Často se nás ptáte, proč děláme to a ono, proč jsme ochotni sáhnout v rámci boje proti fašismu i k násilí a proč nespolupracujeme s policí a státním aparátem, nebo alespoň s neziskovými lidsko-právními organizacemi. Protože se tyto otázky stále opakují, pokusili jsme se naše názory stručně shrnout.

Proč to děláme tak jak to děláme?

Jsme přesvědčeni, že klíčovým aspektem lidské existence je svoboda. Nedílnou součástí lidské svobody je ale také odpovědnost. Odpovědnost za vlastní činy, která by měla být vlastní každému člověku. Uvědomujeme si samozřejmě i fakt, že svoboda i zodpovědnost bolí. Je nepochybně jednodušší vzdát se vlastních názorů a aktivit a s nimi i veškeré odpovědnosti za vlastní život. Pokud to ale uděláme, co z našeho života zůstane?
Z kombinace svobody a odpovědnosti podle nás vyplývá lidská solidarita, která zajišťuje spolupráci jednotlivců a umožňuje samotnou existenci společnosti. Solidarita i odpovědnost se ale z dnešní společnosti podle našeho názoru vytrácejí. Mnozí dali jasně najevo, že obětují svou svobodu výměnou za iluzi „řádu a pořádku“. Solidarita bere za své pod tlakem neoliberálních pouček, které kladou rovnítko mezi chudobu a neschopnost. Za takové situace je o to podstatnější klást důraz na samostatnou aktivitu zdola. Při sebeobraně před neonacistickou hrozbou nemůžeme spoléhat ani na všemocnost státu, ani na spasitelské pózy politiků, ani na pouhé upozorňování státu ze strany nevládních organizací. Spoléhat musíme především na sebe samotné.

Proč odmítáme nálepku „extremisté“

Neodmítáme jen nálepku extremisté. Odmítáme koncepci extremismu jako takovou. Jednou ze strategií, kterou stát a mediální ideologové používají pro obhajobu své pozice a udržování většiny společnosti v pasivitě, je nálepkování různých aktivit, které překračují rámec toho, co stát uznává, jako „extremismus“. Tato nálepka je tak široká, že se pod ní schovají náboženští fanatici i bojovníci za ochranu přírody, neonacističtí násilníci i jejich odpůrci. Kritériem je pouze rozhodnutí státu, že dané politické stanovisko je pro něj nepřijatelné. Za minulého režimu by podle stejné logiky byli za „extremisty“ označeni disidenti, před občanskou válkou v USA představovali „extrém“ ti, kdo chtěli zrušení otroctví. Slovo „extrémisté“ o nás nic nevypovídá, je pouhým signálem, že stát pokládá naše aktivity za problém. Více se dozvíte v článku Kdo jsou skuteční extrémisté?

Proč se nespoléháme na stát?

Stát si pozvolna uzurpuje kontrolu nad čím dál větším počtem oblastí veřejného života. Tuto kontrolu odůvodňuje zájmem o bezpečnost občanů, avšak v praxi směřuje k stále větší kontrole jednotlivých lidí. Místo toho, aby o společenských problémech mohli lidé veřejně debatovat a uvědomit si tak, že společnost je tvořena společenskými vrstvami, jejichž zkušenosti, potřeby a názory jsou odlišné, odevzdáváme další a další pravomoci do rukou státně-byrokratického aparátu, který rozhoduje centrálně, bez skutečné znalosti problému a jeho souvislostí. Výsledkem pak nemohu být jiná rozhodnutí než chybná. Tento stav je neustále podporován profesionálními politiky a částí médií, kteří přesvědčují veřejnost, že lidé jsou ve své podstatě hloupí a neschopní sami si vládnout a rozhodovat o svých životech a nejrozumnější pro ně tedy je, odevzdat tyto záležitosti do rukou „specialistů“ (politiků), kteří rozhodnou správně a moudře za ně. O tom, že skutečnost je jiná, se přesvědčujeme dnes a denně. Tito takzvaní „specialisté“ nejsou ničím jiným, než zástupci právě těch lidí, o kterých tvrdí, že jsou hloupí a neschopní. Vzešli z jejich středu, ničím se od nich neliší a jsou tím pádem stejně schopní a inteligentní (nebo neschopní a hloupí), jako zbytek společnosti, který chtějí zastupovat. 
Proč bychom si ale měli myslet, že naše vlastní problémy může vyřešit někdo jiný, než my sami? Jsme naopak přesvědčeni, že lidé dokážou sami poznat co je správné a co je špatné a dokáží se sami rozhodovat racionálně i správně. Čím víc možností k rozvíjení této činnosti budou mít, tím lépe jim to půjde. Pokud se jim ale dlouhodobě brání tuto schopnost rozvíjet, budou se jí sami obávat a rádi státu odsouhlasí další a další omezování jejich vlastní svobody. Ač jsme primárně antifašistickou organizací, vidíme naše aktivity v širších souvislostech a chceme podle svých možností přispět i k překonání sociálních problémů, které nás obklopují a ze kterých fašismus často vyrůstá.

