Nechvalně známému fenoménu řeckého fašistického uskupení Zlatý úsvit se prostřednictvím reportáží Marie Margonis pravidelně věnoval britský levicový deník The Guardian. Český překlad kompletní verze v nedávné době zveřejnil magazín ezurnal.cz. Se svolením redakce jsme se rozhodli překlad upravit a vydat i na antifa.cz. Text ukazuje, jak plíživě a postupně se může fašismus ve společnosti prosadit, za co všechno se může schovávat a jaké důsledky přináší.
Je to slyšet už z dálky několika bloků: z velkých beden se řítí ohlušující beaty Pogromu, oblíbené kapely Zlatého úsvitu: „Rock pro vlast, tohle je naše muzika, nechceme v naší zemi parazity a cizince…“
Je teplý říjen a děti na kolech jezdí kolem mladých mužů s vlasy nakrátko, rukávy jejich černých trik pevně obepínají bicepsy. Vypadají uvolněně, mimo službu. „Hej, fašisto, jak to jde?“, zdraví se dva z nich podáním ruky.
Vlajka Zlatého Úsvitu. "Chceme vyhnat všechny ilegální cizince, lichváře z troiky a MMF.“
Stolky nabízejí suvenýry Zlatého úsvitu: černá trika se jménem strany v řečtině „Chrysi Avgi“, písmeno „sigma“ je vytvarováno jako „S“, na páskách „SS“; hrnečky se stranickým symbolem, který připomíná svastiku; řecké vlajky, zapalovače a kšiltovky. Nakloním se, abych si popovídala se ženou u stánku, oblečenou do stranické černé, ale hned, jakmile otevře ústa, ji zarazí muž v obleku: „Co si to píšete? Jste novinářka? Vytrhněte ten papír ze zápisníku. Ne, tady s nikým mluvit nemůžete.“
Dnes se otevírá kancelář Zlatého úsvitu v Megaře, kdysi prosperujícím městem mezi Aténami a Korintem. Řecká národně socialistická strana tady dostala přes patnáct procent – dvakrát víc, než činil její národní průměr v červnových volbách, v nichž obsadila osmnáct míst v parlamentu. Jedno z nich připadlo někdejšímu basákovi z kapely Pogrom, jejíž hity zahrnují songy jako Auschwitz (německy Osvětim) a Mluv řecky, nebo chcípni.
Strana byla postupně legitimizována v demokratickém procesu i pomocí médií. Teď Zlatý úsvit otevírá pobočky ve městech po celém Řecku a v předvolebních průzkumech veřejného mínění standardně zaujímá třetí příčku. Jeho stoupenci mlátí imigranty už déle než tři roky, aniž by jim v tom policie bránila. Nejnověji začínají napadat i Řeky, o kterých se domnívají, že jsou gayové nebo levičáci. Násilí se hrdě účastní i jejich poslanci. V září stáli tři z nich v čele gangů, které masivními tyčemi s řeckými vlajkami rozbíjely stánky imigrantů na trzích ve městech Rafina a Messolonghi.
Takové útoky téměř nikdy nikdo nestíhá ani netrestá. Zeptejte se Kayu Ligopory z Aténské asociace tanzánské komunity, jejíž sídlo bylo 25. září zničeno osmdesátkou „místních obyvatel“ poté, co od incidentu bez jakéhokoliv zásahu odešla policie. Kayu žije v Řecku dvacet let, teď poprvé ale přemýšlí o tom, že zemi opustí. Nebo se zeptejte Hussaina Ahulama, dvaadvacetiletého mladíka, který mi popisoval, jak ho napadli čtyři muži se psy a železným páčidlem. Napadli ho, když se jednou vracel domů a nechali ho krvácejícího a v bezvědomí pohozeného u silnice. Anebo jednadvacetiletého H. H., řeckého občana egyptského původu, který byl zbit 12. října třemi muži s řetězy, když vystoupil z trolejbusu, a který na napadení doplatil možná trvalým poškozením zraku.
