnému marxismu. Revoluce není vepsaná do logiky historie a nebude nutným a racionálním vyústěním nekonečného sváru dvou tříd. Holloway se snaží vystoupit z bahna vědecké racionality a navrátit se zpátky ke konkrétnímu člověku, respektive konkrétním lidem. Ti jsou aktéry historie, nikoli abstraktně chápaný a nadhistorický svár dvou tříd. Člověk není dokonalý a bezchybný a tento dlouhodobě opomíjený rozpor mezi teoreticky propracovanou ideologií a prakticky jednajícím člověkem se Holloway snaží promýšlet a překonat. Marx je pro něj inspirací do té míry, do které hovoří o myšlence dialektické jednoty mezi teorií a praxí. Holloway se usilovně snaží nacházet praktický význam teorie na jedné straně a podmínky praxe na straně druhé. Jde mu o konkrétního člověka, kterého klasický marxismus paradoxně opomíjel, respektive ho redukoval na součást třídy, jejíž historickou úlohou je uvědomit si své vykořisťování a na základě tohoto uvědomění racionálně činit kroky, jež nevyhnutelně dojdou k sociální revoluci. Je ale člověk racionálně jednající bytost? Je vůbec možné lidské jednání rozplánovat a předurčit nějakou ideologií a teorií? Holloway říká, že nikoliv, a v tom se s Marxem jednoznačně rozchází.
Ke kritice společnosti člověk totiž nedochází kalkulujícím rozumem, ale hněvem – křikem, jak říká Holloway. Křik – anglicky scream – doprovázený negativními zkušenostmi člověka s kapitalistickou společností je hnací silou člověka při odmítání kapitalismu a praktického hledání alternativ. Tak jako svého času jihomexičtí zapatisté vykřičeli do světa Ya Basta! – A dost!, tak křičí po celém světě milióny lidí ve svých každodenních lokálních bojích: „Když píšeme či čteme, je snadné zapomenout, že na začátku není slovo, ale křik. Z konfrontace s mrzačením lidského života kapitalismem vychází křik smutku, křik hrůzy, křik hněvu, křik odmítnutí: NE… Myšlenky se rodí z hněvu, nikoli z rozumu.“ V kapitalistickém uspořádání společnosti se člověku chronicky nedostává vlastní důstojnosti. Její trvalé pošlapávání a popírání vede člověka k hněvu a k onomu křiku. Opakovaným křikem se člověk stává kritickým a prochází tak klíčovou revolucí – totiž revolucí v sobě samotném, v rámci které nabývá nové důstojnosti – důstojnosti kriticky myslícího a jednajícího člověka, důstojnosti bojovníka, kterou mu kapitalismus vzít nemůže. Křik je sdílený, člověk se napojuje na ostatní křičící lidi a společně utváří různá sociální hnutí – utváří to, co Holloway nazývá antimocí neboli protimocí (víc o antimoci viz text „Dvanáct tezí o antimoci“ v časopisu A-kontra 1/2004).
