Na přelomu 80. let zasáhla Velkou Británii velká vlna odporu proti nově zaváděné paušální dani z hlavy. Dalekosáhlá kampaň vyzývající k neplacení daní nakonec donutila konzervativní vládu uložit kontroverzní daň k ledu a sehrála důležitou roli v konečném pádu Margaret Thatcherové.
O 20 let později Velkou Británií zmítají studentské protesty reagující na další zvýšení hranice školného na vysokých školách. Studenti a studentky vycházejí po desetitisících do ulic, okupují desítky univerzitních komplexů a udělují britským politikům několik naštvaných políčků. Začínají 10. listopadu 2010 s ničením sídla konzervativní strany a vrcholí s militantními protesty o měsíc později během hlasování o školném v parlamentu. Vzrušení novinoví komentátoři mluví o konci „éry konsenzu“, princ Charles kouká zděšeně zpoza skla svého auta na útočící dav a pozornost radikálních aktivistů se s nadějí na chvíli odvrací od Řecka směrem k Britským ostrovům. Razance a rozsáhlost protestů proti školnému částečně připomínají právě Poll Tax rioty, které byly jedním z příkladů úspěšného boje se státem a jeho represivními složkami. I když se dnes Velká Británie a celá Evropa nachází v odlišné ekonomické a politické situaci, tak má cenu si připomenout a přiblížit slavnou bitvu neprivilegovaných o tzv. daň z hlavy.
Vévoda může platit to samé co popelář
„Don´t pay the poll tax , stick it up her arse…„, zpívá legendární kapela Exploited ve známé písni z alba The Massacre (1990). V roce 1989 uskutečnila konzervativní vláda Margaret Thatcherové svůj původní záměr zavedení paušální daně z hlavy. Plán odstranění daňového výměru (rating system) se objevil jako součást předvolebního stranického programu k volbám v roce 1979, návrh zavedení daně z hlavy byl později uveden v předvolebním prohlášení k volbám 1987. Plán počítal se zavedením daně nejdříve ve Skotsku na počátku finančního roku 1989/1990 a následujícího roku v Anglii. Daň z hlavy (poll tax) v podstatě znamená zavedení jednotného poplatku pro každého, bez ohledu k výši příjmů nebo vlastnictví. Jinými slovy se stalo nepodstatným, zda-li žijí dva lidé v celém zámku nebo v garsonce, výše daně pro ně byla stejná. Nová jednotná daň značně zatížila pracující třídu. Vládní přístup nejlépe zrekapituloval konservativec Nicholas Ridley, státní sekretář pro životní prostředí: „Vévoda může platit to samé co popelář.“.
Lokální odpor
Zavedení daně z hlavy bylo od počátku velmi nepopulárním krokem a nespokojenost ještě vzrostla, když se daňové sazby, stanovené řadou místních úřadů, ukázaly mnohem vyšší, než se na začátku předpokládalo. V průběhu roku 1989 se v opozici proti nové daňové politice vytvářela řada uskupení lokálního charakteru, známá jako „Anti-Poll-Tax Unions“ (APTUs). Ke konci téhož roku jich bylo v celé Británii na tisíc. Činnost APTUs nabírala různých podob, od vyzývání k neplacení daní k organizování protestních pochodů. Současně se ustanovily sítě členů komunit, které měly za úkol sledování a obranu proti exekutorům. Operace se stala natolik úspěšnou, že v některých oblastech firmy na vymáhání pohledávek zcela vyklidily pole. V Edinburgu místní APTUs střežily dělnické čtvrti s auty a vysílačkami, v Londýně plnili tuto funkci někteří taxikáři. Docházelo k monitorování a následně i častému obsazování kanceláří exekutorů a ve Skotsku stovky lidí bránily domy proti násilné exekuci šerify.
Když neplatí skoro nikdo...
Během prvních měsíců roku 1990 získala kampaň citelně na síle a současně se stala pro vládu značně kompromitujícím důvodem v pokračování nové daňové politiky. V srpnu 1990 ve Velké Británii platil daň z hlavy průměrně pouze jeden člověk z pěti, nejvíce (27 %) v Londýně. Celkem 20 milionů lidí bylo vyzváno k neplacení. Mnoho místních orgánů podléhalo krizi a úřady čelily deficitu 1,7 bilionů liber k následujícímu roku. Počáteční úspěch s kampaněmi proti placení daní ve Skotsku vyústil k několika velkým demonstracím napříč celým ostrovem, včetně známých nepokojů, ke kterým došlo v centru Londýna 31.března 1990.
...a desetitisíce bojují s policií...
31. března se v ranních hodinách sešlo na 200 tisíc lidí v Kenningtonském parku v jižním Londýně a během odpoledne se pochod začal pozvolna přesunovat k plánovanému cíli - Trafalgarskému náměstí. Policie odříznula části průvodu a následně zadržela velké skupiny demonstrantů, když zablokovala horní a spodní část Whitehallu. Po několika nevybíravých zatčeních vypukla řada rvaček a tahanic, kdy se protestující pokusili prolomit policejní řady a pochodovat dál na Trafalgar Square. Napadení průvodu jízdní policií na Trafalgarském náměstí a nájezdy policejních dodávek do davu se staly poslední špetkou k rozpoutání divokých riotů, které trvaly až do brzkých ranních hodin. Stavební buňky na náměstí a nedaleká budova Jihoafrické vysoké komise se ocitly v plamenech. Boje se záhy rozšířily i do několika vedlejších ulic. Během riotů byly napadeny obchody renomovaných značek, Národní westminsterská banka či několik nedalekých podniků. Za své vzala i luxusní auta či kanceláře irských aerolinek. Během „Bitvy o Trafalgar“ bylo evidováno na 5000 zraněných osob (včetně policistů) a 339 zatčených demonstrantů.
...Thatcherové zbydou oči pro pláč
Na pomoc lidem zatčeným v souvislosti s rioty vznikla kampaň usilující o jejich propuštění. Kampaň byla skutečně úspěšná. Pomocí 50 hodinového videa, pořízeného bezpečnostními kamerami, se podařilo před soudem prokázat, že policie vždy nejednala v souladu s předpisy. Některé části videa například ukázaly nevyprovokované útoky ze strany policie vůči demonstrantům. Policie, odbory, labouristi a řada marxistů a trockistů odsoudila páchané násilí a veškerou vinu za nepokoje přisoudila anarchistům. Navzdory těmto obviněním, a ochotě některých anarchistů přiznat odpovědnost, potvrdil policejní report z roku 1991, že se „neobjevily žádné známky toho, že by problémy byly organizovány levicovým křídlem anarchistů“. Nepokoje a vzrůstající opozice proti nově zavedené paušální dani z hlavy donutily konzervativní vládu vzdát se svých plánů. Margaret Thatcherová v listopadu 1990 rezignovala na funkci ministerské předsedkyně a její následovník John Major brzy po svém nástupu do funkce oznámil zrušení kontroverzní daně. Nový daňový systém opět reflektoval sociální situaci poplatníků. Nepopulárnost daně se plně projevila při londýnských nepokojích, ale skuteční strůjci úspěchu byly především lokální organizace a taktika odmítání placení daní, které zatlačily státní moc do kouta.
Článek vyšel v časopisu Antifašistické akce AKCE č. 13
Přeloženo z libcom.org