Proč nedůvěřujeme policii?

Nedůvěřujeme z principu názoru, že problém fašismu vyřeší policie. Nejen naše zkušenosti, ale i samotná podstata této instituce hovoří jednoznačně o opaku.
První důvod spočívá v samotném postavení policie. Policie je v první řadě servisní organizace státu určená k represím na příkaz toho, kdo zrovna vládne. Ze své podstaty tak neslouží k řešení společenských problémů, ale pouze k jejich potlačování. Repertoár jejích činností spočívá zejména v potlačování, šikaně a zákazech, které ve svém důsledku postihují celou společnost. Příkladem může být současná snaha prosadit omezení svobody shromažďování, omezení svobody slova, kamerové systémy, biometrické pasy, fízlování a udavačství. Tak podle nás nevypadá svobodná společnost. Policie tak pro nás není garantem svobody, ale naopak spíše neustálým nebezpečím jejího omezení, podle toho, kdo se dostane k moci a jakým způsobem tuto represivní instituci využije.
Stejně tak je patrný i dlouhodobý příklon jisté části policistů k myšlenkám, které se těm fašistickým blíží. Rasismus, důraz na hierarchii a „pořádek“, odpor k menšinám – to jsou věci, se kterými se mezi policisty běžně setkáváme. Jistě – ne všichni policisté jsou takoví, tyto názory ale významně ovlivňují fungování policie jako celku.
Vedle obecné podobnosti policejního a autoritářského uvažování nelze zapomínat ani na fakt, že v řadě případů existuje přímá provázanost mezi policejními (a též vojenskými) složkami a skupinami neonacistů, na které pravidelně poukazujeme.

Proč odmítáme spolupráci s politickými stranami?

Odmítáme spolupráci s politickými stranami a jejich mládežnickými organizacemi, neboť jejich zájem směřuje především k volebnímu zisku a náboru nových členů. Jednotliví členové stran a mládežnických organizací mohou svou aktivitu sice „myslet upřímně“, logika fungování stranického systému je ale tlačí k neúprosnému konkurenčnímu boji, v němž je dobrá každá manipulace a každý populistický výstup, protože se mohou proměnit ve volební zisk. Politici sice o nebezpečí fašismu rádi mluví před kamerami, ale v praxi proti němu příliš mnoho nedělají. Často je tomu spíše naopak. Strany tzv. „konzervativní pravice“ často nalézají společnou řeč s krajně pravicovými uskupeními, případně neváhají používat jejich agendu, aby získaly potenciální voliče těchto stran. I tzv. levicové strany ale sdílejí velmi konzervativní pohled na celou řadu oblastí života, včetně postavení menšin či alternativní kultury. Můžeme vzpomenout na zásah proti Czechteku či na to, jak policie za sociálnědemokratických ministrů vnitra chránila neonacistické průvody a brutálně rozháněla antifašisty. Jediným praktickým výsledkem „aktivit proti extremistům“ ze strany politiků je tak pouze oklešťování našich svobod.

Proč odmítáme spolupráci s „komunisty“?

 Rozhodně odmítáme spolupráci s autoritářskou levicí, tedy skupinami bolševického charakteru (které bývají označovány souhrnným pojmem "komunisté"). Přestože mají tyto skupiny a strany antifašismus často ve svých programech, jejich aktivity se ve skutečnosti mnohem více zaměřují na získávání politických bodů než na skutečné řešení problémů. S tím, co tak tragicky poznamenalo Rusko, Čínu, Československo a celý východní blok i řadu dalších zemí, kde vedl bolševismus k mnoha milionům mrtvých, nehodláme experimentovat ani dnes. Je třeba stavět se proti různým podobám ohrožení lidské svobody, ať už přichází zprava nebo zleva. Zároveň je ale třeba tyto hrozby vnímat realisticky a rovněž brát v potaz jejich odlišnosti, ne shrnovat vše, s čím nesouhlasíme, pod jednu nálepku.
 

