Bez ohledu na to, že pachatelé jsou dosud neznámí, sobotní událost ve Vítkově na Opavsku znamená předěl v oficiálním chápání neonacistického násilí v ČR. Jak se na jeho nástupu podílely represivní orgány a jak zareagují samotní neonacisté?
V noci ze soboty na neděli kdosi ve Vítkově na Opavsku hodil do domu obývaného romskou rodinou několik zápalných lahví. Při následném požáru byla na osmdesáti procentech těla popálená dvouletá holčička, která nyní bojuje v nemocnici o život. Těžké popáleniny mají i oba její rodiče.
Politici se začali ihned předhánět v odsuzujících prohlášeních. Vláda byla schopna během několika hodin vytvořit blíže nespecifikovanou novou strategii v boji s "extremismem" a na svém zasedání se seznámila s "tajnou zprávou BIS". Represivní složky ihned začaly přicházet s nápady, jak by každý dům nejraději ozdobily svazkem kamer, aby se podobným událostem zabránilo. Přitom jsou to právě represivní složky, kterou nesou výrazný díl viny na rozmachu neonacistického násilí vůči bezbranným obětem.
Od represí k benevolenci
Po řadu let stíhaly v naprosto absurdní míře neonacisty za jejich verbální projevy a jakýkoli náznak používání symboliky, která by jen trochu mohla mít s neonacismem něco společného. Připomeňme si třeba případ dnes už bývalého aktivisty Národního odporu, kterého před sedmi lety z demonstrace před Ministerstvem vnitra odvedla policie v poutech kvůli tričku, na jehož zádech bylo cosi připomínající pootočený keltský kříž. Policie zabavila nějaký materiál jako tričko nebo CD, znalec napsal posudek, soud rozdal podmínky komu mohl a policie si do tabulky připsala další vyřešený čin s extremistickým obsahem. Tak neonacistickým propagačním materiálům dala příchuť zakázaného ovoce - žádané zboží, které se za přemrštěnou cenu prodávalo z ruky do ruky, a to jen mezi lidmi napojenými na špičky hnutí.
V roce 2006 jako když utne, ze zakázaného ovoce se stalo spotřební zboží a ti, kdo dosud pokoutně pronášeli s rizikem trestu (a vysokého rabatu) krabice do šera hospodských sálů, kde se pořádaly neonacistické koncerty, začali po celé republice otvírat kamenné i internetové krámy, kde se dosud nedostupné zboží stalo přístupné každému. Zatímco dříve byla příslušnost k neonacistickému hnutí, která je primárně o image a vnějším projevu, podmíněna nějakými styky a riziky, v tu chvíli se stalo dostupné pro každého, kdo si za cenu v řádech stokorun koupil tričko a byl rasista. Ze zakázaného ovoce se stalo zboží, které ale v dřívější image zakázaného ovoce našlo svůj marketing. Zatímco dříve policie šikanovala neonacisty za sebemenší náznaky, po roce 2006 se na demonstracích začaly objevovat motivy už zcela explicitně neonacistické: příslušníci SS, všemožně stylizované svastiky, nápisy přihlašující se k nacismu, portréty nacistických válečných zločinců a jejich citace. To umožnilo neonacistům rekrutovat nové příznivce, sice za cenu nízké kvality, obrovské "aktivistické úmrtnosti", ale s výhodou mládí a snadné manipulovatelnosti a sebekontroly. Co vadí na tom, že za půl roku bývalý náctiletý neonacista kouří marihuanu a poslouchá hip-hop, když svou roli kanonfutru splnil, odevzdal několik stovek nebo tisícovek neonacistickému hnutí a párkrát se ukázal na demonstraci? Daní za absenci sebekontroly jsou zmrzačené prsty.
Ode zdi ke zdi šla i aktivita represivních orgánu vůči slovním výstupům neonacistů, od přehnaných represí ke stavu, kdy se řečníci na demonstracích nebo tiskové materiály Dělnické strany naprosto bez obalu hlásí k nacismu - nacionálnímu socialismu. Podivnou výjimku z pravidla pak představuje monstrproces s "organizátory" demonstrace Národního odporu v Brně v roce 2007, ze kterého účelovost a absence jakéhokoli systematického přístupu přímo kape. Tento případ je ostatně natolik podivný, že se mu hodláme věnovat v některém z dalších článků.
Represe proti antifašistům
Druhým aspektem pak byla policejní šikana antifašistických protidemonstrací, kde se činívali policejní provokatéři, lidé byli plošně perlustrováni a poté nuceni v rozporu se zákonem a pod pohrůžkami násilí nechat se portrétovat nezamaskovaní, a které končily smrštěmi paragrafů z vylhaných důvodů pro aktivní jedince. Zejména poslední důvod pojící se s nemalými finančními výdaji za právníky, kdy sice lidé, kteří se proti policejním výmyslům odvolávali, své soudy nakonec vyhrávají, ale celá věc radikální antifašisty vyčerpávala nejen finančně, ale i fyzicky a časově. To přispělo hlavní měrou k tomu, že Antifašistická akce přestala protidemonstrace pořádat a trvalo nějakou dobu, než se k tomu, alespoň z části odhodlali sami místní lidé nesouhlasící, aby jejich městem pochodovali Hitlerovi pohrobci. Protidemonstrace rozhodně nejsou samospasitelné, ale mají svůj význam v tom, že neonacisty rozptylují, ubírají jim do značné míry mediální prostor, lidé na nich navazují kontakty a váží na sebe represivní složky, čímž vzniká prostor pro jiné formy antifašistického boje.
