Přemýšleli jsme někdy nad tím, jak by za současných poměrů mohl vypadat nástup fašismu k moci? Co třeba realizace otevřené rasové separace, pracovní tábory pro nepohodlné, převzetí absolutní kontroly nad policií, armádou, tajnými službami, justicí, školstvím, kulturou a médii? Dále extrémní omezením práva na stávku, přesun prostředků od chudých k mladé bílé střední třídě a potlačování antifašismu?
V Maďarsku takové zákony úspěšně prosazuje od voleb v roce 2010 konzervativní a křesťansko-demokratická partaj Fidesz. Její předseda Viktor Orbán se sice liší od svých evropských kolegů (Kalousek, Swarzenberg / TOP09, nebo Svoboda, Bělobrádek / KDU-ČSL) sdružených do Evropské lidové strany (European People's Party). Liší se však pouze v jediném: má moc, kterou oni nemají. Jediné, co bylo Orbánovi jeho stranickými kumpány na evropské půdě vytýkáno, byl kontroverzní mediální zákon, který nakonec musel změnit. Další zásahy do maďarské legislativy prošly bez povšimnutí. Dnes si notují pouze v oklešťování sociální pomoci, legislativním „léčení“ invalidů a ignorování odborových práv. Po získání většího vlivu však může být všechno jinak. Lídři konzervativních partají jsou sice schopni rázně zakročit proti otevřeným neonacistickým tendencím, po uchopení moci však sami oprašují polofašistickou agendu. Následuje překlad analýzy maďarské situace, která vyšla v magazínu Abolishing the Borders From Below (číslo 36).
Chronologie opakovaného neštěstí
V Maďarsku se opozice vůči neoliberální globalizaci chopili hlavně nacionalističtí politici. Pro vládu více či méně demokratické země je nezbytné, aby národu vysvětlila, proč se odvážila odepřít nouzové zdroje těm, kteří je potřebují. Maďarská vláda převádí kritický ekonomický stav do kriminální a rasové roviny – když tvrdí, že všichni lidé, kteří potřebují sociální asistenci, jsou rasově odlišní (rasově podřadní v případě Romů). Říká o nich, že nic neudělají pořádně, jsou líní, závislí příživníci nebo „bílý odpad“. Vláda tak zahájila výstavbu dalších nových věznic, posiluje policejní řady a udržuje proletariát, neprivilegované a deklasované v jejich druhořadých rolích. Je opravdu zarážející, jak mnoho obecných reakcí na krizi, prudký rozklad sociálního řádu a nárůst chudoby směřuje proti sociálně slabším. Jsme svědky otevřené zášti proti důchodcům, nezaměstnaným a žadatelům o sociální dávky, která je namíchána s nenávistí vůči „zahraničnímu“ kapitálu, který vládne zemi. Západní liberální kritici východoevropského rasismu, xenofobie a neofašismu jsou obviňováni z toho, že chtějí podmanit „národní“ odpor potulnému kosmopolitnímu finančnímu kapitálu a život ničící „politické korektnosti“. Síla maďarské pravice nevězí pouze v oprašování polofašistické rétoriky, ale také v odpovědi na sociální kolaps a desintegraci. Pravice slibuje pořádek – pro mladé bělochy, občany nežidovského původu a křesťansky založené rodiny.
Proč se něco, o čem jsme si mysleli, že je dávno mrtvé a pohřbené, znovu vrátilo do popředí politické scény?
Tento článek se pokouší o stručnou analýzu velmi alarmující situace, která v posledních letech postihla Maďarsko. Mnoho evropských médií signalizuje, že od roku 2007 nastává obrat směrem k politice „maďarského státu“. Nikdo už dále nemůže tvrdit, že se jedná a levičáckou propagandu či paranoiu. Není pochyb o tom, že na maďarské politické scéně hraje ultrapravice významnou roli. Jsme svědky toho, jak fašisté zasedají do křesel v parlamentu. Jsme svědky útoků proti minoritám a velmi silného antisemitského a protiromského diskurzu. V posledních letech došlo k 18 útokům na romské domy, při nichž bylo zavražděno 6 lidí. Podezření padají na Maďarskou gardu, nacionalistickou paramilitaristické organizaci, ale doteď je tento problém přehlížen. Se všemi mediálními skandály a zahraniční kritikou nabývá ultrapravice na síle. Zdá se, že tento vývoj nachází opěrnou zeď ve společnosti. Roztrpčení a frustrace způsobená Trianonskou smlouvou se znovu stávají předmětem diskuse.
