Slova „třída“ a „třídní boj“ mají v převládajícím politickém slovníku asi podobný význam jako výzva k lidojedství. Vidění sociálních rozdílů mezi lidmi má zůstat tabu. Jenže to, co se jednotlivé společnosti snaží tabuizovat, je zpravidla právě tím, co o nich nejvíc vypovídá. To platí i o třídách – jen je potřeba na chvíli zapomenout na to, co se psalo za minulého režimu v Rudém právu a co se nyní píše v MF Dnes.
Odhalovat skryté hranice
Je třeba velmi jasně předeslat: říct, že se lidstvo dělí na různé třídy podle společenského postavení, neznamená stavění nepřekonatelných propastí. Stát za názorem, že je třeba tento stav překonat, neznamená obhajovat výzvu k likvidaci nějaké lidské skupiny. Jde o to pojmenovat realitu, realitu nerovných možností pro různé lidí, realitu výhod pro jedny a většinou doživotního znevýhodnění pro mnohé další. A jde o to tuto realitu překonávat – nikoli zabíjením nebo potlačováním lidí, ale změnou podmínek. Háže-li někdo do jednoho pytle třídní boj a rasovou válku, dopouští se v nejlepším případě omylu. Rasu člověk nemůže změnit ani nijak ovlivnit, narodil se s ní a nemůže ji „převléknout“. Změnit třídní situaci naopak může – a nemusí jít vždy o viktoriánské příběhy o tom, jak se nosič pizzy stal šéfem nadnárodní firmy nebo kterak hodná služtička či topmodelka k synáčkovi pana továrníčka přišla… Může se také jednat o zrušení zdrojů třídních rozdílů.
Tyto rozdíly totiž nejsou přirozené, jednou pro vždy dané a neměnné. Třídní vztah mezi otrokem a otrokářem zanikl v okamžiku, kdy se z otroků stali svobodní lidé. Prach usedl na erby a rodokmeny šlechticů – dnes takřka nikoho nenapadne, aby z úcty k lidem „s modrou krví“ robotoval na panském. Ani kněží už nejsou zvláštní kastou, kterou by ostatní živili z proslulých desátků. Dnes se na otrokáře, šlechtu a středověké kněží díváme tu s pobaveným, tu s poděšeným odstupem, jako na vykopávky dávných dob, s nimiž nemáme nic společného. Jednou se možná podobně budou naši potomci dívat na dobu, kdy miliony lidí hladoví a umírá na banální choroby, zatímco jiní omračují výškou svých kont.
Pochopitelně, že snaha o třídní analýzu společnosti v dnešní době naráží. A to nejen proto, že slova o „třídě“ zdiskreditoval minulý režim, který chrlil propagandistické fráze o budování beztřídní společnosti, zatímco v sekretariátech KSČ a ve vedení podniků úřadovala nová vládnoucí třída v rudém. Mluvit o třídě znamená vystavovat se také pobaveným úsměvům a výzvám k návratu do devatenáctého století, kdy snad prý třídní rozdělení ještě platilo, zatímco dnes je prý beznadějně passé. Jenomže hledat třídní rozdělení společnosti je vždycky odhalování skrytých hranic. Do jaké třídy patří, nemá nikdo napsáno na čele ani v občance. A neměl ani v devatenáctém století. Jestliže tehdy bylo rozdělení přece jen patrnější, i dnes je rozlišitelné, kdo, aby vůbec přežil, musí námezdně pracovat, nebo je eventuelně odkázán na ponižující a nedostatečné sociální dávky, a kdo naopak vlastní takové bohatství, že již dál pracovat vůbec nemusí. Doba a podoby třídního rozdělení se mění, rozdíl mezi donucením k práci a relativní svobodou vlastníků zůstává. Už Marx věděl, že třídní rozdělení je v podstatě rozdílem v možnosti volného času…
Nekončí to továrnami
Pochopitelně existují skupiny lidí, jejichž zařazení je složitější. Manažeři nemají v soukromém vlastnictví prostředky, které by mohli pronajímat cizí práci. Jejich moc je rozkazovací mocí, odvíjí se od možnosti disponovat s cizím majetkem. Naopak existuje řada lidí formálně pracujících na živnostenský list, kteří jsou ze zákona „podnikatelé“, fakticky ale žijí v podobných podmínkách jako zaměstnanci, jen snad s ještě o mnoho větší nejistotou. Je jasné, že při analýze rozdílů mezi těmi nahoře a dole musíme mít na paměti skutečné postavení, ne právní status. Neměli bychom také zapomínat na to, že „pracující“ rozhodně nejsou jen průmysloví dělníci. Existuje celá řada profesí, v nichž „podřadní“, roztříštění, nakrátko najímaní pracující, často bez statusu zaměstnance, pracují v mnohem horších podmínkách než klasičtí dělníci, mnohdy bez možnosti organizovat se v odborech a vyvíjet účinný tlak na obranu svých zájmů. Právě spojování těchto roztříštěných a často nejvykořisťovanějších, právě aktivita, která by jim pomohla a zároveň ukázala, že se mohou bránit, by mělo být jedním z hlavních úkolů hnutí za sociální spravedlnost a společenskou solidaritu.
