Tak jsem byl v kině. Na letošním Febiofestu promítali film o německé protinacistické skupině „Bílá růže“. A jediné slovo, které mě napadalo už během filmu a po jeho konci se mi nadobro prodralo na jazyk, je PROČ? Proč byl vůbec tento film natočen?
Film sám o sobě se mi sice nijak zvlášť nelíbil, ale uvědomuju si, že za to zřejmě film jako takový vůbec nemůže, protože se vlastně jenom snažil kopírovat určitá historická fakta. Zvláštní mi přišlo, že vůbec mohl existoval někdo, kdo byl schopen takto zvráceně uchopit antifašistický boj. Zároveň mě to utvrdilo v mém chápání anarchistického antifašismu. Ale o co jde - pěkně popořadě.
Tzv. odbojovou skupinu „Bílá růže“ tvořila skupina studentů a studentek, která od června 1942 do února 1943 působila v Mnichově. Většina studovala na mnichovské Univerzitě. Jejich programem byla pasivní rezistence proti nacistickému režimu, který naplňovali/y především výrobou letáků a pouličním psaním hesel. A když se počátkem roku 1943 mýtus o neporazitelnosti Německa rozplynul - bitva u Stalingradu skončila 31. ledna 1943 drtivou porážkou a zajetím zbytků Paulusovy 6. armády - začali/y otevřeně vystupovat proti nacistickému režimu. Tvrdili/y, že válka je ztracena, úspěch nacistů ve 30. letech je minulostí a že se nacisté dopustili hrůzných zločinů proti Židům. Většina členů/ek „Bílé růže“ byla studenty/kami biologie. Vůdcem studentského hnutí odporu byl student medicíny Hans Scholl (25 let) a jeho sestra Sophie (21 let).
Hans Scholl byl od roku 1933 nadšeným členem Hitlerjugend, ale brzy změnil názor. Sophie Scholl studovala biologii a filozofii. Její židovští přátelé a přítelkyně byli/y režimem pronásledováni/y nebo popraveni/y. Byli/y též napojeni/y na profesora Kurta Hubera, který navrhl 2 letáky. Skupina od poloviny roku 1942 roznášela letáky proti nacistické vládě. V létě 1942 většina studentů medicíny odešla na tříměsíční lékařskou praxi na ruskou frontu. Po svém návratu v listopadu 1942 začali hovořit o šílenství války, nacistickém barbarství a neuvěřitelných masakrech páchaných na Židech. Skupina vydala šest letáků, které distribuovala mezi ostatní obyvatele a obyvatelky Německé říše. Sedmý leták, který měli/y připravený, už ale nikdy nevydali/y, protože byli/y začátkem února 1943 pozatýkáni/y Gestapem a po následném procesu popraveni/y.
Ale proč se mi film a potažmo i celá „Bílá růže“ nelíbí? Ne že bych si myslel, že protagonisté a protagonistky skupiny nebyli/y stateční/é, když v boji proti nacismu nasazovali/y své životy, ale jejich teoretická východiska i praktické činy se mi zdají minimálně dost diskutabilní. Odmítali/y pruský militarismus Hitlerova Německa a věřili/y ve federalistické uspořádání budoucí Evropy. Na tom by ještě nebylo nic špatného, kdyby tato po formální stránce federalistická Evropa neměla stát na ideovém piedestalu křesťanských principů. Ve svých programových materiálech, tj. letácích, citovali/y z bible a Aristotela stejně jako z Goetheho a Schillera. Apelovali/y na německý národ, na jeho přirozenou inteligenci, morálku a věřili/y, že tento národ je ve skutečnosti protihitlerovský. Chtěli/y zachránit Německo před ruským bolševismem, zastavit holocaust, zbavit Hitlera a jeho NSDAP moci, ale tuto moc chtěli/y pro německý národ. Věřili/y (stejně jako později spiklenci proti Hitlerovi), že Německo zbavené šíleného diktátora může ještě v této fázi války uzavřít separátní mír se západním křesťanským světem a společnými silami porazit ateistický Sovětský svaz. Věřili/y, že zvěrstva páchají pouze jednotky SS a že Wehrmacht nemá s nacismem nic společného… A proto vzbudili/y sympatie mnoha státních úředníků a vojenských pohlavárů (ve filmu při procesu), všech, kteří se k nacismu přidali ze strachu a prospěchářství a kteří mu svojí pílí a loajalitou pomohli na vrchol. Nesmíme ale zapomínat na tisíce skutečných antifašistů a antifašistek, kteří svůj boj nevedli/y jenom proti fašismu a nacismu, ale i proti státu, kapitalismu a náboženství a obětovali/y pro tuto svoji ideu svobody a rovnosti také svoje životy.
