Víme, že 1. máj se dá slavit různě. ČSSD s karafiátem v tento den oslavuje „podíl práce na polidštění opice“, KDU-ČSL vyzývá lidi k morálce, ODS trhá na kopci modré třešně, KSČM za doprovodu dechovky vzpomíná a slibuje, TOP 09 se transparentně zamiluje do mladých lidí a fanoušci DSSS brojí proti totalitě a deklarují své odhodlání obětovat se prací pro národ.
Nic z toho není náš šálek čaje. První máj nám připomíná, že svou svobodu musíme bránit před násilím vládnoucích, jinak o ni přijdeme. Ta míra svobod, kterou ještě máme, totiž není dárečkem dobrotivých mocných, ale tvrdě vybojovaným výsledkem úsilí mnoha generací. Co naplat, že si před listopadem 1989 bolševici z prvního máje udělali oslavu své moci a jejich ksichty se v tento den rozzářily na tribunách štěstím. Dnešní politici již nestojí na tribunách, ale nenechme se mýlit, o moc jiní nejsou. Nevěříme na průhlednost top knížete, sociálního Paroubka, čistého Nečase, morálního Kalouska, ekologického Lišku, spasitele Vandase ani na upřímného Johna. Stejně jako nevěříme těm, kteří byli před nimi, ani těm, které zvolí voliči po nich. Stále čekáte na svého politika spasitele? Podle nás nikdy nepřijde. Jediné, v co doufáme, je, že přijde doba, kdy si lidé uvědomí, že síla něco měnit je v nich samých.
Proč 1. máj?
První máj je pro nás dnem, kdy si připomínáme historické okamžiky, v nichž se neprivilegovaná většina společnosti rozhodla povstat. V roce 1886 se radikální odborové svazy v USA a Kanadě usnesly na požadavku osmihodinové pracovní doby k 1. 5. 1886. Tomuto rozhodnutí však předcházely velké represe proti aktivním dělníkům a členům chicagského Sdružení pro osmihodinovou pracovní dobu. Proto se dělníci rozhodli pro adekvátní reakci: K 1. máji 1886 začali stávkovat a demonstrovat. Policie rozháněla demonstrace střelbou do davu, která si vyžádala několik mrtvých. Došlo na otevřené boje v ulicích, při kterých bylo kromě dělníků zabito i sedm policistů. Dodnes se neví, zda to byl čin dělníků nebo špatně provedená provokace samotných policistů za účelem zdiskreditovat protestní akce.
Chicagská policie pátrala po pachatelích a vše vyřešila obžalováním osmi anarchistických dělníků. Ve vykonstruovaném procesu bylo odsouzeno k smrti všech osm anarchistů, popraveni byli nakonec čtyři, jeden spáchal sebevraždu den před popravou. 1. květen se proto stal ke konci 19. století dnem, kdy se (nejen) připomínají tyto události.
My...
My, antifašisté a antifašistky, nejsme příznivci tradic a pečlivého lpění na jejich dodržování. Na jednu stranu nehodláme hrát hru na zapomínání a ctíme odkaz bojů chicagských dělníků, na druhou stranu ale 1. máj pro nás není výjimečným dnem sám o sobě. Kdybychom na tuto logiku oficialit přistoupili, museli bychom si každý den připomínat nějaký masakr, válku, sociální nespravedlnost, každodenní oblbování lidí médii, vyhazov z práce — nic z toho jsme ale mocným neodpustili a nikdy neodpustíme. My si to nechceme připomínat — my s tím chceme skoncovat.
Pro antifašisty a antifašistky je důležité myslet a jednat 365 dní v roce. Antifašismus pro nás není pouze politickým bojem proti náckům. Chápeme ho šířeji — jako součást antikapitalistického a antiautoritářského pohledu na svět. I proto se v rámci možností aktivně stavíme na stranu zaměstnanců, kteří se domáhají práv a důstojnosti stávkami, na stranu studentů v jejich boji proti zavádění školného či na stranu menšin, které bojují proti rasistickým klišé, sociálnímu vyloučení a segregaci. Stojíme na straně lidí, jejichž politická angažovanost nekončí vhozením lístku do příznačně nazvané volební urny. Těch, kteří praktikují politiku zdola, jež se jeví jako účinná alternativa mechanismům hierarchizované politiky shora. Těch, kteří namísto servilnímu podlézání šéfům a politickým bossům (i např. při žadonění o granty), zvolili cestu sebeorganizování, utváření vlastních autonomních struktur a kritického pohledu na věci kolem nás. Přesně tito lidé, mezi které se svými aktivitami chce zařadit i Antifašistická akce (AFA), ukazují svou činností jednak to, že oficiální politika problémy neřeší, nýbrž maskuje, ale i to, že k ní existují alternativy.
...a vy!?
I proto jsme se i letos pokusili 1. máj pojmout „netradičně“ — jako oslavu soustavné politické práce. Práce, která v kontrastu s vynucenou normální prací, jež je nezbytnou součástí a hnacím motorem nespravedlivě dělené společnosti tříd, je práce neodcizená, neplacená, dobrovolná, tvůrčí. Oslavou nemyslíme pouze zábavu. Celý prostor na MAYDAY chápeme jako místo setkávání a sdílení politických zkušeností, prezentace činnosti různých skupin a kolektivů, i jako místo vlastního sebevzdělávání. Pokud se nám povede ve vás zasít semínka odporu, splnil tento 1. máj svoje poslání.