„Sáhli jsme si na dno“

Ty ses angažoval v kauze vystěhovaných rodin z Předlic. Mohl bys mi říct, jak ses k tomu dostal?
Zmíním jenom hlavní důvody, jež přivedly na místo mě. Další členové naší grupy by zřejmě zdůrazňovali jiné věci. V tom je síla iniciativy - má podobu horizontálních, různorodých a těžko polapitelných sítí, jež se spřádají a zase rozpřádají a nikoli podobu organizace s monotóním názorem. I proto v celým rozhovoru mluvím za sebe a nikoli za BpV.

Hlavní důvod mý angažovanosti byl, že lidé z ghetta, respektive z ubytovny o sobě sami dávali vědět - že mají odhodlání se bouřit, maj všeho tak akorát po krk, jsou unavení a naštvaní z toho, jaký jsou problémy s tím, že požadují důstojný bydlení pro sebe, rodinu a děti. Co je na tomhle požadavku tak nepochopitelného? Zároveň hledali spojence, což byl pro nás jasný signál se do toho opřít.

Další moment byla zkušenost z ostravského Přednádraží, kde se začal formovat nový druh politické aktivity – zastávat se lidí v krizi, na dně společenského žebříčku, kteří mají zároveň odhodlání bojovat za zlepšení svý situace.
No a v neposlední řadě to byl Jakub Polák a jeho smrt. Málokdo by chtěl, aby ho zrovna Jakub strašil po nocích. Udělal obrovský kus práce a byla by blbost nesnažit se na něj navázat.

Patřil i proti-romský rasismus k jednomu z důvodů, proč sis vybral zrovna Předlice?
Já si Předlice nevybral. To si nás vybrali tamější lidé. Ale chápu, na co se ptáš a v mým případě to rozhodně jeden z důvodů byl.

Mám po krk rasismu obecně, ale co mi pije krev extrémně je rasismus vůči chudým Romům, kteří se pohybují na společenském dně jak u bílých, tak mezi „svými“. Tenhle rasismus funguje jak dobře promazanej stroj – je součástí státu, médií, městských samospráv, řady nevládek i lidí samotných – bílých i černých. Prostě jsem měl potřebu se jako gádžo přijet zastat těch, co jsou nejvíc na dně a všichni jim okopávaj kotníky, hážou vinu na ně, myjou si nad nimi ruce. Ukázat, že je tady banda nasranejch bílejch, který jsou proti rasismu, který jsou ochotný se těch nejvíc na dně zastat, dát razantně najevo “Ruce pryč od chudých!“ a třeba i odvádět tu nenávist vůči vyloučeným na sebe.

Na druhou stranu chudá a bezmocná nezná barvu kůže. A tenhle sociální aspekt byl a je pro mě rovněž klíčový, protože v týhle společnosti jsou to právě chudí a bezmocní, kteří jsou soustavně obviňování ze svýho vlastního selhání, z dostatečné nepřizpůsobenosti, dravosti atp. Chci říct, že člověk nemusí být Róm, abychom se ho přijeli „nahlas“ zastat. Kritériem není barva kůže, ale ochota se bouřit, bojovat za zlepšení svý prachbídný situace.

Vratmě se do nedávné minulosti, do Krásného Března. Jak bys popsal situaci lidí na ubytovně? Jak se tam vlastně dostali?
Šlo o delegovanou nezodpovědnost. Když to vezmu z velmi široké perspektivy, tak prvotní průser byla chybná privatizace ústecké čtvrti Předlice, kdy se prodávaly městské baráky mafiánům, přestože existovaly nabídky bytových družstev. No a mafiáni rozjeli klasický byznys s chudobou. Nastavili obrovské nájemné, které nájemníci poctivě platili a domáhali se na majiteli, aby se o domy začal starat - tudíž aby konal podle platných nájemních smluv. Což on nedělal, jeho činnost končila tam, že jednou za měsíc přijel pro prachy. To postupně vedlo k tomu, že ty baráky zchátraly - a to až do dnešního stavu, kdy je tam na spadnutí hned několik domů.