Další svědectví podává i @manolis, blogger magazínu Lifo. 11. října vyrazil fotografovat útok Zlatého úsvitu na divadelní představení hry Terrence McNallyho Corpus Christi, která zobrazuje Krista a apoštoly jako gaye v Texasu. Říká, že ho před zásahovou policií obestoupilo pět mužů, tloukli ho, plivali na něj a strčili mu do kapsy zapálenou cigaretu. „Dobře známý poslanec Zlatého úsvitu mě pronásleduje, udeří mě dvakrát do obličeje a následně skopne na zem,“ vypráví na Twitteru, „nemohu najít brýle. Poslanec do mě kope. Policie stojí jen dva kroky od nás.“ Další poslanec Ilias Panagiotaros stál opodál a chvástavě vyhrožoval do kamer: „Zabalte to, teplouškové. Zabalte to, mrdači prdelí. Vy malé kurvy, váš čas přijde. Vy zasraní albánští kreténi.“ A třetí poslanec Christos Pappas byl nafilmován, jak z policejní stanice propouští muže. Je jediným, koho teď policie vyšetřuje.
H.H., Řeka egyptského původu, zmlátili tři muži s řetězy
V Megaře se pomalu stmívá, lidé se scházejí – rodiny, děti, babičky. Žena v dlouhých zelených šatech a stříbrných botách na vysokém podpatku si kupuje černé stranické triko, další se zajímá o cenu řecké vlajky. Najednou se spustí křik a je slyšet dusot těžkých bot na asfaltu: pětačtyřicet metrů odsud parta „statečných“ strhne chlapíka na červené motorce k zemi a kopou a mlátí do něj, zatímco leží na zemi. Rukama si chrání hlavu, slyším, jak mu do ní přesto narážejí boty. Nikdo na to nereaguje, až jeden ze starších zakřičí: „Vraťte se k nám, bojovníci. Vůdce tu bude každou chvíli.“ Vůdce, Nikolaos Michaloliakos, si v plandavém obleku klestí cestu davem, po boku má stranického mluvčího Ilia Kasidiarise, někdejšího násilníka s pěti nevyřízenými obviněními na krku. Ten, který se v červnu proslavil i za hranicemi napadením dvou volebních kandidátek v televizním vysílání. V televizní debatě vypadal schlíple jako teenager, ale teď vypadá sebevědomě, skoro jako rocková hvězda. Dveře kanceláře jsou lemované muži v maskáčích, s helmami na hlavách a s řeckými vlajkami namotanými na dřevěných holích. Další hlídky jsou na balkonech a na střeše.
Stojím mezi občany Megary, když se k nim Michaloliakos obrací, a připadám si jako v paralelním vesmíru. Jako Řekyně znám ty lidi po celý život: ženy středního věku s vlasy od kadeřníka a vypjatými ňadry, muže v zářivě bílých tričkách a pečlivě upravených šortkách. Jsou to lidé, kteří provozují kavárny nebo obchody ve městě. Každý den těžce pracují, často mají dvě či tři práce. Štípají děti do tváří a nikdy vás nenechají zaplatit kávu. Lidé, kteří byli vždycky cyničtí, když přišlo na sliby politiků. Nikdy bych neřekla, že mohou sednout na lep fašistické rétorice. Jenže teď tady stojí, tleskají Michaloliakosovi, když křičí a poštěkává, osvětlený světlometem proti bílé budově vedle čerpací stanice. Jako kdybychom skoro byli ve čtyřicátých letech, mezi okupací mocnostmi Osy a občanskou válkou, když kolaboranti burcovali k nenávisti proti levicovému odporu.
