Skomírající uskupení ultrakonzervativních katolíků fungující pod historickým názvem Národní sjednocení (NSJ), notoricky známé snad všem nacionalisticky orientovaným subjektům na území Čech i Slovenska, přivedlo v dojemné mužské solidaritě svých mluvčích Radka Rosenhöfera a Ladislava Malého na svět pamflet, reagující na nadcházející LGBT festival Prague Pride, který zmíněné duo vzletně nazvalo Prohlášení Národního sjednocení k tzv. pražskému Sabatu sodomitů.
První z autorů zmíněného prohlášení je Radek Rosenhöfer, grafik a DTP operátor (respektive zaměstnanec copy centra), funkcionář kladenské pobočky křesťanské sportovní organizace Orel a dlouholetý aktivista marginálních nacionalistických uskupení jakými jsou nebo byly Akce národní obnovy (název nápadně evokuje protektorátní organizaci Akce národní obrody), Právo a spravedlnost nebo čerstvější iniciativa D.O.S.T. Jménem Akce národní obnovy protestoval Rosenhöfer v roce 2003 proti nepřiměřené propagaci vstupu České republiky do Evropské unie na obrazovce České televize. Již tehdy s ním byl pod prohlášením spolupodepsán Ladislav Malý, který pro účely komunikace ad hoc vzniklého uskupení skupin a jednotlivců Občané proti EU propůjčil i svoji soukromou adresu v pražské Havlovské ulici.
Z dvojice autorů je ale zajímavější postavou nositel toho árijštějšího ze dvojice zmíněných příjmení (jméno Rosenhöfer by se gajdovcům nejspíš moc nepozdávalo). Znalci již zajisté tuší, že za fakticky neexistující organizaci, používající zkratku NSJ, dnes z funkce jednatele pověřeného předsednictvem (ať už to znamená cokoliv) komunikuje vykřičený politický aktivista a bigotní katolík Mgr. Ladislav Malý (neplést s dalším signatářem Charty 77, politicky podobně orientovaným teologem a vysokoškolským pedagogem PhDr. Radomírem Malým, který mimo jiné působil i jako mluvčí zmíněné Akce národní obnovy a za NSJ neúspěšně kandidoval v roce 2004 do Senátu).
Malý to od signatáře Charty 77 a zakladatele místní buňky Demokratické Unie (DEU) dotáhl až do horních vrstev Dělnické strany (ač byl vždy formálně pouze řadovým členem), pro kterou připravil mimo jiné návrh řešeni „cikánské otázky“ nebo jejím jménem přednášel projevy na pravidelných neonacistických demonstracích ve Svitavách. Ty pořádal dnes již téměř neaktivní čerstvý otec Jiří Švehlík jako připomenutí vězněného Vladislava Pechance, odsouzeného za pobodání svitavského Róma Oty Absolona (Jiřímu Švehlíkovi byl věnován například článek mapující jeho roli při organizaci protižidovské demonstrace v Plzni).
Jiří Švehlík a Ladislav Malý, signatář petice D.O.S.T., člen předsednictva Svatováclavského národního sněmu a člen Dělnické strany na demonstraci ve Svitavách.
Malý tvoří i boří
Malý se proslavil také jako autor iniciativy za přejmenování Benešova mostu v Ústí nad Labem, který navrhl pojmenovat po sudetoněmeckém sociálně demokratickém politikovi Wenzelu Jakschovi, pozdějšímu dlouholetému předsedovi sudetoněmeckého Landsmannschaftu a Svazu vyhnanců. V neonacistických kruzích ho ale nejvíce proslavil způsob, kterým se mu „tak trochu mimochodem“ povedlo dovést Dělnickou stranu až k jejímu soudnímu rozpuštění.