Z čistě právního hlediska tahle destrukce čtvrti padá na hlavu majitelů, kteří na to úplně kašlali – což město samozřejmě velmi rádo zdůrazňuje. Jenomže když majitel na to kašle, město do toho musí vstoupit a hájit zájmy svých občanů. Když ale spadl první barák a jeden člověk tam umřel, město začalo tušit, že by to pro něj mohl být průser a začalo se více zajímat o ty domy. Stavební odbor si prý nechal vypracovat seznam staticky narušených objektů (jsou jich téměř tři desítky), který ale nikdo neviděl – ani obyvatelé narušených domů a jeden dům v ulici Beneše Lounského se rozhodlo vystěhovat. Lidé, kteří platili předražený nájem, tlačili na majitele ať se stará, se najednou museli vystěhovat do tělocvičny. Nikdo nebral ohled na jejich názor, nebyli zváni na schůzky, kde se o jejich budoucnosti rozhodovalo. Po osmi dnech je město přestěhovalo do ubytovny s vydřidušským nájemným, kterou si od firmy CPI pronajímal nějakej pan Mižigár, který si rovněž stihl na rodinách v tísni nahrabat slušný prachy, protože si nechával platit ještě o pár tisíc více, než bylo ve smlouvě. Co je tohle za nekoncepční a ponižující jednání města vůči lidem, kteří doplácí na mafiánský zákony ghetta?

Smrdí tam i varianta odplaty města vůči rodině Červeňáků, protože ti už v devadesátých letech vedli s městem dlouhý právní spor, ze kterého město raději vycouvalo, předtím než to mělo jít k evropskému soudu. Ale to jsou pouze spekulace.

Rodiny z toho celýho byly dost neštastný, ale zároveň odhodlaný se z bludného kruhu dostat vlastní aktivitou – sami si sháněli bydlení, ale neúspěšně. Ke konci ledna měla být celá ubytovna uzavřena a jediný co město umělo nabídnout bylo rozstěhování rodin po celém kraji, strčení matek s dětmi do azyláků a chlapy nechat uprostřed zimy napospas osudu na ulici. Může se člověk divit tomu, že si rodiny dovolily tuhle variantu odmítnout? Já se spíš divím tomu, že není mnohem více podobně odvážných rodin, kteří by řekly NE tomuhle smýkání z ubytovny na azyláky a zase zpět do lichvářských baráků.

Pozvali nás a my je chtěli podpořit v jejich boji a tím zároveň na ten problém upozornit.
 

V médiích se ale říkalo, že těm rodinám ubytování nabídnuto bylo, ale oni ho odmítali – někdy i bez udání důvodu...
Tohle do médií vypustilo jak město, tak Člověk v tísni, když se celá situace začala hrotit. Přijde mi to skandální, skandálně alibistický na úkor těch lidí a taky sprostě nezodpovědný - vypustit v tu nejkrizovější situaci informaci formulovanou tak, že to vypadá, že si za to ti lidi můžou sami. Ať se na mě ČvT nezlobí, ale tímhle mě fakt vytočili – šlo jim více o PR a nějaký žabomyší války s lokálním aktivistou Brožem než o konkrétního člověka v zatraceně velký tísni.

ČvT lépe než kdokoli jinej ví, protože se tomu věnujou dvacet let, že ten problém je komplexní, strukturální a sahá mnohem hloub za rovinu selhání či neselhání jednotlivce. A taky jsou to velcí profíci v oblasti médií, takže moc dobře věděli, že soustavné házení špíny jen na ty rodiny taky může vést k opětovné vlně pouličního anticiganismu, protože zastávat se Romů se v Česku a zejména v tom severním samozřejmě nenosí. Tím, že to v tiskovce hodili na selhání jednotlivců si sice smyli vlastní máslo z hlavy a zřejmě v tom chtěli i Mírů Brože pořádně vykoupat, ale od profesionálních dobromilů mi to příjde jako neprofesionální podraz.

