Přinášíme text, který došel na redakční mail a který se věnuje nedávno publikované Zprávě o činnosti ÚOOZ za rok 2009, respektive pasáži Zprávy, která je věnována tzv. levicovému extremismu. Přestože je nám identita autora známa, na jeho přání neuveřejňujeme jeho jméno.
Antifašismus jako diagnóza
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu vydal v polovině července zprávu o vlastní činnosti za rok 2009, ve které v sekci o terorismu a extremismu mj. píše i o tzv. levicovém extremismu, mezi který řadí i Antifašistickou akci. Zprávy se chytila řada celorepublikových médií a den až dva pomocí ní strašila občany. Spíše než obsahem plným logických nesmyslů, protimluvů a omylů je zpráva i její mediální redramatizace zajímavá funkcí, kterou ve společnosti plní, a sociálním životem, kterým žije…
Když jsem si zprávu přečetl poprvé, do očí mě v prvé řadě uhodila její prostoduchost, amatérské zpracování a protimluvy. Připadala mi jako pověstná „komedie plná omylů“ - možná i proto, že její text zjevně nepsal jeden člověk, nýbrž se domnívám, že byl později doplněn a doupraven ještě další osobou. Jak mohou napsat, že tzv. levicoví extremisté ohrožují společnost tím, že bojují za lidská práva? Respektive, jak může někdo napsat, že osvětová činnost Antifašistické akce je na vzestupu, aby pak napsal, že násilí je jediným prostředkem, který Antifašistická akce k dosažení svých cílů uznává? Později jsem si uvědomil, že je zbytečné lámat si hlavu nad chybami a vyloženými hloupostmi, které se ve Zprávě objevují, protože bych tím zastíral funkci, kterou má ve společnosti plnit. Jak se pokusím ukázat, jejím cílem je prostá démonizace nepřítele. Sekundárně pak, s pomocí médií, i rozšíření tohoto obrazu, spolu s úhledně zabaleným balíčkem negativních emocí strachu a hrůzy, mezi veřejnost.
Nálepka extremismu
Již jsem si zvykl na to, že v oficiálním státním diskursu, stejně jako v diskursu masových médií jsou antifašisté a antifašistky označováni jako „extrémisté“. To, že jsem si zvykl, ale neznamená, že je to dle mého názoru v pořádku a že s tím souhlasím. Právě naopak. Přestože termín extremismus vznikl v kooperaci státní správy a části akademické sféry coby koncept, který má o označovaném – tedy mj. o antifašistickém hnutí – něco vypovídat, je spíše matoucí a nikoli objasňující: není analytickým konceptem vzešlým z nezávislé sociální vědy, nýbrž normativní kategorií, kterou instrumentálně promýšlejí někteří akademici ve vztahu k právnímu řádu státu a k jeho represivním složkám. Jestliže nezávislá sociální věda rozvíjí vlastní analytické nástroje ve snaze různé fenomény pochopit a/či vysvětlit, pak politickým institucím sloužící sociální věda roubuje termíny jako extremismus či terorismus na různé sociální fenomény proto, aby je stát mohl kriminalizovat a nahlížet optikou trestního zákoníku. Tím, že byl pojem extremismu vytvořen převážně s ohledem na použitelnost při trestním řízení, nemohl již dostát své analytické funkci. Ve snaze zahrnout do sebe všechny neparlamentní politické skupiny (včetně např. environmentálních nevládních organizací) se stal příliš širokým a pro odbornou analýzu nepoužitelným. Neexistuje žádná „ideologie extremismu“ ani jeho historie (existují jen konkrétní skupiny, nebo ideologické proudy). Z čistě odborného pohledu postrádá používání tohoto pojmu logiku.
K čemu se ovšem pojem extremismus náramně hodí, je diskvalifikace politických odpůrců. Na otázku, jaký by měl ÚOOZ zájem na diskvalifikaci Antifašistické akce, existuje poměrně jednoduchá odpověď. ÚOOZ je jedním z orgánů Policie České republiky. Policie je instituce státu, která se mu snaží udržet monopol na užívání násilí. Antifašistická akce apriorně neodmítá násilí coby jeden z mnoha používaných prostředků, protože tvrdí, že může být tím jediným a efektivním argumentem, kterému někteří násilničtí neonacisté rozumějí (což potvrzuje např. i Miroslav Mareš, v minulosti nejdůležitější politolog napojený na Ministerstvo vnitra, Mareš 2005: 82). Antifašistická akce policii její pečlivě střežený monopol na legitimní užívání násilí nabourává. Není proto nelogické, že se snaží prezentovat Antifašistickou akci jako spolek nebezpečných individuí, který páchá nekontrolované násilí. Pro policii je logicky životně nezbytné udržovat ve společnosti dojem, že vystupuje proti nebezpečným kriminálníkům.
