V dubnu letošního roku vyšlo nové číslo A-kontra. Z několika článků přebíráme teoretický text o přímé akci. A-kontra bude aktuálně kolportována na brněnské ProtestFestu, případně ji seženete v několika pražských obchodech, v blízke době by měla být celá ke stažení v pdf formátu. Další informace na webu A-kontra.
Nespokojenost se situací je všeobecná. Nikdy od roku 1989 nebylo znechucení s režimem tak rozšířené a liberální kapitalismus nikdy nečelil takové krizi legitimity. Už nejen v radikálních kruzích se lidé ptají: Co s tím? Co dělat?
Reakce na krizi se pohybují převážně mezi podporou a volbou Dientsbiera na straně jedné a voláním po založení radikálně levicové strany po vzoru řecké Syrizy, na straně druhé. Nedávno jsem slyšel hezký bonmot, že zatímco při analýze kapitalismu se neobejdeme bez Marxe a marxismu, tak při reálném odporu proti moci kapitálu se zase neobejdeme bez anarchismu. Anarchismus jako politické hnutí sice nikdy v historii zcela neuspěl, nicméně některé z jeho základních principů pronikly do každodenního politického a sociálního života, aniž by si to mnozí uvědomovali. Svým důrazem na přímou akci ovlivňoval ve druhé polovině 20. století mnohá sociální hnutí a od devadesátých let pak významně utvářel podobu a praxi radikálně environmentálních hnutí a určitých proudů „antiglobalizačního“ hnutí.
Dvě pojetí přímé akce: liberální a anarchistické
Co je to vůbec ta přímá akce a jakou roli jí v politickém jednání přisuzovat? Existuje poměrně značné zmatení (ze strany médií a represivního aparátu vydatně živené) v tom, co za přímou akci označit. Může se jí stát předání petice mimo úřední hodiny, anebo v opačném extrému se za ní považuje jen čin, který je pořádně „radikální“, alespoň vymlácení výlohy u McDonald´s. Přímá akce ale nemusí být nutně ilegální, násilná, dramatická či konfrontační, protože ty nejvíce podvratné aktivity mohou mít často i podobu neformálního jednání, které nemusí být nutně zamýšlené jako otevřený protest. Takže v prvé řadě můžeme rozlišovat mezi protestní a neprotestní přímou akcí: družstva jsou příkladem té neprotestní, blokády staveniště jaderné elektrárny či pochodu neonacistů představují příklad té protestní. 
Když Greenpeace jako součást svých kampaní například zablokuje benzínovou pumpu Shellu, vyvěsí transparent na komín elektrárny či na budovu úřadu vlády, také o těchto akcích hovoří jako o přímých. Ale je to právě jen „taktika“ jak vytvořit nátlak, přitáhnout pozornost či vyjádřit nesouhlas a občanskou neposlušnost v rámci daného liberálního systému. Jak říkali britští radikální environmentalisté, je to určitá forma „militantního lobbingu“. Proto je třeba rozlišovat mezi tímto reformistickým přístupem k přímé akci, který ji využívá jako „instrumentální politický nástroj poslední možnosti“, a revolučním přístupem, kterému jde především o to vytvořit hnutí, pro které bude přímá akce jediným prostředkem politické práce, jejímž prostřednictvím se bude odstraňovat hierarchii ze společenských vztahů a zabraňovat jejímu vznikání a institucionalizaci. V souvislosti s britským environmentálním hnutím se tak začalo rozlišovat mezi liberálním a anarchistickým pojetím přímé akce. Nejde o nějaké výlučné doktríny, ale spíše o ideální typy či tendence, které je možné vysledovat v různých souvislostech. Toto rozlišení ideálních typů přímých akcí může být užitečné, protože vystihuje dvě různá politická pojetí přímé akce.
