Čtvrtek 18/3/2010

Rozkol jako obrana subkultury

Zajímavá reflexe článku Autonomní nacionalistů, v němž se distancují od Dělnické strany, od čtenářky našich stránek:

Díky poslednímu článku na webu antifa.cz jsem se dostala k prohlášení Autonomních nacionalistů (AN), v němž se snaží distancovat od Dělnické strany (DS). Jak již bylo v článku poznamenáno, bezesporu půjde o stěžejní text v dalším vývoji českého neonacistického hnutí.

 

Na prohlášení mě na první pohled velmi zaujala jeho formální stránka, v níž se promítá nenaplněná snaha o věcnou analýzu kombinovaná s emotivními osobními útoky. To vše na pozadí stylisticky velmi slabého projevu. Jelikož by podle toho, jak se v samotném textu píše, mělo jít o společný, tedy v širším kontextu reprezentativní, produkt členů AN a dalších názorově spřízněných skupin, můžeme i tuto formální stránku brát jako hodnotící kritérium stavu té části neonacistického hnutí, které je Autonomními nacionalisty zastoupeno. Samotné zhodnocení ráda ponechám na pozorném čtenáři.

Odmyslíme-li si tedy osobní osočování, logické protimluvy či snahu nejmenovat kritizované (nebo spíše pomlouvané?) osoby plným jménem a následně celé jméno použít, mnohé nám prozradí skrytý obsah celého prohlášení. Autonomní nacionalisté ho nepochybně plánovali jako politický dokument, který by měl aspiraci stát se východiskem při kritice teorie a praxe Dělnické strany. Při hlubším pohledu (vlastně ani nemusí být moc hluboký) však musíme konstatovat faktickou neexistenci politických protiargumentů, které by nějak rozvinuly kritiku DS z pozic AN, a absenci navazujících alternativ či protinávrhů. Ty samozřejmě není na čem postavit. Ani z informačního hlediska nepřináší celý text mnoho nového, co bychom ještě nevěděli.

Přesto všechno je prohlášení AN velmi vypovídající. Ptáte se v čem? Podle mě především v důrazu na sebeprezentaci, vnější znaky a projevy. Čteme o pohrdání lidmi v kanadách a bomberech, popřípadě v kožených kabátech, o odpudivosti produktů „Dělnického butiku“ sourozenců Šlégrových či opilých a agresivních individuích. To vše je prezentováno jako projev mnoha příznivců a i některých exponentů Dělnické strany. Na takové kritice by nebylo nic neoprávněného, jelikož reflektuje realitu, kdyby však nevzešla z řad neonacistů, kteří se svého času taktéž obouvali do těžkých bot a oblékali bombery a kožené kabáty a kteří se v opilosti svlékali a na svá těla malovali nacistické symboly. Kritika „nacistického fetišismu“, jak by se dalo označit chováni mnoha neonacistů, nezní moc důvěryhodně od lidí, co mají své tělo ozdobeno i několika s nacistickou symbolikou souvisejícími tetováními. Odpověď na toto paradoxní chování však není složitá. Nejdřív se ale musíme zastavit u důležité charakteristiky neonacistického hnutí, která se táhne již od „dob Orlíku“, tedy období formování tohoto hnutí u nás.

Již od začátku 90. let je patrné, že neonacistické hnutí není ze své valné většiny ani tak hnutím politickým jako subkulturním. Zatímco u většiny jiných subkultur je zpravidla spojovacím znakem specifický a originální kulturní projev (nejčastěji hudební), u neonacistů jako subkultury jde zejména o vzájemně sdílený kult násilí, „nacistický fetišismus“ a rasismus. Subkultury jsou často charakteristické určitou image, vizualizací a často až uniformitou. I tuto podmínku splňují neonacisté dokonale. Jelikož však skoro nikdy nebyli schopni sami přijít s něčím originálním a opravdu „svým“, což se jejich hnutím táhne celá léta jako červená nic, převzali vnější projevy skinheadského kultu, který jim byl svou tvrdostí sympatický. Zcela však opomenuli kořeny této subkultury, jednou a pro vždy spojené se ska, hudbou černých Jamajčanů.

