S Klárou A. Samkovou o neúčinnosti práce bílých sáhibů, nutnosti spoluzodpovědnosti Romů na řešení, privatizaci státní moci i o Jakubu Polákovi
Po delší době přinášíme další díl série rozhovorů „Cikáni do plynu? Argumenty proti anticiganismu“. V tomto, již třetím, díle advokátka Klára A. Samková začíná tam, kde v prvním díle skončil Jakub Polák, když mluvil o nekoncepčnosti práce nevládek ve věci romských komunit. Připomeňme jeho slova: „Efekt činnosti nevládek snižuje zásadní chybnost koncepčního přístupu, kterou dokresluje podpora štěpení romských komunit a jednotlivých rodin. Podporováni jsou ti nejsilnější a nejaktivnější, ctí se individuální vzestup, který zároveň vyžaduje distanc od ostatních 'méně přizpůsobených'. Místo aby existovala snaha o podporu celé komunity, cíleně jsou z ní vytrháváni ti, kteří by jinak mohli pomáhat ostatním. Ti jsou pak s cejchem beznadějných případů 'nepřizpůsobivých' ponecháváni napospas segregační politice místních samospráv a nejrůznějším spekulantům s lidskou bídou.“
Samková kritizuje přístup bílých mužů na příkladu velké nevládky Člověk v tísni, ale i např. vládní Agentury pro sociální začleňování. Není jediná, která se v poslední době do Člověka v tísni navezla (příkladem budiž březnové číslo novin A2 tematicky věnované „továrně na dobro“). I aktivista Bydlení pro všechny si s ČvT užil svoje, o čemž nás informoval v druhém rozhovoru naší série, který se týkal boje o ubytovnu v Ústí nad Labem. Zajímavé na kritice ze strany aktivisty je mj. to, že je postavena na reálné zkušenosti s ústeckou pobočkou Člověka v tísni v konkrétní kauze a nikoli na obecné kritice jakou předvádí Polák či celkovém odmítnutí Kláry A. Samkové, o kterém si můžete přečíst níže.
Varnsdorf, Rumburk, Břeclav, Tanvald, Teplice, Duchcov či České Budějovice ukazují, jak hutně v současnosti zhnědl střední proud. Také vzpomínáte na kampaň Člověka v tísni z roku 2008 s názvem „NEOnácek - Chcete ho“ Přijde teď Člověk v tísni s novou kampaní „Bílí Češi - Chceme se“?
Kláře Samkové jsme poslali otázky, ale neodpověděla nám na jednu po druhé. Využila je jako osnovu pro jednolitý text, doplněný osobní vzpomínkou na Jakuba Poláka. Pozorný čtenář najde v jejím textu jak celou řadu momentů, které autonomní antifašisty a antifašistky tahají za ucho, tak i momentů, jež nám téměř mluví z duše.
Samková: Rozpustit Člověka v tísni ve prospěch Romů
Byla jsem požádána, abych se vyjádřila k otázkám činnosti organizace Člověk v tísni ve směru k jejím romským a pro-romským aktivitám. Domnívám se, že hodnotit „romskou otázku“ z hlediska organizace Člověk v tísni je přesně to, co nemá smysl a proti čemu je naopak potřeba bojovat. Co má dohromady Člověk v tísni a Romové? Odpověď je jednoduchá: NIC. Romové se stali – dočasně – o b j e k t e m zájmu této organizace v rámci tak zvané „pomoci“. Ta pomoc se však vždy týkala individuálních případů, které měly jednu systémovou společnou vlastnost – nikdy neřešily věc systémově, vždy pouze individuálně. ČvT se vlastně smířil s tím, že existují ghetta a že z nich není úniku. To, nač se soustředil, je, že občas pomohl někomu se z toho ghetta dostat a akceptoval, že zase jiné „ovečky“ do něj zapadnou. Nikdy ale nepodnikl zásadní kroky k tomu, aby ghetta byla doopravdy zlikvidována.
