17. listopad 2008 se již nesmazatelně zapsal jako den, který si vybrali neonacisté, aby pod záminkou „pochodu proti násilí“ realizovali pogrom na romské obyvatele litvínovského sídliště Janov.
Při té příležitosti jeden nešika přišel o prsty, což neonacisty vedlo k tomu, aby z něj udělali oběť nenáviděného systému, který ovládají nicnepřející Židé.
Nedlouho poté, co byl uklizen nepořádek, který v Janově po neonacistech zbyl, uviděly světlo světa webové stránky emocionálně nazvané Patriot v nouzi. Ty byly věnovány zraněnému dvacetiletému neonacistovi z Olomouce, Viktoru Aufartovi, a mohli jsme se na nich dočíst srdceryvný příběh o tom, jak byl policií vážně zraněn tento mladý nacionalista, který přijel do Janova bojovat za existenci bílých lidí a budoucnost bílých dětí.
Bylo nebylo…
Netrvalo opravdu dlouho, než neonacisty napadlo propagandisticky využít Aufartovo zranění. Ten se navíc do této hry rád zapojil. A proč také ne, když z toho pro něj mělo něco kápnout. Režie se neujal nikdo jiný, než zkušený Filip Vávra. A pak už to šlo ráz naráz. Vymyslel se příběh o policejní rozbušce, jíž se zraněný bránil rukama, když na něj padala z výšky. Založilo se bankovní konto na pomoc „patriotovi v nouzi“. Rozjely se již zmiňované webové stránky. Aufarta přijel navštívit sám předseda Dělnické strany Tomáš Vandas, který se následně v tiskovině své strany, Dělnických listech, vyjádřil, že „vinu za Viktorovo zranění nese tento zkorumpovaný režim, který se udržuje u moci prostřednictvím policejního násilí proti mladým demonstrantům.“ Článek v Dělnických listech pak přiřkl ministru vnitra Langerovi „hlavní odpovědnost za Viktorovo zranění, stejně jako za zranění dalších Hrdinů naší národní revoluce.“
Neonacisté nikdy neměli problém s pozměňováním skutečných událostí. Typické pro ně je také to, že nelžou jen svému okolí, což je v zásadě pochopitelné, ale také sami mezi sebou. Počínaje popíráním holocaustu a konče podobnými pohádkovými příběhy o patriotech. Ti z jejich řad, kteří něco o policejních výbuškách vědí, raději mlčí a tím pádem dobrovolně hrají tuto lživou hru. Je neoddiskutovatelné, že policie používá výbušky v rozporu s předpisy a mnohokrát zcela zbytečně (např. v Ústí nad Labem při rozhánění pokojné demonstrace lidí, kterým se nelíbil náckovský pochod, ale i například proti demonstraci Národního odporu v roce 2007 v Brně). I přes zranění, které výbušky způsobují (popáleniny, zaseknuté střepinky z obalu, zranění očí, kousky odtržené kůže na lýtkách), nedošlo nikdy ke zranění podobného charakteru, jako měl „hrdina národní revoluce“ Aufart. Naopak zranění přesně odpovídá scénáři, kdy podomácku vyrobená výbušnina exploduje dříve, než ji dotyčný stačí odhodit.
Článek z Dělnických listů
Aufart na stránkách „Patriot v nouzi“ o svém zranění uvádí: „Byl jsem policií zahnán do skupinky demonstrantů, na kterou začala z jedné strany útočit jízdní policie a z druhé jsme byli napadáni policejní pyrotechnikou. Ve vzniklém zmatku ohlušujících výbuchů, oslepujících záblesků a dusivého kouře jsem se snažil rukama krýt obličej před předmětem letícím z pozic policie. Při kontaktu s mýma rukama předmět explodoval.“ Neonacisté rádi podávají všemožná trestná oznámení, šlo se tedy domnívat, že tak budou postupovat i v tomto případě proti Policii ČR. Avšak neučinili tak. Že by věděli, že nemají šanci se svou pohádkou, kterou předložili ostatním ze svých řad, uspět? Možná i policie čekala, zda tak neonacisté neučiní. To by vysvětlovalo, proč až po pěti měsících od incidentu zveřejnila záběry, které dokumentují inkriminovaný okamžik.