Zabije tím několik much jednou ranou: jednak zakryje násilnou podstatu policejní práce a zároveň jí poskytne legitimizaci. Koho bude potřeba v boji proti extrémistickému antifašismu? Pochopitelně policie. A na místě je otázka: Pokud je protivník tak nebezpečný, nebude třeba represivním složkám trošku zvětšit „operační prostor“? A je vůbec při tak důležité práci odpovídající výše policejních rozpočtů? Nebude patřičná oddělení potřeba personálně rozšířit či (v případě rozpočtových škrtů) alespoň zamezit jejich „zeštíhlení“? Jinými slovy policie potřebuje extremisty, ba co více, potřebuje je líčit v tom nejhorším světle, protože jen tak si zajistí vlastní existenci, respektive existenci odborů zaměřených na boj s extremismem. V boji proti extremismu má policie navíc volné ruce, protože politici stojí vně této agendy a policie se tak nemusí bát, že jí budou házet klacky pod nohy kvůli strachu z toho, že na ně policie „něco najde“ (tak jako v případě závažné finanční kriminality, kvůli které politici raději prosadili zrušení finanční policie).
„Úspěšným“ bojem proti extremismu (rozuměj mj. zatýkáním za samolepky - jako v případě neonacistů) může policie rovněž získat respekt a autoritu, což je u jedné z nejzkorumpovanějších institucí vzácný statek.
Kategorie extremismu velmi dobře slouží k „onálepkování“ (tzv. labelling) různých fenoménů, včetně antifašistického či antikapitalistického sociálního hnutí. O daném fenoménu sice nic nevypovídá, ale umožňuje státním složkám pojmenovat nepřítele, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu vykonávat svoji práci a mj. vydávat ony zprávy o činnosti a oněm „závislým“ expertům získávat akademické tituly a budovat si vlastní „vědecké“ kariéry. Zpráva ÚOOZ diskurs extremismu plně přebírá a rámuje jím veškeré informace, které veřejnosti o anti-autoritářských sociálních hnutích ve zprávě poskytuje.
Nový slovník, jiný kontext, démon
Kromě obecného diskursu extremismu zpráva zavádí i podrobnější slovní spojení, která mají s extremismem společnou nulovou vypovídací hodnotu. Jedná se o paskvily typu „násilnické antiglobalizační hnutí Black Bloc“ či „anarcho-extremistické aktivity“. Tak jako v případě extremismu ani u těchto konkrétních termínů nejde o popis reálné dynamiky sociálních hnutí, nýbrž o zatemňující onálepkování, jež umožňuje hnutí na jedné straně kriminalizovat a na straně druhé ho démonizovat a vyobrazit ho tak jako nepřítele. Domnívám se, že zavádění nové nálepkové terminologie, kterou nikdo – ani akademická sféra ani aktivisté samotní – nepoužívá v běžné ani odborné mluvě či pro sebe-identifikaci, je jedním z nástrojů represivních složek k démonizaci antifašistů a antifašistek. K tomuto bodu se ještě vrátím v závěru článku.
Dalším nástrojem na rovině jednotlivých slov je přesazování slov z diskursu samotných sociálních hnutí (tedy z textů, které produkuje hnutí samotné) do oficiálního policejního diskursu, čímž dochází k vyprázdnění významu slova a tudíž k zásadní významové konfúzi a zjednodušení. Příkladem může být zacházení se slovem globalizace. Ve zprávě se píše: „Anarchoautonomové se zapojují do protestů proti globalizaci světa.“ Již samotné spojení „anarchoautonomové“ je zavádějící, protože autonomní hnutí je pouze jedním ze stále nových směrů anarchistického hnutí, který vznikl až v 70. a 80. letech 20. století v západní Evropě. Zásadním způsobem se pak převrací význam slova globalizace, respektive význam vztahu hnutí ke globalizaci. Dovolím si na tomto místě kratší odbočku k významu globalizace v diskurzu anti-autoritářských sociálních hnutí. Když se v textech produkovaných v rámci hnutí píše o globalizaci a/či boji proti ní, pak se myslí většinou pouze ekonomická rovina globalizace – tedy neoliberální fáze kapitalismu, která přichází v druhé polovině 20. století a vyznačuje se deregulacemi státních politik ve prospěch volného trhu a tedy zaváděním kapitalismu do celého světa (po pádu sovětského bloku se kapitalismus stává hegemonním politicko-ekonomickým zřízením ve světě) a rovněž např. vznikem nadnárodních institucí jako Mezinárodní měnový fond či Světová banka. Globalizace je ale komplexní proces, který neobsahuje pouze ekonomickou rovinu a nelze globalizaci ztotožnit pouze s hegemonizací kapitalismu ve světě. Proces globalizace totiž neumožnil pouze rozšíření kapitalismu, ale i např. rozšíření boje proti kapitalismu do celého světa v podobě propojování sociálních hnutí z různých koutů planety, zakládání světových sociálních fór, vznikání nových hnutí s celosvětovým dosahem (např. jihomexičtí zapatisté) či globálních protestů proti spektakulárním summitům (od summitu Světové obchodní organizace v Seattlu roku 1999 až po summit o změnách klimatu v Kodani roku 2009). Aby sociální hnutí, včetně např. antifašistického hnutí v Česku, zdůraznila svůj mnohoznačný vztah k procesu globalizace, hovoří ve svých vlastních textech o alterglobalizačním hnutí a nikoli o antiglobalizačním hnutí. Alterglobalizační hnutí bojují proti rozšiřování kapitalismu do celého světa a hledají alternativní varianty globalizace mimo diktát volnotržní ekonomiky. Nebojují však proti globalizaci jako takové, jak se píše ve Zprávě ÚOOZ.