Hovořit o třídním boji neznamená plánovat nějaké válečné operace. Znamená to popisovat náš každodenní život a naše okolí. Znamená to popisovat praktiky, kterých používají ti nahoře, aby z nás dostali co nejvíc. Znamená to popisovat dvojí metr současné společnosti – bohatí si mají co nejvíc vydělat (je to „zdravé pro ekonomiku“), chudí si mají „utahovat opasky“. Ale znamená to také hledat odpovědi na tyto praktiky, znamená to snažit se získat co nejvíc možností pro nás ostatní.
Bylo by absurdní myslet si, že třídní boj začíná a končí za vraty továren, eventuelně jiných provozů. Jestliže je potřeba vidět jiné druhy útlaku než je ten třídní (založené na rase, pohlaví, věku, sexuální orientaci, kultuře aj. – ty všechny nejde redukovat na třídní boj a jsou právě tak důležité jako on), je zároveň nutné pamatovat na to, že třídní útlak nezačíná a nekončí v ekonomice. Má jasnou dimenzi politickou a kulturní: moc těch nahoře není jen ekonomická, jejich hospodářská síla tvoří základ pro jejich politickou váhu i pro převládnutí myšlenek a kultury, kterým dávají přednost. Multimilionáři by nikdy neudrželi svůj majetek, kdyby neměli zároveň svoje kamarády ve vládě, neudrželi by ho ale ani tehdy, kdyby si řada lidí nemyslela, že třídní rozdíly jsou vlastně přirozené a kdyby jim nebyla média schopná nabídnout uspávající, demobilizující masovou kulturu, která zakrývá reálné problémy. Třídní boj jsou samozřejmě stávky, je to vládní reforma veřejných financí… ale tím to nekončí. Válka v Iráku, která měla zajistit zisky několika nadnárodním firmám a moc jedné skupině amerických politiků za cenu životů statisíců Iráčanů, je projevem třídního boje. Mocenská pozice Václava Klause a dalších ekonomů, kteří tvrdí, že trh řeší vše, je projevem třídního boje. To, co se učíme ve školách, a to, kolik vychází kritických knih a časopisů, je projevem třídního boje. I to, jestli posloucháme hudbu, jakou nám pouštějí z rádia a z TV, nebo jestli si sami tvoříme svou vlastní kulturu, je projevem třídního boje – právě tak jako to, jestli chodíme na open airy pořádané nějakými firmami v rámci jejich reklamních kampaní, nebo jestli děláme street parties a další akce, které spojují kulturu s autonomií a protestní politikou je projevem třídního boje.
Mluvit o třídním boji neznamená mluvit o pošťuchování třetí á se čtvrtou bé, jak se tomu někteří rádi smějí. Není to ani snaha poslat miliony lidí do gulagu, i když si to stalinisté a čeští pravicoví komentátoři myslí. Je to snaha poznat svět, ve kterém žijeme, správným způsobem na něj reagovat – a překonat dobu, kdy se lidé dělí na ty dole a na ty nahoře.
Převzato ze serveru a-kontra.net
Související články a témata
Všechny dobré otázky
Podle (ultra)pravičáků žádné třídní rozdíly neexistují, všichni jsme prý jeden národ. Omyl, nejsme. Třídní rozpory a sociální boje si nikdo nevymýšlí, přináší je tento ekonomický systém dnes a denně. Máte snad dojem, že vaše denní slasti i starosti s hypotékou, placením u lékaře, nájmem, výplatou, prací nebo půjčkou jsou stejné s těmi, které zažívá český super boháč, jen proto, že je to taky Čech?
Třídní kniha č. 3: Pracující na vládní a odborové klouzačce: od prohry k prohře
Nové číslo Třídní knihy si všímá, o co se hrálo při prvním útoku vládní koalice na životní podmínky pracující třídy v Česku, při útoku, jehož terčem byli zaměstnanci a zaměstnankyně veřejné sféry. Shrnuje kroky vlády i odborů (a absenci vlastní aktivity pracujících), důvody vládního vítězství a přibližuje, jaké nebezpečí i šance na třídu čekají v nejbližší době. Třídní knihu číslo tři jsme představili na pražské prezentaci na konci ledna.