Přístup aktivistů Člověka v tísni je typickým přístupem bílého sáhiba, který využívá svého vzdělání (a pseudovzdělání) k umělému dosazování určitých parametrů do společnosti v naději, že se přiblíží k jednoznačně definovanému stavu. Což je ovšem kardinální omyl všech sociálních inženýrů, kteří stále dokola prosazují různé kvóty a pozitivní diskriminace. Společnost je však ve své podstatě hysterezní systém a záleží nejen na tom, v jakém stavu se nachází, ale také na tom, JAKÝM ZPŮSOBEM se do tohoto stavu dostal. O tom, že tento způsob „pomoci“ je ve svých důsledcích naprosto neúčinný, hovoří naprosto přesvědčivě – byť na jiném poli „pomoci“, totiž příkladu „pomoci“ Africe, mimořádná kniha Williama Easterlyho „Břímě bílého muže“. Paralely jsou zcela zjevné a knížku doporučuji všem, kteří chtějí pochopit nefunkčnost řešení, které zde jako standard zavedl právě Člověk v tísni. Pozoruhodné přitom je, jak tato organizace a její bývalí odchovanci zcela obsadili rozhodovací místa: od Open society fund přes ministerstvo zahraničních věcí po Agenturu pro sociální začleňování.
V mých očích je ČvT organizací, která nepůsobí zhoubně jen ve směru k Romům, ale členové její sítě se dostali do rozhodovacích pozic v tak zvaném neziskovém sektoru i v dalších oblastech. Zde bych se ráda zastavila u toho pojmu „neziskový“. Myslím, že to je velmi zavádějící termín protože původně rozděloval organizace na ty, jejichž přímým cílem je zisk a na ty, jejichž přímým cílem není zisk. Dnes, kdy řada velkých společností přijímá velmi zodpovědnou korporátní strategii i ve směru ke společenským aspektům své činnosti, se mi jeví toto rozdělení jako nepřípadné. Daleko spíše se může dle mého názoru hovořit o organizacích, které se zabývají privatizací státní moci a které nikoliv. A Člověk v tísni je dle mého názoru právě takovou organizací, která je přímo postavena na privatizaci státní moci. Tím eliminuje postavení státu jako tvůrce ideí a jejich prosazování na celém území státu, a zatímco problém fragmentalizuje, vytváří i jednotnou politiku ke svému vlastnímu prospěchu. Zkuste dnes prosadit jiný pohled na romskou otázku než prosazuje Člověk v tísni – to je prakticky nemožné. Pokud tedy hovořím o organizaci Člověk v tísni jako o organizaci mafiánské, mám na mysli, že vytváří paralelní struktury s paralelními centry moci, které v žádném případě neslouží těm, kteří jsou deklarováni jako příjemci jejich služeb.
Bylo to právě vytvoření této paralelní - a na státní moc, státní úředníky a státní rozpočet navázané – vazby, co zlikvidovalo romskou občanskou společnost, co zlikvidovalo její autenticitu. V tomto punktu se Jakub Polák mýlí, když říká, že Romskou občanskou iniciativu rozvrátila majetková stratifikace. Zde se naplno projevila jeho anarchistická duše, která věřila v absolutní (rozvratnou) moc majetku. Romská společnost však takto nefunguje. Nezapomeňte, že v české – a obecně středoevropské a evropské – společnosti je hluboce podvědomě zakořeněna myšlenka, že kdo přišel k bohatství, tomu přál Bůh a právo kritiky společnosti vůči takové osobě je velmi omezené. Když mu Pán Bůh dopřál, kdo jsou lidé, aby jej kritizovali? Z toho pramení i ta podvědomá úcta k boháčům, ať přišli ke svému majetku jakkoliv. Tuto vizi však Romové s majoritní společností nesdílí, neboť mají velmi specifický vztah k náhodě. Jsou si velmi dobře vědomi toho, že mnoho z toho, co život člověku přináší – ať v dobrém nebo ve zlém – je bez zásluh a jediné, co člověk může udělat, je přijmout realitu všedního dne. Z tohoto jejich postoje plyne také zcela jiný způsob soudržnosti a solidarity, který ovšem Jakub Polák neuchopil v jeho nejhlubší podstatě, takže jej interpretoval nesprávně.