Od chuligánství k politice
Třetím aspektem byla a je absurdní a přehnaná represivní politika vůči chuligánským aktivitám, které v naprosté většině vypadají tak, že se na odlehlém místě sejdou dvě party, za dohodnutých pravidel se pár desítek sekund okopávají, pak si navzájem zatleskají a večer na internetu řeší, kdo vyhrál. Tato veskrze neškodná konsensuální zábava se stala pro policii záminkou k rozsáhlým represím, manévrům a trestnímu stíhání účastníků. Spolu s tím, že se mezi chuligány objevuje velké procento rasisticky a neonacisticky smýšlejících, ale neonacistická scéna byla na rozdíl od chuligánské vystavena mnohem menší míře plošné represe, končily tak celé chuligánské skupiny v náručí politického neonacismu. Příkladem mohou být kriminálníci z Autonomních nacionalistů Plzeňsko, dvě nejvýznamnější postavy v politicky angažované větvi Národního odporu Praha pocházejí z prostředí Sparty respektive Slavie, NO Sever má kořeny mezi původně chuligánským gangem z Mostu a dalších severočeských klubů, podobné platí i o Brnu nebo například Olomouci. Zatímco se chuligáni nemohli v klidu sejít někde na louce a tam se dobrovolně vzájemně poprat, v házení kamenů a pyrotechniky jim v Janově, kde tvořili opravdu významnou složku davu, prakticky nikdo nebránil a nikdo je nestíhal. Jaké pocity musí mít onen námi často citovaný chuligán a aktivista Národního odporu, když se neškodně a za vzájemného souhlasu všech zúčastněných chce poprat někde na louce a tam na něj čekají desítky pořádkových policistů v dodávkách, psovodi se štěkajícími vlčáky a kriminálka, která mu jeho víkendovou zábavu znemožní, ale o pokusu o pogrom v okresním městě za pomoci výbušnin a hořlavin prohlásí na serveru hooligans : "5. duben 2009 10:44 (...) u bengů by nám během toho průvodu prošlo včera cokoli"?
Kouzlo pogromů
Čtvrtý důvod představuje vůbec samotné objevení karty protiromského rasismu, zatímco na demonstraci proti čemukoli jinému přijde sto až tři sta neonacistů, z čehož velká část je nevalné úrovně, v případě pokusu o pogrom v Janově se jich sešlo osm set a v mnohem "kvalitnější sestavě". Navíc v Janově na straně neonacistů zcela nepokrytě stála část místních občanů, což jejich aktivitu jen posílilo.
Sobotní událost ve Vítkově však představuje předěl. Ukazuje, bez ohledu na to, kdo ji má na svědomí, kam by neonacistické pokusy o pogromy, kam si neonacisté ostatně hořlaviny nosí, vedly. K zapalování domů a násilí na náhodných obětech. Tedy nikoli na nějakých mafiánech nebo asociálech ohrožujících své okolí, ale prostě na každém, kdo by měl smůlu a byl v nesprávný čas na nesprávném miste. K tomu, aby tohle vyplynulo na povrch a společnost to začala vnímat, však musí dnes dvouletá holčička bojovat o život a pokud přežije, ponese následky po zbytek života. Jak přiznávají sami soudnější neonacisté, řadě jejich souputníku napojených na organizovaný zločin nedělala v jeho strukturách spolupráce s romskými mafiány v kuplířství, drogách a vydíračkách žádný problém.
Podobný útok ale není na Opavsku ojedinělý, tento se liší jen svými tragickými následky. Podobné útoky se odehrály (vždy proti domům obývaným Romy) během uplynulých měsíců i v Bruntále a Moravském Berouně. S Vítkovem mají společného nejen způsob provedení, ale i to, že všechna místa jsou vzdálena dvacet minut cesty autem od Opavy.
Obavy neonacistického hnutí
V současnosti se neonacisté úpěnlivě modlí, aby holčička přežila a aby se nalezl pachatel, který by neměl na neonacistickou scénu vazby. Ve společnosti, která je sice protiromsky orientovaná, je těžké ublížení nebo smrt malého dítěte stále vnímáno jako překročení všech únosných hranic a sami neonacisté si teď uvědomují, že ať už celá věc skončí jakkoli, skončila jedna etapa jejich aktivit. Podle našeho názoru teď policie své selhání bude řešit zvýšením míry a plošnosti represí.
