Pražský squat Milada vyklidila najatá soukromá bezpečnostní služba Prague Security Group. Zaměstnanci této společnosti ozbrojení slzotvornými granáty a železnými tyčemi za přihlížení policie vtrhli 30.6.2009 ráno do objektu Milady a zaměřili se především na ničení oken a majetku squatterů. Prague Security Group je známá tim, že v jejich řadách najdeme velké množství neonacistů, o čemž ostatně svědčí nápisy Thor Steinar na tričkách jejich zaměstnanců podílejících se na útoku na Miladu.
Do minulého týdne byl zaměstancem Prague Security Group například i Michal Sýkora, přezdívaný Voják, který se "proslavil" tím, že jako útočník na antifašistický koncert v klubu Modrá vopice ve Vysočanech rozdrtil v roce 2007 šestnáctileté dívce úderem basebalovou pálkou dolní čelist a dalšími násilnými útoky. Michal Sýkora se útoku na Miladu nicméně nezúčastnil. Od minulého týdne je stíhán za pokus o rasově motivovanou vraždu člověka pocházejícího ze Srí Lanky a v současné době je umístěn ve vazbě.
Prohlášení squatterů z Milady ke včerejším událostem
Milada.org, 1. července 2009
Chceme se coby bývalí obyvatelé squatu Milada vyjádřit k událostem, které proběhly 30. června. Tento den došlo k násilnému vyklizení jedenáct let fungujícího kulturně-sociálního centra, které představovalo v ČR poslední místo svého druhu. Tímto okamžikem se v nás všech cosi změnilo: náckové z bezpečností agentury Prague security group společně s fízly během jednoho dne zničili místo, kde jsme léta přetvářeli své sny a vize v realitu.
Ministr pro lidská práva Kocáb slíbil iniciovat jednání o potenciálním náhradním prostoru, my se však rozhodně v tomto boji nehodláme spoléhat na politiky ani klidnit oprávněný vztek všech, pro které Milada něco znamenala. Nehledě na výsledky jednání přijde na vyklizení Milady adekvátní odpověď, která bude instituce zodpovědné za tento akt hodně bolet.
Cítíme naléhavou potřebu vytvářet nové prostory, kde můžeme žít a tvořit po svém, bez autorit. Jakákoliv aktivita směřující k tomuto cíli je z našeho pohledu legitimní. Společnost, ve které je běžné, že se státní instituce spojí s neonacisty proti lidem vytvářejícím nekomerční kulturu, nemá právo nazývat se svobodnou.
Choďte na demonstrace, podnikejte přímé akce, buďte kreativní! Vyklizením Milady cosi skončilo, zároveň se však otevřel prostor pro vytvoření něčeho nového.
Naši touhu po svobodě žádná represe nezastaví!
AKTUALIZACE II. 2.7. - Důkazy o účasti neonacistů při útoku na Miladu
Opravdu jsme se nemýlili, když jsme tvrdili, že najatá ochranka ozbrojená tyčemi a rozbíjející vybavení squattu Milada byla složena z neonacistů.
Najatí neonacisté z bezpečností agentury 30. 6. 2009 u Milady.
A tady jsou ti samí neonacisté na demonstraci Národního odporu 1. 5. 2006 v Praze. Neonacista bez bradky s potetovaným předloktím pravé ruky najatý na ničení Milady.
Zde ve společnosti Martina Václavka z Národního odporu Jihlava, který má na sobě v tričko se znakem jednotek SS a Hitlerjungend a nápisem Weisse Wölfe. Václavek letos nahlašoval jihlavský pochod Národního odporu na památku padlých nacistických vojáků.
Zde zcela vpravo je neonacista s bradkou a kotletami najatý na ničení Milady. Vlevo dole s brýlemi je Michal Glas, jeden ze dvou šéfů Autonomních nacionalistů.
AKTUALIZACE III. 5.7. - Projev z protestu na Palackého nám.
Ráda bych vás tady všechny přivítala. Všechny vás poznávám, ostatně znám vás už z médií. A co vy, také se poznáváte? Rozeznáváte v sobě necitelné parazity, kteří si nátlakem vymohli přesun do centra města?
