První česká Queer Parade je za námi. Ačkoli tyto tradiční "Průvody hrdosti" bývají ve většině zemí především oslavou tolerance, ten český sekundárně posloužil ke zviditelnění neofašistických a neonacistických sil.
Na brněnské Queer Parade se tak přiživila Dělnická a Národní strana. I neonacisté splnili své výhrůžky a pokusili se Queer Parade napadnout. Ať už se jednalo o záměr nebo prosté selhání, policie neonacisty nezvládla. Můžeme spekulovat proč, když před několika dny taktéž v Brně dokázala téměř hermeticky uzavřít průvod brněnského Protestfestu nebo v listopadu 2007 pacifikovat ozbrojené nácky na pražských perifériích. Chyběla jí ta správná politická objednávka? Projevili tak své nesympatie ke gayům a lesbám? Nebo snad převážily známé sympatie k neonacistickým "ochráncům pořádku", kteří za ně odvedou nepříjemnou práci?
Ať už to bylo jakkoli, nejen z tohoto případu je jasné, že policii nelze věřit. Ještě v den průvodu, podle informací v sobotních médiích, varovala, že se do Brna chystají i "levicoví radikálové", aby vyvolávali potyčky s neonacisty. Abychom předešli spekulacím, dementovali jsme tuto informaci již ve čtvrtek a veřejně deklarovali, že nic takového neplánujeme. Chtěli jsme tak přispět ke klidnému průběhu akce. Žádní "levicoví radikálové" pak v Brně potyčky nevyvolávali. Naopak se mezi sebou na místě prali příslušníci Národního odporu a Národní strany. Přestože se tedy policie podle vlastních slov připravovala i na střety "levicových i pravicových radikálů", nakonec nebyla schopna zvládnout ani několik desítek neonacistických násilníků.
Vítězství Národního odporu?
Neonacisté považují svojí akci za vítězství. Je třeba přiznat, že řada věcí se jim podařila. Média od počátku přistoupila na přitažlivou hru o střetu dvou skupin a vcelku marginálním seskupením dala široký prostor. To neonacisty, fašisty i náboženské fundamentalisty samozřejmě povzbudilo. Den před akcí se neonacistům podařilo polepit Brno xenofobními letáky. Vrcholem jejich taktiky a konspirace bylo pak napadení samotného shromáždění, kvůli kterému byla nakonec trasa průvodu zkrácena. Tento svůj triumf pak doplnili ještě dělbuchy, slzným plynem i dalšími ataky v brněnských ulicích. I přes tyto, z jejich hlediska nepopiratelné úspěchy, se domníváme, že v konečném součtu nebyl jejich zisk zcela jednoznačný.
Neonacisté především přehlédli, že přece jen nežijeme na Balkáně ani v Rusku a že značná část české společnosti je vůči gay komunitě tradičně poměrně vstřícná a liberální. K čemu naopak česká společnost vstřícná není, je bezdůvodné násilí. Pečlivě budovaná image „hodných hochů“ se tak během jediného dne neonacistům rozpadla pod rukama. Naopak jen jasně ukázali, jak si představují svobodu, kterou se při posledních akcích tolik zaklínali. Náckové tak jen znovu potvrdili, že pocit vlastní moci a neohroženosti získají nejlépe pogromy na těch nejslabších. Ovšem akce neonacistů mohla i části veřejnosti imponovat. Bezproblémové přijímání jinak sexuálně orientovaných jedinců ještě zdaleka není v Česku realitou.
Tři kohouti na jednom smetišti
Zdánlivě jednotný odpor proti Gay Parade ale také dobře zvýraznil rozpory v této části politické scény. Výsledkem kampaně proti homosexuálům je tak vzájemné obviňování a pomlouvání mezi Národní a Dělnickou stranou i mezi Národní stranou a neonacisty. Ti o Národní straně píší jako o "vředu na těle české pro-národní opozice" a vyčítají jí "mediální onanismus" a "bonzování systémovým složkám". Nenávist vůči gayům je najednou pryč, a o to s větší vehemencí se pouští do sebe.