Pokud víme, tak mezi Maďary se neobjevila žádná výrazná reakce na nárůst fašismu v jejich zemi. Rozhodně nemáme v úmyslu poskytnout kategorickou odpověď na situaci, které čelíme, v našich silách není ani přinést vysvětlení tohoto vývoje a poskytnout jeho dostatečný přehled. Můžeme se pouze pohybovat v rámci analýzy, kterou jsme učinili a společně s vámi se pokusit porozumět, proč se něco, o čem jsme si mysleli, že je dávno mrtvé a pohřbené, znovu vrátilo do popředí politické scény…
Vycházíme z toho, že současný vzestup maďarského fašismu má své kořeny v uplynulých šedesáti letech. Před šedesáti lety zde byl vyhlášen Maďarský fašistický stát, spojenec Hitlerova Německa a Mussoliniho Itálie. Právě teď tu naštěstí tato možnost nehrozí, přesto budoucí vývoj pokládáme za kritický.
Věříme, že za fašisty stojí politické síly, jejichž zájmem je udržení fašistické rétoriky v politickém popředí z důvodu odvrácení pozornosti od skutečných problémů. Velmi pohodlnou variantou je slyšet, že za ekonomickou katastrofou stojí romští kriminálníci, mystické židovské organizace a emancipační tendence přicházející ze západu. Zdá se, že rétorika fašistů má silnou odezvu ve společnosti. Upadají neprivilegovaní Maďaři do velmi hlubokého spánku? Není tu žádná sebereflexe. Co může způsobovat tak mocnou ignoraci a masovou zášť? Může někdo vysvětlit, proč po temné historii fašismu v 2. světové válce, kde padlo 10% maďarské populace, jsou lidé stále ochotní důvěřovat fašistům?
Vysněný velký Maďarský stát
V roce 1919 si Maďarsko zažilo traumatickou zkušenost občanské války a krátkodobého komunistického režimu Bala Kuhna, následovaného jednou z fází bílého teroru. Trianonská smlouva redukovala staré maďarské království na téměř čtvrtinu bývalé rozlohy, dramaticky položila hranice mezi maďarskou populaci a vytěsnila 30% maďarské populace do sousedních zemí. Kořeny maďarského fašismu jsou pevně ukotveny v rozpadu rakousko-uherské monarchie, se svými vojenskými jednotkami zbavenými iluzí, a kontrarevoluci. Tato vojenská třída – do níž spadali jak profesionální vojáci, tak příslušníci aristokratických rodin – si dala za cíl obrodu maďarské velkoleposti a rasové čistoty. Již v roce 1919 bylo založeno několik rasistických a antisemitských asociací. Mezi nejvýznamnější patřily: MOVE (Magyar Orszagos Vedero Egyesulete; Maďarská asociace národní obrany), Probuzení Maďaři (Ebredo Magyarok), Iredentistická asociace, Asociace územní obrany, Maďarská společnost za obranu rasové čistoty a tajná skupina Křesťanské národní asociace zvaná „Vzkříšení“. Maďarská mládež nacházela své uplatnění v paramilitaristické skupině Levante, jejímž účelem bylo trénovat maďarskou mládež ve vojenských dovednostech.
