Beseda s pamětníky romského a židovského holocaustu s názvem „Prý jsme měli štěstí“ proběhla v naplněném sále Muzea romské kultury v Brně. Navečer 9. listopadu se sešli zájemci o traumatické vzpomínky těch, kteří zažili hrůzy holocaustu a měli to štěstí, že o nich mohou dnes vyprávět. Posluchači převážně v mladém věku místy tajili dech, když poslouchali zážitky dvou Židů, Roma a Romky, kteří narozdíl od milionů jiných přežili.
Artur Radvanský vzpomíná na období těsně před válkou, které předcházelo jeho uvěznění v několika táborech. Společně s dalšími mladíky v severomoravských Sudetech vytvořili odbojovou skupinu, která zachraňovala prchající německé antifašisty. Nedostatek zkušeností a přílišná naivita však měly za následek rozbití skupiny a zatčení většiny jejích členů. Artur se dostal do koncentračního tábora, kde chytře zalhal při selekci, že je studentem medicíny, což mu zachránilo život. Následná práce v táborním špitále pomohla zachránit životy mnoha spoluvězňů. Krádeže léků a jídla ze špitálních a esesáckých zásob tzv. organizování probíhaly po celou dobu jeho pobytu v táboře. Proviant byl pak pašován za pomoci člena SS – rakouského sociálního demokrata v pokálených prostěradlech z infekčního oddělení, kterých se strážci štítili. Artur nikdy necítil nenávist vůči Němcům jako národnosti. Nenáviděl jednotlivce, kteří mu ubližovali, ale zároveň je vděčný těm, kteří mu na jeho strastiplné cestě pomáhali. Byl to právě jejich rodinný známý – Němec, který pracoval jako řidič pro SS, kdo jim pomohl utéct při prvním zatčení. Byla to také německá vrchní sestra ve špitále SS, která pomáhala „organizovat“ jídlo a léky pro vězně a držela nad svými svěřenci v táboře ochranou ruku. Všechny tyto náhody a štěstí na několik dobrých lidí, kteří sloužili zločinnému systému, pomohly Arturovi přežít válku a po ní vystudovat chemicko – technologickou fakultu a posléze pracovat v akademii věd. V podzimu svého života pracoval jako správce židovského hřbitova na Žižkově a dnes se stará o svou nemohoucí manželku. Ve svém pokročilém věku (85 let) je tento usměvavý muž stále vitální a dodnes jezdí lyžovat se svými vnoučaty.
Emílie Machálková (původně Holomková) patří do staré prvorepublikové rodiny Holomků, které se holocaust dotkl velmi citelně. Desítky členů rodiny zahynuly v cikánských lágrech na území protektorátu, nebo v polských táborech. Sama vnímala nejcitelněji utrpení dětí uvnitř táborů, které bylo ještě silnější než utrpení dospělých. Její rodina však byla vystavena ještě před transportem šikaně v podobě absence potravinových lístků, bez kterých se v protektorátu nedalo prakticky přežít. Ráda však vzpomíná na lidi z vesnice, kteří jim pomáhali se sháněním potravin. Na oplátku její rodina skrývala čtyři ilegální uprchlíky. Od smutných vzpomínek však často utíkala spíše do radostnějších poválečných časů a rozpovídala se o svém poválečném působení ve Svazu Cikánů a Romů a vyjednávání s prominenty bolševického režimu, které rozhodně nebylo jednoduché. I když bolševici neměli v programu likvidaci romské populace, přesto pro ni měli nachystané svoje vlastní plány v podobě úplné asimilace a likvidace původní romské kultury a zvyklostí.