Moc je potřeba rozložit, nikoliv převzít
Jestliže Holloway odmítá spásu světa v podobě stranického chápání politiky a strany coby předvoje sociálních změn, staví se stejně tak i do role tvrdého kritika státu samotného a pokusů změnit společnost převzetím a uchopením státní moci. Holloway apeluje: „Je potřeba rozbít klamnou představu státu, jež ho klade do středu konceptu radikální změny.“ Společnost nelze změnit skrze stát (úvahy o státu viz článek „Reforma státu: globální kapitál a národní stát“ ). Mocenské vztahy nelze změnit tím, že se jejich kritik dostane do pozice mocného. Tím se ale sociální hnutí usilující o změnu dostávají do hlubokého paradoxu: „Náš křik je křikem frustrace, nesouhlasem bezmocných. Ale když jsme bezmocní, tak přeci neexistuje nic, co můžeme dělat. Když dosáhneme moci tím, že vybudujeme stranu, chopíme se zbraní či vyhrajeme volby, pak nebude existovat rozdíl mezi námi a ostatními mocnými v historii. Takže neexistuje cesta pryč, neexistuje možnost rozbít začarovaný kruh moci.“ Skutečně neexistuje cesta pryč? Musí nutně sociální hnutí končit praktickým popřením svých počátků tím, že v boji uspějí a převezmou moc? A nebo se s Hollowayovými skeptickými úvahami zbavují veškeré své síly a preventivně si požírají vlastní ocas a znemožňují jakékoli vlastní aktivity? Holloway však u těchto pesimistických tvrzení nekončí a říká: „Co můžeme dělat? Změnit svět bez převzetí moci!“ Do základu jeho nejslavnější knihy Change the World without Taking Power (Změnit svět bez uchopení moci) staví tvrzení: „Jedinou možností, jak dosáhnout radikálních změn, není dobytí moci, ale její rozložení.“
Domníváme se, že dnešní svět je mimo jiné bojem o schopnost svobodné představivosti, která je v současné společnosti permanentně oklešťována a zbavována jakékoli subverzivní povahy. V boji o představivost člověk ztrácí schopnost představit si jinou politiku než tu, která je mu předkládána jako přirozená a samozřejmá, tedy tu, která vychází z logiky existence státu, politických stran a delegované nezodpovědnosti v podobě zastupitelské demokracie. Ztrátou svobodné imaginace se člověk podřizuje logice boje o státní moc, ve kterém se rukojmím stává on coby volič. Holloway tuto logiku boje o státní moc odmítá a pokouší se prosazovat dělání mimostátní politiky a hledat a aktivně utvářet autonomní sociální procesy, projekty a prostory. Ne neprávem je často označován jako teoretik autonomismu. Při hledání inspirace v různých autonomních projektech uchvátila Hollowaye Latinská Amerika, do které se přestěhoval natrvalo (náhled Hollowaye na současnou Latinskou Ameriku viz rozhovor „Proti státu a mimo něj“ ). Hlavním zdrojem inspirace se mu stalo zapatistické hnutí z jihovýchodního Mexika, ve kterém se ztělesnilo hned několik klíčových bodů jeho přemýšlení. Z Johna Hollowaye se postupně stal přední interpret politické teorie zapatismu a rovněž jeden z nemnoha intelektuálů, kterého samotní zapatisté uznávají a ke kterému mají respekt.
Zapatisté, utrpení a důstojnost
Zapatistické hnutí usiluje v jihomexickém státě Chiapas o utvoření politicko-správního systému autonomie, který bude plně nezávislý na státu. Indiánští povstalci se snaží změnit svět, jak zdůrazňuje Holloway, nikoli jeho dobytím a uchopením moci, nýbrž jeho přetvořením. Ve své každodennosti zapatisté utváří v Chiapase svět zcela nový. Budují paralelní politický systém, který k životu nepotřebuje mexický stát.
Nutnost utvářet mimostátně uspořádánou společnost, která je realizována prostřednictvím procesu autonomizace, zapatisté navíc obhajují zejména argumenty s bytostně morální rovinou. Neoliberální kapitalismus a státní uspořádání jsou špatnými systémy primárně proto, že neumožňují člověku žít důstojně, být respektován a místo toho mu působí utrpení. Zapatisté nepovstali proto, že to byl historicky nevyhnutelný krok na cestě k revoluci, jak by řekli klasičtí marxisté, ale proto, jak zdůrazňuje Holloway, že potřebovali garanci možnosti žít důstojně a skoncovat s každodenním utrpením ve vlastních životech: „Hovořili jsme sami se sebou, pohlédli jsme do svého nitra a podívali se na své dějiny: uviděli jsme své dávné předky trpící a bojující, viděli jsme své dědy bojující, viděli jsme své otce třímající svůj vztek, a viděli jsme, že nám nebylo odebráno všechno, že máme to nejcennější, to, co nás přivádí k životu, to, co nás vede o krok nad rostliny a zvířata, to, co klade kámen pod naše nohy; a viděli jsme…, že to, co máme, je DŮSTOJNOST, a viděli jsme, že by bylo velkou hanbou na ni zapomenout, a viděli jsme, že DŮSTOJNOST je dobrá pro člověka, aby se stal znovu člověkem, a že se důstojnost vrací do našich srdcí a jsme znovu mladí, a mrtví, naši mrtví, viděli, že jsme znovu mladí, a volají nás znovu k důstojnosti, k boji.“ Garancí vlastní důstojnosti a zbavení se utrpení se zapatistům stalo jejich povstání a revoluce, kterou vyhlásili mexickému státu a armádě – tedy vlastní činy, které by za ně nikdo jiný neudělal a které nikdo neočekával a nepředpovídal. Činy, jež se ve své době vzbouřily všem ideologiím a teoriím.