Anarchistická přímá akce
Představa anarchistické přímé akce spadá až do přelomu 19. a 20. století. Anarchismus jako politické hnutí se formoval v druhé polovině 19. století a svého největšího rozmachu dosáhl na počátku 20. století především ve Španělsku, Itálii, Mexiku či Rusku. Přestože v Rusku v roce 1917 či ve Španělsku 1936 anarchisté představovali významného politického aktéra a právě ve Španělsku v letech 1936 až 1938 došlo na velkém území k uplatnění anarchistických ideálu v praxi, nikdy se nepodařilo anarchistům dobýt „konečného vítězství“. Než mohlo dojít k dlouhodobému otestování anarchistických ideálů svobody, rovnosti a solidarity v praxi, byl anarchismus poražen – ať již bolševiky v Rusku nebo fašisty ve Španělsku. Přestože se anarchismus neprosadil jako společenské uspořádání, některé jeho základní principy se poměrně úspěšně prosadily do každodenní politické a sociální praxe různých aktérů, především sociálních hnutí, která vzešla z bouřlivých šedesátých let 20. století.
Jedním ze základních východisek anarchismu je přímá akce, tedy forma aktivity, kdy se obyčejní lidé sami rozhodnou jednat za sebe, organizují se na základě své kolektivní síly a nespoléhají se na někoho jiného, aby je zastupoval, aby rozhodoval za ně a jejich jménem. Tím, že lidé jednají sami za sebe, vyjadřují tak podle anarchismu i schopnost sami si vládnout. Přímá akce je tak prostředkem, jak obyčejní lidé přebírají kontrolu nad svými životy. V anarchistické přímé akci jde o to dosáhnout určitých cílů skrze svoji vlastní aktivitu a nespoléhat se na jednání někoho jiného. Na rozdíl od hlasování, lobování nebo vyvíjení nátlaku skrze média v ní jde o snahu získat moc nad okolnostmi vlastní existence a tuto moc vykonávat přímo. David Graeber uvádí příklad: Když je v nějaké komunitě problém se zdrojem vody, přímá akce by znamenala, že si lidé vykopou vlastní studnu, a to i za cenu porušení zákona, spíš než aby psali žádost starostovi, aby poslal někoho, kdo jim ji vykope.
Přímá akce není synonymem pro terorismus. I když v časech vyostřených sociálních konfliktů a střetů, jako tomu bylo v Rusku 1917, při povstání v Kronštadtu v roce 1921, ve Španělsku zejména ve třicátých letech nebo v období občanské války 1936–39, zahrnovala přímá akce i ozbrojené činy a násilí, její význam je mnohem širší. Přímá akce tak v minulosti zahrnovala demonstrace, stávky na pracovištích, bojkoty zboží, neplacení daní, blokády či například stávky nájemníků, ale i kolektivní projekty jako výrobní a spotřební družstva nebo kulturní a sociální centra.
Právě stávka nájemníků, která se odehrála v roce 1931 v Barceloně, může představovat příklad anarchistické přímé akce v praxi. V tomto období došlo v Barceloně k velkému nárůstu nájmů (až o 150%), koncentraci obyvatel a s tím spojené bytové krizi. To vše doprovázené stoupajícími cenami a stagnujícími mzdami. Dělníci se za podpory anarchistických odborů CNT začali organizovat i v místech svého bydliště, aby prosadili své zájmy a zajistili si bydlení. Na vystěhování rodin, které neměly na placení nájmů, odpověděli tím, že je stěhovali zpět. Začaly se organizovat mítinky v jednotlivých dělnických čtvrtích, kterých se účastnilo velké množství žen a na nichž se projednávalo, co se bude dělat dále a jaké budou požadavky hnutí. Odsouhlasilo se, že nájem by se měl snížit na 40% původního a nezaměstnaní by neměli platit vůbec. V případě, že by majitelé odmítli snížit nájem, vyzývalo se k nájemní stávce. V červenci takto stávkovalo v Barceloně 45 000 lidí, následující měsíc to bylo už 100 000. V reakci na rozmáhající se hnutí následovaly represe, manifestace byly zakázány, letáky zabavovány a aktivisté hnutí zatýkáni. Poté, co hnutí podporované CNT publikovalo řadu článků odhalujících daňové podvody majitelů domů, represe se zvýšily. Když policie zatkla 53 členů CNT, vypukly velké nepokoje a došlo i ke generální stávce, nicméně stávku nájemníků se díky represím podařilo zlomit. V říjnu roku 1931 tak stávka končila, ale v některých okresech neskončila nikdy. Pro řadu mladých lidí to bylo poprvé, kdy se setkali s myšlenkami anarchismu a s přímou akcí. Vstoupili do CNT, účastnili se sociálních střetů třicátých let a v roce 1936 se pak se zbraní v ruce postavili fašistickému puči generála Franka.
