Diskusní a filmové odpoledne s názvem „Holokaust Romů po Česku“ pořádá Antifašistická akce již tuto neděli v Klubu Pilot. Chystaná akce již stihla vyvolat několik protichůdných reakcí. Promítá se kanadský dokument Lidé, kteří se nepočítají. Přednáší americký novinář Paul Polansky, který několik let zkoumal český pracovní tábor v Letech u Písku. V textu nabízíme jejich blížší představení.
Je to jen několik dnů od doby, kdy jsme zveřejnili pozvánku na tuto akci. Nemalá, byť různorodá zpětná vazba, která se nám dostala, vypovídá o tom, že otevíráme téma složité a citlivé, přesto navýsost aktuální. Cílem debaty není zpochybnit hrůzy nacismu a fašismu ve Druhé světové válce a přepsat tak historii, nýbrž odmítnout zapomnění a ignoraci jedné její integrální části – holokaustu Romů.
Lidé, kteří se nepočítají - A people uncounted
„Rasismus a genocida jsou problémem lidstva. Nejsou specifické pro žádnou konkrétní skupinu. Každý se může stát pachatelem zločinů proti lidskosti, a každý se může stát jejich obětí. To, že jsem natočil tenhle film, mi změnilo život – pochopil jsem, že při studiu dějin je potřeba kopat opravdu hluboko a současně pozorovat, co se odehrává v současnosti. Doufám, že třeba přiměje ostatní se zastavit a pořádně se zamyslet, než začnou ostatní odsuzovat.“ – režisér filmu, Aaron Yeger
Kanadský dokumentární film "Lidé, kteří se nepočítají" z roku 2011 zpracovává příběh genocidy Romů během Druhé světové války. Tragický příběh jakoby se z historické paměti vytratil a stal se tak smutným odrazem vyloučení Romů na okraj společnosti napříč evropským kontinentem. Impulsem pro zpracování tohoto příběhu do podoby dokumentárního filmu bylo setkání potomků přeživších holocaust - producenty židovského původu Toma Raskyho a Lenny Bindera s romským hudebníkem a maďarským emigrantem žijícím v Kanadě Robi Botosem. Právě napětí v diametrálně odlišném přístupu k historické paměti, které se projevuje velmi dobrým zmapováním židovského šoa a přehlížením romského porajmos, vedlo tvůrce k práci na dokumentárním filmu, který sesbíral ceny na mezinárodních festivalech po celém světě.
Snímek byl natáčen v jedenácti zemích a obsahuje bezprecedentní množství a pestrost materiálů a svědectví o tom, jaký byl osud Romů v dobách nacismu. Snímek zpracovává téma, proč jsou osudy Romů ve spojitosti s historií Druhé světové války přinejlepším poznámkou pod čarou. Film se ovšem nezaměřuje jen na genocidu Romů, ale ukazuje ji pouze jako jednu tragickou etapu v útlaku Romů, který pokračuje až do současnosti. Útlak, který se dnes projevuje sociálním i symbolickým odmítáním Romů majoritními populacemi a s tím související diskriminací na trhu práce, vystěhováváním z domovů, ale i občasnými pokusy o pogromy.
Aktuálnost snímku je v českém kontextu zřejmá - romský holokaust je i v Čechách na úplném okraji společenského zájmu. V Letech u Písku, na místě které symbolizuje takřka dokonalou genocidu Romů na území Čech, na místě, kde bylo českou policií umučeno několik set lidí, v klidu stojí prasečák a vrazi nikdy nebyli předvedeni spravedlnosti.
Snímek v sobě kloubí historický exkurz s naléhavostí osobních výpovědí a poutavou vizuální stránkou. Nenechte si ho ujít v české premiéře v pražském Klubu Pilot 28. 4. 2013.
Historie pracovního tábora Lety očima Paula Polanskyho
"Ale jednou z nejhorších věcí, jaké jsem v Letech viděla, bylo, když se všichni lidé museli shromáždit a dívat se, jako dozorci bijí moji nejlepší přítelkyni, Marii Vrbovou. Pocházela z Prahy. Byla přede všemi bita proto, že ukradla kousek chleba. Bili ji tak hrozně, že tam před námi zemřela. Dozorci ji polévali vodou, aby se probrala. Potom jí donesli šálek čaji, snažili se ji přivést k životu, ale byla už mrtvá. Mnoho lidí takto umřelo na následky bití, ale nepamatuju se na všechna jména." B.CH. v Paul Polansky: Tíživé Mlčení
"Češi mají velký památník v Lidicích pro jejich mrtvé z války. To je proto, že chtějí mít památník proti Němcům. Ale my nemáme žádný náš památník, protože nás nezabíjeli Němci. Nás zabíjeli Češi." Eduard Čermák, syn vězňů kteří přežili Lety v Paul Polansky: Tíživé mlčení
Přednášku na téma reality pracovního tábora v Letech u Písku přednese novinář amerického původu Paul Polansky. Polansky v devadesátých letech přijel do Čech a pustil se po hlavě do bádání o holokaustu Romů na českém území. Brzy narazil na nesoulad "oficiální" verze historie táboru v Letech s archivními dokumenty a rozhodl se proto sesbírat i osobní svědectví přeživších. Tím ovšem otevřel Pandořinu skříňku. Málokdo měl chuť slyšet výpovědi očitých svědků - byly totiž příliš drastické a navíc přicházely od lidí z okraje společnosti - od Romů. Bez úsilí Paula Polanskyho a vydání knihy Tíživé mlčení by historické vědomí letských zvěrstev zmizelo spolu s úmrtím posledního očitého svědka.
Připomenutí letských událostí je důležité z úcty k historické paměti i díky její možné roli v součanosti v boji proti ignoraci. I dnes často narážíme na bagatelizaci. S oblibou se poměry v letském táboře snižují s poukazem, že se jednalo o "pouhý" pracovní tábor, který byl určen pro ty, kteří odmítali pracovat. Konkrétní svědectví naplno ukazují jak zhovadilé jsou podobné výroky. Výpovědi přeživších ovšem promlouvají i o současnosti - příběhy byly sbírané v devadesátých letech, kdy přeživší oběti, nezřídka celoživotně trpící nočními můrami, museli číst na pouličních zdech nápisy "Cikáni do plynu". Nedávno tyto nápisy ožily opět - v podobě pokřiků davu ze severu Čech. I z těchto důvodů se domníváme, že je vhodné si připomenout, co se v Letech dělo i celkový kontext pracovního tábora. Byl spravovaný Čechy, nikoli řízený Němci. Několik stovek lidí v něm bylo umučeno. Přeživším bylo odpíráno odškodné, které jim náleželo. Vraždící čeští četníci z Let nikdy nebyli potrestáni. Ani ti, kteří mučili - také proto, že po válce by museli jít Romové s obviněním kam jinam než na českou policii. Dnes, téměř sedmdesát let po válce, stojí na místech systematického vraždění prasečák.
Paul Polansky vystudoval žurnalistiku a historii. V současnosti se věnuje vedení Nadace pro romské uprchlíky v Kosovu, kde odhaluje tragický osud kosovských Romů. Tábory pro Romy, spravované OSN a místní samosprávou, označuje bez okolků jako tábory smrti - jsou totiž postavené v oblastech zamořených olovem. Internovaní Romové na následky léta umírají a rodí děti s vrozenými vadami ( více informací v článku Malcolma Garcii a ve zprávě Human Rights Watch ). Paul Polansky je autorem desítek publikací a jednoho dokumentárního filmu.