Zapatistický projekt autonomie je projektem otevřeným – bez konce. Důležitý je samotný praktický proces autonomizace a nikoli teoretické a prakticky nerealizovatelné debaty o tom, kam směřuje a kde je jeho cíl. Morální rovina jejich povstání umožňuje zapatistům bytostně svázat a propojit teorii s praxí – svá slova s vlastními činy. Nejsou dokonalí, ale jsou důstojní. Zapatistické propojení slov a činů, teorie a praxe popisuje mluvčí povstalců subcomandante Marcos takto: „Odpovědi na otázky o zapatismu nejsou v našich teoretických reflexích a analýzách, ale jsou v naší praxi. A praxe v našem případě nese těžké morální, etické břemeno. To jest, my se pokoušíme jednat (ne vždy úspěšně) v souladu nejen s teoretickou analýzou, ale také, a především, podle toho, co považujeme za svou povinnost dělat… Když… analyzujeme, když diskutujeme a argumentujeme; to vše děláme nejen proto, abychom věděli, co se děje a abychom tomu porozuměli, ale také a především proto, abychom to zkoušeli měnit.“
Naděje a nejistota po zkušenostech 20. století
„Jak můžeme snít o změně světa po zkušenosti 20. století, kdy tolik snů selhalo a kdy tolik snů skončilo katastroficky a mizerně?“, ptá se John Holloway a snaží se tak vyrovnat s mementy 20. století, ve kterých revoluce končily v masových hrobech, koncentrácích a gulazích. Odpověď ale nenachází, protože neexistuje. Z historie lze ale čerpat určitá poučení. Ukázalo se, že žádný historicky nevyhnutelný vývoj živený různými variacemi marxismu nás k revoluci nedovede. Člověka je potřeba vysvobodit z jeho chápání coby mechanicky a racionálně fungujícího stroje, který dokáže v praxi realizovat ideologický plán z chytrých knih. Je potřeba mu přiznat jeho praktickou a každodenní existenci, jeho nedostatky, chyby, touhy, emoce a pocity, protože jedním z jeho ústředních pocitů se mu může stát hněv, naštvání a křik. Člověk je aktérem dějin. Stejně tak se ukázalo, jak iluzorní a tragické je chápání revoluce „ve smyslu získání nebo dobytí moci.“ „Tento pokus,“ říká Holloway, „byl naprostým omylem, protože při tvoření společnosti sebeurčení nemůže existovat žádná jistota.“ Opět: člověk není dokonalý jako ideologie na papíře. Důležitá je trvalá reflexe procesu samotného – neoddělitelná vazba praxe a teorie. Pokusy o aplikaci marxistické ideologie a jejích různých variací za pomoci státní moci v Evropě, Asii či Latinské Americe naštěstí skončily a logicky po sobě zanechaly obrovskou skepsi, deziluzi, vystřízlivění a ztrátu naděje na změnu světa k spravedlivějšímu. Holloway k tomu podotýká: „Zužujeme své horizonty, redukujeme svá očekávání. Naděje z našich životů odchází, naděje odchází z naší práce, naděje se ztrácí ze způsobu, jakým myslíme. Revoluce, ba i emancipace se stávají směšnými a posmívanými slovy.