Vidíte vedle sebe feťáky a nemakačenka? Také si myslíte, že squateři jsou vlastně vyděrači, kteří v době povodní plýtvali vzácným časem ministra? Také si myslíte, že squatting je vlastně něco jako terorismus? Že ne? V tom případě asi patříte k těm, kteří uplynulý týden prožívali trochu jinak než velká část českých médií.
Tento týden pro nás byl především týdnem smutku. Náhradní objekt je fajn, ale Milada pro nás nikdy nebyla pouhým objektem. Představovala pro nás domov, byla jedenáct let místem, kde se odehrávaly naše koncerty, divadelní představení, přednášky a diskuse, naše lásky i naše nenávisti. Ruině, o niž se nezajímal ani její majitel, vrátil kolektiv squaterů život a smysluplné využití. Jenže pak, po jedenácti letech si pro Miladu přišli. Najatí náckové z bezpečnostní agentury rozkopali, rozřezali, pochytali, vyházeli a rozbili to, co jsme jedenáct let vytvářeli. Represe se tentokrát chopila soukromá firma, státní policie jí službičkovala a dělala zeď, aby ji nikdo náhodou nerušil při ničení věcí a ohrožování lidí na životě. Už jsme mnohokrát slyšeli hesla ve stylu pomáhat a chránit, nyní aspoň vidíme, komu stát pomáhá, co chrání a proti komu.
Mysleli jsme často během toho týdne na lidi, kterým vzala domov velká voda. Rádi bychom jim nějak pomohli. I my jsme přišli o domov, sebrali nám ho ale lidé a násilím. Nechtěli jsme přidělávat žádné problémy právě v době povodní. Nebyli jsme to ale my, kdo poslal na Miladu právě v této době komando rasistických násilníků s jediným cílem: vyhodit alternativní kulturu na dlažbu.
Neprosili jsme o žádné úlevy, privilegia či náhradní objekty. Nikdy jsme nežádali o žádné granty na kulturní aktivity, které jsme vyvíjeli. Chtěli jsme jen nechat na pokoji v objektu, o který jeho majitel nejevil zájem, který teď nechal najatou agenturou značně poškodit a který nyní dost možná nechá srovnat se zemí.
Jistě, mnohokrát jsme už slyšeli o tom, že požadavky squaterů jsou nemístné už od prvopočátku, protože se jedná o neoprávněné užívání cizího majetku. Jenže mluví-li se běžně o soukromém vlastnictví, říká se zároveň, že majitel se má o svůj majetek starat, že vlastnictví zavazuje. Squatting ovšem vždy reaguje až na situaci, kdy se majitel o svůj majetek nestará a nechává jej pustnout. Majitel v takovém případě porušil svůj závazek a nemůže se divit, pokud se někdo pokusí lépe využívat a spravovat to, o co neprojevil zájem. Připomeňme si, že stát vyvlastňuje i využívané stavby a pozemky v tzv. veřejném zájmu, přičemž tímto veřejným zájmem je nejčastěji dálnice pro hlučná auta vypouštějící ze svých výfuků jedovaté plyny.
Když vidíme tu spoustu nevyužívaných domů a zároveň tu spoustu lidí bez domova, vyvolává to mnoho otázek, které se týkají právě onoho soukromého vlastnictví, jímž nám tak často šermují před očima.
Proč mají mít někteří lidé miliardy na účtech, zatímco jiní umírají hlady?
Proč mají mít jedni možnost prostřednictvím svých majetků ovládat životy druhých?
A konečně proč má planeta Země, náš společný domov, umírat pod nánosem skleníkových plynů? Jen proto, že se je některým soukromým vlastníkům vyplatí ve velkém vypouštět? Jak výstižně napsal filozof Václav Bělohradský: „Od okamžiku, kdy jsme poprvé viděli Zemi ze satelitu jako malou planetu, kde je život jen úzkou křehkou vrstvičkou na jejím povrchu, pojem soukromý statek je nelegitimní. Co může být soukromého na takové planetě?“
Squatting bereme právě jako příspěvek k hledání světa, v němž bude pojem potřeb důležitější než pojem majetku, světu, který nebude rozparcelovávat naše domovy (ať už se jimi myslí obydlí nebo planeta Země) na zboží a prodávat je v různě zabalených balíčcích.
Připomeňme si teď, co pro nás Milada znamenala. Byla naším domovem a představovala pro nás jednak možnost jednak místo alternativní kultury, jednak protest proti situaci s bydlením, kšeftování a spekulaci.
