Nacionalismus hýbe světem i člověkem. Je celosvětově rozšířený, mnohými velebený, mnohými pouze akceptovaný, jinými nenáviděný. Zároveň hraje rozhodující úlohu v politice mocných, po moci toužících i nemocných. Nacionalismus je politický ze své podstaty; ono otevřeně (ale i skrytě) se vymezovat, povyšovat vůči nespočtu rádoby jiných, nenávidět, ale i iracionálně se hýčkat a kolektivně se bát přeci nemůže být jevem nepolitickým. Zvláště když vezmeme v potaz skutečnost, že u vzniku moderního nacionalismu vždy stála skupinka národních buditelů, kteří nacionalistickou ideologii šířili, bez emocí řečeno, jako vlastní politický program – ať již schovávány např. za vábivá, až alarmující historizující hesla či s nádechem „přirozené“ povinnosti každého správného vlastence. Zejména když nemluvíme pouze o slovech, ale hlavně o nacionálních činech, které připravily o život miliony lidí. Jen kvůli nevhodné národnosti…
Na druhou stranu (viditelně menší) je ne-státní nacionalismus také strůjcem několika tvůrčích existenčních změn. Vzpomeňme například globalizátory vyvolanou existenční mobilizaci mnoha nepočetných etnik právě skrze nacionalismus či protikoloniální boje z šedesátých let 20. století. Zde nacionalismus působí jako obranný a nikoli útočný prvek. Nutno ale jedním dechem dodat, že onen defenzivní nádech mizí s odchodem z opozice a tedy s růstem politické moci nacionalistů (respektive elity národních buditelů). Mocné koryto je koneckonců neukojitelné a nacionální politika tak chytlavá.
Nemá proto význam odsoudit celosvětově nacionalismus, bylo by to něco jako proklínat čas. Nacionalismus tady je, je hluboce zakořeněn v člověku, jako je i stavebním kamenem mnoha společností. Je proto nadmíru nezbytné vystavovat jej neustálé kritice – včetně kritiky legitimity existence tohoto společenského prvku. Na začátek ještě pár výchozích bodů: Není pochyb o tom, že státní – tj. extrémní – nacionalismus (extrémní mj. i z důvodu asimilačního a socializačního zacílení na všechny ovečky ve státě, bez výjimky) je v drtivé většině učebnicovým příkladem laciné ideologie. Je také viditelné, že nacionalfilní ovečky jsou mnohdy exemplárním příkladem pastevce poslouchajících, existenční jistotu i pohodlí hledajících a nacionalizaci nereflektujících jedinců. Nic na tom nemění fakt, že jsou hrdí či samozřejmí na svůj národ, ba naopak ona masově rozšířená hrdost a samozřejmost ukazuje jejich manipulativnost. No a když k tomu připočteme skutečnost, že mocní politici, respektive jejich poradci, jsou si velice dobře vědomi svých záměrů a prostředků, mezi které jednotné a intenzivní nacionale „těch dole“ bez pochyby patří, vyvstává nám mohutná zbraň v podobě národních zájmů. Zahrnout do svého politického programu a rétoriky nacionalismus či jen národ je zárukou pozornosti, mnohdy úspěchu. Proč? Vezměme to po pořádku…
Nacionalismus jako ideologie
Když americký kulturní antropolog Clifford Geertz shrnuje základní znaky ideologie, ne náhodou uvádí jako častý příklad právě nacionalismus: násilná propaganda, přílišné zjednodušování, zaujatost, emocionální vyjadřování, tlak emocí (nenávist či strach) na úkor racionálního uvažování, poznávací nedostatečnost, přizpůsobování se předsudkům, protiklad dobří „my“ vs. špatní „oni“ (do těchto identit se prý, podle nacionalistů, člověk rodí), iracionální nenávist, doktrinářství (výlučná pravda), žádné pochybnosti, uspořádáný svět bez rozdílu podle nacionálních kritérií (totalitnost), iracionální zesměšňování, dehonestace rádoby nepřítele (Jen vzpomeňme jak se na 1. máje tohoto roku vyjadřovali nacionalisté o imigrantech z východu – jako o lidských sarančatech.), objektivizace vlastních morálních pocitů … A nechybí, jak zdůrazňuje i anarchistický myslitel Rudolf Rocker, tolik potřebné vzývání a oddanost nadosobní síle – národu. Nacionalisti se k realitě nevztahují, naopak si svou zjednodušenou skutečnost vytvářejí, a to navíc v podobě pokřivené předsudky a emocionálním zabarvením. 2 Namísto vědění skutečnosti lze mluvit o víře. Nacionalistická ideologie emotivně podává rádoby skutečný obraz světa. Ve skutečnosti nabízí pouze schematické vidění „sociální reality“, vzorce kolektivního chování, vzezření i organizované systémy přesvědčení a fantasmagorijní pocity kolektivní nadřazenosti a výlučnosti i pseudo pokrevní příbuzenství pro své stádo. Hlavně nebýt sám ve své zbytečné existenci.
Nejde ani tak o to reflektovat a kriticky domýšlet, jako být správně přesvědčen a na své přesvědčení být patřičně hrdý. Přesvědčení kontroluje myšlení, aby se náhodou neodchýlilo směrem k realitě.