Fetišizace a psychologizace násilí
Nyní několik slov o dalším mechanismu démonizace mj. Antifašistické akce coby iracionálního extrémistického nepřítele celé společnosti, který je užíván ve Zprávě. Mám na mysli zacházení s pojmem násilí. Zpráva sice hovoří při zmínce o praktikách „levicových extremistů“ i např. o osvětové činnosti (přestože slovo „osvětové“ vsazuje do uvozovek s cílem navodit dojem, že osvěta v podání „extremistů“ je oxymóron), přesto v další části Zprávy a na úkor její vnitřní logické konzistence redukuje praktiky na násilí samotné a píše: „Násilí je pro ně jediným správným prostředkem k dosažení jejich cílů. Odsuzují pacifismus, který je dle jejich názoru špatná a neefektivní taktika, která nikdy neměla žádné výsledky.“ Zpráva se snaží navodit dojem (nekontrolovatelného) násilí ze strany antifašistů a antifašistek, coby jediného prostředku, který uznávají. Navíc násilí zbavuje veškerých kontextů a vazeb a činí z něho jakési „násilí obecné“, tedy automaticky zlé a zavrženíhodné (jak by asi obstálo v této kontextů zbavené optice násilí ze strany policie?). Splývají tak dle mého názoru důležité rozdíly mezi např. násilím neonacistů vůči menšinám na základě barvy kůže, vzhledu či sexuální orientace a odpovědi antifašistického hnutí této politice neonacistů. Zpráva se snaží evokovat, že neexistují rozdíly mezi otevřeným násilím a obranou před takovým násilím.
Kromě zbavení kontextu se zpráva rovněž snaží nahlížet násilí v rovině psychologické – tedy jako jakousi agresi až psychologickou nemoc duševně deformovaných antifašistů a antifašistek: „Jednání, vystupování a směřování anarchistických skupin a neformálních uskupení má kolísavě agresivní tendenci…“ Psychologizace, respektive psychiatrizace politických aktivit je zažitou strategií státních složek, jak bez argumentů dehonestovat radikálně kritické politické oponenty a znemožnit tak veškerou argumenty podloženou debatu v rovině socioekonomického uspořádání společnosti, které je v mnoha ohledech násilnické systémově a systematicky (např. tím, že generuje jevy jako je neonacismus).
Výše citovaná věta o násilí se podle očekávání stala médii nejčastěji citovanou pasáží ze Zprávy. ČTK, Týden, iDnes, ČT24 či Parlamentní listy z ní udělaly hlavní poselství Zprávy. Nejdále zašly Parlamentní listy, které v odstavci s názvem „Anarchistický pacifismus je minulostí“ píší o tom, že „otevřeným programem se naopak stalo násilí“.
Aby bylo možné pochopit společenskou funkci zprávy ÚOOZ, je potřeba zahrnout i tzv. mediální redramatizaci zprávy: média démonizaci antifašistů a antifašistek umocňují a šíří ji mezi veřejnost.