Ideální situace, zdá se, ale není ani mezi čerstvými spojenci DS a neonacisty. Dělnická strana sice před pochodem spustila na svém webu hysterickou kampaň na ochranu „tradičních hodnot“, její zástupce bychom však v Brně hledali také marně. Panové Vandas a spol. si raději v inkriminovaný den uspořádali stranický sjezd, aby je nikdo nemohl obvinit, že brněnské výtržnosti organizují. Ukázali tak všem v neonacistickém táboře, jak si jeho členů váží. Hodí se jim jen na špinavou práci. Jakmile ale hrozí sebemenší újma – hází zpátečku a vyklízejí pole. Jen ať do Brna jedou ti primitivní náckové. My budeme v pozadí tahat za nitky, ale ruce si rozhodně špinit nebudeme. Od toho přece máme bílou lůzu. Ta byla v Brně zastoupena řadou regionálních skupinek. Skutečná „elita“ českých nácků se na Queer Parade v nijak hojném počtu nedostavila. Hlavními protagonisty útoků tak byli zejména lidé z okruhu hodonínského White Rebels Klanu (Pavel Blinka, Jiří Machala), chuligáni z Mostu (Michal Otto) a neonacisté z Blanska a Zlína (Petr Bartík, Jan Fuksa). Chybět nemohl ani Jan Dufek z Teplic.
Zajímavé je také porovnat oficiální vyjádření Dělnické strany se skutečností. Slovy jejího předsedy Vandase "Dělnická strana v žádném případě nevyznává pouliční násilí či jakési boje" a "Ochranné sbory DS (OS-DS) jsou stranickou složkou, která nikoho nenapadá, a už vůbec ne slušné a spořádané občany." Pravdivost Vandasových slov dokládá fakt, že Dělnickou stranu v Brně zastupoval Tomáš Lipan z Prahy, účastník útoku na čínské bistro v Nuslích 22. února tohoto roku.
Dalším důvodem proč si šéf Dělnické strany Vandas nechal ujít brněnskou exhibici, mohly být obavy z otázek novinářů, jak to je ve skutečnosti s tou mravností a křesťanskými hodnotami jejích členů a sympatizantů. Otázky se totiž nabízejí samy v publikovaných článcích Dělnická strana káže vodu a pije víno a Kdo jsou Ochranné sbory Dělnické strany?. Nerad by asi také vysvětloval svoji účast na akcích, kde společně s českými bolševiky a protiněmeckými šovinisty bránil Sudety proti sudetoněmeckému Landsmanschaftu. Jeho neonacističtí spolustraníci, kteří vidí Sudety jako německé léno. Více v článku Dělnická strana a Sudety, by pro tyto jeho aktivity asi příliš pochopení neměli.
Zakážeme, zakážeme
Příznivců Národní strany, přestože i ona spustila masivní kampaň proti pochodu, do Brna nakonec dorazilo celých osmnáct. To vypovídá mnohé o jejích mobilizačních schopnostech. Kvantita ale není kvalita, což Národní strana dobře ví. Celou dobu se tedy držela v povzdálí, nechala pole působnosti na Národním odporu a aktivizovala se pouze v momentě, kdy bylo třeba některého příliš agilního nácka udat policii. Komické na tom je především to, jak se Národní straně za tohle bonzování už v neděli odvděčil ministr vnitra Ivan Langer. Ten si stejně jako policejní složky, zjevně pletl Národní stranu a Národní odpor a skutečně působivě tvrdil, že se blíží den, kdy Národní stranu zakáže. Ačkoli se tedy Národní strana snažila seč mohla, aby se její xenofobie pohybovala v mezích zákona, nakonec jí to bylo prd platné.
Národní odpor či samotné neonacisty ovšem Langer jaksi zakázat nemůže, i kdyby se v letenské kachlíkárně na hlavu stavěl. A v tom mu neporadí ani komentátoři některých českých deníků, kteří také začali volat po zákazech. Podobně chtěl před lety, po vraždě súdánského studenta, premiér Zeman "zakazovat hnutí skinheads". Paroubek pár let po něm křičel ve Sněmovně, že "v této zemi se hajlovat nebude." Samozřejmě se hajluje dál, dál se napadají nevinní lidé, dál umírají oběti neonacistické ideologie či rasismu.
Ale silná slova jsou stále žádaná. Aby se na ně mohlo za pár dní slastně zapomenout. Přitom jediná účinná obrana je právě nezapomínat a nepřipouštět ve svém okolí žádné projevy nenávisti a agrese. To ovšem od politiků ani novinářů čekat nemůžeme. Ti mají přece na starosti mnohem důležitější věci. A také nemůžou být všude. Tyhle nepříjemné věci prostě žádný zákaz ani politik nevyřeší. Můžeme je ale vyřešit či alespoň omezit my sami. Tím, že je nebudeme tolerovat a zavírat před nimi oči.
Podobnou zkušenost po brněnské Queer Parade možná mají i její účastníci a účastnice. Ačkoli se spoléhali na policii a snad i na patronát ministryně Džamily Stehlíkové. Ani jedno je před útoky neonacistů neochránilo. Možná bude jistější spolehnout se příště především na sebe.
V internetových diskuzích náckové přiznávají, že se jim lesbická porna líbí. Takže to s tím odporem nebude tak žhavé...