Michaloliakosovo poselství je populistické: hrdost, čistota, moc. Kritizuje ostatní politické strany za to, že prodali zem, za jejich lži a korupci – a speciální pozornost věnuje levicové koalici Syriza. Zlatý úsvit, říká, jsou jediní vlastenci, jediní, kdo se neušpinili u koryt. Velebí Megaru, která potravinami zásobovala celé Řecko: „...dokud jsme nezačali jíst egyptské brambory, indickou cibuli a jablka z Chile“. Poté mluví o „dvou milionech ilegálních imigrantů, kteří jsou pohromou této země“ a kteří beztrestně prodávají heroin a zbraně. „Volit nás nestačí,“ říká, „chceme, abyste se zapojili do boje pro Řecko. Nepronajímejte své domy cizincům, nedávejte jim zaměstnání… Chceme vyhodit všechny ilegální cizince ze země, chceme z naší země vyhodit navždy lichváře z troiky a Mezinárodního měnového fondu.“
Po ohních, světlicích a národní hymně mi sdělila své dojmy sedmašedesátiletá Efthimia Pipili: „Cizinci přišli dvakrát do mého domu, aby mě v noci vykradli. Kdybych neměla svého rotvajlera, byla bych teď mrtvá. Volila jsem Pasok (Panehelénské socialistické hnutí). Minule jsem volila Tsiprase (vůdce koalice Syriza), protože jsem myslela, že je jiný. Jenže Tsipras chce cizince chránit. Mám posledních sto eur na tři týdny. Čtyři sta dlužím za elektřinu. Vypnou mi ji. Proč bych, drahoušku, neměla být pro Zlatý úsvit?“
Zlatý úsvit je totiž mnohým: stranou, hnutím, subkulturou, domobranou, sítí uvnitř policie a justice. Vasilis Mastrogiannis z Demokratické levice, bývalý vysoký důstojník policie, který se stal politikem, je popisuje jako „kriminální organizaci“. Poslanec Nové demokracie Dimitrios Kyriazidis, který založil policejní odbory, zase jako „politický nádor“. „Díky své policejní minulosti vím, odkud tito lidé přicházejí,“ uvedl, „většina se prohlašuje za byznysmeny. S tímhle vysvětlením by se ale nikdo neměl spokojit.“
Zakladatel a šéf strany Nikolaos Michaloliakos byl koncem sedmdesátých let ve vězení za nezákonné držení zbraní a výbušnin. Za mřížemi se seznámil se členy vojenské junty, která ovládala Řecko od roku 1967 do roku 1974. Jeho politické názory, jak je vyjádřil ve Zlatém úsvitu, v časopisu, který začal vydávat, když byl propuštěn, však byly ještě dále napravo. Překročil hranice „akceptovatelného“ pravicového nacionalismu, publikoval ódy na Adolfa Hitlera, tvrdil, že Řecko mělo být ve druhé světové válce na straně Osy. Magazín se opakovaně pyšnil na obálce portréty Führera a jeho pobočníků, sloužil jako zvláštní amalgám nacistické propagandy, antisemitismu, tradičního nacionalismu a pohanských fantasií. Strana, která se uchází o podporu ortodoxní církve, kdysi obhajovala návrat k „víře Árijců“ – olympijským bohům – a tvrdila, že křesťanství „naroubovalo na kmen evropské civilizace židovské tmářství“. V jednom rozhovoru, k němuž jsem dostala svolení, mi poslanec Zlatého úsvitu Panagiotis Iliopoulos sdělil, že magazín tenkrát vyjadřoval zcela jeho postoje. Změnily se od té doby názory strany? „Ani náhodou. Nejsou tam žádné neonacistické články. Jen historické.“
Poprvé na sebe Zlatý úsvit upozornil na počátku devadesátých let minulého století, kdy debata ohledně názvu bývalé jugoslávské republiky Makedonie rozdmýchala vlnu řeckého nacionalismu. Nalezl úrodnou půdu v proti-imigrantských náladách, které se Řeckem rozšířily s první vlnou imigrace z Albánie a východní Evropy, a zesílil s tím, jak mnohá selhání řecké a evropské politiky změnila Řecko v past na imigranty a uprchlíky přicházející z Asie, Afriky a Středního Východu. Když tisíce lidí bojovaly o přežití vedle zchudlých Řeků ve čtvrtích zničených ekonomickou krizí, začal Zlatý úsvit "čistit" aténská náměstí pěstmi, tyčemi a noži, napadat neoficiální mešity, prodávat svou ochranu majitelům obchodů, doprovázet staré paní do supermarketů. V roce 2009 dostala strana pouhých 0,29% v národních volbách. V roce 2010 byl ale Michaloliakos zvolen do aténské městské rady. Svůj příchod oslavil fašistickým pozdravem.