Viktor Schwarz, původem z východního Slovenska, je celý život antifašistickým bojovníkem. Jako Slovák a Žid se musel vyrovnávat s dvojím útlakem. Jednak ze strany fašistického Slovenského Štátu a také ze strany autoritářského Horthyovského Maďarska. Z jeho rodiny přežili v koncentračních táborech pouze on a jeho bratr. Největší část rodiny, stejně jako ostatních maďarských Židů, nepřežila kvůli transportům provedeným těsně před pádem Horthyho režimu, kdy se v roce 1944 chopily moci tzv. Šípové kříže. Tyto fašistické oddíly se chovaly s daleko větší krutostí, než samotní nacisté a jejich řádění nepřežilo během pouhých 54 dnů půl milionu maďarských (převážně venkovských) Židů. V roce 1944 také proběhl transport 20 000 mladých židovských mužů z Podkarpatské Rusi, protože nacisté věděli, že pro ně znamenají riziko posílení partyzánských operací v jejich týle. V té době už nebyly železniční vagony ani pro vojáky Wehrmachtu, ale na transporty smrti pro Židy si je Adolf Eichmann vymohl. V tomto transportu se ocitl také Viktor, ale díky pomoci maďarského nadporučíka se mu podařilo s dalším komplicem utéct. V Maďarsku pak počkali na blížící se Rudou armádu a požádali o vstup do jejích řad. Viktor naštěstí uměl slovensky, protože mnoho Židů hovořících maďarsky Rusové bez ptaní odvezli do gulagů. V řadách Rudé armády pak bojoval až do konce války během ofenziv v Polsku, jako střelec se samopalem - „automatčík“. Pro Viktora neskončil boj proti fašismu rokem 1945 a pádem Berlína. Dodnes si uvědomuje hrozbu, kterou znamená rostoucí neonacismus, a tak chodí podporovat radikální antifašisty na jejich demonstrace. Naposledy se objevil na akci proti organizaci Národní odpor, která pořádala shromáždění na podporu Ernsta Zündela, známého popírače holocaustu. Mediálně známá se stala jeho slovní přestřelka s jedním z neonacistů, který na Viktorovo prohlášení, že v koncentračních táborech zahynuly statisíce židovských dětí kontroval pohrdavou otázkou: „Jenom tak málo?“ a byl následně zatčen (což je výjimka, nikoli pravidlo).
Posledním z pamětníků byl Miroslav Zíma (68 let), který zažil válku jako malý chlapec. Právě ze vzpomínek dětí se dají nejlépe poznat krizové situace. Sám vzpomíná na začátek války, kdy na Hodonínsku, kde bydlela jejich rodina, chodili nakupovat do židovských obchodů v Kopčanech. Pamatuje si, jak členové Hlinkovy Gardy chodili šikanovat a bít Romy do osady, jako svoji zvrhlou kratochvíli. První velký zásah války do rodinného života však proběhl ve chvíli, kdy šla teta z Mutěnic do lágru a celá rodina pak raději zvolila skrývání se v lese. Jeho otec byl starý voják z První války, a tak věděl jak přežít útrapy skrývání, dokonce před osvobozovacími boji postavil s dalšími veterány bunkry na ochranu osady, ve které trávili konec války. Jako nejpalčivější vzpomínka se do mysli prodírá útěk 30 Romů, kteří hledali azyl po domech vesnice během bombardování. Nejdříve jej nalezli ve sklepě se skrývajícími se Maďarskými vojáky, kteří při hudbě a hodování očekávali konec války a posléze ve staré stodole, kam se uchýlili. Ve skupině byla i mladá rodina s malým dítětem, které nahlas křičelo tak dlouho, že nervózní otec ze strachu z odhalení nabral vodu smíchanou s kravskou močí a výkaly a dal ji dítěti vypít. To následně omdlelo, ale celá skupina tak měla větší šanci na přežití.
Během diskuse s publikem na konci vzpomínání zazněly i názory na aktuální témata týkající se holocaustu, jako je neonacismus. Pamětníci se nakonec shodli, že proti neonacismu a novodobým projevům fašismu je potřeba vystupovat i za cenu násilí, aby nikdy žádná generace nemusela projít peklem, kterým prošli oni. Mnohdy není možné se spoléhat na státní orgány a policii, které mnohdy nemají zájem ani chuť potírat neonacistické aktivity, proto je nutné, aby proti těmto aktivitám vystupovali lidé sami, nejen pamětníci zvěrstev holocaustu, ale i ostatní. Historie se nesmí opakovat!