Časopis Existence udělal rozhovor s Iljou Falkovským, autorem knihy Neviditelné vraždy, která vyšla v českém překladu. Část rozhovoru právě o knize si s předstihem můžete přečíst na našich stránkách.
V květnu 2015 vyšla v českém překladu tvoje kniha Neviditelné vraždy. Kdy a proč ses začal věnovat tématu, které dalo podnět k jejímu vzniku?
Osud migrantů zabitých ruskými neonacisty mě vždycky znepokojoval. Bylo mi hrozně líto, že takhle umírají lidé. Zdálo se mi, že normální lidé musí něco udělat, mluvit o tom, kde se dá, s nadějí, že se tomu začne věnovat pozornost a to pomůže zmenšit rozsah tohohle problému. Na rozdíl od široce medializovaných případů typu Markelova a Baburové není věnováno moc pozornosti těmhle vraždám, obvykle zůstanou oběti bezejmenné – v novinách se objeví jen zprávy o „zabité osobě asijské národnosti“, že „podřízli metaře“ atd. Proto jsem vymyslel projekt památníku-textu a udělal jsem dokumentární koláž z materiálů trestních případů, kde jsem chtěl ukázat, jak se tyhle vraždy odehrály. Kdo, kdy, kde, kým a jak byl zabit, podrobně, krok za krokem. Svědectví příbuzných o těch, které ztratili. Kolemjdoucích, kteří se stali svědky vražd a nějak reagovali, jestli se snažili napadeným pomoci, nebo naopak zůstali lhostejní. Výpovědi samotných vrahů, policistů atd. Začal jsem prací nad spisy trestních případů organizace NSO-Sever (pobočky Národně socialistického společenství), která má na kontě desítky útoků a 28 vražd.
Když jsem pročítal tyhle materiály, zjistil jsem pro mě hodně překvapivých věcí. Existuje například domněnka, že lidé jsou u nás hluší k tomu, co se děje před jejich zraky, snaží se projít kolem a do ničeho se nemíchat. Ale není to tak. Hodně svědků vražd se pokoušelo obětem pomoci, zabránit vraždám. Je fakt, že se jim to nepodařilo – vždyť vrazi byli dobře vycvičeni, jednali koordinovaně, uměli podříznout člověka během 40 vteřin. Naopak chování policajtů nebylo překvapivé v ničem. V případu napadení Maxima Kostikova nejenže mu neposkytli žádnou první pomoc, ale dokonce ho nepustili na služebnu a nechali ho umírat na ulici, kde strávil hodinu a půl čekáním na sanitku, která jako obvykle přijela kdovíkdy.
Jak jsi sbíral materiál?
Snažím se podle možností chodit přímo na procesy, abych sestavil psychologický portrét vrahů, měl vlastní představu o tom, jestli se na lavici obžalovaných ocitli skuteční viníci, což není v naší zemi, kde je známo, jak funguje policejní a soudní systém, samozřejmé. Osobní dojmy jsou pro mě důležité stejně jako přesné informace z první ruky. Navštěvoval jsem například soudní jednání k případu BORN (Bojové organizace ruských nacionalistů) i proces s Tichonovem a Chasisovou (kteří zabili antifašisty Stanislava Markelova a Anastázii Baburovou). Když se soudu není možné zúčastnit, jako tomu bylo právě při neveřejném soudním procesu s organizací NSO, snažím se získat materiály od účastníků procesu, advokátů, příbuzných pachatelů nebo obětí, nebo od svých známých, kteří mají k materiálům přístup. Shromažďuji všechny související informace, které proniknou na internet, včetně diskusních fór. Pročítám i média, ovšem tam je řada chyb a kuriózních nepřesností. Nedávno například na největším zpravodajském serveru lenta.ru v článku věnovaném případu BORN přejmenovali advokáta Stanislava Markelova na Stanislava Baburina a Anastázii Baburovou na Anastázii Markelovou. Velkou část informací, které jsem shromáždil, jsem využil v jiné knize, zabývající se teroristickou podzemní činností, s názvem Bojové oddíly proti Putinovi (kniha je na webu k dispozici i pod názvem Občanská válka už začala). Nedávno tuhle knihu soud ve Vladivostoku označil za extremistickou, a to bez ohledu na odborné expertizy, podle kterých jde o odbornou práci.
Obálka knihy v ruském originále a českém překladu
Neviditelné vraždy jsi pojal jinak než zmíněnou knihu.