- Poslanci Zlatého úsvitu
Jak se krize prohlubuje - nezaměstnanost činí 25 procent, mezi mladými 54 procent, třetina obchodů v centrálních Aténách byla zavřena, úspory jsou pryč, víra ve dvě hlavní velké strany je ta tam, násilné scény vypukají dokonce i v parlamentu - je v Aténách cítit strach, stejně jako otupující sklíčenost. V červnu mnozí volili Zlatý úsvit jako protest proti stranám, které dostaly zemi na kolena: „Chtěla jsem je v parlamentu, aby ostatním dali co proto.“ Nyní se k němu obrací, protože jejich naděje jsou vyčerpány. Protože se věci vymknuly kontrole a lidé chtějí někoho, kdo se zase chopí vlády. Protože Zlatý úsvit „něco dělá“. „Není to tak, že Řecko bude zachráněno,“ řekl mi jeden volič, „nedá se už zachránit.“ Ale proč tedy?
Kancelář Zlatého úsvitu v Aténách je otevřená tři večery v týdnu. Většina návštěvníků jsou ženy středního věku s mdlýma očima a propadlými tvářemi, jejich tváře se zdají být mnohem starší než jejich těla, mají tvrdé, unavené výrazy. Během hodiny jich přijde více než padesátka. Ptají se vyhazovačů: „Dávají vevnitř jídlo?“ „Ve třetím patře,“ říká hromotluk. Většina žen ale odchází s prázdnýma rukama, jen s nafialovělým kouskem papíru s logem Zlatého úsvitu. Dnes je dost jídla jen pro voličky z této čtvrti. Další rozdávání potravin ohlásí strana na plakátu, ve svých tiskovinách, po telefonu.
Kousek ode dveří mi Maria Kirimi říká, že je od 29. července vyhozená z bytu, všechny její věci zůstaly uvnitř. Rodina se tísní u její matky, sedm lidí přežívá za 400 eure měsíčně. „Jsme žijící mrtvoly,“ říká. Nedělá jí starosti násilí Zlatého úsvitu? „Ti kluci v černých tričkách jsou jediní, z koho nemám strach. Mám pocit, že mě ochrání.“ Její matky, dost staré na to, aby si pamatovala juntu, jsem se zeptala na to, co si myslí o krajně pravicových názorech Zlatého úsvitu. „Slyšela jsem, že Michaloliakos v televizi říkal, že jejich logo není hitlerovské, ale vlastenecké,“ odpovídá a sklápí zrak. „Trochu mě to znervózňuje. Ale neslyšela jsem o nikom jiném, kdo by rozdával jídlo.“
Pro mladé lidi, kteří byli vtaženi do vnitřního kruhu Zlatého úsvitu, znamená strana mnohem víc. Vetta má na límečku keltské kříže a v ruce balíček Stuyvesantek a plechovku Red Bullu. Její černě namalované oči poskakují tam a zase zpátky, jak mluví, je ale otevřená, přátelská. Je jí třiatřicet a říká, že před třemi lety pomáhala „čistit“ náměstí Aghios Panteleimon a byla ohromena vděkem lidí. Nyní je členkou Zlatého úsvitu, jednou z dvaceti, které jsou každý rok vybrány pro svou oddanost věci a které dostávají školení v ideologii a chování. „Musíme přivítat každého, být slušní, ale vážní.“ Pro ženy platí dress code, předepsaný oděv, žádné vysoké podpatky, výstřihy nebo odhalená záda. Rostoucí Ženská fronta nabízí kurzy sebeobrany. „Mezi muži a ženami ale nejsou žádné rozdíly,“ vysvětluje, „my všichni zametáme a vytíráme. A ano, i muži vaří kafe.“