Právě v tomto světle se mi jeví počínání „Bílé růže“ jako pseudoantifašistické, kleronacionalistické a mě nijak neoslovující.
Svoje letáky skupina nejprve hromadně rozesílala do různých měst v Bavorsku a Rakousku, kde - jak věřili/y - by mohly padnout na úrodnou půdu. Po klidnějších měsících (kdy byli členové na východní frontě) nabraly události spád v únoru 1943 po porážce u Stalingradu. Posun v pozicích „Bílé růže“ je znát už ze záhlaví jejich letáků - hnutí odporu. Šestý leták byl donesen na univerzitu 18. února a studenti/ky ho měli/y najít před dveřmi, když vycházeli/y z přednášek. A zde se právě projevily nedostatky v praktických činnostech skupiny. Jednak samotné donesení letáků na univerzitu bylo zbytečně riskantní, ale hlavně bylo provedeno sourozenci Schollovými proti názoru ostaních členů skupiny, kteří ale pak samozřejmě za jejich antikolektivismus zaplatili také životy. Oba viděl školník, člen NSDAP, zadržel je a předal Gestapu. Ačkoliv měli/y oba nacvičené neprůsřelné alibi, dojeli/y především na praktické chyby - při domovní prohlídce Gestapo našlo velké množství známek na dopisy (které používali/y na rozesílání letáků) a na kopírovacím stroji, který používali/y, našlo otisky prstů. Oba se časem přiznali/y a všechno vzali/y na sebe, což jim (resp. ostatním) stejně nebylo nic platné - popraveni byli téměř všichni. Zarážející je, s jakou pasivitou čekali/y na konec vyšetřování a že se ani v době, kdy už jim muselo být jasné, že dostanou gilotinu, nepokusili/y o žádný útěk či jinou akci. Vždyť i třeba nechat se zasřelit na útěku mi přijde smysluplnější, než jako ovce čekat na popravu - i když pravda s vírou v srdci, modlitbou na rtech a s morálním přesvědčením o své pravdě.
A tak si mohou intelektuálové a intelektuálky jdoucí z kina s údivem vyprávět: „Ty vole, to bylo hustý, to já bych u toho výslechu řekl všechno…“ A to prosím u výslechu na Gestapu netekla krev, nikdo nebyl mlácen nebo mučen.
Pro dokreslení současného kontextu i pobavení vám zde předkládám text z webových stránek Tiskového střediska České biskupské konference (tisk.cirkev.cz) z 27/7 od Martina Horálka - Bílá růže: Tváře přátelství - výstava v rámci SDM (Světových dní mládeže):
Teologický poradce vatikánské Kongregace pro blahořečení a svatořečení Mons. Helmut Moll z diecéze Kolín navrhl již v roce 2003, aby tato skupina mladých lidí byla účastníkům SDM představena jako vzor živé křesťanské víry. „Tito mučedníci bojovali tváří v tvář nacismu, aby bránili důstojnost člověka a náboženství. Byli mladí, bohatí vírou a s hlubokou ekumenickou vizí. Ačkoliv žili v jiné době, jsou nesmírně důležití pro naši přítomnost. Naše společnost je chudá na křesťanské vzory... Potřebujeme osobnosti, které jsou pro nás příkladem křesťanské víry, naděje a lásky. Tito mučedníci jsou opravdovým modelem víry, která má co říci všem našim mladým lidem,“ prohlásil Mons. Moll.
Režisér Marc Rothemund není první, kdo na filmové plátno převedl drama členů ilegální skupiny „Bílá růže“. Na začátku 80. let vznikly dva filmy inspirované těmito událostmi, jejichž autory byli režiséři Michael Verhoeven a Percy Adlon. Rothemund si za ústřední hrdinku ale vybral postavu Sophie Scholl, skrze niž drama působí sugestivněji. Filmu dominuje výborný herecký výkon hlavní představitelky - mladé německé hvězdy Julie Jentsch (můžeme si ji pamatovat i z filmu Občanská výchova). To, že byl film vůbec natočen a že navíc ještě získal i ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu Berlinale (2005), ostatně pouze dokládá to, jak si současné (nejen) německé elity představují, že měl vypadat ten jediný správný protinacistický odboj.
Německo/Francie, 2005, 117 min.
hrají: Julia Jentsch, Fabian Hinrichs, Gerald Alexander Held, Johanna Gastdorf, André Hennicke, Florian Stetter
režie: Marc Rothemund