V lednu 2009, těsně před zahájením soudního jednání o rozpuštění Dělnické strany, uveřejnil Malý na stránkách Altermedia, které provozuje tuzemská Vlastenecká fronta, článek s nevinným názvem „V očekávání“. Kdo by čekal oznámení o početí nového bojovníka či valkýry, musel být zklamán. Článek obsahoval spíše drby z prostředí vedení Dělnické strany a Malého stesky nad odstavením jeho katolického křídla (které ovšem reprezentoval pouze on sám) a angažováním notoricky známých neonacistů. Hned první diskusní příspěvek pod Malého článkem sice poukazoval na jeho tendenci v opilosti mávat pravou rukou, poznámku ale Malý odbyl geniální odpovědí: „Jestli jste mně někdy viděl se zvednutou pravou paží, tak jste také mohl slyšet: Na stráž! nikoliv Heil Hitler!“
1. máj 2008 a Ladislav Malý, v té době člen Dělnické strany, v roli úspěšného distributora Dělnických listů. Nové číslo se panu Malému podařilo doručit do těch správných rukou. Jeden z výtisků již drží zcela vlevo jedna z tehdejších šéfek RWU Lucie Kuldová, uprostřed manažer WP kapely Conflict 88 a veterán západočeské NS scény Robert Furych z Plzně a zdá se, že o další číslo se přihlásí i Michaela Dupová, držící transparent dortmundské výroby s textem „Žádné zbraně pro Izrael.“
V článku ale hlavně zazněla památná věta, která vedla k definitivnímu odchodu Malého od dělníků a svým způsobem i k zákazu Dělnické strany. Orgánům činným v trestném řízení totiž podstatně ulehčil práci s dokazováním provázanosti mezi Dělnickou stranou, Národním odporem a Autonomními nacionalisty (viz. usnesení Nejvyššího správního soudu), když se čtenářům bezelstně až naivně (čemuž lze ovšem jen těžko uvěřit) svěřil se skutečností, že „někdy na jaře došlo k gentlemanské dohodě mezi Dělnickou stranou a Národním odporem o vzájemné podpoře a současně byli do strany přijati i lidé z hnutí Autonomních nacionalistů.“
Jak Malý vzápětí sebevědomě konstatuje, ze strany vedení DS to byl „zajisté rozumný tah, jenž vedl k sjednocení pravicových subjektů, ale hlavně k zmohutnění a zviditelnění strany a jejího předsedy.“ Kritika Vandasova kultu osobnosti ostatně tvořila kostru celého článku, ve kterém se zhrzený Malý sice nezapomněl pochválit, za který ale nakonec jen málokdo pochválil jeho (snad kromě notorického rýpala Martina Kadlečíka, který pod svým pseudonymem Shooter v diskusi pod předmětným článkem vydatně přitápěl pod kotlem protivandasovských nálad a veřejně označil politiky z ODS za schopnější než zástupce Dělnické strany).
Malý byl totiž záhy po vydání článku neonacisty obviněn ze spolupráce s bezpečnostními složkami (stejně jako mnoho jiných, často nevinných či nepohodlných aktivistů před ním i po něm) a z Dělnické strany vypuzen. Možná proto o něm nebylo delší sobu slyšet a musí se (jako většina marginálních nacionalistických a ultrakatolických organizací) přiživovat na uměle vytvořeném a mediálně vděčném problému — plánovaném pražském pochodu gayů a leseb.
Sestupná trajektorie tuzemského antigay aktivismu
Hra na obhájce tradiční morálky patří k povinné výbavě všech národoveckých, konzervativních i ultrakatolických spolků. Podílejí se na ní ovšem i neonacisté a neofašisté. A nejoblíbenějším cílem jsou dlouhodobě právě gayové a lesby. Proto, když se zástupci české LGBT komunity rozhodli v roce 2008 uspořádat svou Queer Parade, navíc v tradičně „hnědém“ Brně, fungovala jejich akce pro české nacionalisty jako rudý hadr na býka.
Neonacističtí násilnici v roce 2010 během druhé brněnské Queer Parade s transparentem „No WAY FOR GAY“.
Po prvotním úspěchu, kdy čeští neonacisté, tehdy na vrcholu své aktivistické sinusoidy, která vyvrcholila podzimními nepokoji na litvínovském sídlišti Janov, dokázali násilnými výpady paralyzovat první brněnskou Queer Parade, se křivka tuzemského antigay aktivismu ubírá strmou cestou směrem dolů. Rok po brněnském neúspěchu se organizátoři rozhodli pochod gayů a leseb přesunout do Tábora. Razantní protiakce tvrdého jádra neonacistů se však v Táboře nekonala, i z toho důvodu, že po rozehnání neonacistické demonstrace v Přerově začalo být jasné, že policie přestává být k násilným akcím benevoletní. Masovou demonstraci tak aspoň oznámila Dělnická strana, na kterou se nakonec sjelo něco přes sto účastníků a pro neonacisty měla jediný hmatatelný výsledek — trestní oznámení na účastníka demonstrace DS Tomáše Hánu, který si na demonstraci kromě vlajky DS vzal také tričko s nápisem Aryan Brotherhood (americký vězeňský gang, jehož vůdce s oblibou odkazuje na svoje židovské kořeny).
Queer Parade v roce 2010 už defitivně poznamenaly policejní razie proti špičkám neonacistického hnutí. I přes silné řeči internetových nazi válečníků se organizátoři pochodu nebáli návratu na horkou brněnskou půdu a toto rozhodnutí se jim rozhodně vyplatilo. Pět set účastníků pochodu prošlo v klidu městem, ačkoliv proti pochodu protestovalo zhruba stovka zástupců konzervativních organizací, jako jsou například Mladí křesťanští demokraté nebo iniciativa D.O.S.T. Nejradikálnější protestující později uzavřela policie v jedné postranní uličce a nevybití náckové i konzervativci se nakonec v klidu rozjeli do tepla svých domovů, aniž jakkoliv ohrozili účastníky duhového pochodu.