Kancelář Zlatého úsvitu v průmyslové čtvrti Aspropyrgos je v bytě nad prázdnou garáží, kousek od staré visuté silnice. Schody jsou lemovány helmami, černými štíty a řeckými vlajkami narolovanými na tlustých dřevěných holích – vše je připraveno k případné akci. Na zdech jsou slogany řeckého nacionalismu („Makedonie je řeckou půdou!“) a fotografie stoupenců Zlatého úsvitu, jak bojují s policií. Arete Demestika, v šestém měsíci těhotenství, s ohonem vlasů až po pás, s náušnicemi ve tvaru černých růží, hněvivě odříkává svou chválu straně: „Je to postoj, cesta životem, je to to, čemu se říká Řecko. Probouzí to nové části vašeho já, posiluje vás to, ozbrojuje vás to vědomostmi, je to tajná škola. Učíme se naší skutečné historii, tradicím našeho národa, protože řekové jsou nadřazená rasa. Dalo mi to dokonce rodinu, svého manžela jsem potkala tady, a dalo mi to pocit, že v boji pro naši zemi nejsem sama.“
Venku, jak slunce zapadá, ale sedmadvacetiletý Costas, kádr Zlatého úsvitu v černých botách, nehledí na oficiální rétoriku a mluví svými vlastními slovy. Pracuje jako inspektor v rafinérce, jeho povolání to ale není. Je řemeslníkem, sochařem mramoru. Kdysi pracoval v Akropoli, mzda byla ale mizerná a dobrou smlouvu jste nedostali, pokud jste nebyli v té správné straně. Jak mluví o opracovávání mramoru, jeho tvář měkne. Řemeslu se naučil jako chlapec, zjišťuji, že pochází z vesnice, kterou dobře znám. Jako dva lidé, dva Řekové, jsme se najednou bavili o místě, které milujeme, na které máme plno vzpomínek, téměř jako kdyby byly věci kolem nás normální.
Do prostoru, který opustil zmrzačený stát, se ale vědomě a neúprosně vecpal Zlatý úsvit. Jeho strategií je lákání a vydírání, vykořisťování a využívání potřeb lidí, to vše s podporou násilí. K existujícím stranickým „solidárním“ kampaním „Jídlo jen pro Řeky“ a „Krev jen pro Řeky“ teď Zlatý úsvit přidal novou: „Pracovní místa jen pro Řeky“. Členové strany navštěvují dílny a továrny, počítají a zveřejňují počet zahraničních zaměstnanců, kteří tam pracují, „povzbuzují“ zaměstnavatele, aby místo nich zaměstnávali Řeky. Největším úspěchem je ale poskytování „bezpečnosti“ ve spolupráci s úřady: zastrašování imigrantů, ochrana řeckých obchodů, občanské hlídky.
Jako mistr v divadýlku si strana zabírá nové území díky vlastní show, v níž předvádí svou sílu v černých trikách, pyrotechniku, plápolání ohňů a fanfár, všude bývá plno maskulinní energie. Fyzická síla je velkou částí stranické kultury. Existují tělocvičny Zlatého úsvitu, které nevpouštějí cizince, bezpečnostní ochranky Zlatého úsvitu, poslanec Panagiotaros vlastní obchod nazvaný Falanga, který prodává vojenské starožitnosti, rukavice na pouliční rvačky, trika pro fotbalové chuligány, věci od firem Pit Bull a Hooligan, na zdech se skví fotky členů vojenské junty. Říká se, že ty drsnější věci jsou schovány v zadní místnosti.