Neonacisté by se mohli sice od činu navenek distancovat, to ale jednak povede k oslabení jejich vnitřní soudržnosti a navíc vyvolá otázky, co tedy vlastně při svých pokusech o pogromy v Janově a Přerově chtěli s těmi hořlavinami a výbušninami dělat. Mohou najednou začít tvrdit, že jejich pokusy o pogromy vlastně nejsou zaměřeny plošně proti Romům jako takovým, ale jen proti těm, kteří se dopouštějí ohrožování svého okolí. Kromě toho, že by tím de fato popřeli jeden ze základních pilířů své ideologie - rasismus - tak by je ze lži usvědčila řada případů násilí, kterého se proti Romům dopustili. Jejich cíle nikdy nebyli konkrétně vytipovaní mafiáni a podobné existence (s těmi naopak klidně někteří z nich jedou ve společných kšeftech), ale bezbranné, náhodně vytipované oběti a kolemjdoucí.
Rodina popálené holčičky žije ve Vítkově desítky let, bez potíží ve svém okolí.
Skupina ve škole propadajících studentů vedená pozdějším aktivistou Národní strany Tomášem Ovseným si na pražské Palmovce jako oběť vyhlédla kolemjdoucího Roma - studenta naopak vzorného, kterému způsobili řadu zranění. Při útoku hajlovali.
Skupina neonacistů z Opavska, vedená Tomášem "Vasilem" Vassiovem, napadla Roma, kterého vůbec neznala, jen ho zahlídla v tramvaji. Vystoupili s ním, do obličeje mu přikládali plynovou pistoli, opakovaně z ní vystřelili a potom ho pobodali nožem do plic. Tomáš Vassiov po svém propuštění z vězení nevynechá prakticky žádnou akci Dělnické Strany.
Jiní psychopati, Martin Jaš a Petr Blajze z Jeseníku, spolu s kumpánem napadli náhodně potkaný romský manželský pár, zkopali ho a ležící těhotnou ženu poté tloukli do hlavy kamenem a jejího manžela pořezali v obličeji a na těle střepem. Za tento čin si posléze, podobně jako Vassiov, vysloužili zařazeni na seznam POWs, neboli neonacistických politických vězňů. Stránku POWs spravuje a podporu vězněným organizuje člen Předsednictva Dělnické strany Jiří Švehlík, do odhalení na stránkách antifa.cz ve spolupráci s městským policistou Michalem Kašparem z Pardubic.
V roce 1995 umlátili tyčemi na prahu jeho bytu neonacisté ve Žďáru nad Sázavou vzorného otce rodiny Tibora Berkiho. Důvodem bylo, že ožralá neonacistická hovada pocítila záchvat agresivity a Berki byl nejblíže bydlící Rom, na kterého si vzpomněli.
Opilý neonacista Petr Krnáč na Jičínsku odtáhl z parku šestiletého romského chlapce, který si tam hrál. Nejprve ho škrtil kabelem, poté mu rozbodal břicho střepem. Chlapec zemřel.
Ve skutečnosti je ale v případech lhostejné, zda oběť vedla řádný život či vybočovala z této poněkud gumové škatulky, zvrácenost těchto činů spočívá právě v tom, že jediným důvodem ke zranění nebo i dokonce zabití byla barva kůže oběti.
Tzv. extremismus
Za zmínku stojí i reakce vlády ODS v čele s Mirkem Topolánkem. Ten nezaváhal a ani při takto tragické události nepomněl klást důraz na to, že státní moc bude tvrdě bojovat i proti tzv. levicovému extremismu. Tento účelový cynismus se dobře vyjeví při položení otázky: Kolik mrtvých má za posledních dvacet let na svědomí ten obávaný levicový extremismus? Tak zvaní "levicoví extrémisté", myšleni jsou zřejmě radikální antifašisté a anarchisté, tedy ti, kteří se i v reakci na neschopnost nebo naopak všehoschopnost policie a po přímých zkušenostech s neonacistickým násilím, rozhodli bránit sami, jsou vládní rétorikou záměrně házeni do jednoho pytle s těmi, kdo vraždí a zraňují zcela nevinné lidi. Pružný a gumový pojem extremismus je tak používán na kohokoli, i na dvacetiletou studentku ústecké univerzity, která se opovážila vyjít na ulici s natolik extremistickým názorem, že se jí příčí, když někdo veřejně hlásá obdiv k režimu, který zplynoval a všemožně jinak utýral k smrti miliony lidí.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK
Kdo jsou skuteční extrémisté?
Extremismus - exoticky znějící slovo, které se zpočátku nesměle zabydlovalo na stránkách denního tisku a na obrazovkách televizních stanic. Slovo, které dnes již patří do repertoáru většiny novinářů a do výzbroje řady politiků. Slovo, které získalo velkou popularitu zejména proto, že odpovídá hlavnímu požadavku dnešní doby - je neobyčejně flexibilní. zde
VIDEO: opravdu si někdo myslí, že politici situaci chápou a mohou něco vyřešit? Bublan a Langer diskutují