Proč se nezařazujeme ani na pravici ani na levici

Nezařazujeme se k politické levici ani k pravici. V současné době nemá toto rozdělení již téměř žádný smysl. Vycházíme z anarchistických principů a respektujeme individuální svobodu i společenskou solidaritu a současně odmítáme neoliberalismus i státní přerozdělování. Od běžných politických stran nás odlišuje ještě jedna věc. Neusilujeme o uchopení moci. Naopak vidíme budoucnost v maximální možné decentralizaci a přenosu co největší části státních kompetencí zpátky na jednotlivce.
 

Proč nespolupracujeme s neziskovými organizacemi?

Nevidíme cestu ani v práci neziskových organizací, přestože si jejích členů a jejich práce často vážíme. Přesto se nedomníváme, že jejich aktivity mohou stávající problémy vyřešit, i když je mohou nepochybně částečně zmírnit. Neziskové organizace si volí cestu tzv. menšího zla a snaží se suplovat stát tam, kde selhává. V praxi tak de facto uvolňují státu ruce a fungují jako jeho uklízecí čety. Neziskové organizace tak často stojí v pozici skupin, které za státní peníze likvidují nejkřiklavější problémy způsobené právě státem. Protože nemají možnost sami tyto problémy vyřešit, směřuje jejich činnost nutně k tlaku na stát a policii, který se může projevit pouze ve zpřísnění zákonů a rozšíření prostoru nesvobody pro celou společnost. Paradoxně tak aktivity těchto skupin mohou vést ke zhoršování celé situace.
 

Proč jsme ochotni v boji proti fašismu použít i násilí?

Násilí chápeme jako jeden z prostředků boje proti fašismu, avšak snažíme se k němu sahat, až když je to nevyhnutelné. Mnohokrát jsme se přesvědčili, že je násilí to jediné, čemu neonacisté rozumí. Sami totiž často nemají žádný skutečný zájem na politické činnosti a je to právě pouze násilnická a agresivní image, které je na neonacismu přitahuje. Násilí představuje mantinely jejich světa, a proto se bez něj nelze v rámci antifašismu obejít. Jestliže bojujeme proti neonacistům i násilím, nebráníme jen sami sebe a náš svobodný prostor, ale bojujeme i za všechny, kteří se bránit nemohou. Zároveň neuznáváme monopol státu na násilí. Nevidíme důvod, proč by mělo násilí, které používá policie, být bráno jako z principu lepší než jiné násilí. Přesto se snažíme roli násilí nepřeceňovat, neboť si uvědomujeme i jeho negativní důsledky. Raději pořádáme osvětové akce, přednášky, koncerty a festivaly, případně demonstrace, nebo naopak sportovní utkání, na kterých můžeme problematiku fašismu vysvětlovat pokojnou cestou. Nejdůležitější antifašistický boj se totiž vede v hlavách lidí.

Velmi dobře si uvědomujeme fakt, že ohrožení naší svobody nepředstavují jen bojůvky neonacistů. Ve skutečnosti jsou neonacisté jen další z mnoha marginalizovaných skupin, které současný politicko-ekonomický systém vytváří, skupinou, která představuje bezprostřední fyzické nebezpečí, ale ne skutečnou politickou výzvu.
Výrazně větší nebezpečí spatřujeme v plíživém oklešťování svobod jednotlivců, ke kterým v moderní společnosti dochází, a v destrukci společenské solidarity. Příčinu tohoto jevu spatřujeme v hodnotách, na kterých je založen kapitalistický systém.

Fašismus není mrtvou filosofií, fašismus je politický styl, který vychází z víry v nadřazenost určitých skupin a který popírá principy rovnosti, samosprávy, svobody a sociálních práv. Představuje rovněž politiku síly, agresivity, nesnášenlivosti a sociálního darwinismu. Tento politický styl samozřejmě existuje i dnes. Proto nejsme jen proti pohrobkům historického fašismu (spojeného s osobou Benita Mussoliniho) a nacismu (zapsaného do dějin Adolfem Hitlerem), ale proti každému systému, který potlačuje lidskou svobodu, a místo solidarity žene lidi proti sobě.

AFA spolupracuje s každým, kdo se ztotožňuje s naším „ideovým minimem“. Pokud tě naše postoje zaujaly – přidej se k AFA!