Pokud jde o alternativní kulturu, byla Milada domovem nejen alternativních hudebních stylů, ale třeba také básníků a výtvarníků. Byla okrajovým prostorem, který umožňoval experiment a zároveň dával tvůrcům to, co nezbytně potřebují, nemá-li jejich dílo zplanět: bezprostřední kontakt s publikem. Milada byla živým kulturním organismem, kde se potkávali a svými myšlenkami vzájemně obohacovali lidé různého zaměření. Byl to poslední prostor svého druhu. Chtěli jsme pokračovat v tradicích avantgardy a undergroundu a spoluvytvářet živou alternativní kulturu pro 21. století.
Pokud jde o situaci s bydlením, obsazování prázdných domů pro nás představuje protest proti situaci, kdy je jedna ze základních lidských potřeb, bydlení, vystavena naprosto přemrštěným požadavkům.
Zatímco na ulicích umírají bezdomovci, s některými byty se spekuluje. Zrušení regulací nájemného a ekonomická krize hrozí tím, že o střechu nad hlavou přijde řada dalších lidí. Tak, jako nás shazovala ze střechy bezpečnostní agentura, mohou zítra u vašich dveří zazvonit nějací soukromí pochopové – ať už bezpečnostní služba, nebo exekutoři. Nevidíme důvod, proč s tím souhlasit. Nevidíme důvod, proč proti tomu něco neudělat.
Právě něco udělat je těžištěm přístupu, kterému říkáme squatting. Nechceme se svou situací čekat, až se někomu uráčí se o nás zajímat. Nechceme se poníženě doprošovat. Nechceme se donekonečna ptát, co ještě smíme a co už ne. Chceme otevírat prostor pro svobodu, chceme ve spolupráci s ostatními probojovávat nové možnosti. Víme, že pokud lidé v minulosti něco změnili, nebylo to poníženým požadováním, ale jasně vyjádřeným postojem a aktivitou, spoluprací a sebeorganizací – sociálním hnutím.
Jak už jsme řekli, ač jsme za nový prostor slušně poděkovali, nebyl naším cílem. Tím cílem bylo udržení Milady, z níž jsme byli vyhnáni a která byla zpustošena nájezdem žoldáků z bezpečnostní agentury. Jestliže ovšem teď nový prostor máme, pojďme jej společně využít. Pojďme ukázat, že squatting nemá nic společného s mediálními nadávkami, které jsme na svou adresu slyšeli. Pojďme vysvětlovat jeho pravý význam, ukazovat úspěšné příklady squatů a přispět k tomu, aby za Miladu vzniklo třeba deset dalších squatů, které budou mít oporu ne ve stovkách, ale v tisících lidí a půjde je jen stěží vystěhovat. Pojďme ukázat, že alternativní kultura může být zajímavá pro široké spektrum lidí. Pojďme ukázat, že nejsme banda parazitů, jak nás nyní líčí, ale že naše aktivita může pro velkou část společnosti znamenat přínos.
Prostor, který jsme dočasně získali, je otevřeným prostorem. Chcete rozvíjet svoji kulturu a máte pocit, že pro ni nemáte prostor? Pojďme si o tom promluvit. Řešíte nějaký sociální nebo ekologický problém a myslíte si, že by jej nejúčinněji vyřešila aktivita větší skupiny lidí? Přijďte se o tom společně poradit. Nový prostor zcela jistě nebude místem zázraků na počkání. Bude přesně tím, co si z něj uděláme.
Nemluvme ale jen o novém prostoru, který z naší strany znamená ústupek, ale rozhodně ne konec. Naším domovem není jedno místo, ale celé toto město.
Město, které je plné kamer, ale také odvážných lidí. Město, které je plné bohatství a příležitostí, ale také chudoby a sociálních problémů. Město, ve kterém tisíce lidí nemají střechu nad hlavou, město, ve kterém je zároveň mnoho prázdných domů. Město, ve kterém není od tohoto týdne ani jeden squat.
Ptáme se proč? Naše aktivita nekončí u oplakávání Milady a přijetí náhradního prostoru. Náš odpor pokračuje hledáním dalších možností. Od začátku tohoto týdne je tohle město bez squatů. Ptáme se:
Na jak dlouho?