K nim dodala: "Policie používá zásahové výbušky jako donucovací prostředek, to ale nebyl tento případ. Policisté si mladíka při střetech všimli, jelikož kolem sebe házel vlastní rozbušky. Když se vydali radikála zpacifikovat, jednu z rozbušek již nestačil hodit a ta mu vybuchla v ruce." Ačkoliv má policie ve zvyku zkresleně a účelově interpretovat své zásahy, tentokrát její tvrzení zřejmě odpovídá skutečnosti, čož naznačuje i přiložené video.
Vlk nebo beránek?
Údajná oběť policejního násilí není žádné neviňátko a ani jím nikdy nebyla. Viktor Aufart je aktivní olomoucký neonacista a násilník. Není tedy tolik překvapujícím zjištěním, že se do Janova na plánovaný pogrom a bitku s policií vyzbrojil podomácku vyrobenými výbuškami, které také neváhal (ke své škodě) použít.
O tom, že je Aufart nepoučitelným a fanatickým náckem svědčí i SMS, kterou poslal svému soukmenovci krátce po ošetření: „SH kamarade nemuzu volat a pisu tycinkou na klavesnici. Pistoli v leve ruce udrzim, takze boj pokracuje dal! Dekuji vsem kamaradum a kamaradkam, kteri se me snazi jakkoli povzbudit a podporit a slibuji, ze par ztracenych prstu me v boji nezastavi! Odpor!!!!“ Pokus o pogrom v Janově nebyl zdaleka jeho první veřejnou akcí. Vidět jsme ho mohli například na vzpomínkové akci na německé vojáky z 2. světové války, kterou v roce 2008 pořádala v Jihlavě místní odnož Národního odporu, nebo na demonstraci Národního korporativismu v Bruntále v roce 2007.
Nešika jako vzor
Slyšet slova uznání od ostatních neonacistů, mít vlastní webovou stránku a být oslavován jako „hrdina národní revoluce“, přijímat návštěvy z vedení Dělnické strany a fotit se s jejím předsedou – to musí být sen nejednoho neonacisty, který je sice slabšího ducha, avšak ve svém srdci chová upřímnou lásku ke Třetí říši. Není tedy divu, že hned při nejbližší vhodné chvíli nalezl „patriot v nouzi“ svého následovníka. Touto příležitostí si nechat urvat prsty od vlastní výbušniny byl další pokus o protiromský pogrom, který se tentokrát konal 4. dubna 2009 v Přerově a využil ji jeden z častých účastníků demonstrací Dělnické strany a Autonomních nacionalistů.
Nouzový patriot č.2 na demonstraci Dělnické strany 1.5.2008 v Praze (ještě se všemi prsty)
Tohoto zapáleného nešťastníka jsme mohli potkat například na náckovské demonstraci 17. listopadu 2007 nebo 1. května 2008 na prvomájové provokaci DS v Praze. Svých pět minut slávy zažil při svatováclavské akci Autonomních nacionalistů v Kladně v roce 2007, kde ho kvůli silné opilosti pořadatelé přátelsky předali policii. A nechyběl ani v Janově, kde obdivně vzhlížel ke zraněnému Aufartovi, který čekal na záchranku
Kdo ještě věří pohádkám?
Celý příběh vypovídá mnohé o neonacistickém hnutí a jeho přívržencích. Prvně je to sociopatologický jev, kdy se za hrdinu pokládá buď ten, kdo si kvůli vlastní nešikovnosti sám ublíží, nebo častěji někdo, kdo si za mřížemi odpykává trest (mnohokrát je úplně jedno za co, v praxi obvykle za delikty, které mají s politickým aktivismem pramálo společného, hlavně že je to „jeden z nás“). S tím souvisí i snaha napodobovat takové vzory. Kam to vede, si umí každý představit sám.
Dalším typickým znakem je ochota většiny neonacistů věřit předloženým příběhům a nezabývat se zjevnými nejasnostmi a rozpory. Každý, kdo by chtěl určenou linii zpochybnit, stává se černou ovcí a je buď ze společenství neonacistů vypuzen nebo (což je mnohem častější případ) sám své pochybnosti odvolá. Kritické myšlení není mezi těmito lidmi zrovna požadovanou vlastností.
Bylo nás pět
Proto my ostatní buďme na rozdíl od nácků hrdí, že máme všech pět pohromadě.