Právnička Yianna Kourtovik pomáhá obětem rasistického násilí
Jak řecká střední třída opouští centrum Atén, zaplňují uvolněné prázdné budovy imigranti. Patří k všeobecné znalosti, že pokud chcete dostat takové squattery ze svého bytu, zavoláte Zlatý úsvit, ne policii – beztak by vám na něj přinejlepším jen dala potichu číslo. Následující historka se stala klasickou součástí společenských konverzací. Ve verzi, kterou mi řekla nezaměstnaná novinářka Julia Iliakopoulou, zní takhle: Tvrdí hoši ze Zlatého úsvitu vykopali Pákistánce z bytu jejího známého, „zmazali je domodra“, přinutili je byt uklidit a vymalovat. „Buďte v klidu,“ řekli mu, „jsme Řekové, co pomáhají Řekům.“
Je těžké odhadnout, do jaké míry pronikl Zlatý úsvit do policie. V aténských čtvrtích, kde měli policisté silnou volební účast, dostala strana v posledních volbách 16 - 24%. Panagiotaros se raduje, že v jeho hnutí je už 50 - 60% policistů. Je zřejmé, že krajně pravicovému násilí téměř nikdy nikdo nebrání, a to dokonce i když se odehrává přímo před nosem policie či pod okem jejích kamer. Zkraje října mi antifašističtí protestující popisovali, že byli mučeni v budově vedení aténské policie: pálili je zapalovači, museli se svlékat do naha, přehýbat přes stůl, roztahovat hýždě, policisté je natáčeli a fotili a řekli jim, že jejich fotky předají Zlatému úsvitu. Když jsem s některými z nich pokoušela dělat rozhovor ve veřejné hale aténského soudu, policista mě chytl za rameno a odtáhl pryč. Policejní mluvčí obvinění odmítl.
Právnička Yianna Kourtovik nechvalně známou aténskou policejní stanici Aghios Panteleimon, která byla v roce 2010 kritizována zpravodajem Spojených národů, dobře zná. Řekla mi, že migrantům, kteří se snaží stěžovat si na rasistické násilí, je běžně vyhrožováno, že budou na oplátku obviněni, a jsou zadržováni v celách. Místní stoupenci Zlatého úsvitu chodí volně do místností, kde stěžovatelé podávají výpovědi. Říká, že jednou musela zabránit příteli útočníků v tom, aby odnesl důkazy. „Pokud tohle není krytí Zlatého úsvitu, pak už nevím, co by to bylo,“ konstatuje. Před pár týdny po ní Zlatý úsvit házel před policejní stancí vajíčka, zatímco policisté se na to jen dívali. „A pak, když jsem šla ulicí, začali dva uniformovaní policisté, kteří šli za mnou, skandovat tak, abych je slyšela: Krev! Čest! Zlatý úsvit!,“ vypráví.
Proč nejsou taková obvinění nikdy vyšetřována? Obvyklá odpověď, která zní ze strany politické levice, je, že Zlatý úsvit je „prodloužená ruka státu“ – že ho stát toleruje, aby potlačil imigraci a udržel lid v pasivním stavu teroru. Jenže Zlatý úsvit je dnes daleko větší hrozbou pro veřejný pořádek než protesty proti úsporným opatřením. Panuje též nebezpečí z dalšího odcizení zoufale podfinancovaných, nedostatečně placených a demoralizovaných policejních sil. Kyriazidis z Nové demokracie se snažil Zlatý úsvit izolovat v parlamentu. Jako starý odborový předák dobře ví, co byla zač stará militarizovaná policie v době po vládě junty. Teď však váhá: „Dnes je Zlatý úsvit legální stranou v parlamentu, nemůžeme nic dělat… Pokud má proběhnout vyšetřování, musí být interní, aby se odvolali jednotlivci, kteří takto jednají, nesmíme ale oslabit policii jako takovou.“
Skrze smrtící koktejl plánů, nekompetence a nečinnosti stát dovoluje, aby se kontroly nad vynucováním práva chopila nedemokratická, násilná síla.