My jsme navíc dokumentovali, jaké byty jim ČvT nabízelo. Na některé kontakty se nedalo dovolat, v některých případech ani neexistovaly a některé byty byly ve strašném stavu. A nezapomeňme, že se pohybujeme v prostředí diskriminace na trhu s bydlením, v prostředí utváření špatné pověsti té dané rodiny, v prostředí kde 97% bytového fondu města Ústí je v soukromých rukou, v prostředí mafiánských struktur v ghettu a byznysu s chudobou, v prostředí, kde neexistuje téměř sociální bydlení atp.
 

Mezi řečí jsi mi říkal, že někdy ty rodiny při hledání bydlení doprovázela i městská policie. Je to tak?
To je trend posledních let, o kterým píšou jako o penalizaci chudoby chytří pánové a dámy ze zahraničních univerzit a který vidíme v přímým přenose, jak se nám děje před očima: sociální agenda města se částečně přesouvá k represivní části – k městské policii. Apriori berou Romy jako potenciální kriminální problém, takže spojili sociální agendu a agendu dohledu a represe, aby to bylo pro ně efektivnější. Někteří intelektuální pohůnci systému dokonce hovoří přímo o romský kriminalitě.

Mezník v týhle oblasti vidím po Janovu, kdy Komorous mluvil o tom, že se musí něco s tím pravicovým extremismem dělat. Ale co navrhl? Zřízení sociálního programu Úsvit ve vyloučené lokalitě pod patronací policie. Jinými slovy řekl – chceme li řešit problém pravicového extremismu, pak musíme řešit ghetta. Implicitně dal neonáckům za pravdu – chlapci svými aktivitami poukázali na problém a budou na něj ukazovat do té doby než se začne řešit. Vidíš tu zvrácenost? Jinými slovy vlastně řekl, že extremismem je být chudý, vyloučený, jiný a udělal problém z Romů, a ne z neonacismu.

No a dnes již Mareš a spol z Centra bezpečnostních studií v Brně napojenýho na ministerstvo vnitra píší o tzv. romském extremismu.

Za jaké situace jste tedy přijeli na ubytovnu v Krásném Březně?
Víceméně již za situace krizové, což jsme si zpětně při naší sebe-reflexi vyčítali. Zjistili jsme aktuální stav – tedy že Člověk v tísni s některými rodinami rozvázal spolupráci a že tam jsou stále rodiny, kterým se nepodařilo sehnat důstojné bydlení. Začali jsme tedy obcházet kompetentní instituce a organizace v této věci.

Kontaktovali jsme rodinu Bunclíků, která vlastní onen původní dům na Beneše Lounského v Předlicích a ptali se jich, co s tím celým hodlají dělat. Bylo nám řečeno, že časem ten barák opraví a pak se tam budou moci rodiny opět nastěhovat. Na řešení krizový situace jsme se již nestihli zeptat. Zavěsili a dovolat se jim pak již nešlo. Na další den jsme se vydali do jejich sídla v Povrlech, vesnici za Ústím, ale ani tam se nám nepodařilo se s nimi o celý věci pobavit. Bylo jasný, že když majitel nejednal po celou dobu v Předlicích, ani poté, co rodiny byly vystěhované, tak že nebude jednat ani nyní.

Šli jsme tedy taky na město, že chceme mluvit se sociálním odborem, aby se do toho zapojil a začal tu situaci konstruktivně řešit. Místo řešení ale před kamery novinářů vyšla Zuzana Kailová a přečetla tiskové prohlášení, ve kterém hodila vinu na Brože a rodiny samotné – že město udělalo vše, co mělo, ale rodiny byly málo aktivní při shánění bydlení.