Mediální redramatizace: Pro Televizi Hysterie Jiří Hynek
Média Zprávu nereprodukují, naopak si vybírají jen určité pasáže, aby posílila určitá vyznění, které Zpráva nabízí. Je lepší, když vyznění bude nahánět strach a bude řádně dramatické: to plodí zajímavý příběh a zvyšuje sledovanost. Vedlejším efektem pak je veřejná legitimizace „boje proti extremismu“ všemi prostředky. Příkladem budiž hlavní důraz na přípravné tábory - tzv. AFA kempy, kde se účastníci podle Zprávy cvičí v pouličním boji. Připadá mi absurdní domnívat se, že je možné vycvičit strategiím pouličního boje na víkendovém kempu pořádaném s nepravidelnou frekvencí. Přesto novináři učinili z kempů, o kterých se píše ve Zprávě ÚOOZ, hlavního strašáka veřejnosti a hlavní poselství Zprávy: kempy komentovala všechna média, většina o nich dokonce psala v titulcích svých zpráv. A tak ČTK a časopis Týden píše „Extrémní levice organizuje tábory s výcvikem boje“, Parlamentní listy zase píší „Anarchisté nacvičují pouliční boje, varuje ÚOOZ“, server iDnes.cz pak „ÚOOZ: Radikální anarchisté se na táborech cvičí v bojích“, ČT24 své zprávě dávají titulek „Radikální anarchisté se učí taktice pouličního boje, upozornil ÚOOZ“.
Média sice zprávu nereprodukují, ale zároveň ji v ničem nezpochybňují, informace ve Zprávě obsažené si neověřují a přebírají je jako nezpochybnitelná fakta. Neobtěžují se s případným vyjádřením Antifašistické akce ke Zprávě. Není náhodou nekritické spoléhání se pouze na jeden, byť oficiální zdroj informací, jistým nezvládnutím novinářské práce? Až Zpráva ÚOOZ bude psát o tom, že Antifašistická akce plánuje infikovat všechny bělochy virem HIV, budou jí to novináři rovněž věřit?
Vše, o čem výše píši, lze nalézt v kondenzované podobě v reportáži televize Nova: intonačně dramatický, alarmující až vystrašený hlas reportéra Jiřího Hynka vnáší diváka do reportáže o nebezpečných závěrech ÚOOZ o extremismu. Na obrazovce houkají sirény, létá vrtulník a těžkooděnci podpírají zraněného policistu, který se „vrací z pouličního boje s extremisty“. Reportáž nekriticky přebírá vybrané pasáže ze Zprávy – „hlavní prvky“ o násilí, kempech atp. si reportéři nechávají živě převyprávět na kameru samotným šéfem ÚOOZ Šlachtou, popřípadě věty ze zprávy raději ještě graficky zobrazí na obrazovku. Jakoby se znásobením žánrů, které říkají totéž (hlas moderátora, vstup se Šlachtou, psaný text na obrazovce) snažili znásobit nebezpečí jeho obsahu a tudíž negativní prožitek diváka. Hynek mezitím s jistotou odborníka zavádí paskvily a hovoří o anarchoextremistech či o organizacích Antifa, AFA a Antifašistická frakce (sic!), aby pak následoval kratičký a zcela nelogický prostřih z demonstrace neonacistů vyřvávajících jejich oblíbené „Antifa, hahaha!“. V celé reportáží Hynek diváky strašil, aby je pak mohl na úplném konci uklidnit tím, že nový ministr vnitra John podle svého mluvčího plánuje pokračovat v represivní politice proti extremismu, kterou oživil jeho předchůdce Pecina.
Strach a hnus v České republice
V článku jsem se snažil najít specifickou logiku zprávy ÚOOZ, kterou v kombinaci s mediální redramatizací nacházím v démonizaci antifašistů a antifašistek a obecně členů anarchistického hnutí, coby duševně vyšinutých agresorů a iracionálně násilnických vyvrhelů. Zpráva ÚOOZ prostřednictvím dramatizovaného mediálního vyprávění používajícího obrazů zla a samoúčelného násilí vyobrazuje bojovníky proti fašismu jako nebezpečné nepřátele slušných lidí, jako rebely bez příčiny. ÚOOZ takový obraz poskytuje šanci na získání respektu a autority, tedy i odpovídající díl z koláče veřejných prostředků. K tomu využívá všezahrnující, zmatečnou a v konečném důsledku zatemňující normativní kategorii extremismu, která umožňuje mocenským složkám kriminalizovat antifašistická a antiautoritářská hnutí. Tyto složky pak vydávají zprávy, jako je ta od ÚOOZ, a s pomocí masových médií se snaží vtisknout extremismu obsah emoční. Hlavní funkcí zprávy ÚOOZ, respektive její mediální redramatizace, je u veřejnosti potvrdit či vyvolat automatizaci vazby pocitů strachu a negativních emocí s kategorií extremismu. Má-li extremismus emoční obsah, pak se iracionálnost aktivit antifašistů a antifašistek jeví jako „přirozená“. Jeví-li se iracionálnost aktivit antifašistických démonů mezi veřejností jako samozřejmá, pak se zvyšuje operační prostor pro represivní složky státu při jejich snaze kriminalizovat a potřít antifašistické aktivity.
Autor je mediální analytik, není členem Antifašistické akce