První Národně socialistická strana (Nemzeti Socialista Part) byla založena roku 1928. Roku 1933 se spojila s Národně socialistickou stranou dělníků a rolníků. Na počátku třicátých let dvacátého století už bylo v Maďarsku několik fašistických stran opěvujících ideologii národního socialismu: Národně socialistická strana dělníků a rolníků, Národně socialistická dělnická strana vedená Zoltánem Böszörménym a Národně socialistická strana vedená hrabětem Sándorem Festeticsem. Po setkání s Hitlerem roku 1931 publikoval Böszörmény propagandu vychvalující ctnost národního socialismu. Mezi jeho přední plány patřilo navrácení maďarských hranic do stavu před rokem 1918, zformování zdravé maďarské střední třídy, omezení vlastnictví velkostatkářů na maximálně 500 hektarů, přejmenování občanů na „spoluobčany“ a omezení statutu občanství pouze na obyvatele árijského původu. Díky své propagandě byl Böszörmény označován za maďarského Hitlera. Programy fašistických stran byly úzce spojené s programem Hitlerovým – rasismus, antisemitismus a militarizace kombinované extrémní formou maďarského nacionalismu s příměsí křesťanského fundamentalismu. Ve volbách v roce 1935 nebyla žádná z těchto stran schopna získat křesla v parlamentu. Byly ale úspěšné v přípravě živné půdy pro nástup Ference Szálásyho, jediného fašistického vůdce s vizí dominance maďarského národa nad celým světem… Už v roce 1933 publikoval svůj Plán na budování maďarského státu, ideologický program o dva roky později doplněný textem Cíle a požadavky. Szálásy plánoval kompletní přestavbu Maďarského státu během tří let, která měla být následována systematicky plánovanou ekonomikou. V Cílech a požadavcích prosazoval odsun všech Židů z Maďarska a vytvoření Spojených zemí maďarských, volný svazek všech maďarských území z doby před rokem 1918. V roce 1935 založil Szálásy spolu s fašistou Sandorem Csiou Stranu národní vůle (Nemzeti Akaratnak Pártja). V roce 1936 Szálásy rozjel své Hungaristické hnutí založené na nacionalismu, árijské mystice, turanianském rasismu kombinovaném s antisemitismem a křesťanským fundamentalismem a voláním po vládě pevné ruky. Je jasné, že byl skutečně posedlý postavením Maďarska ve světě… To neznamená Maďarska ve stavu, v jakém se nacházelo, ale posedlost snem o velkém Maďarském státu s Maďary jako dominantní rasou ovládající svět.
Od ztracených voleb k zosnování totální války a Holokaustu
V roce 1932 byl dosazen na post premiéra konzervativec a extrémní nacionalista Gyula Gömbös (zakladatel MOVE). Se Szálásym nebyli zrovna velcí přátelé. Szálásy Gömbösovi nevěřil a rozhodl se nevyužít jeho pomoci při získání parlamentních křesel v roce 1935. O rok později v krajských volbách byli všichni fašističtí vůdci poraženi. (1936 umírá Gömbös a na jeho místo je jmenován konzervativec Kálmán Darányi; poznámka překladatele) Nová vláda zahájila částečně úspěšný hon na extrémní pravici, jejíž hlavní hnutí byla všechna rozpuštěna. Žádný z vůdců však nebyl uvězněn. S koncem roku 1939 se objevili ještě extrémnější aspiranti na vůdcovské pozice: Laslo Endre a Kalaman Hubány. Spolu se Szálásym zakládají Národně socialistickou stranu. Jejich sloganem bylo: Bůh, Vlast, Národ a Maďarství. Endre zvítězil v pečlivě připravené kampani a v roce 1938 získal místo zástupce hejtmana oblasti Pešť. V této době se velká část německé menšiny žijící v Maďarsku přidala k Szálásyho hnutí: její vůdce Ferenc Rothen se stal Szálásyho poradcem pro zahraniční záležitosti. Po zákazu Národně socialistické strany došlo ke zformování Strany šípových křížů – Hungaristické hnutí (Nyilaskeresztes Párt – Hungarista Mozgalom), podporované menší, ale o to extrémnější Národní frontou.