Při téhle studené sprše z města jsme na místě narazili na lidi z Člověka v tísni, kteří tam přišli sondovat, co se bude dít. Začali jsme se s nimi bavit o tom, jakým způsobem bude Člověk v tísni tuhle situaci řešit a jednoduše odmítali jejich přístup „nic nyní neuděláme“. Žádný jejich důvody k nečinnosti nás nezajímaly, protože situace již byla kritická a nechtěli jsme jejich zamítavé stanovisko přijmout. Nic jiného se ale dělat nedalo. Asi díky tomu, že Kailová ve své tiskovce mluvila o spolupráci s neziskovým sektorem, tak se pak ČvT z loajality k magistrátu uráčilo nám na ubytovnu aspoň dovést aktualizované seznamy možností s bydlením.

Postupně jsme obešli všechny kompetentní orgány, který odmítaly hnout prstem a zjistili jsme tedy, že "Bydlení pro všechny" se ocitlo v situaci, ve které musí v rekordním čase a krizové situaci suplovat jejich roli. Nicméně podle mého názoru BpV nebyli a nejsou sociální pracovníci, nýbrž skupina, která využívá různorodé politické taktiky k tomu, aby podpořila lidi v krizi, kteří jsou ochotní se bouřit a pomáhala k dosažení jimi zformulovaných požadavků a touto celou aktivitou zároveň přitáhla mediální pozornost ke konkrétním celospolečenským problémům. Při vší pokoře k tý situaci přiznávám, že jsme nedostatečně předjímali, co všechno nám může spadnout do klína k řešení.

Vy jste se na problém lidí z ubytovny v Ústí snažili upozornit i v Praze, demonstrací před ministerstvem práce a sociálních věcí. Ani tam se žádný zodpovědný orgán k řešení neměl?
Volba našich taktických kroků byla přímo úměrná tíživosti a krizovosti situace lidí na ubytovně. Šli jsme se tedy ptát přímo dovnitř ministerstva, jak je možné, že lidem na severu hrozí rozdělování rodin a odebírání dětí a co s tím hodlá MPSV dělat. Náměstek prohlásil do médií, že rozdělování rodin je nezákonné, média se začala o kauzu více zajímat a my jsme se přesunuli za pár dnů do Ústí nad Labem, abychom podpořili ony rodiny na místě obsazením ubytovny.

Na ubytovně se majitel, firma CPI byty, rozhodl, že ukončí provoz ubytovny. Máš nějakou představu jaký k tomu měl důvod, když o žádných aktuálních plánech s ubytovnou nemluvil?
CPI k tomu celýmu přišlo trošku jako slepý k houslím, protože když město hledalo kam nastěhovat ty lidi z tělocvičny, tak vlastně našlo tuhle ubytovnu, jenže nejednalo s CPI, ale s člověkem, který to měl od nich pronajaté, což byl pan Mižigár. Když pak CPI zjistilo do čeho se namíchalo, odstavilo postupně Mižigára od válu a začalo tlačit na město - neúspěšně.

Když před ubytovnu v den vystěhování (poslední den v lednu) přijeli lidé z CPI, tak se zděsili, že je tam banda odhodlaných lidí, kteří ubytovnu odmítají opustit, dokud nebude vyřešena situace těch rodin. CPI nevědělo moc co dělat. Sice se snažilo přesvědčit státní policii, aby zajistila ten objekt, ale ta to odmítla s tím, že to není trestně právní spor a ten nenastane, dokud nedojde ke konfliktu mezi lidmi, kteří ubytovnu brání a sekuritkou od CPI.

CPI postupně odstřihlo ubytovnu od elektřiny, tepla i vody s argumentem, že na tom hrozně prodělávají. Je to úsměvné, když to porovnáme s tím, jak velká firma to je, jakým způsobem nabyla majetku, jakou má na severu Čech pověst i s tím, kolik malých dětí v té ubytovně bylo. Buď jak buď, od pátku jsme se museli starat o krizový chod ubytovny.
 

Můžeš teda přejít k tomu, jakým způsobem probíhala situace na místě?
Primárním cílem rodin bylo, aby nedošlo k odebrání dětí. Takže jsme s nimi začli okamžitě shánět bydlení. Dalším cílem bylo zajistit fungování domu bez energií, v mrazu. Rozdělili jsme na několik skupin a dost intuitivně a operativně začali tohle všechno řešit s vypětím všech sil a v časové tísni.