Jiříkovo vidění
Nacionalisté zdůrazňují svůj rys reality a ostatní absolutně přehlíží. Navíc zbožštěný nacionální rys zkreslují podle svých úmyslů a vizí (ať již vědomě či nevědomky). Překrucují pravdu. Jinak řečeno: výrazným způsobem zjednodušují nepřebernou a strach budící rozmanitost světa do primitivního nacionálního rastru. Stejně tak tomu je i u patologického jevu par exellance – u rasismu. Jiný jazyk, kultura, rasa způsobují u národovců a nacionalistů strach z jiného, strach z neznámého. Není proto nic jednoduššího, než mít předem ustavený a neměnný rastr vidění světa (ať již skrze nacionale či rasu) a jakoukoli skutečnost i zkušenost deformovat tak, aby onomu rastru vyhovovala, aby do něj zapadala. I nepochopitelné (tj. do rastru nezapadající) sociální situace se ale musí překroutit, aby se mohly cíleně využívat.
Představte si, že nějaký člověk ukradne ze sociálních důvodů jídlo z obchodu. Ale ejhle on to byl Cikán či černoch. Přichází nacionalista či rasista a říká: „No jo Cikán/černoch krade jako všichni mu podobní.“ Důvody byly zcela někde jinde, ale podle nacionalisty či rasisty to ukradl právě proto, že je Cikán/černoch… Protože všichni Cikáni/černoši kradou, že… Takových příkladů je možné najít nespočet v nejrůznějších sociálních rovinách, tento ale pro ilustraci bohatě stačí.
…a politická elita ví
Nacionalismus je nejjednodušším východiskem ze společenské krize nejrůznějších příčin vykládané mnohdy jako krize národní. Jsou si toho velmi dobře vědomy politické špičky tisícového etnika i miliardové Číny. Krize je výrazem nerovnováhy a nestability a hledá se viník… Ten musí splňovat určitá kritéria; paradoxně mezi ně nepatří vina, nýbrž hlavně musí být lehce a rychle viditelný, jako i jeho počet musí být natolik velký, aby se mohla vytvářet a propagovat bublina hypnózy – tj. odstranění viníka zcela jistě vyřeší problém společnosti. Paradoxně se těmito zkonstruovanými vizemi krize ještě prohlubuje a viník se stává nenáviděným obětním beránkem ventilace vsugerované nenávisti a strachu.
Když se Německo dostalo ve třicátých letech 20. století do další obrovské hospodářské krize, nejparanoidnější existence v historii lidstva, tehdy již mocný Adolf Hitler využil své pozice a jednoduše ukázal prstem na židy. Kam to až vedlo, všichni víme…
Úloha mocných v těchto obdobích spočívá v artikulaci onoho napětí i jeho viníka (tedy nepřítele) široké veřejnosti. Jde o to dostat fiktivního nepřítele do podvědomí lidí. Nejjednodušší cestou je právě ono nacionální „my“, které zesiluje s poukazováním na rádoby společného nepřítele. Mocný ideolog tak vlastní emoce, pocity a orgie sebe-středného fantazírování přetváří a předkládá jako sociální realitu. Kontakt se skutečností je definitivně zpřetrhán. Nepřítel je symbolizován a osobní neuróza ideologa je objektivizována v mocnou a lákavou sociální sílu. No a výsledek této manipulace? Vzniká řešení…
Ale nemusíme pro příklady chodit do první poloviny 20. století. Stačí se podívat na jednu z nejvíce nacionálních zemí současnosti – na USA. Bushův kabinet využívá klasickou moderní účinnou strategii ohrožené vládnoucí oligarchie; převádí masovou nespokojenost na nacionalismus. To se stalo účinným zejména po 11. září 2001. Média masírují veřejnost národní bezpečností, čímž se zakrývají skutečné cíle. Volič George Bushe pak, jak píše Noam Chomsky, sice ví, že republikáni upřednostňují zájmy velkých korporací před zájmy obyčejných Američanů, nicméně věří, že vláda dokáže ubránit národní bezpečnost. Vláda se pak stává hrdinou, když přichází s Národní bezpečnostní strategií, domácí nepokoje jsou zklidněny a válka může bez domácích problémů začít…
Vzpomínám si, jak mi má kamarádka říkala, že jako středoškolská studentka v USA se musela každý den před výukou postavit na americkou vlajku a přísahat věrnost USA, Bohu, americkému národu,…
Můžeme ale zůstat i v českém prostoru. Po sametové revoluci (mnohými vnímané jako nové národní obrození) se nacionalismus a xenofobie staly pohodlnou odpovědí na otázku, kdo zavinil ekonomickou a politickou zaostalost za bolševika; a tak Češi obviňovali Slováky a Slováci Čechy.
Antiglobalizační hnutí a nacionalismus
S nacionalismem je třeba se vyrovnávat i v kontextu antiglobalizačního hnutí. A to hlavně díky (logické) nejednotnosti při zaujímání konkrétní pozice vůči němu.
Antiglobalizační hnutí se dnes totiž v kontextu vlády finančních nadnárodních oligarchů dostává do slepé uličky. Protinacionální a anarchizující tendence mnohých antiglobalistů se dostávají do příkrého rozporu s požadavky zbídačelých z třetího světa, kteří mnohdy své nároky interpretují skrze právo na etnické sebeurčení, na kulturu a na vlastní národ/etnikum – nikoli stát (zapatisty, Indiány z Arizony či např. lidi Evenki z ruského Sachalinu nevyjímaje). Elitářské kazatelství o zbytečnosti nacionalismu a politizovaného národa je samozřejmě nenasytí. A politická elita hlady již ze své podstaty netrpí. Jaký tedy zaujmout postoj v této nadmíru složité a aktuální situaci?
Jediným záchytným bodem budiž mi mimonárodní odpor proti politické elitě kdekoli na světě, ať již světě prvním, post-druhém či třetím, jako i proti státnímu nacionalismu či pronacionálním uchvatitelům (národním „osvoboditelům“), kteří jednak tuší ze své pozice politickou moc a výhody a jednak rozsévají zárodky dalších bariér a nenávistí mezi lidmi kvůli odlišné národnosti.
A-kontra 3/2006