Jak ukazují příklady z celého světa, jedinými funkčními modely „pomoci“ jsou ty, na kterých „oběti pomoci“ aktivně participují. V momentě, kdy se oběti pomoci nemohou aktivně zapojit do zlepšování svého vlastního osudu, je veškerá pomoc neúčinná – anebo účinná za neuvěřitelně obrovských nákladů. Tím, že se Člověk v tísni skutečně projevil jako „úspěšnější“ ve vypracovávání všech pro-romských grantových projektů, tedy lépe vyhověl administrativním podmínkám, ve skutečnosti zamezil tomu nejdůležitějšímu – participaci Romů na rozhodovacím procesu a tím zabránil možnosti reálného úspěchu v řešení romské otázky. Ukazuje se totiž, že tak zvaná „dobrá vůle“ je až to poslední, co může skutečně pomoci. Nejdůležitější je participace na zodpovědnosti – a ta je možná pouze za existence participace na moci. To, jaký je skutečný přístup Člověka v tísni, se například ukázalo v Ústí nad Labem – Předlicích, kde byl celý jeden dům v havarijním stavu vystěhován na ubytovnu do podmínek, které jsou nesrovnatelně horší – a to jak po finanční tak po materiální stránce – než byly zcela nepředstavitelně bídné podmínky v bytech toho domu. Přitom ČvT pracoval v dané lokalitě již minimálně deset let. Technický stav domů jim musel být zřetelný, stejně jako mohli velmi dobře aproximovat budoucí vývoj. Přesto dál „pomáhali“ jeho obyvatelům ve vyplňování dotazníků na dávky pomoci v sociální nouzi či jinému boji s administrativně-právním světem majoritní společnosti, který byl mimo dosah možností obyvatel toho domu, a řešit věci systémově je ani nenapadlo. Když pak došlo k „jednání“ s Magistrátem města Ústí nad Labem, seděl za jednacím stolem opět Člověk v tísni, jejichž pracovníkům posléze padla a jdou si bydlet do svých útulných bytů v enklávě majoritní společnosti, do které patří. Ti, o kterých bylo rozhodováno, neměli na jednání přístup.
Z těchto mých názorů je poměrně zřejmé, co by Člověk v tísni měl udělat, abych byla s jeho prací spokojená: nejlépe přestat existovat. Účelnější by ovšem bylo přiznat, že Romové jsou partneři do diskuse a dobrovolně jim toto místo podstoupit – což ovšem naprosto nehrozí. Vzpomínám na jednu konkrétní událost, která je signifikantní: když se zřizovala Agentura pro sociální začleňování (všimněte si, prosím, toho farizejského názvosloví – nejsme ani v názvu ochotni říci, že se jedná o řešení romské otázky), dva z adeptů na jejího ředitele byli Romové s vysokoškolským vzděláním. Romové měli k výběru ředitele pouze hlas poradní, avšak ANI JEDEN Z NICH nedoporučil stávajícího ředitele Agentury Martina Šimíčka, který byl vybrán. Když si vezmete dnešní personální obsazení Agentury, tak ze 30ti zaměstnanců jsou (soudě dle příjmení) Romové maximálně dva...To je naprosto absurdní situace, která již sama o sobě zabraňuje v úspěšném řešení problému, o vyřešení nehovoře. Jediné ospravedlnění existence Agentury by v současné době bylo: urychlená příprava k předání moci.... ano, Romům, a to jejich demokraticky zvolené reprezentaci.
Na závěr mi dovolte osobní vzpomínku na Jakuba Poláka:
S Jakubem jsem se seznámila v roce 1993 při prošetřování smrti Tibora Danihela v Písku. Ve druhé polovině devadesátých let se stal Jakub takřka členem naší rodiny. Začalo to tím, že s mým tehdejším manželem Ivanem Veselým začali vydávat jediný skutečně nezávislý občasník „Romani Duma“ – „Romská myšlenka“. Bylo to černobílé, tekla z toho tiskařská čerň, protože to bylo tištěno Jakubovým zcela specifickým způsobem za minimálních nákladů, ušetřených z různých grantů občanského sdružení Dženo. Byl to jediný časopis, či spíše plátek, který Romové skutečně milovali a četli jej. Byl absolutně necenzurovaný, plný specifického romského humoru a ironie, která dnes občas prosvitne texty Gipsyho (mohu se vždycky umlátit smíchy, když Gipsy pouráží majoritní společnost nejhorším romským způsobem, aniž by si toho Češi vůbec všimli – a ještě mu za to tleskají...). To byly heroické chvíle. Pak začal přispívat do časopisu, který občanské sdružení Dženo vydávalo oficiálně, totiž Gendalos. To ovšem nemohlo dopadnout dobře a také to nedopadlo. Ostrá – ovšem naprosto pravdivá – reportáž Jakuba Poláka o vystěhovávání Romů z centra Jaroměře přinesla odebrání grantu Ministerstva kultury a tím i zánik