Váňa byl velkou postavou ruského antifašistického hnutí a jsem si jistý, že v sledujících dnech, měsících a letech napíše své vzpomínky na něj spousta lidí. Dnes je ale většina z nich smrtí svého přítele a soudruha příliš rozzlobená a příliš šokovaná.
Poprvé si na Váňu pamatuju někdy z roku 2004, kdy jsem měl anarchistické distro na koncertu v R-Clubu. V té době jsem nechodil na koncertu moc často, takže jsem většinu lidí neznal. Bylo to ještě před tím, než se po smrti Saši Rjukina moskevská hardcorové scéna úplně odebrala do podzemí. Tenhle koncert tak byl propagován veřejně – a mohli jste si být jistí, kdo bude opodál. Trochu jsem se toho davu skinheadů bál, a speciálně onoho velkého chlapíka. Nebyl k tomu ale žádný důvod, Váňa tam byl od toho, aby k žádným problémům nedošlo.
Nevím, odkud dostal přezdívku „Lamač kostí“, „Kostolom“. Možná to bylo jen jako vtip, protože byste si stěží představili přátelštějšího a veselejšího chlapíčka, než byl Váňa.
Naposledy jsem ho viděl na turnaji mixed martial arts turnaji „No Surrender“, který se konal letos 10. října v Moskvě. Konal se na památku jiného zabitého antifašisty Fjodora Filatova. Váňa tam byl jako rozhodčí.
Byl dobrým studentem samba, bojového umění, které vzniklo v SSSR. Měl pár úspěchů z turnajů a dosáhl titulu Mistr sportu Ruska. Účastnil se též zápasnických turnajů.
I právě proto se ho tak báli a tak ho nenáviděli nacisté, kteří se snaží své nepřátele vykreslovat jako slabé alkoholiky a feťáky. Jen pár nacistů se s Váňou mohli utkat ve férovém souboji, proto ho napadali břitvami, šroubováky a noži – a když ani to nepomohlo, pistolí.
Předtím jsem ho potkal na koncertu Ska-P loni v květnu. Nikdo z mých přátel neměl 30 euro, aby na koncert španělských ska-punkerů mohl jít, rozhodli jsme se ale rozdávat před koncertem antifašistické noviny. Kapela pózovala koneckonců na plakátech v antifašistických trikách – to není ve Španělsku nic ohromného, v Moskvě je to ale věc, za níž muzikant může zaplatit životem. Rozdávat propagandu před koncertem nebylo tedy o nic méně důležité než rozdávat ji náhodným lidem na ulici. Váňu a pár dalších lidí jsme požádali, aby nás chránili.
Reakce pseudo-yuppíků a punkerů byla smíšená – někteří přišli samozřejmě jen na party. Pak přišel telefon – jiná skupina soudruhů měla problém pár kilometrů na jih ve městě, sledoval větší dav nacistů. Naše ochranka musela jít problém vyřešit. Neměl jsem v plánu jít se ten večer poprat, ale neměl jsem na vybranou: rozdávat stovkám lidí antifašistické noviny, pak se chvíli poflakovat kolem a nakonec jít sám pryč, to byste mohli snadno skončit s pěti centimetry železa mezi žebry. Musel jsem se držet party.
Potkali jsme druhou skupinu a dali se dohromady. Váňa nás upozornil, abychom neútočili hned, jak budou na dohled, protože by zjistili, že nás je víc a rozutekli by se. Lidi se ale nemohli udržet v klidu. Více než sto metrů bylo ale moc velká vzdálenost, nacisté se rozprchli po aleji, prchali přes zdi. Žádného jsme nechytili. Já byl ve špatné kondici, takže jsem nemohl utíkat tak rychle jako zbytek a Váňa neutíkal prostě proto, že věděl, že to nemá smysl. Zústali jsme tedy pozadu s pár dívkami, které nechtěly být ve frontové linii, a hledali jsme spolu, zda nejsou nějací nacisté schovaní na naší straně.
Později téhož večera další sraz, pár nakopanejch zadků, víc promarněných příležitostí.
