Neonacismus je v posledním roce časté a veřejností bedlivě sledované téma. Ve společnosti ale stále přetrvává dojem, že neonacisté jsou bandou asociálů se sníženým IQ. V mnoha případech tomu tak je. Rozhodně tak ale nemůžeme popsat celou neonacistickou scénu. Její vůdci se tomuto zařazení obvykle vymykají. Nevýrazná, fluktuující masa „pěšáků“ se takto většinou popsat dá.
Vedle těchto dvou skupin ale existuje na krajní pravici ještě skupina třetí – skupina dosud nepříliš navenek známých aktivistů, kteří nabízejí servisní služby celému hnutí. Skupina, která se pozvolna tvořila v posledních pěti letech z dlouholetých neonacistických aktivistů, kteří na jedné straně nezapadali do mantinelů bezduchých primitivů a na druhé straně neměli sklony vystupovat veřejně. Díky tomu dosud unikali mediálnímu a společenskému zájmu. Neznamená to ale, že unikli pozornosti antifašistů. V současné době, kdy většina z nich napíná své síly, aby zvrátila nepříznivý vývoj událostí postihujících celou neonacistickou scénu, nastal ten správný moment k jejich představení. Postupně představíme nejvýraznější kádry neonacistické scény, kterým se podařilo prorazit do akceptovatelných sfér společnosti.
Pole PR, public relations neboli vztahů s veřejností je dlouhodobě Achillovou patou celé krajní pravice. Hnutí, které se projevuje rasisticky, obdivuje Adolfa Hitlera s jeho protižidovskou a protislovanskou politikou a které sdružuje v naprosté většině delikventy a asociály, skutečně příliš veřejných sympatií nevzbuzuje. Nepomohlo ani několik pokusů změnit kompletně image, spočívajících obvykle v „převlečení kabátů“ a výměně bomberů za obleky, případně jiné subkulturní propriety, nespojované primárně s hnutím skinheads či neonacismem.
Minimálně vůdčí osobnosti celého hnutí si dlouhodobou neudržitelnost této situace dobře uvědomují a snaží se v této věci něco podnikat. Jedním z takových pokusů byl i zvolený způsob veřejné obhajoby neonacistů zadržených v červnu letošního roku při policejní akci Power.
Neonacisté interpretují jejich činnost jako nevinnou zábavu či snad dokonce uměleckou tvorbu a přirovnávají je k umělcům perzekvovaných minulým režimem. Jakkoli nesouhlasíme s trestáním za verbální či obdobné projevy neonacismu a rasismu, tak podobné srovnání nutně pokulhává. Zda může na někoho zapůsobit, je otázkou. Už jsme si zvykli, že náckové mají poslední dobou plnou hubu svobody a lidských práv. Jak by v jejich podání vypadaly, zažil svět před 70 lety.
Faktem ale je, že moc jiných možností se neonacistům nenabízí. Každopádně jejich verze událostí do médií pronikla, což lze označit za malý, ale přece jen úspěch. A právě za ním stojí dosud skrytá dívka, která neonacistům poskytuje nezištně služby téměř profesionální – Martina Bauerová.
Martina Bauerová není v neonacistickém hnutí žádnou novickou. V minulosti založila dívčí organizaci Womenside, jejímž cílem je sdružovat neonacistické aktivistky. Záhy po jejím vzniku však došlo k rozštěpení a vzniku později známějších Resistance Women Unity vedených Michaelou Dupovou, kterou k vzniku vlastní organizace dohnala vzájemná osobní antipatie právě s Martinou Bauerovou.
Martina Bauerová (zcela vlevo) s kolegyněmi z Womenside. 
Martina Bauerová, v pozadí transparent "Women side". 
V roce 2008 se podílela také na organizaci druhého memoriálu za Petra „Sumce“ Chytila, neonacistického chuligána z Brna, kterého v roce 2006 nešťastnou náhodou zastřelil jeho na mol opilý kamarád Radek Kurdiovský, toho času člen speciální policejní jednotky.
Veřejným akcím neonacistů se ale Martina spíše vyhýbá. Pokud se jich účastní, pak pouze relativně obstojně zamaskovaná, jak můžete vidět na přiložených fotografiích.
Demonstrace Národního odporu 1. 5. 2006 v Praze. Martina Bauerová v modré čepici. Na demonstraci se pohybovala ve společnosti neonacistů ze severu Čech a z Vysočiny. 
Demonstrace pořádaná Národním odporem 1. 3. 2008 v Plzni. Martina Bauerová s Ladou Hartmannovou, současnou majitelkou neonacistického obchodu Hatecore-shop. Za oběma slečnami maskovaný významný aktivista NO Olomouc. 
Důvod k této obezřetnosti je prostý a souvisí právě se servisem, který neonacistům poskytuje. Bauerová je zaměstnankyně firmy, jejíž náplň je právě public relations. Jde o společnost AMI Communications. Skutečnost, že se Bauerová podílela na mediální strategii po policejní akci Power, dokazuje i její účast na „tajné“ schůzce 11. června 2009 v pražském Cípu.
Martina Bauerová a ideolog českých neonacistů Erik Sedláček, přezdívaný Sedlis-Diehard čekají na schůzku v Cípu. 
Schůzka proběhla v neonacisty oblíbené pražské restauraci „V Cípu“ a jistou zajímavostí je, že kromě špiček pražské sekce Národního odporu (Filip Vávra, Patrik Vondrák, Erik Sedláček), se jí účastnil také šéfredaktor Dělnických listů a předseda Dělnické mládeže Martin Zbela a bývalý policista Milan Tobiáš. Výstupem této schůzky byl právě závěr soustřeďující se na prezentaci zatčených jako „mladých mužů se zálibou v hudbě“. I vystoupení Filipa Vávry před úřadem vlády se neslo v podobném duchu. Informace o policejním zásahu v neonacistickém podání pak byla rozeslána českým i zahraničním médiím, k čemuž Martina využila i své pracovní kontakty.
V zájmu zachování přesnosti je třeba doplnit, že zájem Martiny Bauerové na tomto případu má i osobní rozměr. Lukáš Rod, jeden ze zadržených neonacistů, je totiž její bývalý přítel. Naopak její neochota podílet se na současné neonacistické kampani, vztažené k druhé skupině zatčených v pokračování akce Power, může souviset právě s osobní nevraživostí, které panuje mezi ní a Michaelou Dupovou, šéfkou konkurenční Resistance Women Unity.
Pokud tedy příliš podléháte nepovedeným protinacistickým kampaním nebo mediálním zkratkám a očekáváte vyholeného neonacistu pouze v hospůdce páté cenové skupiny, může vás překvapit, že člověk obdivující Třetí říši a plynové komory je vaším kolegou v práci, ve škole nebo pracuje jako IT specialista, kterého si nevědomky pozvete i k sobě domů.
AKTUALIZACE 6.12.2009
Děkujeme našim čtenářům, kteří nás upozornili, že Martina Bauerová v PR agentuře AMI Communications již několik měsíců nepracuje. Za nepřesnost v článku se omlouváme. Faktem nicméně zůstává, že v době konání schůzky v restauraci V Cípu v agentuře pracovala a své v práci nabyté znalosti a kontakty využívala ve svých aktivitách v neonacistickém hnutí.