Nájemní stávka roku 1931 byla začátkem mnoha kampaní, které ve Španělsku etablovaly anarchistické myšlenky svobody, samosprávy, solidarity a metody práce založené na přímé akci. Martha Ackelsberg, autorka knihy o ženách ve španělském anarchistickém hnutí, to shrnuje: „Přímá akce znamenala, že cílem všech aktivit bylo poskytnout lidem možnost, aby si uvědomili svoji moc a své schopnosti, aby si vzali zpět moc nad sebou samými a nad svými životy. (…) Lidé se učili být svobodnými tak, že svobodu uplatňovali. (…) Bez neustálého procvičování těchto schopností by nebylo svobodných lidí (...), vnější a vnitřní revoluce postulují jedna druhou, a aby byly úspěšné, musejí probíhat zároveň.“
Anarchismus odmítá názor, že společnost je statická a že lidské vědomí, hodnoty, ideje a ideály jsou čímsi nezměnitelným. Právě anarchistický důraz na přímou akci, kdy lidé jednají sami za sebe, vychází z předpokladu, že metoda přímé akce aktivně přispívá k proměně těch, kdo ji uplatňují. Z pohledu anarchismu je tak přímá akce prostředkem jak vytvářet nové uvědomění, prostředek sebeosvobození se od řetězů, které svazují lidskou mysl, emoce a představy pomocí hierarchie, nadvlády a útlaku. Přímá akce má tak podle anarchistů radikalizující dopad na ty, kdo ji v praxi používají. Jak poznamenal anarchista a sociální ekolog Murray Bookchin, „na přímé akci je nejdůležitější to, že představuje rozhodující krok při získávání osobní moci nad společenským životem, který lidem uzurpovaly rozličné centralizované, panovačné byrokracie… nejenom, že získáváme pocit, že znovu můžeme kontrolovat směr, kterým se ubírá společnost, ale uvědomujeme si nový pocit individuality a osobitosti, bez kterého je jakákoli opravdu svobodná společnost založená na samosprávě a nezávislé aktivitě naprosto nemožná.“
Přímá akce spočívá v jednotlivcích, kteří řeší své vlastní problémy ve spolupráci s dalšími, z hlediska anarchismu tak má v lidech probouzet ty aspekty individuality, jako jsou iniciativa, solidarita, představivost či sebedůvěra, které v nich potlačuje společnost založená na hierarchii, nadvládě a útlaku. Anarchistického heslo „Neosvobozujte mě, osvobodím se sám!“, směřované vůči různým levicovým stranám a předvojům, vycházelo právě z principu přímé akce. Jak k tomu poznamenala Martha Ackelsberg: „Anarchisté trvali na tom, že se naučíme myslet a jednat za sebe tím, že se spojíme s ostatními do organizace, v které naše zkušenosti, naše vnímání a naše aktivity mohou přivodit změnu. Vědění nepředchází zkušenosti, pramení z nich… Lidé se naučí být svobodní jen tím, že budou svobodu uplatňovat.“ Přímá akce tak má dvojí rozměr: edukační – vychovává, vzdělává a proměňuje ty, kdo ji praktikují, upevňuje jejich uvědomění, sebedůvěru a solidaritu. A rozměr exemplární, kdy má sloužit jako pozitivní příklad pro okolí, ať již v podobě úspěšných protestních akcí či projektů. Přímá akce má napomáhat vytvářet alternativu vůči kapitalismu a státu, a jak zdůrazňuje anarchista a sociální ekolog Murray Bookchin, pro anarchisty „to není taktika… je to morální princip, ideál, který by měl naplnit každou stránku našeho života, jed