Zároveň probíhaly pléna, na kterých se vše řešilo s lidma z ubytovny, respektive jejich zástupci - zůstávalo cca 8-9 rodin, dětí bylo asi 30-40. Hodně. Snažili jsme se s nim konzultovat vše podstatné. Pokud si tento rozhovor čte někdo z velkých nevládek, města či státu, tak je prosím, aby se na tomto místě zastavili a nechali si hlavou proběhnout, jakou roli chudí lidé samotní hrají při jejich rozhodováních.

Nás tam bylo kolísavě. V desítkách řekněme. Nutno zdůraznit, že jsme v prvé řadě aktivisti a nikoli právníci, sociální pracovníci, odborníci na řešení situace blízké dle mého humanitární krizi a tak jsme v mnoha věcech tápali, učili se je za pochodu. Já jsem se naučil za těch pár dnů strašně moc o sociální práci, právnických záležitostech a dalších věcech... až jsem sám žasnul. Dnes si za naši nepřipravenost sypu popel na hlavu, ale na druhou stranu si člověk asi touhle zkoušeností musí projít, aby tomu mohl v budoucnosti předcházet. Prošlapávání cesty nového typu aktivismu tohle sebou asi nese.

Krizový den začínal brzy ráno schůzkou, na které se řešilo, co a kdo bude ten den dělat. A potom už se člověk nezastavil až někdy do večera někdy do jedné do noci, kdy se psali ještě nějaké tiskovky a pak se šlo zase spát.
Někteří vařili, někteří sháneli bydlení, někteří kupovali jídlo a další věci, někteří se starali o bezpečnost, někteří to koordinovali, někteří to natáčeli, aby byli materiály a důkazy, někteří volali politikům a dalším lidem, jiní řešeli zahraničí, někteří zajišťovali topení, aby se vyhřívaly místnosti, kde spí děti, jiní mluvili s médii a psali tiskovky atp. Pátek, sobota, neděle. Nejkrizovější byla sobota.
 

Co bylo v tu sobotu nejkrizovější?
Dostali jsme echo, že na městě už je připravené předběžné usnesení o ústavní výchově, které může být doručeno v pondělí – jinými slovy příprava na odebírání dětí. Teďka zpětně hodnotím, že nám to bylo řečeno v podobném duchu, v jakém je to říkáno dlouhodobě romským rodinám - tudíž jako svým způsobem vyhrožování. I tak si myslím, že reálně hrozilo, že v pondělí na ubytovnu přijde sociálka již v doprovodu policie a bude chtít odebírat děti, což jsme nemohli dopustit.

Sháněli jsme proto bydlení, co to šlo a měli jsme už něco předpřipraveného, ale pro některé rodiny nebylo pořád nic sehnaného. Některé rodiny tam zůstávali dokonce ze solidarity, přestože již ubytovaní sehnali. A čas běžel a nastávali těžké chvíle. Odebírání dětí byla ta nejhorší představa. Rodiny i my brečely, vztekaly se, prodělávaly hysterické a cholerické záchvaty, ale pořád se snažily vše promýšlet rozumem, hledat všechny možný alternativy atp. Všichni jsme si, myslím, šáhli hodně na dno.

V sobotu na večer se na ubytovně objevil pán s tím, že spravuje v centru města byty první cenové kategorie za standartních cenových podmínek, že nás viděl v televizi a že se k němu mohou zbylé rodiny, kterým se bydlení ještě sehnat nepodařilo, nastěhovat. My tomu nechtěli věřit a tak jsme se okamžitě rozjeli na byty podívat a nafotili si smlouvy.

V té době se nám podařilo sehnat jediného právníka – Františka Valeše z Poradny pro občanství, kterému jsme tyto smlouvy poslali k nahlédnutí a který nám obratem do emailu i telefonu napsal, respektive řekl, že tyto smlouvy jsou nadstandartně kvalitní. My tehdy neměli důvod mu nevěřit a tak jsme je okamžitě podepsali, aby kdyby přišel OSPOD, tak my je měli v ruce s tím, ať dají pracky pryč od dětí.