Pokud jde o formu knihy Neviditelné vraždy, rád bych vysvětlil, že bez ohledu na to, že materiál byl dokumentární, velký význam pro mě měla umělecká stránka. Snažil jsem se dokumentárními prostředky vyvolat u čtenáře prožitek. Už dávno pracuji s dokumentárním materiálem. Kdysi v dětství na mě udělala silný dojem kniha Vikentije Veresajeva nazvaná Puškin v životě, kompletně sestavená z úryvků (v chronologickém pořadí) vzpomínek, poznámek, deníků lidí, kteří byli současníky básníka. Vznikl tak jeho pronikavý portrét. Metodu textového střihu používal i americký beatnický spisovatel William Burroughs k tvorbě vlastních významů. Myslím, že dokumentární koláž z přímé řeči účastníků událostí funguje silněji než slova „prostředníka“, jakéhokoli autora, ať už novináře nebo spisovatele. Tedy pokud je koláž dobře promyšlená a obratně udělaná, samozřejmě. Konkrétně v tom spočívá podle mého názoru autorský přístup. Počátkem tisíciletí jsem se podílel na tehdy se rodícím směru dokumentárního divadla, kdy se technikou „verbatim“ (tj. doslovně) tlumočila řeč postav dramatu, napsaná na základě různých interview. Hry se zpravidla věnovaly sociální tematice. Například moje hra Rybaření byla věnována rybářům, kteří tonuli na krách, když lovili ryby nikoli kvůli zábavě, ale kvůli obživě. Mým dalším projektem byla v roce 2004 kniha Vymlátit nácky. Nahrával jsem na diktafon vyprávění prvních členů tehdy se formujícího antifašistického hnutí, bylo jich všeho všudy deset. Vyprávěli o svých pouličních střetech s neonacisty. Potom se kniha začala šířit na internetu a různí lidé z dalších generací z Antify mi říkali, že se k hnutí dostali právě díky ní. Kniha se šířila anonymně, bez jakékoli zmínky o autorovi, ale o to vůbec nešlo. Jsem rád, jestli opravdu v nějaké míře ovlivnila růst hnutí, vždyť jsem taky antifašista a anarchista.
Projekt Neviditelné vraždy jsi představil už v prosinci 2013 na Mezinárodním festivalu aktivistického umění Media-udar a na moskevském knižním jarmarku v září 2014, kde jsi texty nahlas předčítal. Jaké byly reakce posluchačů?
Reakce byly velké, přišlo tolik lidí, kolik na podobné akce chodívá. Překvapilo mě, že někteří lidé přišli dvakrát. Ale nejvíc se mi vryla do paměti ještě jedna prezentace, ta v Turgeněvské knihovně. Bylo tam míň posluchačů, ale nikoho z nich jsem neznal, byli to náhodní návštěvníci převážně z apolitického prostředí, a byla tam jedna dívka v první řadě. Neoznačil bych ji za exaltovanou nebo nějak divnou, potom jsem s ní mluvil a zdála se mi naprosto soudná. Tak tahle dívka v jednu chvíli začala vzlykat a potom celou dobu, co jsem četl úryvky z textu, plakala.
I tvoje předcházející umělecká činnost byla tzv. angažovaná. Jaká byla témata prací, za které jsi dostal v roce 2008 cenu Kandinského?
Obecné téma mých prací bylo vždycky stejné – „jinakost“. Tohle téma mě znepokojuje. Vznik skupin, které společnost onálepkuje jako jiné, cizí, a to kvůli národnosti, rase, náboženství, sociálnímu statutu, pohlaví, intelektu nebo dokonce věku. Těmito jinými, cizími se může stát kdokoli. V Rusku se jimi v jednu chvíli stali například migranti nebo gayové. Tehdy jsme dost ironicky znázornili strach Rusů před Číňany, neboť v Rusku existuje strach z údajně možné invaze z Číny, i když jsem od nikoho z Číňanů o takových úmyslech neslyšel. A my jsme v žánru alternativní historie ukázali fantastickou budoucnost, kdy Číňané vtrhnou do Ruska a pár jich dovádí v prezidentské pracovně – hrajou si s prezidentovým jaderným kufříkem, žertují s jeho sekretářkou, pojídají jeho psa. Neodřekli jsme si ani požitek oběsit samotného prezidenta. Byla to taková podle mě neutrální práce, nezdůrazňovali jsme, na čí jsme straně, prostě jsme ukazovali, že takový strach z mytologického vpádu „cizích“ v podvědomí obyvatel existuje. Ovšem jako Číňany jsme namaskovali sami sebe, tím jako bychom zkusili vzít na sebe onu nálepku „cizích“, což jsme dělali i v jiných pracích o černoších, migrantech nebo Kavkazanech.
Tak jsme po svém v tvorbě vyjádřili existenci obecných stereotypů. Práce dostala cenu, ale začal jakýsi skandál, úředníci ji nepustili na výstavu v Paříži. Souběžně s tím začaly zmatky i kolem dalších prací – měli jsme výsměšnou sérii plakátů Sláva Rusku, kde jsme šili do problémů korupce, prostituce, násilí v armádě. Přišel všeobecný zákaz politického umění, tyhle práce taky odstraňovali a nakonec byly předvedeny na výstavě s příslušným názvem Zakázané umění v Muzeu Andreje Sacharova.