nání a životního postoje“. Tento důraz na soulad ideálu a praxe neustále udržuje určité napětí mezi utopickými cíli, které přesahují stávající status quo, a efektivitou tady a teď, umožňující dosažení praktických změn v každodenním životě. Právě tento koncept anarchistické přímé akce silně rezonoval v britském radikálně environmentálním hnutí přímé akce v devadesátých letech (Earth First!, Reclaim the Streets) a z něj se později transnacionálně šířil i do antiglobalizačního hnutí. Toto hnutí přímé akce se tak lišilo od většiny stávajících hnutí a protestů, protože se snažilo překročit politické normy, prosadit etiku, která byla v rozporu s etikou v dominantních institucích, a tím, že vytvářelo alternativní komunity a konfrontační akce se snažilo přenést budoucnost do přítomnosti. Hnutí mělo potenciál zpochybňovat dominantní kódy (např. nezpochybnitelnou soukromého vlastnictví, „přirozenost“ automobilismu) a tvořivě vyvolávat společenské a politické změny.
Liberální přímá akce
Vedle této anarchistické přímé akce existují i její liberální formy, pro které přímá akce není řešením, ani není cílem sama o sobě, ale je jedinečným prostředkem, jak přitáhnout pozornost k tématům. Pro toto liberální pojetí přímé akce jsou charakteristické tři rysy, které ji odlišují od pojetí anarchistického. Za prvé: liberální přímá akce je vnímána jako poslední možnost, když se vyčerpají všechny dostupné prostředky. Za druhé: je to určitá forma lobování, taktika, jak přitáhnout pozornost a skrze média a veřejné mínění vyvinout tlak a ovlivnit rozhodování. Za třetí: liberální přímá akce vyžaduje vnější „demokratickou“ legitimizaci a měla by se tedy využívat tehdy, když úřady či jiné autority porušují svoje zákony anebo jednají nezodpovědně.
Do tohoto typu liberálního pojetí spadá převážná část přímých akcí Greenpeace. Greenpeace se snaží dostat prostřednictvím médií k co nejširšímu publiku určité poselství. Myšlenka spočívá v tom pozvat veřejnost, aby se stala svědkem, umožnit lidem po celém světě, aby se dozvěděli o ekologických nebezpečích a snažit se v nich vyvolat pocit pobouření. Greenpeace se snaží získat rozsáhlou mediální pozornost a skrze ni ovlivnit veřejné mínění a vyvinout tlak na politiky a korporace. Z hlediska anarchistického pojetí je to nepřímá akce, protože závisí na pozitivním mediálním pokrytí, které samotní aktivisté neovlivní a musí se spoléhat na to, že média efektivně přenesou veřejnosti zamýšlené poselství. Problémem je, že některé organizace, které praktikují tuto taktiku, se spoléhají na malou skupinu „elitních“ aktivistů, kteří mají „být svědky“ nespravedlnosti za všechny ostatní. Tato forma přímé akce tak z anarchistického hlediska zcela ztrácí jednak svůj edukační charakter, protože neumožňuje participaci, zapojení a proměnu lidí, a částečně také svůj charakter exemplární.