časopisu, který byl obsahově vázán na názory konformní straně a vládě, takže neměl dostatečnou čtenářskou obec k tomu, aby přežil sám bez grantů. Kromě příležitostných honorářů z romských i jiných periodik se Jakub živil stavebními pracemi a po dobu téměř dvou let jsem byla jeho oficiálním zaměstnavatelem ve své stavební firmě, která se podílela na rekonstrukci nemovitostí, které jsem v té době měla ve správě. Dlužno říci, že Jakub nesl svůj zaměstnanecký – a tudíž oficiální – poměr velmi těžce a neustále mi spílal, že za něj platím sociální a zdravotní pojištění – jediné, které kdy v jeho jménu bylo za těch 22 let „svobody“, pokud mi je známo, placeno. Kdo zná Jakuba, nemůže být překvapen, že místo vyměřování staveniště jsme si často uprostřed sutin sedli a řešili jsme „zásadní“ problémy společenského významu. S Jakubem jsem samozřejmě v řadě věcí nesouhlasila, protože jeho superanarchistické stanovisko bylo pro moji konformní dušičku nepřijatelné, respektive, obecně nerealizovatelné, ale jednu věc jsem na něm obdivovala vždy: totiž dovést myšlenky a ideje až do úplného a naprostého důsledku, neumdlít v půli cesty a dojít až k závěrům úplně na dně bažiny, až tam, kde je skutečně pevná skála pod nohama. Jakub Polák nikdy neuhnul realitě a nepřizpůsoboval si ji. Byl ochoten nést i její trpké plody, což se stalo na příklad ve chvíli, kdy předložil poškozeným o zavražděném Otovi Absolonovi ve Svitavách jinou verzi než tu, že vrahem byl známý neonacista Vlastimil Pechanec. Okamžitě mu vypověděli plnou moc, což bylo pro Jakuba, který dal do vyšetřování vraždy skutečně vše (jak bylo jeho zvykem), velkým, řekla bych životním zklamáním. Tento názor, totiž že skutečný vrah běhá po svobodě a V. Pechanec sedí za vraždu neoprávněně, sdílím s Jakubem Polákem doposud a stejně jako jsem v průběhu doby podala již dva návrhy na přezkoumání případu, pochopitelně neúspěšně, jsem připravena v tomto pokračovat, dokud se případ znovu neotevře. To, myslím, Jakubovi skutečně dlužím.
Můj ideový rozchod s Jakubem nastal ve chvíli, když jsem po něm – zcela paradoxně – začala žádat, aby se stejně konzistentně, jako se stavěl k věcem veřejného zájmu, stavěl i ke svým vlastním věcem. Na mysli mám jeho dceru Martinu, což bylo sice dítko vzniknuvší neplánovaně, leč to nic nemění na tom, že k ní měl vyživovací povinnost, kterou odmítal plnit a úplně rezignoval na svou otcovskou roli. To pro mne bylo neakceptovatelné a to také vedlo k tomu, že jsem se s Jakubem přestala stýkat. Jakub byl tvrdý a nekompromisní materialista, a kdybych na něj přišla s čímkoliv, co by zavánělo posmrtným životem, vzkříšením či jakoukoliv jinou „náboženskou berličku“, bezpečně by mne poslal do prdele, jak bylo jeho přímočarým zvykem. Kvůli lidem jako je on, však doufám, že ta smrt přece jen není navždy. I když.... představa, že jednou zaklepu na nebeskou bránu a za ní bude stát Polák se svým sžíravým sarkasmem a výčtem chyb, kdy jsme se zpronevěřili duchu Absolutní Spravedlnosti tedy taky není nic příjemného.... ale zase....alespoň jeden ví, komu by Pán Bůh tu funkci Generálního prokurátora svěřil. Není nad Absolutní jistotu Absolutní pravdy. To je ostatně to, po čem Jakub vždycky šel „jak slepice po flusu“. Nakazil mne tímhle parazitem absolutních hodnot stejně, jako všechny ostatní kolem sebe. Budiž mu zato země lehká.
Klára A. Samková
Kam dál?
„Cikáni do plynu?“ Argumenty proti anticiganismu
Přicházíme s projektem cyklu rozhovorů, jehož cílem je dodat kritické vědění o problému anticiganismu a rasové dominance v České republice a nabít tak argumentační „municí“ všechny antifašisty a antifašistky do každodenních debat s vlastním okolím. Dnes začínáme krátkým úvodem.
„Cikáni do plynu?“ Díl I. Rozhovor s Jakubem Polákem
S Jakubem Polákem o úskalích politické etno-reprezentace, romském hnutí, „syndromu získané grantové závislosti“ nevládek, ale i o alternativách, které by mohly fungovat.
„Cikáni do plynu?“ Díl II. Sáhli jsme si na dno
S aktivistou z iniciativy Bydlení pro všechny o pozadí i detailech „boje o ubytovnu“ v Ústí, o tom, že „chudá nemá barvu kůže“, o vzteku, slzách, štěstí, banalitě důstojnosti, cestě z ghetta či politice nátlaku. A dalších věcech, které souvisí se situací kolem ghetta v Ústí nad Labem.