Členové neonacistické skupiny NSO - sever před moskevským soudem
Část neonacistické NSO-Sever se za svoje činy před soudem postavila. Myslíš, že to může motivovat další nácky k jejich následování?
Ano, samozřejmě může. Nejenže necítili vinu, ale dokonce zaujímají útočné pozice. Například při posledním procesu s neonacisty ze skupiny BORN, kde jsem byl, jeden z obžalovaných (Baklagin) dospěl k závěru, že údajně došlo k záměně pojmů a současní antifašisté jsou nacionalisty, že jimi zabití nejsou žádní antifašisté, ale anarchisté, kteří si toto označení přisvojili a „demonstrují pod černo-rudými vlajkami s požadavkem vrátit Ukrajině Krym“. Je příznačné, že se nakonec porota rozhodla být k obžalovaným za vraždy antifašistů shovívavá na rozdíl od případů vražd soudců nebo policistů. Volkov, jeden z členů BORN, bývalý lídr neonacistické skupiny Sjednocené brigády 88 (OB-88), který zavraždil několik lidí, ale neúčastnil se napadení představitelů právních a policejních institucí, nedostal doživotí. Z toho plyne, že zabíjet antifašisty je možné, když se jedná o vyřizování účtů, trest bude méně tvrdý.
Na druhé straně nácky přece jen poslední dobou dost zmáčkli. Dlouho jsem uvažoval nad tím, proč u nás neonacisti páchají mnohem víc vražd než ve zbytku světa, kde častěji někoho zmlátí, než zabijou. Vždyť to nemůže být tím, že Rusové jsou nějaká zběsilejší zvířata než zbylí Evropané. Je to beztrestností a nedostatkem strachu. Byli rozjetí, dokud je nechytali. Ale po vraždách soudce Čuvašova a advokáta Markelova, který měl shodou okolností vlivného bratra, si na ně skutečně došlápli. Pak ztichli, stáhli ocas a zalezli do děr.
Pro Česko jsou politické vraždě reprezentovány jmény Politkovské, Litviněnka, Němcova… Nakolik je podle tebe opodstatněné tvrzení, že neonacisti přebírají některé metody státu, a naopak, že stát užívá typicky fašistický politický teror vůči svým nepřátelům? Jak jsou tyto fenomény propojeny?
Ano, to je přesné – stát a neonacisti mají totožné metody. Stát používá fašistický politický teror, neonacisti stvoření tímto politickým systémem jednají stejně. Je tu přímá a jednoznačná spojitost. Zaprvé v silových státních strukturách je hodně lidí, kteří sdílejí nacionalistické a neonacistické ideje, a pochopitelně tam nejsou žádní anarchisté, ale dokonce ani liberálové. To podmiňuje jejich podporu neonacistů. Řada nazi skinheads (například Tamamšev z NSO) měla rodiče pracující v těchhle strukturách. Jak jsem o tom už několikrát psal: zatímco rodiče vyjadřovali jen slovy své přesvědčení typu „ať odsud černí a migranti táhnou“, jejich ratolestem sedícím za stolem a naslouchajícím těmhle slovům, byl jako jiným mladým lidem vlastní radikalismus. Přešli od slov k činům a začali zabíjet.
Zadruhé byly neonacistické skupiny záměrně podporovány mocí. Například organizace BORN, založená členy už zmíněné nejdrsnější nazi skinheads skupiny OB-88, byla bojovým křídlem legální nacionalistické organizace Ruský obraz. Organizaci měla na starosti prezidentská administrativa. Někteří členové BORN při vyšetřování do protokolů, které jsem četl, vypověděli, že jim prezidentská administrativa dokonce předávala seznamy antifašistů určených k zabití. Nemyslím, že je to pravda, možná prostě chtějí hodit vinu na někoho jiného nebo říkají, co jim diktují vyšetřovatelé v zájmu jedné kremelské skupiny intrikující proti jiné, ale samotný fakt, že to vůbec říkají, je příznačný.
Mimochodem, Maťušin, jeden z lídrů operace Ruské jaro v Donbasu, zakladatel hnutí Doněcká republika a velitel nacionalistického oddílu Varjag, byl členem Ruského obrazu.
Ilja Falkovskij
Celý rozhovor s Iljou Falkovským o imigrantech, terorismu, ruské antifě a policejních represích najdete v novém čísle časopisu Existence, který vyjde začátkem července.
Více o knize, autorovi a NSO - sever čtěte v článku Vychází kniha Neviditelné vraždy.
Seznam distribučních míst najdete v článku Neviditelné vraždy: ukázka z knihy a distribuční místa