V neděli už byli myslím všichni odstěhovaní.
 

Pan Černý z Člověka v tísni ale tvrdí, že podepsané smlouvy nejsou žádnou výhrou. Tak jak to je?
Situace se má tak, z těch konečných šesti rodin jsou tři "přesazené" z mafiánských, lichvářských struktur do bytů I. cenové kategorie, s kvalitními smlouvami a normální nájemní cenou, neurčovanou v rámci byznysu s chudobou. Zbylé tři rodiny jsou sice v bytech I. kategorie s normálním nájemným, ale bohužel pochybnými smlouvami. Ano, tyto smlouvy nejsou nic moc a nemá cenu se vymlouvat, ale přesto jen pár postřehů k tomu. Smlouvy jsou jen tak kvalitní jako služby právníka. Kdybychom věděli, že smlouvy jsou tak pochybné, tak bychom udělali vše proto, abychom sehnali ubytování lepší. Neříkám, že by se nám to podařilo, ale pořád jsme měli minimálně celý den k dobru. Mimo to, byly jsme v extrémním tlaku a podařilo se nám s pořádnou dávkou štěstí, zadarmo, bez zkušeností a profesionálního vědění za 3-4 dny udělat práci, za kterou jsou z našich daní a veřejných grantů placení lidé z Člověka v tísni, města a dalších institucí státu, ale přesto ji nebyli schopni vykonat. Celou situaci je potřeba zároveň nahlížet ve světle toho, že smlouva byť špatná je lepší než varianta s odebíráním dětí či rozdělování rodin do azyláků po celém kraji. No a v neposlední řadě pro města jako Ústí nad Labem platí, že neexistuje 100% úspěšnost při shánění bydlení pro rodiny z ghett – člověk musí poměřovat kvalitu bydlení, majitele, ceny nájemného a smlouvy a volit mezi horšími a ještě horšími variantami.

Jste s těmi rodinami ještě v kontaktu?
Ano, ale spíše po vlastní ose než jako iniciativa. Na místě nyní pracují zejména dobrovolníci ze sdružení Konexe. Chci zdůraznit, že iniciativa Bydlení pro všechny neměla a nemá v popisu činnosti sociální práci, přestože někteří lidé kolem ČvT se snažili naši činnost zdiskreditovat právě z těchto pozic a přitom obhajovat činnost vlastních terénních pracovníků a ideologii individualismu zapuštěnou do jimi prováděné sociální práce. Je to podobná argumentační podpásovka, jako vyčítat spisovateli, že není malíř, hokejstovi, že není sportovní komentátor či antilopě, že nejí maso.

Ještě jednou proto opakuji, že Bydlení pro všechny je skupina aktivistů, která se postavila za lidi v krizi, kteří jsou ochotní se prát za svá práva a k tomu využila různých politických taktik s cílem rodiny podpořit ve vyslyšení a realizaci jejich požadavků a zároveň přitáhnout pozornost k hlubším problémům celospolečenského významu, o kterých se nyní – jak doufáme – začne více diskutovat a mezi které řadím např. absenci sociálního a komunitního bydlení, ideologii sociální práce, obchod s chudobou, role vyloučených při správě vlastních životů či tzv. „empowerment“ komunit.

Zkusili jsme to jak standardní politickou cestou jednání s úřady, sociálkou, Člověkem v tísni, tak i cestou politiky nátlaku a přímých akcí, která se nakonec vyplatila – byť až s nezaslouženou dávkou štěstí a s celou řadou našich chyb a nedostatečné připravenosti na podobnou aktivitu. Buď jak buď, dveře do nových dimenzí politických aktivit jsou otevřené.

Díky tobě i celé iniciativě Bydlení pro všechny za vaší práci. Někdy na viděnou.
 

Zdroj fotografií: http://visual-rebellion.com/