Rasističtí skinheads byli charakterističtí i pro neonacistické hnutí v Česku, a to až donedávna. Na konci 90. let přišli politicky ambicióznější neonacisté s výraznější, avšak zcela neúspěšnou, snahou o vstup na politické kolbiště. Záhy ale zjistili, že se svou nazi-skinheadskou image nemají valné šance. Nepomohla ani výměna bomberů některých z nich za bílé košile a černou kravatu. V té samé době narazili neonacisté, kteří do té doby žili v domnění, že jsou vlastníky „značky skinheads“, na vzmáhající se scénu skihneadských tradicionalistů, kteří se hrdě hlásili ke svým „černošským kořenům“ a neváhali často nazi-skinheady fyzicky konfrontovat.

V první dekádě nového století došlo na nějakou dobu k výraznému opadnutí politických ambicí neonacistů a jejich uzavření se do „hospodských part“, které mezi sebe mnoho nových lidí nepouštěly. S úpadkem „skinheadství“, příchodem nové generace neonacistů a díky lepší dostupnosti inspiračních zdrojů (především z prostředí německých neonacistů) dochází i ke změnám neonacistické subkultury. Tentokrát jako subkulturní inspirace posloužili, ač se to zdá neuvěřitelné, antifašisté.

Místo nacistických „Oi!“ kapel se dostává do kurzu „hard core“, bombery jsou vyměněny za černé oblečení, jižanské vlajky nahradily nově černé prapory, do té doby charakteristické pro anarchisty. Některé inovace se naopak vůbec neuchytily (jako například vegetariánství) nebo živoří zcela okrajově (straight edge). V ČR se do čela „modernizace“ neonacistické subkultury postavili právě Autonomní nacionalisté se svými návody jak se oblékat, jak se chovat apod. Něco jako když policie zavádí nové uniformy a obnovuje vozový park. U části starších neonacistů tyto novoty sice narazily, ale tím se Autonomní nacionalisté nenechali odradit. Jejich lokální buňky začaly fungovat jako nové elitní kluby, jejichž členové chodí oblečení dle vydaných doporučení.

Další inspirací ze sousedního Německa byla pro AN provázanost s politickou stranou, v níž se mohou angažovat a která jim poskytne legální zázemí. Neonacisté se nakonec spojili s Tomášem Vandasem a jeho do té doby doslova živořící Dělnickou stranou a došlo mimo jiné i k personální provázanosti DS a AN.

Vandas však stojí zcela mimo neonacistickou subkulturu a subkulturní elitářství je mu cizí. On naopak potřebuje co největší členskou základnu a podporu, ber kde ber. A to je velká příležitost pro vystoupení ze stínu pro „buranské xenofoby“, „agroskíny“ a neonacistické sympatizanty všeho druhu. Nyní se již nepotřebují namáhavě dostávat mezi uzavřenou elitu a něco jí dokazovat, aby je přijala a oni naplnili svou potřebu sounáležitosti se stejně nebo podobně smýšlejícími. Teď stačí jednoduše podat přihlášku nebo založit místní organizaci.

Netrvalo příliš dlouho a dostavila se zcela zákonitá reakce. Elitní klub, za nějž se Autonomní nacionalisté, aniž by si to mnozí z nich vůbec uvědomovali, považují, zažívá pocit ohrožení své výlučnosti. Dalším logickým krokem je snaha o potvrzení této výlučnosti, a to i na úkor rozkolu neonacistického hnutí, které zažívá své nejnadějnější naplnění politických aspirací. Vlastní image a pocit výlučnosti tak dostaly přednost před politickými cíli.

Z mého pohledu tudíž není prohlášení AN ani tak politickým aktem, jak se zdánlivě tváří, ale obranou subkultury. I když si neonacisté místo na "skinheady" budou hrát na „black block“, forma i obsah se nemění. Neonacistické hnutí se bude pravděpodobně nadále pohybovat jako marginální síla na sinusoidě, na níž se snaha o vstup do politiky a nárůst aktivity bude střídat s návratem části neonacistů k hnutí jako subkultuře.

Poznámka:
Jsem si vědoma, že užívání pojmu subkultura, bereme-li ho jako vymezenou sociologickou kategorii, může být v tomto kontextu diskutabilní a napadnutelné. Přesto jsem ho užila v jeho obecnějším významu coby souboru subkulturních znaků a projevů. Také připouštím možnost diskuse o tom, zda jde o jednu specifickou subkulturu, v jejímž rámci dochází k diferenciaci na různé proudy, nebo o soupeření odlišných subkulturních projevů v rámci ideologicky de facto homogenní skupiny.

Tereza V.