Toto liberální pojetí přímé akce je do značné míry totožné s občanskou neposlušností. Občanskou neposlušnost můžeme chápat jako veřejný, nenásilný, vědomý a přitom politický akt protestu proti zákonu obvykle provedený s cílem změnit zákon nebo politiku vlády. Veřejná je v tom smyslu, že se provádí veřejně bez snahy uniknout zatčení. Nenásilná v tom smyslu, že se snaží vyhnout tomu, aby způsobila emoční či fyzickou újmu lidem a škodám na jejich majetku. Vědomá, protože je motivována upřímným nesouhlasem se zákonem či politikou na základě etických, morálních či politických principů. A politická, protože se snaží tento nesouhlas sdělit veřejnosti a změnit zákon či politiku. U občanské neposlušnosti leží těžiště protizákonného jednání na straně dialogických a nenásilných strategií. Je tomu tak především proto, že se předpokládá výchozí souhlas jejich nositelů se základními hodnotami systému a celková loajalita k jeho zákonům i politické moci, která je vynucuje. Z hlediska liberální teorie se občanská neposlušnost odehrává vždy v režimu založeném na liberálních hodnotách, které jsou však v určitém případě systematicky porušovány, takže po vyčerpání všech legálních prostředků se nesouhlasící menšina uchyluje k protizákonnému jednání. Občanská neposlušnost se tak odlišuje od anarchistické přímé akce tím, že je striktně nenásilná, přičemž toto striktní nenásilí se zpravidla prosazuje i vůči majetku. Druhá odlišnost spočívá v tom, že je založena na dialogu, na přijetí odpovědnosti a zejména trestu za neposlušné jednání a respektuje tak zákony i stát. Anarchistická přímá akce spíše v tomto pojetí spadá pod to, co se označuje termínem politický odboj či odpor. Politický odboj vychází z radikální opozice k danému systému a z programu jeho zásadní proměny. Buď považuje hodnoty, na nichž je systém založen, i způsoby jejich realizace za naprosto nepřijatelné – nemorální, nelidské atp. – anebo sdílí konsensus ohledně proklamovaných hodnot, avšak pokládá jejich politické ztvárnění za zcela nedostatečné nebo kontraproduktivní. Odbojář se necítí být vázán institucemi systému a vyhýbá se případným trestním důsledkům svého jednání, neboť nerespektuje daný systém zákonnosti. Pro anarchistickou přímou akci (jak ji například praktikovalo britské environmentální hnutí přímé akce) je přitom charakteristické právě to, že vycházela z radikální opozice vůči základním hodnotám kapitalistické a průmyslové společnosti, jako je upřednostňování zisku, posvátnost soukromého majetku či ekonomický růst, takže zpochybňovala stávající status quo.
Oba ideální typy přímých akcí, liberální a anarchistická, se však často v reálné politické praxi mísí a splývají. Například pro britské hnutí environmentální přímé akce představovala přímá akce upřednostňovaný způsob jednání, což se odráželo jak v podobě samotného hnutí s důrazem na antiautoritářskou přímou demokracii, nehierarchičnost, participaci či rozhodování konsensem, tak v jeho odmítání a kritice státu a kapitalismu. Hnutí však také využívalo přímou akci jako taktiku, jako formu občanské neposlušnosti. Ať už při blokádách výstavby dálnic, rozšiřování letišť či při street parties, aktivisté vytvářeli a používali účinné a imaginativní taktiky, které měly prodlužovat okupaci místa a skrze „vyráběnou zranitelnost“ (manufactured vulnerability) se snažili veřejně demonstrovat svoji odhodlanost a morální převahu. Ačkoli jejich cílem bylo přímo narušit stavbu a popírali, že by přitáhnutí mediální pozornosti bylo cílem samo o sobě, jedním z jejich očividných úspěchů bylo vytváření a udržování dramatických mediálních příběhů. V liberálních demokraciích se blokády jako formy protestu staly v minulosti rutinní záležitostí a pro policii nepředstavovaly překážku, kterou by nebylo možné rychle odstranit. Imaginativní vynalézavost hnutí ohledně nových taktik, ať již to byly tunely, trojnožky, zámky, tree-houses či provazové chodníky ve stromech, prodlužovala blokády nikoli o hodiny, ale o dny a týdny. Všechny tyto nové taktiky měly společnou „vyráběnou zranitelnost“. Eko-aktivisté využívali různé technické prostředky k tomu, aby svá zranitelná těla udělali součástí blokády. Zatímco dříve barikády poskytovaly protestujícím ochranu, teď trojnožky vystavovaly zranitelnost protestujících. Nestaví se síla proti síle, ale odpovědnost za bezpečí protestujících se klade do rukou zasahujících autorit. Rychlé a bezohledné odstranění protestujícího ze stromu, z trojnožky či tunelu by totiž mohlo způsobit jeho vážné zranění či smrt. Taktiky pracující s touto „vyráběnou zranitelností“ nevyřčeně předpokládají, že zasahující autority budou hrát podle pravidel, dodržovat vlastní liberální zákony a respektovat práva protestujících. „Vyráběná zranitelnost“ je tak příkladem, kdy se v praxi mísí přímá akce s občanskou neposlušností.
