Nový rok na fóru ČSAF začal i diskusí o antifašismu. Podnětem byl posilvestrovský diskusní příspěvek „skutečného anarchisty“, který hned v úvodu vytrhl z kontextu slova Tomáše Netolického, a dal jim tak zcela jiný význam. Z povzdechu „že antifašismem se ohánějí i trockisté a bolševici“, se po Silvestru obecně odvozovalo, že antifašistický boj za svobodu je antihumánní.
Diskusního příspěvku se pak ujal Milan Špinka, zveřejnil jej na stránkách Národní myšlenky, a čtenář se dočetl i tom, o čem v původním příspěvku nebyla ani zmínka: „Skutečný anarchista“ se prý nepokrytě hlásí k progresivnímu proudu, tzv. „anarchonacionalismu“. To připsal Špinka a nepřiznal, že „anarchonacionalismus“ je „vynálezem“ bývalého člena britské krajně pravicové British National Front. Opět začala diskuse, a co v ní bylo, je hodno pera absurdního dramatika.
„Národně myslící“ se nedávno rozzuřili, když MF Dnes otiskla články O.Slačálka a odkaz na A-kontra; nebo když anarchista na protipotratové akci rozdával letáky „Jen aby nedošlo k omylu - nejsme „stoupenci potratů. Myslíme si ale, že ten, kdo o nich může nejpovolaněji rozhodnout je těhotná žena, ne muž žijící v celibátu, který tím pádem ani neví o čem mluví.“ – anarchista byl napaden a jeho piket zničen. Čáry, máry, fuk, teď se Národní myšlenka chlubí poděkováním „skutečného anarchisty“, že „není nijak dogmatická a dokáže se otevřít jiným názorům.“
Protože „národně myslící“ koncem listopadu 2005 nazvali homosexuály „zbytečnými lidmi“, připadají mi absurdní slova „skutečného anarchisty“, že Národní myšlenka je „životaschopnější než upadající, do sebe uzavřený levičácký a tvrdě dogmatický anarchismus.“ Snad je to jen povzdech nad tím, že už po staletí mají navrch ti, kteří tahají lidi na nacionalistické či jiné podobné nudle, a těžké to mají ti, kteří odmítají ohnout záda, usilují o svobodu a zastávají se „zbytečných bližních“.
Podobnou úpravou historie je v příspěvku „skutečného anarchisty“ i věta: „naše antifašistické hnutí je však v celkovém kontextu antifašistického fenoménu poměrně bezvýznamné a jeho historie nicotná“. Kdybychom tuto nálepku přijali, mohli bychom tuto zem považovat i za kolébku nacismu. V knize „Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly“ najdeme, že sudetští Němci si připisují prvenství jak ve formulování nacistické ideologie, tak při vytváření její organizační (stranické) platformy. Předák sudetoněmeckých nacistů Rudolf Jung vydal již v roce 1919, tedy několik let před vydáním Hitlerova "Mein Kampf", knihu Nacionální socialismus ("Der nationale Sozialismus"), která byla označována za „velký katechismus" či „bibli" nacismu.
Když čtu materiály historiků Jiřího Frajdla a Václava Kurala, utvrzuji se v závěru, že hodnocení antifašistického odporu záleží na úhlu pohledu. Z pohledu vládnoucí elity byl opravdu nicotný, uznává se jen, že meziválečné Československo dávalo azyl uprchlíkům z nacistické říše.
Z pohledu obyčejných lidí je nicotná a ostudná role tehdejších československých elit. Antifašisté němečtí, ale v některých případech společně s Čechy, sváděli úporný souboj s henleinovci, i v tisku a na demonstracích leckdy velice bojovných a až padesátisícových (Královka u Liberce, Teplice, Ústí nad Labem, Krnov, Rotava a jinde). Němečtí antifašisté bránili Československo i se zbraní v ruce - řádně nastoupili do obou mobilizací a polovojensky působili i po boku jednotek Stráže obrany státu. Československá vláda však odmítla iniciativu obyčejných antifašistů z Říše, že na našem území vytvoří dobrovolnickou jednotku, která by navštěvovala města s německým obyvatelstvem a vysvětlovala, co je nacismus, mír a válka; a v případě potřeby spolu s čs. armádou hájila republiku. Místní vláda se tetelila strachy, jaké komplikace by jí působili cizí státní příslušníci bojující tady za svobodu, ač Češi i Slováci bojovali ve světové válce v řadách francouzské cizinecké legie, a Německo získalo čs.státní občany pro prohenleinovsky orientovanou Sudetoněmeckou legii. Zcela jinak mohla vypadat historie, kdyby elity první republiky pochopily význam antifašistických akcí.
I když se o tom nemluví, elity druhé (pomnichovské) republiky kolaborovaly s nacisty - předaly do zabraného pohraničí na 5 000 antifašistů. Přímo za zločin lze označit předání příslušníků polovojenské „Rudé obrany“, kteří po boku československých sil bojovali proti náckům. Angažované antinacisty v Německu čekal koncentrák, československá ani česká státní moc se ani nepokusila smýt krev nevinných ze svých rukou alespoň morálním odsouzením!
Němečtí antifašisté přispěli k porážce nacismu, ale mnozí pak prchali spolu s poraženými nácky, protože „vítězní Čechové“ jim dělali z života peklo. Pak nastala éra bolševismu, v níž každý úspěch, tedy i porážka nacismu, byl prohlášen za dílo Strany. Boj za svobodu tehdy byl bojem proti bolševismu, a také se o něm říká že byl „poměrně bezvýznamný a jeho historie nicotná“. „Byly jen jednotlivé projevy odporu proti režimu“ lže poslanec ČSSD JUDr. Z. Jičínský o časech před odchodem bratří Mašínů do ciziny, přestože právě tehdy (1953) došlo k masovým projevům odporu v ČSR i východním Německu, kde Rudá armáda střílela ostrou municí do neozbrojených dělníků a žen. O tomhle boji psal Dr.Vladimír Struska v Respektu 2 a 6/1991, že „byl odbojem obyčejných lidí. Neměli žádnou naději na výhru, nikdo nevěděl kdy padne. A oni do toho stejně šli… Každý vzdoroval podle svých možností. Někdo tiskl letáky, další rozšiřoval zprávy, jiný opatřoval a schraňoval zbraně. Někdo je i použil.“
V tomto smyslu chápu Antifašistickou akci také jako odboj obyčejných lidí… Na pohrdavou poznámku „začali jste pozdě“ odpovídám hrdě „pozdě ale přece!“ I když to není naše zásluha, jsme rádi, že státní moc už musela zkrotit „národní hrdost“ a přiznat poválečné zločiny, Paroubek řekl pravdy jen dílek, když se za ně omluvil. A co ty předválečné?!
Děkuji „skutečnému anarchistovi“ a hlavně Národní myšlence, že mě inspirovali napsat: „Nám nadáváte do (antihumánních) extremistů, ale státní moc a vy její přisluhovači máte máslo na hlavě a krev na rukou. Poučení z historie pro vás nicotné je pro mne významné: Nebýt fašistou nestačí, antifašistické akce obyčejných lidí bylo a je radno brát vážně!“