Szálásy prohlašoval, že jeho hungaristické ideály nebyly antisemitské ale asemitské: jednoduše se neměly zabývat židovskou otázkou. Jeho vizí bylo, že Maďarsko a Maďaři měli speciální předpoklady k tomu stát se vůdčí rasou celého světa. V rámci dosažení tohoto cíle měly být všechny koloniální a imperialistické mocnosti – „židovské plutokracie“ Anglie, Francie, USA a Sovětský svaz – rozpuštěny. Latinským, germánským, islamickým a hungaristickým národům mělo být umožněno budovat vlastní ‚Lebensraum‘ (životní prostor). Koncem třicátých let fašisté otevřeně pořádali manifestace, publikovali letáky a noviny. Na začátku roku 1939 plánovali vyhodit do vzduchu synagogu v budapešťské ulici Dohay. Militarizace Maďarska probíhala ruku v ruce s posilováním protižidovských nálad. 2. dubna Darányiho vláda představila Gyorský program – pět let přestavby vojenské výzbroje a infrastruktury – ve stejný den vešel v platnost protižidovský zákon. Koncem roku 1938 proběhla první veřejná hungaristická manifestace, při které pochodovalo na deset tisíc stoupenců hnutí ulicemi Budapeště. Pod tímto tlakem byla nucena v té době už vláda Pála Tlekiho legalizovat Šípové kříže. Během parlamentních voleb v květnu 1939 získaly národně socialistické strany včetně Šípových křížů 48 křesel v parlamentu. To znamená, že 900 000 Maďarů z celé země volilo fašisty. V samotných krajích Budapešť a Pešť se víc než 40% voličů vyslovilo pro Šípové kříže a další fašistické kandidáty. Na konci roku 1940 se vůdci různých fašistických frakcí shodli na začlenění do Strany šípových křížů, která od té doby měla reprezentovat maďarský národní socialismus. Jenomže vláda Béla Imrédyho, která se sice posunula směrem k pro-nacistické politice, v rámci boje rivalů vytvořila silnou pozici proti Šípovým křížům tím, že marginalizovala jejich vedení. Mnoho z nich bylo uvězněno, další byli nuceni uprchnout do Německa.
Nicméně Szálásy a jeho nejvěrnější ze scény nezmizeli: v roce 1943 plánoval vojenský puč. Na konci roku bylo nejvyšší německé vojenské velení přesvědčeno, že v té době konzervativní vláda Miklóse Kállayho, jmenovaná regentem Horthym, která nebyla nacismu nakloněna, je nekompetentní a že je vojenská okupace země nevyhnutelná. Jenomže již během léta 1941 bylo deportováno téměř 16 000 Židů a zmasakrováno v zakarpatském městečku Kamenec Podolský. To byl první masakr židů posvěcený maďarskou vládou. Následoval druhý masakr, který se odehrál v lednu 1942 v regionu Delvidek, okupovaném maďarskou armádou a policií. Zde bylo popraveno 3 500 lidí, převážně Židů a Romů.
19. března 1944 začala okupace Maďarska nacistickým Německem. Všichni nacionálně socialističtí vůdci, kteří museli v minulosti opustit zemi, se vrátili a aktivně se zapojili do zosnování totální války. V Německem dosazené loutkové vládě Dömeho Sztójaye nefigurovali žádní členové Šípových křížů. Edmund Veesenmayer, říšský protektor Maďarska a SS-Brigadeführer se poprvé setkal se Szálásym až v dubnu 1944. Veesenmayer přesvědčil Horthyho, aby se v květnu setkal se Szálásym. Toto setkání zpečetilo osud Maďarska v nadcházejících tragických měsících. Všechny fašistické a paramilitaristické skupiny se sjednotily do MOVE, včetně polotajných spolků, jako byly Asociace bojovníků východní fronty (KABAZ) a Turanianská asociace bojovníků. Když 15. října 1944 Horty vyzval ke složení zbraní, jednotky Šípových křížů, vyzbrojené Německem, úspěšně dokonaly státní převrat. Už na konci října tohoto roku Szálásy oznámil svůj program „Rekonstrukce národa“. Na jaře a začátkem léta roku následujícího Eichmann a jeho Sonderkommando deportovali maďarské Židy a Romy do Osvětimi. Deportace téměř půlmilionů lidí proběhla za aktivní účasti maďarských úředníků, policie a vojáků.