Politika jednání proti politice požadavku
V případě radikálních hnutí, pro která je přímá akce upřednosťnovaným způsobem jednání, je jednou z podstatných charakteristik právě to, že se neorientují na stát, nekladou vůči němu požadavky, protože každý požadavek tím, že očekává odpověď, udržuje ty struktury, vůči kterým je požadavek kladen. To vede k pozitivní zpětné vazbě, ve které neustále se rozšiřující a prohlubující aparáty disciplíny a kontroly vytvářejí další a další nová místa antagonismů, které produkují nové požadavky a s tím rostoucí kvantitu a intenzitu disciplíny a kontroly. Richard Day to nazývá „politikou požadavku“ (politics of demand), která je pragmatická, může změnit obsah struktur dominance a vykořisťování, ale nemůže změnit formu. Tím, že klade požadavky vůči státu, korporacím nebo nadnárodním institucím, uznává jejich legitimitu a posiluje zpětně jejich hegemonii. Naopak pro radikální hnutí, která se orientují na přímou akci jako upřednostňovaný způsob jednání (Day je označuje jako nejnovější sociální hnutí), je charakteristická „politika jednání“ (politics of act). Tato politika jednání spočívá ve snaze vytvářet alternativy ke státním a firemním formám společenské organizace. To znamená pracovat „mimo“ exitující dominantní instituce, neapelovat na státní instituce, aby změnily své jednání, ale přímo fyzicky intervenovat takovým způsobem, který již předjímá alternativu, a vyjadřovat tak cíle, o něž se usiluje, i zvolenými prostředky.
Tento předjímající charakter je tím, co Lucy Sargisson nazývá „transgresivním utopismem“. Není to „utopie jako dokonalý plán“, ale utopie tu spíše představuje pokus nalézt prostor, z kterého je možné přemýšlet jinak o světě. „Aby to bylo vůbec možné, je nutné překračovat a porušovat normy a zákony, které omezují myšlení a jednání. Je to divoké, vzpurné, anarchické politické myšlení, které vyjadřuje hlubokou nespokojenost s politickou přítomností. Je to především odpor k politickému uzavírání, oslava procesu nad výsledkem.“ Přímá akce je tak způsob, jak se přenáší budoucí společnost do té současné, jak se budoucnost utváří tady a teď. Takže na otázku co dělat v situaci, kdy liberální kapitalismus ztrácí na legitimitě, může být odpovědí přímá akce jako upřednostňovaný způsob jednání. Protože kdykoli se lidé organizují sami bez (a často i navzdory) státu a kapitálu a uspějí, je to důkaz toho, že mohou kontrolovat své životy. A to posiluje, dodává optimismus a naději. To není ve světě, kde mocní pěstují pesimismus, málo.
Arnošt Novák
Literatura k přímé akci
Martha Ackelsberg – Mujeres libres, kniha je v českém překladu ke stažení na internetu. například zde
David Graeber – Direct Action: Ethnography, ke stažení zde
Richard Day – Gramsci is dead. Anarchist Currents in the Newest Social Movements, ke stažení zde