“ Neoliberální kapitalismus plundruje naší planetu stále. Je potřeba mu čelit, ale jak? „Ztratili jsme veškerou jistotu, na druhou stranu být otevřený nejistotě je klíčové pro revoluci. ‚Kráčíme s otázkami,‘ říkají zapatisté… Sebeurčení je nutně nejisté. Skoncování se starými jistotami je vysvobozením… Neptáme se pouze proto, že neznáme cestu (neznáme ji), ale rovněž proto, že ptaní se a hledání cesty je součástí samotného revolučního procesu,“ říká John Holloway. Je potřeba dát opět prostor k imaginaci jiného světa, je potřeba živit naději, ale zároveň se učit z krutostí historie. Holloway tento moment formuluje jasně: „Odmítat vystřízlivění neznamená ignorovat krutost dějin… Neznamená to ignorovat všechnu tragédii, nashromážděnou ve jménu boje za komunismus.“ Je potřeba hledat nové naděje a nezapomínat na minulost: „Naděje znamená současnost, která je otevřená, naplněná možností důstojnosti, ale také plná Oswiecimi, Hirošimy a Actealu nejen jako minulých zrůdností, ale jako křičících znamení možné budoucnosti.“
Holloway novou naději hledá a nachází, jak se píše výše, v povstaleckém hnutí mexických zapatistů, kteří ztělesňují „jedinou naději, která je nyní představitelná“, totiž „naději, která jde za klam státu a za iluzi moci.“ Bolestný přechod od deziluze k naději a úlohu (k tomu viz článek „Zapatismus a sociální vědy“), kterou v něm musí sehrát současná antikapitalistická a mimostátní sociální hnutí, zachycuje subcomandante Marcos v textu z roku 1995 k prvnímu výročí zapatistického povstání: „Něco v tomto roce narušilo nejen falešný obraz modernosti, který nám prodává neoliberalismus, nejen věrolomnost vládních projektů, plánů a institučních almužen, nejen nespravedlivé odmítání původních obyvatel jejich vlastní zemí, ale také strnulá schémata levice žijící v minulosti a z ní. Uprostřed tohoto směřování od bolesti k naději se politický boj ocitá obnažený, zbavený zašlého oděvu zděděného od bolesti: je to naděje, která ho zavazuje ke hledání nových forem boje, to jest nových forem toho být politický, nových forem dělání politiky: nová politika, nová politická morálka, nová politická etika, to nejsou pouhá přání, to je jediná cesta k tomu jít vpřed, dostat se na druhou stranu.“
Praskat kapitalismus
John Holloway nenechává své čtenáře v klidu. Je inspirativní a v mnohém i kontroverzní. Nutí čtenáře přemý
šlet o sobě samých. Vyzývá je ke křiku a sám neúnavně křičí – v současné době prostřednictvím své poslední knihy Crack Capitalism (možné přeložit jako "Praskat kapitalismus" či jako "Kapitalismus s trhlinami") z roku 2010, ve které se zamýšlí nad současnými možnostmi boje proti kapitalismu. Do centra svých úvah staví hledání a utváření trhlin v kapitalismu, který nahlíží metaforou pokoje, jehož zdi se stlačují k sobě, zmenšují tak prostor k životu a ničí tím vše, co jim stojí v cestě: „Toto hledání (a utváření) trhlin je prakticko-teoretická aktivita, v rámci které se člověk vrhá proti zdem na jedné straně, ale zároveň stojí opodál a snaží se najít či vyrobit trhliny a chyby na povrchu. Tyto dvě aktivity se doplňují: teorie nedává příliš smyslu pokud není chápána jako součást zoufalého pokusu najít cestu ven, utvářet trhliny, které se vzpírají domněle nezastavitelnému postupu kapitálu, tedy zdí, které nás tlačí k vlastní destrukci.“