Řecko má trpkou zkušenost s tím, co se může stát, když krajní pravice infiltruje bezpečnostní složky. Mastrogiannis z Nové levice však má za to, že to, co se nyní děje, je nebezpečnější než převrat. „Za junty jste věděli, kdo je nepřítel,“ říká, „tihle lidé ale jednají zevnitř společnosti, podkopávají systém zevnitř. Lidé pochybují, že je demokracie naživu. Chápou ji jako něco, co funguje jen pro několik málo vyvolených, kteří ji vykořisťují, aby vydělali peníze. A tyhle okolnosti nejsou přechodné. Tahle situace může pokračovat dalších patnáct, dvacet let.“
Úspěch Zlatého úsvitu již posunul celou politickou agendu doprava. Premiér Antonis Samaras, když minulý měsíc mluvil v Paříži, srovnával svou zemi s Výmarskou republikou 30. let minulého století. Když se před volbami snažil dobýt zpět své pozice, zahájil nedomyšlenou kampaň Xenios Zeus zaměřenou na shromáždění ilegálních imigrantů a mluvil o tom, že by se Řekové měli zase chopit center svých měst. „Snažil jsem se říkat si, že to vlastně směřuje jen na kriminálníky,“ říká Yunus Mohammadi z Řeckého fóra uprchlíků, „ale on měl skutečně na mysli migranty.“
Lidé si na nenávistné řeči a násilí rychle zvykli. Panagiotaros teď otevřeně mluví o „novém druhu občanské války“ mezi Řeky a „vetřelci“, mezi nacionalisty a levicí. Před dvěma lety můj přítel, který je členem aténské městské rady, přišel na jedno zasedání pozdě a našel jen jedno volné místo, vedle Michaloliakose, šéfa Zlatého úsvitu. Váhal, zda si vedle něj sednout, ale Michaloliakos mávl rukou: „Posaďte se, fašismus není nakažlivý.“ Tenkrát jsme to brali jako srandu.
Dále k tématu
Guardian: Video o pronikání ultrapravice do represivních složek řeckého státu
ČSAF: Bojůvkou Zlatého úsvitu těžce zraněný egyptský rybář
Neonacistická bojůvka ze Zlatého úsvitu pronikla do domu egyptských rybářů v dělnické čtvrti Perama a jednoho těžce zranila.
presseurop: Nacisté 21. století
„Po přistěhovalcích jste na řadě vy,“ tato slova stála na letácích, které se tento týden objevily v athénské čtvrti, kde se nachází velký počet klubů navštěvovaných gayi. Zatímco v celém Řecku se stupňuje násilí proti přistěhovalcům a etnickým menšinám, stoupenci ultrapravicové strany Zlatý úsvit začínají nabádat k útokům na homosexuály a občany se zdravotním postižením.
blackblog.sk: Antifašistické hliadky v Grécku a policajné represie
Grécka neonacistická strana Zlatý Úsvit si za posledné dva roky výrazne posilnila svoju pozíciu na tamojšej politickej scéne. Využíva pritom frustráciu a bezútešnú situáciu ľudí žijúcich v krajine, ktorá je sužovaná vysokým štátnym dlhom, vysokou nezamestnanosťou a kde z dôvodu ustavičných úsporných opatrení ľudia strácajú sociálne istoty. Klasickým znakom fašistických strán je stanovenie si nepriateľa, na ktorého následne zvaľujú vinu za všetky možné spoločenské problémy.