Nazi-skinheads a nová avantgarda „obětí historie“
Po 2. světové válce a ustavení státního socialismu přetrvávala fašistická ideologie mezi maďarskými vojenskými a policejními oficíry v exilu po celém světě. Bylo publikováno několik knih a časopisů velebících maďarskou rasovou čistotu a legitimizujících maďarskou roli v Holokaustu. Po pádu bolševismu v roce 1989 se v Maďarsku začaly vynořovat neonacistické a neofašistické ideologie – i když se neonacistické slogany objevovaly už počátkem osmdesátých let v marginální nazi-skinheadské subkultuře. Po roce 1990 se objevili první lídři a hesla spolu s písněmi, nesoucími typické znaky těch za 2. světové války, byly zpátky. Nechyběla antisemitská, antiromská a extrémní nacionalistická rétorika, svastiky a útoky na židovské hřbitovy a synagogy po celé zemi. Albert Szabó, István Győrkös a György Ekrem-Kemál zformovali ultrapravicovou politickou stranu Asociace maďarského blahobytu, která byla později zakázána a její ideologové byli donuceni utichnout nebo opustit zemi. Charakteristickým rysem devadesátých let se staly demonstrace nazi-skinheadské mládeže v Budapešti, které měly být připomínkou Szálásyho boje proti sovětským vojskům útočícím na Budapešť. Nazi-skinheadská subkultura o sobě dala znovu vědět po roce 2000 pořádáním White Power koncertů a demonstrací.
Po roce 2000 se do popředí agendy pravicových a ultrapravicových stran v Maďarsku opět dostává Trianonská smlouva. Je skutečně symbolem maďarské tragédie? Na tuto otázku nedokážeme odpovědět, ale z projevu extrémní pravice můžeme usoudit, že se tohle téma stalo fetišem. Podstata nevězí ani tak v tom, zda byla smlouva nespravedlivá, ale v tom, že představuje instanci toho, proč je „maďarský lid“ obětí historie. Následkem toho je nenávistná politika, která podněcuje napětí mezi Maďary a sousedními národy, hlavně mezi Maďary a Slováky či Rumuny, a uvnitř Maďarska napětí mezi Maďary a minoritami. Větším problémem je však instance, díky které se Maďaři cítí oprávnění žádat rychlé řešení.
Opakuje se historie?
V tomto smyslu dává ultrapravice se svou agendou navrácení státních hranic do podoby před 1. světovou válkou Maďarům pocit, že se mohou znovu stát jedním z národů, který dominuje Evropě. Jedná se o dost zvrácený požadavek, který může najít odezvu u všech, kteří nejsou připraveni na multikulturní společnost a kteří zrovna nevítají změny v posledních 20 letech z pozice ekonomického a morálního úpadku. Na druhou stranu je pravda, že přechod na tržní ekonomiku zkolaboval a po 20 letech se Maďarsko zmítá v chudobě a hledá svoji identitu, rozvrácenou nadnárodními korporacemi a korupcí.
Když začal kolabovat průmysl a zemědělství, dominantní politické síly prohlásily, že budoucnost leží v transformaci Maďarska na světové centrum finančních služeb. Po totálním kolapsu na začátku devadesátých let se objevili zahraniční investoři a levná pracovní síla stála v pozoru. Restrukturalizace probíhala ve všech sférách, ale většinou v duchu likvidace lokální konkurence a vyčištění trhu pro nadnárodky. Jenomže s tím, jak pracující ztráceli zaměstnání a jistoty, konzumentský trh stál na tenkém ledě. Dnes se nadnárodky pakují a zanechávají za sebou zpustošenou zemi. Ve finále to byl samotný stát, kdo systematicky realizoval to, že vzrůstající počet vyloučených lidí zůstane bez jakýchkoliv zdrojů. Maďarsko má mnohem méně pracujících v produktivním věku, než okolní země. Životní standardy prudce poklesly. Těm, co si udrželi zaměstnání, se prodloužil pracovní den a nezaměstnanost je vidět na každém rohu. Sociální podporu lze pobírat pouze šest měsíců. Mnoho lidí začíná na vlastní kůži pociťovat, co je to hlad, a nejsou na to zvyklí. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo Maďarsko v porovnání se sousedy prosperující zemí.
