Mediální hysterie, která se vzedmula po sobotní akci 13.1. v Otrokovicích je srovnatelná snad jen se snahou strašit občany před zasedáním NATO v Praze v roce 2002. Novináři neopomněli připomenout, že se do Otrokovic „míří střetnout extremisté“ (www.idnes.cz) a tedy všichni „slušní občané“ by měli zůstat v klidu doma. Policie polepila celé město výstražnými letáky o tom, aby lidé odstranili auta a kola z cesty průvodu a sami se nikde neukazovali.
O co však bez zbytečných bulvárních zkreslení šlo? Je to prosté, Otrokovice jsou již několik let brány jako město alternativní mládeže s levicovými, antirasistickými a antiautoritářskými názory. To se nelíbí fašistům a neonacistům zastupujícím extrémní pravici, a tak se snaží již několik let zvrátit situaci na svoji stranu. Jejich poslední pokus z 13.1. byl doposud nejagresivnější, neboť se sešli ve velkém počtu kolem 200 lidí.
Provokativním pochodem chtěli postrašit obyvatele celého města a dát jim najevo, že mohou svoje názory, mezi něž patří popírání holocaustu, otevřený rasismus a touha vytvořit totalitní stát s vůdcovským principem po vzoru Adolfa Hitlera, prosazovat jak se jim zamane. Antifašisté zareagovali velice rychle a nastartovali celorepublikovou kampaň s cílem přilákat do Otrokovic co nejvíce svobodomyslných lidí, kteří by fašistický pochod pomohli zastavit. Podobné mobilizace nejsou v západní Evropě žádnou výjimkou a antifašistických demonstrací se účastní desetitisíce lidí včetně důchodců a matek s dětmi. Jen v naší zemi je antifašismus brán, jako kriminální a extremistická aktivita, kterou je třeba postihovat.
Na výzvy Antifašistické akce (AFA) zareagovaly desítky lidí a přidaly se k téměř dvěma stům místních převážně mladých lidí. Zatímco na sídlišti se shromáždili antifašisté, vlakové nádraží obsadily zhruba dvě stovky neonacistů a neofašistů z organizací Národní korporativismus (pořádající organizace), Národní odpor, Národní čest, Autonomní nacionalisté a jejich slovenští souputníci. Nebudu se věnovat podrobnému popisu střetů, které následovaly, neboť ty byly zmapovány bohatě ostatními médii a hlavně nebyly cílem. Tím totiž bylo zablokovat neonacistický pochod a tento cíl byl splněn. Ultrapravičáci se museli obrátit zpět a radnice jejich pochod zrušila – nebýt tvrdého policejního zásahu na nádraží obsazeném antifašisty, neonacisté by ani neodjeli domů.
Média i policie pak celou akci převedly na střety dvou v podstatě stejných extremistických formací. Dají se však stavět na stejnou úroveň lidé, kteří chtějí stavět koncentrační tábory a znovu v nich masově zabíjet s lidmi, kteří se jim v tom snaží i za cenu násilí zabránit? To je jako srovnávat říšského protektora Heidricha s těmi, kteří jej zastřelili a stavět je na stejnou úroveň, protože „všichni přece zabíjeli“.
Nemá smysl však „pouze“ vystupovat proti fašismu v ulicích. Musí být vykořeněn jako myšlenkový směr, což je však dnes téměř nemožné, protože i špičkoví politici si půjčují z pandořiny skříňky metody, které se mohou snadno vymknout z rukou – ať už jde o stěhování lidí bez jejich souhlasu ven z měst, či ohánění se tzv. národními zájmy, bezpečností či bojem proti terorismu.