Nemělo by ale smysl vypisovat všechny podobné historky, zatímco já byl na téhle akci příležitostným hostem, pro Váňu bylo bití nácků něčím tak běžným, jako se ráno probudit a vstát z postele. Říkat jen jednu z podobných historek je jako neříci žádnou, protože jich jsou stovky.
Váňa byl známou tváří punkového hnutí na začátku tohohle století. Galerie na antifašistických webech mají spoustu jeho fotek, na té nejstarší je s čírem. Nebyl z první moskevské antifa generace, která se dala dohromady na jaře 2002, když se ale v letech 2003-2004 zapojil, zůstal napořád.
Někdy se po takových tragédiích objevují ze všech stran pokusy činit si na mrtvého hrdinu nárok. Tak tomu bylo v případě Stanislava Markelova, recesisty, který když byl naživu, tvrdil anarchistům, že je sociální demokrat, zatímco trockistům a stalinistům, že je anarchista, prostě proto, aby všechny otrávil.
V případě by jakékoli takovéhle posmrtné nároky byly zavádějící, ať se na ně díváte jakkoli. Každá skupinka a každá crew ve scéně ho považovala za svého. Respektovaly a milovaly ho všechny strany.
Sám se považoval za RASH (Red and Anarchist Skin Heads, levicová odnož této subkultury) skinheada, což nebránilo vlasteneckým a apolitickým moskevským Trojan skinům, aby ho považovali za jednoho z nich. Anarchisté Váňu samozřejmě považovali za anarchistu – a je pravdou, že zastával antiautoritářské a sociální postoje a byl vždy připravený dělat ochranku na anarchistických akcích.
Nežil ale pro aktivismus – žil pro ulici a punk rock.
Stejně jako byl ostrý, byl bystrý, svá studia práv na Ruské státní společenské univerzitě dokončil s červeným diplomem.
Protože je ve scéně jen málo lidí s právním vzděláním, doufal jsem, že až skončí s fyzickými konfrontacemi nácků na ulicích, přidá se k aktivistickým právníkům. Ještě, než byl zabit, byl Stas Markelov zavalen právními případy od hnutí, než aby je stíhal všechny sám.
Váňa se se Stasem dobře znali a Váňa dělal ochranku i na Stasových některých tiskových konferencích. V poslední době Váňa pracoval jako právník v organizaci Děti ulice, která pracuje s dětmi žijícími na ulici a s problémy.
Lidi se dnes samozřejmě ptají, proč šel onen večer do svého bytu, i když věděl, že je jeho adresa dostupná na všech nacistických webech. Často přespával a bydlel jinde. Možná musel vyřídit doma něco důležitého, možná chtěl jen plivnout smrti do tváře, poté, co spoustu pokusů připravit jej o život přežil.
Poprvé ho napadli v roce 2005, kdy ho pořezali břitvou. (Tenhle incident byl zaznamenán na bezpečnostní kameře a použit v televizním dokumentu kanálu NTV.) Téhož roku na podzim se jej pokusili zabít, šestkrát jej bodli do krku nabroušeným šroubovákem (což je mezi ruskými nacisty oblíbená zbraň protože proniká do těla hlouběji než nůž). Každá z ran mohla být smrtelná, jen náhodou ale žádná nezasáhla tepnu a Váňa přežil. I tento útok byl zaznamenám kamerou, policie se ale vyšetřováním nenamáhala a neobtěžovala se ani záznam zhlédnout. Trvalo více než půl roku, než se Váňa z útoku zotavil.
V lednu tohoto roku byl pak během rvačky na ulici pobodán do břicha. I toto zranění mohlo být smrtelné, i tohle však přežil.
Až poté, co nacisté použili pistoli, dosáhli konečně svého…
Váňův otec zemřel před pár lety, zůstala po něm matka a sestra. Dary na pokrytí nákladů s pohřbem jsou vítány, použít můžete účet Yandex 41001411894609 či věnovat peníze skrze ABC Moskva: www.avtonom.org/donate
Související článek
Belzebubmedia: Ďalšie smutné správy z Moskvy