Politická třída je banda lotrů, která se stará jen o vlastní zájmy. Maďarsko je na prodej. To je důvod, proč program hnutí Jobbik nazvaný „Radikální změna“ (Radikális változás) zní v uších Maďarů jako jediné možné řešení (Jobbik alias Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik Magyarországért Mozgalom) je ultrapravicová strana, která má od května 2010 v parlamentu 17% zastoupení). Levicové politické spektrum je od roku 2006 zkompromitované. Ferenc Gyurcsány, který byl premiérem za Maďarskou socialistickou stranu (Magyar Szocialista Párt) od roku 2004 do 2006, připustil, že jeho předchozí vláda lhala o důležitých ekonomických faktech, aby si zajistila znovuzvolení. Z důvodu kolapsu přechodu na tržní ekonomiku a faktu, že přední levicoví politici neváhali v obrovském měřítku manipulovat veřejným míněním (což mělo pro zemi vážné dopady), ujali se křesel v parlamentu a europarlamentu konzervativci a ultrapravice.
Zdá se, že současná situace se velmi podobá éře dvacátých let dvacátého století, kdy konzervativci vydláždili fašistům cestu k moci. Křesťanskodemokratická maďarská občanská unie Fidész vesele spolupracuje s ultrapravicovým Jobbik. Projev celé pravice je také totožný s jejím projevem ve dvacátých letech. Prezentuje Maďary jako oběti historie. Alarmujícím diskurzem v posledních letech se stal otevřený antisemitismus a anticikanismus. Politický program hnutí Jobbik hovoří přímo o „cikánském problému způsobeném cikánskou kriminalitou“. Jobbik otevřeně používá stereotypy fašistů dvacátých let – Romové nepracují, protože nechtějí (a to se nesmí tolerovat…), jsou asociálními elementy, kteří se musí přizpůsobit požadavkům maďarského státu, protože nikdo nechce platit a udržovat jejich lenost a kriminalitu. Romové jsou vyobrazováni jako nebezpečné živly, které ohrožují klid a řád maďarské společnosti. Jobbik dále spojuje romskou kriminalitu s politickou kriminalitou a s židovsko-kapitalistickou konspirací.
V srpnu 2007 byla založena paramilitaristická organizace Maďarská garda. Mezi zakladateli nechyběla vůdčí postava hnutí Jobbik, Gábor Vorna. Mnoho kritiků je přesvědčeno, že tato organizace stojí za vzestupem útoků na romské rodiny v Maďarsku i v Transylvánii. Další říkají, že garda operuje pod ochranou policie. Pod politickým tlakem došlo o rok později k jejímu rozpuštění (2. července 2009 potvrzeno odvolacím soudem). Bojůvka byla ihned reorganizována do Nadace pro maďarskou gardu, oficiálně zapojené do kulturních aktivit a aktivit posilujících národní zájmy. Jedná se o další strategii, jak zůstat na popředí politické scény. Co od nich můžeme očekávat? Z Budapešti je město, kterým opět pochodují fašisté, bez omezení a s podporou státu a „spořádaných občanů“.
V Maďarsku jsme hledali skupiny odporu a lidi odhodlané bojovat proti ultrapravici. Slabá odezva jen podtrhuje vážnost situace. Antifašistické skupiny v Budapešti jsou velmi malé a izolované. Snažili jsme se je kontaktovat, ale doposud se nám nikdo neozval. Situaci budeme nadále sledovat a jsme připraveni pomoci s budováním masivního hnutí odporu, protože situaci v Maďarsku hodnotíme jako velmi kritickou. Musíme jednat. Budeme pokračovat v práci na dalších materiálech a rozhovorech, stejně jako ve výrazech solidarity. Naštěstí mimo Maďarsko existuje mnoho lidí připravených se zapojit. Povzbudivým příkladem může být také budapešťská queer scéna. Jsme moc rádi, že nám její účastníci poskytli rozhovor, který můžeme otisknout v našem časopise. Jsme přesvědčeni, že jejich práce je skutečně neocenitelná, a měla by být podpořena dalšími skupinami a jednotlivci, kteří nechtějí zůstat pasivní v době, kdy je Maďarsko na cestě stát se znovu fašistickým státem.
Z Abolishing the Borders From Below (číslo 36) přeložil a úvodním komentářem opatřil Tonda Kováč, přebráno z www.csaf.cz.