Loňská Prague Pride Party pak byla pro neonacisty už vyloženým debaklem. Proti tisícovkám účastníků duhového pochodu vypadal hlouček dvaceti přespolních agroskinheadů směšně a opodál postávající a nenápadně se tvářící skupinku náctiletých chuligánů s konspirativně nasazenými obličejovými rouškami si policie pochopitelně velmi dobře pohlídala. Jedinou násilnou akcí toho dne se tak stala hromadná bitka za použití zbrani mezi chuligánskou omladinou pražské Sparty a Slavie před diskotékou Sparing, kterou vyvrcholila generační obměna pražského chuligánského prostředí a fascinace nastupující generace českých chuligánů tzv. „polským stylem“.
Letošní Pride Party pohledem nacionalistů
Dnes už je víceméně jasné, že v České republice se průvod gayů a lesbiček nedočká stejně „horkého“ uvítání, jako tomu bylo například v Bělehradě nebo v Moskvě. Podle dostupných informací neonacisté, respektive jejich stále ještě přežívající aktivní hrstka, žádné protiakce nechystají a tak se do boje proti „homosexuální úchylce“ vydávají ultrakatolíci a nacionalistické organizace, které sami neonacisté charakterizují posměšným přídomkem výtahové — jejich schůze se mohou odbývat ve výtahu (což se týká jak Národního sjednocení, tak zmíněné Vlastenecké fronty nebo seskupení Právo a spravedlnost, za které mimochodem kandidoval Ladislav Malý v roce 2006 do Poslanecké sněmovny, více viz článek Klerofašisti — článek, který v Reflexu nevyšel).
Této charakteristice se mírně vymyká prezidentem podporovaná iniciativa D.O.S.T, která ve snaze o mediální pozornost svolala těsně před oficiálním zahájením duhového pochodu vlastní demonstraci k soše svatého Václava na stejnojmenném náměstí. Jejich aktivitu již stačil Václav Klaus ocenit po svém, jistě namáhavém výstupu na Sněžku.
Jak dopadne pražská protidemonstrace nevíme, ale o tom, jak vypadá reálná politika podobných ukupení, se můžeme přesvědčit prostřednictvím videa, vznešeně nazvaného Národní sjednocení — generální rada. Na videu z roku 2008 znalci poznají nejen Malého, ale třeba i Petra Fryče nebo Tomáše Vandase (který se tehdy ještě nemohl pyšnit titulem Mgr., získaným na jedné z nejvykřičenějších pražských soukromých vysokých škol, a prodávat svým ovečkám knižní vydání své bakalářské práce). Vedle nich jsou na videu k vidění i Petr Čejka z ultrakatolického časopisu Te Deum nebo František Červenka, tehdejší předseda NSJ či Petr Bahník, dnes místopředseda D.O.S.T. a volební kandidát Svobodných Petra Macha (oba dva to ze zmíněných „konzervativních džentlmenů“ dotáhli zatím nejdále, dokonce v rámci výpravy D.O.S.T. až k osobní gratulaci prezidentu republiky k jeho narozeninám).
Generální rada Národního Sjednocení (2005)
Co jiného než vlastní zviditelnění mohou od plánované protiakce čekat aktivisté D.O.S.T. (o aktivistkách této iniciativy se moc nepíše, navíc mají beztak podle vyjádření vůdčích představitelů D.O.S.T. stát doma u plotny, což mohou občas proložit výletem do porodnice), netuší nejspíš ani oni sami. Zúčastněným aktivistům může účast na sobotním protestu proti pražské Pride Party vynést tak maximálně fotku na titulní stránce některého ze „židy ovládaných médií“ nebo dokonce vysněné demonstrativní zadržení několika nadrženými a nabušenými těžkooděnci.
Jedinou opravdovou zábavu v souvislosti s chystanou pražskou Pride Party tak antifašistům a antifašistkám obstaralo právě zmíněné duo komiků Malý-Rosenhöfer se svým kouzelně formulovaným prohlášením, jehož plné znění naleznete na stránkách Národního sjednocení.
