Vrátili se domů z Druhé světové války – a zjistili, že fašistické nebezpečí, o němž si mysleli, že zničili na frontových liniích, ožilo v anglických ulicích. A nechtěli respektovat nenásilné a defétistické výzvy oficiálních židovských organizací. Jejich Skupina 43, v jejímž čele stáli demobilizovaní armádní specialisté, vycvičení pro boj, se na několik let stala postrachem britských fašistů a jedním z důvodů jejich úpadku. 27. února, na Den obětí holocaustu, se k ní článkem a videem vrátil britský list The Guardian.
Harry Kaufman ukazuje, jak si udělat z kusu Guardiinu férový obušek. Rána přes prsty zabolí. „To je samozřejmě jen na sebeobranu,“ směje se. „Když vás zadrželi, prostě jste to upustil na zem a byl to zase jen kus novin. Ostatní měli olověné trubky, železné tyčky a další věci.“ Sedmasedmdesátiletý Kaufman, podsaditý a plný života, je jedním z nejmladších dosud žijících ex-členů násilné guerillové armády britských Židů, kteří po pět let vedli válku proti fašistům Oswalda Mosleyho na ulicích Londýna a dalších velkých měst. Dnes (27. února), na Mezinárodní den na uctění obětí holocaustu, se Kaufman znovu sejde se svými kamarády na speciální akci na uctění památky Skupiny 43.
Osmaosmdesátiletý Morris Beckman, jeden ze zakládajících členů, vysvětluje, proč byla skupina založena. „Byl jsem v obchodní flotile, přežil dva torpédové útoky na atlantické konvoje a vrátil jsem se domů na Amhurst Road do Hackney: čekala mě obětí a polibky. Moje matka odešla, aby udělala čaj, a táta řekl: ´Ti bastardi jsou tady zpátky – Mosley a jeho Černé košile.´“ Beckman se, stejně jako tisíce britských Židů, vrátil z války s tím, že fašismus je pohřbený. A každý týden viděl nové filmové týdeníky s důkazy o nacistické genocidě. Bylo jim ale zle ze zjištění, že Mosley byl propuštěn z internace a oživil Britský svaz fašistů, který prosperoval v židovských částích, jako byl před válkou East End. Říká: „Okna Talmud Torah (náboženské školy) v Dalston byla rozbitá. Židovské obchody byly zamazané nápisy ´PJ´ („Ať Židi chcípnou“). Slýchali jste: ´Musíme se zbavit iciků´ a ´V Belsenu jich neshořelo dost!´.“
Když činitel labouristů James Chuter Ede odmítl něco podniknout a židovský establishment vyzýval jen k pokojným protestům, měli toho demobilizovaní Židé dost. V dubnu 1946 byl Beckman jedním z 43 lidí (38 mužů a 5 žen), kteří se potkali v Maccabi House, židovském sportovním klubu v jižním Hampsteadu. Zrodila se Skupina 43. „Chtěli jsme odplatu – holocaust byl pořád v našich myslích. Rozhodli jsme se, že musíme fašisty předstihnout,“ říká.
Do roku 1947 měla skupina více než tisíc členů – všichni byli váleční veteráni: v Londýně, Manchesteru, Leedsu, Birminghamu a Newcastlu, včetně stovky žen a sítě nežidovských špiclů, kteří se infiltrovali do fašistických organizací. Ti nejtvrdší – někdejší členové Královské námořní pěchoty, výsadkářů a gardového pluku – se stali komandanty, kteří byli ve dne v noci k dispozici na zavolání, aby ničili fašistické mítinky a prováděli razie. Síť londýnských černých taxikářů jim poskytoval oči, uši u transport.
Na Ridley Road market v Hackney přitáhl sedmisetčlenný dav, aby poslouchal demagogické bláznění Mosleyho a jeho poskoků proti „cizímu“ nebezpečí. Beckman říká, že Skupina 43 prošpikovala dav svými infiltrátory, kteří měli odvést pozornost policie tím, že se začali bít sami mezi sebou. Poté se z obou stran k pódiu začali prodírat dvě skupiny komandantů s cílem převrátit pódium. Když byl mítink narušen, byla policie nucena ho rozpustit. Beckman odhaduje, že takhle narušili na dvě stě mítinků fašistů. „Dívali se na nás stereotypně, považovali nás za nervózní Židy chňapajících po penězích, zatímco my jsme byli mladí, vycvičení k boji. Mluvil jsme o pár let později s některými fašisty – a říkali, že Mosleyho opustili, protože se nechtěli nechat mlátit.“
Peníze přicházely od prominentních Židů, jako byl boxerský promotér Jack Solomons a byznysmen Sir Charles Clore. Bud Flanagan (narozený jako Reuben Weintrop, člen komediálního kvartetu Crazy Gang) jim posílal každý měsíc šek na 30 liber se vzkazem: „Dobrá práce, hoši.“
Kaufman se Skupině 43 upsal poté, co viděl v novinách titulek „Židovští váleční hrdinové zatčeni po Mosleyho protestu“. Jednou jeho samého před vězením zachránil tým padělatelů, který při Skupině působil. „Visel jsem na někom a mlátil ho, když mě chytil policajt a řekl něco jako ´Jsi sebranej´. Za mnou stál Reggie Morris, velký chlapík v bílém plášti do deště, ukázal policistovi průkaz a řekl: ´Speciální oddělení, toho si beru já.´ Šel se mnou za roh a tam řekl: ´Teď vypal pryč.´“ Pak byl zatčen v Tottenhamu a říká, že vězení byl ušetřený jen proto, že byl povolán do služby v RAF.
Devětasedmdesátiletý Jules Konopinski byl komandantem, veteránem na Ridley Road. Do Hackney přišel se svou rodinou z Polska v roce 1939. Devět bratrů a sester jeho matky zemřelo ve vyhlazovacích táborech. V roce 1946 se přistěhoval jeho strýc, který přežil Osvětim. „Slyšel jsem očité svědectví o holocaustu – a kolem pochodovali nacisté a říkali, že Židé jsou jako krysy.“ Když dostane otázku, zda někoho vážně zranil, odpoví jen: „Ano.“ Účastnil se razií v domovech fašistů, hlídkoval před hřbitovy, které byly cílem fašistických nápisů. „Jednou jsme po útoku navštívili jednoho fašistu doma a velmi, velmi jsme ho pokárali. A řekli jsme mu, že pokud bude kdokoli z nás někdy zraněn, vrátíme se a najdeme si deset fašistů.“
Dnes, uprostřed odsuzování Izraele kvůli agresi v Gaze, Beckman, Kaufman ani Konopinski svých činů nelitují. Říkají, že jsou na svůj boj s fašismem hrdí. Beckman uzavírá: „Bránili jsme komunitu tím, že jsme fašistům znemožňovali, aby nás terorizovali.“
Videa (anglicky):
Jules Konopinski a Harry Kaufman o Skupině 43 mluvili s reportéry listu The Guardian
První část dokumentu o Skupině 43
Druhá část dokumentu o Skupině 43
Třetí část dokumentu o Skupině 43
Související odkazy:
Vidal Sassoon: geniální kadeřník s minulostí násilného antifašisty
Skupina 43 na wikipedii