Z prohlášení vybíráme ty největší perly, jak je sestavila redakce serveru antifa.cz:
Co to je Prague Pride? Nic jiného než hanebná provokace sexuálních deviantů, sodomitů, mužů i žen, kteří chtějí svým povykem a grimasy v ulicích hlavního města zesměšnit a dehonestovat normální, Bohem lidu daný přirozený mravní řád. Svou sexuální zvráceností ostentativně útočí na samou podstatu života a slušnosti. To, že se vůbec může něco takového dít, tak za to poděkujme současnému režimu liberální demokracie, jež je ovládaná sionistickou ideologií do naší vlasti importovanou zvenčí.
Stále více se totalizující sionisty ovládané režimy, opírajíce se o státně-policejní aparát, mimo jiné používají tyto a podobné zvrácené akce také jako jakýsi lakmusový papírek, aby podle přirozené reakce normálního zdravého obyvatelstva ohodnotily stupeň aktuálního rozkladu obecné morálky, tj. ověřily si kvalitu své dosavadní činnosti. Současně také zjistily potencialitu případné obrany obyvatelstva a různých organizací, včetně církve, jakož i konkrétní lidi, kteří se exponují za práva normální lidské přirozenosti. Snahou sionistů je tyto lidi kriminalizovat.
Útok proti přirozenému lidskému řádu a tradiční křesťanské rodině byl odstartován v krvavé francouzské revoluci zednáři a jejich vůdci z řad židovských intelektuálů.
V době převládajícího divokého ekonomického liberalismu v 19.století, zednáři jako „vymoženost“ v evropských zemích uzákonili rozvody manželských párů — sezdaných před Bohem v kostele — sekulárními soudy. Tady byla uštědřena první rána vedená na nejcitlivější místo lidské společnosti, na institut přirozené rodiny. Pak následovaly další údery, na něž církev i slušní lidé mimo ní nedokázali čelit adekvátní obranou.
Obě světové války umožnily sionistům akcelerovat vývoj ve veřejném životě směrem proti tradiční rodině. Zednáři a jejich řídící orgány se chlubí, že dnešní postmoderní společnost prý osvobodila ženu. Opak je pravdou: Ženy byly zneužity k otroctví a k pošlapání své důstojnosti, byly zneužity pro cíle sionistů zlikvidovat tradiční rodinu a nastolit obecnou nemravnost s cílem rozložit křesťanskou společnost zevnitř.
Důsledkem pozvolné likvidace přirozených vazeb je fakt, že současná bílá rasa v Evropě i Americe, bez jejíhož hodnotového genetického a duchovního potenciálu by nebyla možná euroamerická civilizace v té technické a organizační úrovni, jak ji známe, apokalypticky vymírá. Národ stále více klesá do propasti Zla pohanství.
Jako beranidlo proti křesťanské kultuře, mravnosti, tradiční rodině a proti zachování tradičních společenských vazeb, používají přátelé kultury smrti prosazování homosexuality ve veřejnosti spojenou s bezuzdnou nemravností.
Překvapující pro mnohé katolíky je postoj České biskupské konference, sdružující všechny biskupy v ČR. Ti by přece měli k sodomickým rejdům zaujmout ostře odsuzující stanovisko a nabádat své věřící ovečky k obraně křesťanských hodnot. Jsme ale svědky pravého opaku: Čeští biskupové proti „festivalu“ zvrácenosti nevydali ani pastýřský list, zbaběle zaujímají pozici „mrtvého brouka“, čímž neplní řádně svůj pastýřský úřad — svěřený jim Církví z milosti Ducha svatého — ve smyslu Nového Zákona, Petr 1, 5-1. Dokonce i Svatý otec Benedikt XVI. dne 21.5.2012 prohlásil: „…zlo chce ovládnout svět a je nezbytné vstoupit do boje proti němu.“ Oni, páni biskupové, vědí nejlépe, že vždy a na prvním místě jde o spásu duše. Tak ať nám, věřícím katolíkům, ale i sekulární veřejnosti, vysvětlí svoje uhejbáctví před Zlem! Vždyť oni jsou tu přece kvůli nám a pro nás, ne my kvůli nim!
Za to ale dneska nikoho nepřekvapí, že všechny sekulární vlády v Evropě v obraně křesťanských hodnot a kultury selhaly a bez boje vyklízejí sionistům pole pro jejich zločinné plány.
Jedinou v tomto ohledu rozumnou vládou se zdá být vláda v Rusku, která ve veřejném životě při řešení sociálních, duchovních i mravních problémů klade značný důraz na pomoc Ruské pravoslavné církve. Dokázala to konkrétními činy: Rázným způsobem sionistům zatrhla jejich sodomické rejdy. Jaký to paradox: Konečně nadešel čas, kdy by Rusko mělo být naším vzorem!
V Praze 5.srpna 2012 sepsal Radek Rosenhöfer, místopředseda NSJ a Ladislav Malý, jednatel, pověřený předsednictvem NSJ